Panský kočí

„Takže jí děláš panskýho kočího“, konstatoval Bizárčin manžel, sotva se Bizárka svalila na gauč, úplně vyšťavená. A řekl to takovým víc smutným a jen trochu vyčítavým tónem. Nechtěl do Bizárky rejpat a viděl, že má toho dost. A vážně byla k.o., celej den v prdeli, sobota ztracená, ani se nevyspala, protože už v osum ráno nabírala Kobru. Vezla Kobru na hranici, což zabralo pět hodin a dalších pět hodin jela zpátky. A ptala se sama sebe, proč? Proboha proč ze sebe nechá dělat ficku.

Ale věděla to dobře, bavila jí práce, a taky byla za ní dobře odvedená práce vidět a především, poznala skvělý lidi, se kterými jí bylo dobře. Tady to prostě sedlo, byť v Pražským ofysu to bylo strašně toxický, v regionech to byl jinej svět a Bizárka tam jezdila, tak často jak mohla. Byla to její únikovka a měla tam skvělý lidi.

„Ne, když ona asi neumí řídit“ reagovala Bizárka na manželovu poznámku, která jí ale bodla. Nebylo to jeho cílem, ale štvalo jí, že měl pravdu. Znal jí a věděl, že dokud sama nebude chtít, nic z ní nevypáčí. A Bizárka zase znala dobře svého muže, jakmile by naznačila, že není spokojená a řekla jen zbla, co Kobra provádí, dostala by od něj příkazem, dát výpověď. Ano, bral by to osobně a vadilo by mu to. A dokud Bizárka byla rozhodnutá, že to není tak zlý, doma mlčela.

Bizárka nevěděla, jestli má Kobra vůbec řidičák, neptala se. Kobra měla pochopitelně služební auto, ale nikdy ho nepoužívala, teda, používala, ale vždycky jí někdo z podřízených dělal šoféra. A vztah Kobry k autům byl vůbec zvláštní. Ve firmě se používaly sdílený auta, každý, kdo potřeboval jet mimo Prahu, se rezervoval auto v outluku na den, kdy potřeboval vyjet. Na výběr byly fabky, oktávky a jeden superb, vyřazený po jednom odvolaném expatovi.  O auta byla rvačka, protože jich bylo žalostně málo pro desítky lidí, který několikrát týdně potřebovali jet do poboček v regionech. A co bylo k dispozici, to člověk vzal a neřešil, jestli zrovna fabie anebo lepší model.

A tak se Kobra rozhodla, že není vhodný, aby zaměstnanci jezdili superbem a zakázala ho používat. Fajn, superb tedy stál v garáži a zaměstnanci měli o jedno auto míň, takže si posílali maily.

Bizárko,

máš rezervovaný auto na středu příští týden, do města XY, můžu jet s tebou? Potřebuju tam na schůzku, která je od 12:00 do 15:00 hodin. Auto už není jiné volné. Pepa

Pepo,

já tam ale mám program dopoledne, vyjíždím už v 7:30 ráno a potřebuju být zpátky v Praze ve 13:00. Promiň, to prostě nesladíme. Bizárka

Ale starý, olítaný superb trčel v garáži a nesměl se používat, protože to bylo z nějakého důvodu nepatřičný, aby český člověk jezdil takovou károu. Bizárka ho jednou vyfásla a už to byl slušně olítaný model. Automatická převodovka řadila tvrdě, že Bizárka vždycky vylítla dopředu a hlavou málem vzala o čelní sklo. Nikdo z ředitelů ho nechtěl, expatům se kupovala auta nový. A Kobra měla svoji káru, kterou neřídila.

Bizárka právě vstupovala do metra, když jí zazvonil telefon. Věděla jistě, že volá Kobra. „Klasika“ smála se v duchu Bizárka. Za celej den mohla Kobra Bizárce zavolat třeba stokrát, napsat jí tucet emailů, zavolat si jí do kanclu, ale vždycky jí zavolala, deset minut před čtvrtou, kdy věděla, že Bizárka pádí svážet kluky, dělat nákup, domů vařit. A taky pak Bizárka vypozorovala, že Kobra si hlídala, kdy je v Praze a kdy mimo Prahu, to nezavolala nikdy.  A pokaždé to jelo podle stejnýho scénáře. Bizárka zvedla telefon a řekla „ Ano, Kobro?“ a ta jen reagovala bez pozdravu dotazem „ jsi ještě v kanceláři Bizárko? „ a vyslovila to zoufalým tónem, jako kdyby zrovna operovala mozky a potřebovala podávat skalpely.
„Je to důležitý? Právě jsem vešla do metra, můžu se vrátit.“
„Ne, ne, tak se zítra zastav v kanceláři.“
„Dobře, nashle Kobro.“

Takže druhý den, když Kobra vyvolala Bizárku v metru, naběhla Bizárka ke Kobře do kanclu a ta jí významně předala klíče od svýho služebního bouráku, k tomu přidala doklady a povídá.
„Bizárko, napadlo mě, že se pojedeme podívat na festival přátelství, je to krásná akce, družba mezi našimi zeměmi, je to ve městě Velká díra a koná se to tuhle sobotu.“  Bizárka zalapala po dechu, neměla úplnou jistotu, jak daleko je Velká díra, ale tušila, že někde v prdeli.
„A jak dlouho tam budeme?“ zeptala se Bizárka.
„No, to uvidíme, ale bude se ti to líbit, je to moc hezký, spousta programu, má to tradici, je to krásná družba. No a víš, já jsem si říkala, když už tam budeme, že bys mě pak jen dovezla kousek za hranice a já si pak nastoupím na autobus domů. To už budeš mít po cestě. A pojedeme mýýým autem.“ Tu poslední větu Kobra zdůraznila tak, aby jí Bizárka nepřeslechla a uvědomila si tu privilegii řídit Kobry služební káru.

Bizárka byla znechucená, si snad Kobra myslí, že doma jezdí na trakaři? Dobelhala ke svýmu počítači a podívala se do google maps. Zhrozila se, do Velký díry to zabere pět hodin, pak nějakej čas na tý trapárně a pak ještě Kobru hodit na autobus a zase do Prahy. „Super“, klela Bizárka, „sobota v hajzlu a pět hodin v autě s Kobrou“. Nikdy o tom festivalu neslyšela.

Ráno v sobotu nabrala Bizárka Kobru před barákem, kde měla pronajatý byt, pochopitelně na účet firmy a vyrazily. Kobra si sedla pěkně dozadu a psycho jízda začala. Prohodily pár zdvořilostních keců a ticho. Kobra mlčela. Bizárka se snažila ze slušnosti něco povídat, byly to bláboly, možná vo Praze, něco o počasí, Kobra reagovala jako „aha“, „ jo, jo, jo“, ne, ne, ne“, po dvou hodinách jízdy to Bizárka vzdala. Neměla už co tahat z paty. Kobra si čuměla do mobilu a na Bizárku. Ano, Bizárka při každým pohledu do zpětnýho zrcátka periferně viděla, že jí Kobra pozoruje, ale nikdy se Bizárka nesrazila s jejím pohledem v zrcátku, na to si dávala pozor.

Bizárka přemýšlela o tom, že veze v autě magora, fakt blázna a těšila se, až Kobru vysadí. Bizárka počítala kilometry, v autě na palubovce se po nějakém počtu kilometrů objevovala výzva  – je čas na přestávku pro vaši bezpečnost, kterou ignorovala a kdyby Kobra nechtěla zastavit na pumpě, frčela by bez zastavení do tý zatracený Velký díry.

Na festivalu družby to bylo báječný, na podiu zpívaly děti, proběhly tanečky v krojích, což Bizárka vždycky nesnášela a zpívalo a mluvilo se v jazyce, kterýmu Bizárka nerozuměla. Sotva Kobra vypadla z auta na autobus, vosolila Bizárka muziku a modlila se, aby to do Prahy dala co nejrychlejc a bez nehody.

„Tajtrlíka pořád vozili jeho ředitelé, když jezdil na víkendy domů“, povídal Bizárce kolega Leoš.
„A proč? Taky neměl řidičák?“
„Protože nechtěl jezdit soukromý kilometry, nechtěl to platit. A řidičák měl, stejně jako Kobra“.
Bizárka zkoprněla. „Chceš říct, že sem Kobru vezla do Velký díry, protože chtěla ušetřit? To jako vážně?“
„No jo, jsou strašně lakomí. Ze všech si tu dělaj šoféry. Takhle to měla jako služební jizdu.“  

Dámička

Klasická dámička, kolem třicítky, ale vypadá starší, ne proto, že by byla v ksichtíku zmuchlaná víc, než se sluší na její věk, ale je důležitá! Vážná, seriozní, strašně moc se snaží působit jako profesionální manažerka. Podle toho se oblíká, je velmi „overdressed“ každý den. Čte drahý časopisy a hltá inspiraci. Pochopitelně, obléká se jenom draze, neadekvátně věku, ale tak nějak v mixu  Grace Kellyové a Jacqueline Kenedyové.  Pochopitelně dámička nosí kabelky jen v ruce nebo jí má zahákovanou v předloktí, protože dámička potřebuje jen jednu volnou ruku, když dělá nákup papáníčka pro sebe, jehož porce se vejde do stylové ekologické papírové taštičky. Od prvního okamžiku je patrný, že dámička nemá smysl pro humor, protože co? Bere se zatraceně vážně!

Chlapi většinou hned po setkání s dámičkou vycítí, že tohle by nechtěli mít doma, ženský zase ani náhodou nenapadne, že by s dámičkou chtěli jít někdy po práci na drink a drbat chlapy. Prostě dámička je typická manažerka v korporaci. Protože kde jinde by měla prostor pro exhibici na mýtingách, kde by mohla nic pořádně nedělat a při tom, všechny neskutečně otravovat, obtěžovat a štvát.

Dámička se většinou zjeví z čista jasna, jako kdyby spadla z nebe. Odnikud dopadne na manažerský post, který je uměle pro ní vytvořený. Takže je už od začátku jasný, že kdyby nebyla, nic by se nestalo. No jo, ale ona je. A bere se vážně. Uff.

„A nastoupila nová manažerka štěstí“ řekl Bizárce kolega z marketingu.
„Co?“ zeptala se nechápavě Bizárka.
„No jo, to teď frčí, hapines manager“, odpověděl kolega.
„To jako vážně? Já o tom jenom četla, takže bude makat na tom, abysme byli hapy?“ smála se Bizárka.
„Tak nějak. Takovej job je na hovno, ale snovej, dostaneš budget a pravomoce jak pro ředitele zeměkoule“.
„Už jsi jí viděl?“
„Jo, je milá. Bude teď připravovat strategii pro celou firmu“

Bizárka jela do terénu za partnery a poprosili jí, aby dámičku vzala s sebou, aby se jako zorientovala, poučila. Ani to Bizárce nevadilo, ale až zbytečně nadšeně přitakala, že je to skvělý nápad. „Už podlejzám“, uvědomovala si Bizárka v duchu, byl to nápad Kobry a na všechno jí teď Bizárka reagovala supr nadšeně.

Bizárka druhý den nabrala dámičku před hotelem, protože dámička ještě neměla připravený byt. Ano, dámička byla expat a vybrala si byt v centru Prahy. „To byl můj sen, bydlet přímo v centru, ale ještě mi byt renovují, takže musím být v hotelu“ vzdychala dámička Bizárce. „Jasně, sen o Paříži“ hned si vzpomněla Bizárka, jak jí Helena vyprávěla, že oni stojí na Prahu frontu jako na Paříž.

„No, ale je to strašný, protože teď mám omezený prostor v  pokoji a nemám kam dávat doplňky, který si do bytu nakupuju, takže tam o to zakopávám v chodbě“. Bizárce přišlo docela na hlavu, proč si kupuje dámička doplňky do bytu už teď, když je teda nemá kam dávat a zakopává o ně, ale kousla se do jazyku a nezeptala se. Dámička působila dojmem, že se urazí raz dva a otázka, která podle Bizárky nebyla od věci, by jí určitě přišla nepatřičná.

„Ne, nemá smysl pro humor a je důležitá jak prdel“, vyprávěla pak Bizárka Kláře, se kterou si volala často, protože ta jediná měla pochopení pro ty bizarnosti, který Bizárka zažívala a byla taky ochotná jí vždycky vyslechnout. „Takže, Kláro, dámička mi vyprávěla, jak teda čeká na ten byt v centru Prahy a je to teda strašný, protože ještě další dva týdny to musí vydržet. Potom, holka, o vzdělávání nemá ani šajn a zájem a na schůzkách, kde jenom čuměla, protože neumí čéééésky, vlastně nevím, co se jako přiučila. Nicméně, je odhodlaná připravit úžasnou strategii pro celou firmu, aby všichni byli šťastní, jenom už teď je špatná z toho, že jako nemá žádný lidi pod sebou, chápeš, holka nebohá před tím řídila oddělení, kde měla 60 lidí, a teď je zdevastovaná  z toho, že by měla dělat sama prezentaci? No, ale očekává, že jí přidělí badžit, to je zajímavý, kde ho vyčarujou, když teď sesekali všem prachy, no, ale asi ho vyčarujou, aby jako mohla využívat agenturu a dělat sama vlastní eventy a já nevím co ještě. „

Uplynuly tři měsíce a dámička už stihla totálně otrávit všechny ve firmě. Dámička tvořila strategii a vlastně nevěděla na co, takže požadovala mraky vstupních informací a protože netušila, co potřebuje a chce, přirozeně chtěla deset věcí namísto jedné. Dámička tři měsíce tvořila strategii, což byla prezentace, která se měla odprezentovat představenstvu. A tak dámička tvořila, až se z ní kouřilo, bylo možné jí zahlídnout u kávovaru asi co každou půl hodinu, protože kafe nepila, ale dělala si vytrvale bylinkový čaje.

Dámička, jak jinak, chodila na vysokých podpatkách, na kterých, na rozdíl od Kobry, uměla chodit. Byla sofistikovaná, takže měla taky svojí zásobu botiček na jehlách ve skříni a nazouvala je v kanceláři podle barvy oblečení. Dámička byla takový prcek, že i na jehlách byla o hlavu menší než Bizárka a jak se pořád tvářila vážně jako paní učitelka, měla Bizárka obavy, že jí musí její malý vzrůst neskutečně štvát. Dámička prostě strašně chtěla, aby jí lidi brali vážně. A měli z ní respekt, protože ona brala svojí práci vážně.

Dámička jí brala tak vážně, že pracovala i do večera, a dávala to velmi ostentativně najevo. Byla v cizí zemi, bez rodiny, svěřila se Bizárce, že nemá děti ani přítele a byla jedináček. Takže  v Praze, myšleno v Paříži, bydlela chuděra na hotelu a měla čas pracovat do večera.  Ale ona jediná vážně pracovala. Český lidi, kteří po práci zvládali i péči o rodinu a byt a dům a dělali nákupy a s dětmi se učili a doma vařili a večer od osmi seděli zase u emailů, nedělali ve srovnání s dámičkou absolutní nic.

Když Bizárka potkala dámičku na chodbě, tvářila se vždycky velmi ustaraně, protože tvořila tu strategii ještě včera v šest večer. A co bylo víc, než strategie štěstí?! Dámička obesílala emailem kolegy z PR, marketingu, i Bizárku zásadně v půl pátý odpoledne a později s příkazem, nikoliv žádostí, „dodej mi informace k projektu xy nejpozději dnes večer, musím to zítra ráno prezentovat generálnímu řediteli a tvoje data jsou klíčová“. A tak všichni seděli večer na emailu a posílali dámičce další data a čísla a fotky a reporty a videa s jistotou, že ona vůbec nebude vědět, co s tím.

Bizárka to jednou ale nestihla, protože se už několikrát ukázalo, že podklady, které dámičce poslala, ona vůbec neotevřela, šla s klidným svědomím na třídní schůzku dítěte a věděla, že se to nepodělá, když pošle email dámičce ráno. Inu, druhý den ráno Bizárka poslala hned po příchodu do práce dámičce pár čísel, který chtěla a přihnala se k ní Romana. „Hele, včera jsem tady tvrdla do sedmi, protože dámička si v pět vzpomněla, že by chtěla nějaký monitoring, měla jsem vyzvedávat děti ve školce, musela jsem na to povolat manžela, ten byl zase na jiný akci, to je taková kráva“, postěžovala si Bizárce nešťastně.

Ano, dámička byla kráva. Chvíli po tom, co Romana odešla, přistál Bizárce email od dámičky, s Kobrou na kopii.

Drahá Bizárko,

ráda bych tě požádala, abys respektovala moje zadání včetně termínů, jelikož je moje práce klíčová pro další směrování strategie štěstí v této společnosti a ty jsi mi nedodala požadovaná data včas. Upozornila jsem tě v mé předchozí zprávě, že ráno prezentuji první verzi strategie štěstí generálnímu řediteli a ty jsi nerespektovala můj požadavek s termínem pro dodání.

S pozdravem, Velká Dámička

Přišel den D, strategie štěstí byla hotová, trvalo to čtyři měsíce namísto tří měsíců, ale což. Bylo to tady. Dámička slavnostně svolala kolegy z marketingu a PR a taky Bizárku, aby jim odprezentovala novou strategii, klíčovou pro tuto společnost, jako nic jinýho. Bizárka byla upřímně zvědavá, jaká to strategie bude. Neměla ánunk, ostatně jako nikdo. Celý čtyři měsíce si všichni zvykli, že dámička otravuje, pije čaj jako průtoková mašina, poletuje po chodbách a je velmi vážná, protože má důležité poslání.

Ticho, bylo ticho, když dámička odprezentovala svoji strategii. Bizárka přemýšlela a nebyla schopná to úplně dobře hned vyhodnotit, strategie popisovala celou Bizárčinu agendu, její práci, její eventy, její akce. Ale byla to strategie dámičky, kterou ona vymyslela. Tak na to si dá večer Bizárka Prosecco.

Co raději? „Hi, how are you“ anebo nic, prostě nic. Protože burani nezdraví

Bizárka vyšla z výtahu a na chodbě potkala delegaci strejdů, co neuměli pozdravit. „Normálka“ pomyslela si Bizárka, už jí to neudivovalo, ale stejně si na to za celý tři roky nezvykla. Často míjela skupinky lidí, ať už na chodbě, ve výtahu, míjela se s nimi u turniketů v recepci, a pokaždé ani jediný člověk z celé skupinky nepozdravil jak Bizárku, ani nikoho jiného, děvčata na recepci už vůbec ne. A přitom však se ti lidé tvářili nadšeně až vzrušeně, protože, oni byli na výletě v Paříži. „Praha, to je pro ně Paříž, Bizárko, oni na Prahu stojí frontu!“, vysvětlila Bizárce Helena, bezvadná ženská, která shodou okolností před lety pracovala ve stejný firmě jako nyní Bizárka a po letech je opět svedla dohromady společná práce na projektu.

Vždy, když Bizárka potkala další výpravu soudruhů, až na jednu nebo dvě výjimky se jednalo o homogenní skupinu, tvořenou jen muži, ve věku 30 až 60let (odhad věku vůbec nemusel odpovídat realitě, s ohledem na vizuální dojem, který ovlivnily téměř identické obleky obnošeného stylu a jak se Bizárce zdálo, komunistického střihu. Jednou Bizárka míjela strejdu, který si ukusoval z obloženýho chleba zabalenýho v papírovým ubrousku a právě se řítil z výtahu do jejich recepce. No a jednou, to se vážně málem rozesmála Bizárka nahlas, jeden takový návštěvník jejich pobočky nesl kufřík, ze kterého mu trčelo něco. Jestli to byl kus trenek anebo ponožky, v tom krátkým čase nerozklíčovala, ale ten kufřík byl přesně takový, v jakých se předávalo výkupné ve filmových kriminálkách z osmdesátých let.

 Prostě to byla elita, manažeři, kteří dojížděli na návštěvu do firmy zřejmě v rámci mezinárodní družby, a nikdo je nenaučil slušnýmu chování. Ono nezdravení byl tak masivní jev u těchto návštěvníků z východu, že už si byla Bizárka téměř jistá, že to kopíruje jeden od druhýho, protože asi všichni do jednoho žili v bludu, že se tak chová každý TOP manažer. Přezíravě a nevidící si při tom na špičku svého nosu. Bizárce se pokaždé vyjevil úžasnej českej film Světáci, když soudruhy z východu potkávala při jejich návštěvě Pražské pobočky.

Bohužel nezdravili jen soudruzi na návštěvě, ale i ti, co pracovali ve firmě trvale, respektive na dobu jim přidělenou, která mohla skončit druhý den anebo za x let. Tito manažeři a manažerky, říká se jim expats, odvraceli zrak anebo jen blahosklonně kývli hlavou na znamení pozdravu, když potkali českého člověka. na chodbě, u kávovaru, ve výtahu. Bizárce to bylo líto, bylo jí za ně trapně. Jejich chování bylo neuctivé, povyšující se, bez jakéhokoliv respektu k lidem, kteří tu firmu držely funkční a prosperující. Expats se měnili a střídali, český lidi a pracanti zůstávali. Nikdy by nevěřila, že scény z amerických filmů, kdy odejitý manažer odchází s krabicí plnou svých krámů ze stolu v ruce potupně skrz kanceláře, mezi kterými ještě předchozí den chodil dunivým krokem a razantní chůzí demonstroval, že je on big boss, že takové scény Bizárka zažije v reálu. Ale bylo to tak, první sledování takového střídání expats bylo pro Bizárku šoking! „Oni se k sobě chovají příšerně, ale jim to přijde normální“, vysvětloval Bizárce Paulíno, co pracoval v jednotce interního PR a věděl pochopitelně o všem a taky tam sloužil už o dost dýl než Bizárka.

Bylo to tak, manažeři z východu měli prebendy, výhody, prachy a pozice za odměnu s rizikem, že nikdo z nich nevěděl, jestli na dobu půl roku, roku, anebo i pět let. Ta opojná doba moci a síly mohla skončit tak rychle, že si to prostě užívali monstrózně, se všemi atributy, které k moci patří. A vyžadovali tak patolízalství, donášení, lichocení, všechno nedůstojné a odporné chování od svých podřízených permanentně. Protože když Bizárka poprvé zažila, jak pana ředitele na odchodu nikdo z do té doby největších patolízalů ani nepozdravil, pochopila, že nemá cenu je litovat. Proč by se tím měla trápit. Mají to tak nastavené, jsou to jejich pravidla, jejich mentalita, jejich myšlení, jejich styl.

Tak moc Bizárka vzpomínala, na doby, kdy pracovala ve své první korporaci, potkávala manažery ze západu, kteří pokaždý pozdravili s pusou rozesmátou od ucha k uchu, „Hi, how are you“ a voněli a nosili pod košilí tričko. „Bože, to byly časy“, vzpomínala často Bizárka. Tehdy si prostě myslela, že je to normální a vůbec nehrálo roli, jestli Bizárka potkala manažera, který byl dolarový milionář a zrovna viceprezident a ona jen asistentka. Ne,  prostě se lidi nevyhýbali očnímu kontaktu při společném setkání na chodbě anebo v jedné místnosti, pozdravili se a vždy pozdravil první muž ženu a bylo úplně šumák, že ona otázka „how are you“ je jenom řečnická. Tolik lidí kritizuje americkou halasnost a že prý je to samé how are you, ale nikoho to vlastně nezajímá, jak se máš. „A dyť jo, sakra, o to ale přeci nejde“, reagovala pokaždé Bizárka, důležitý je bejt pozitivní a nemračit se na všechny okolo a jestli je to spontánní anebo naučený, tak ať, lepší než nezdravící soudruzi.

Bizárčina kamarádka pracovala pro Korejce a vyprávěla jí o ranních rozcvičkách, jiný kamarád zase vyprávěl šílený historky z doby, kdy pracoval pro žabožrouty a pořád z toho Bizárce vycházeli amíci nejlíp.  Hlavně, Bizárka si byla čím dál víc jistější, že už další zkušenosti v korporaci, jedno jaký, asi nabírat nechce. 

„Kam to spěje?“ ptala se v duchu Bizárka, když jednoho rána jela ve výtahu a sledovala zaměstnance společnosti z nižšího patra, jak sborově provádějí ranní rozcvičku. Na očích všem.  Jestli to byla korejská firma, je to možný, ale Bizárka byla tak konsternovaná, že se nepodívala na cedulky, přilepené vedle tlačítek s čísly pater ve výtahu. Ale mohlo to být víc bizarní? Bylo to ještě normální? Výtah v budově, kde Bizárka pracovala, byl celý skleněný,  takový průhledný tubus, do kterého se vstupovalo ze tří stran a výtah projížděl šíleným kulatým komínem,  ze kterého se vstupovalo třemi možnými směry do hlavních kancelářských prostor. Vstupní dveře do jednotlivých firem na každém patře byly taky prosklené a každý cestující ve výtahu mohl nakukovat lehce za dveře každý firmy. Jak lidé nastupovali a vystupovali, cesta do vyšších pater se zpomalovala a člověk měl dost času pozorovat skrz sklo, jak to vypadá jinde, jak to kde po ránu žije. Jedna firma měla prostor recepce navržený do country stylu, samý strom a klacek a dřevěné obložení, jinde zase stál hned u vstupu stolní fotbálek na hraní, a najednou bum prásk. Bizárka nevěřila svým očím.

Z výtahu Bizárka viděla, jak se skupina lidí protahovala, dělala předklony, všichni kroutili hlavou a uvolňovali si asi krky. Jeden člověk jim předcvičoval. Protože celá budova byla navržená na efekt víc než na funkčnost, tedy měla naprosto příšerně rozvržený plochy v kancelářích, miliony slepých úhlů a jediný pořádně velký prostor byl právě jen u vstupu, cvičili ti nebožáci na očích všem čumilům, kteří jeli ráno výtahem do vyšších pater.

A Bizárka přemýšlela, je cvok ona? Klidně by s tím souhlasila, nehádala by se. Přiznala by bez mučení, „ ano, vy všichni jste normální, svět okolo je normální, já to jen prostě nechápu. “

Jo a musíme využít ty inlfuencry

„No a oslovíme influencry, Kovyho a šopaholik Nykol“, navrhla v závěru schůzky Agáta, která společně s dalšími mladými pionýry představovala Bizárce a její kolegyni z marketingu plán na komunikaci.

Bizárka byla ze schůzky otrávená. Celá schůzka byla naprosto dokonalou demonstrací současného úpadku marketingu v českých korporacích. A při slově influencer chtěla Bizárka skočit z okna, byla na to slovo už dlouho alergická. „ Proč myslíte, že právě influencry my potřebujeme?“, zeptala se Bizárka mladé Agáty. Agáta měla sotva 25let, další dva cucáci, který s ní přišli na schůzku, možná ještě míň. Schůzka, která trvala necelý dvě hodiny, bude stát Bizárku pět tisíc, minimálně, spočítala si Bizárka v hlavě. Vždycky kritizovala tenhle systém účtování, kdy si agentury počítaly člověkohodiny. To znamenalo v důsledku, že agentura klientovi účtovala za hodiny práce lidí, kteří na zakázce pracovali. Agáta napsala email klientovi, vyplnila tabulku, přijela na schůzku, zavolala Bizárce, každou minutu strávenou na projektu ona a její kolegové zapisovali do tabulky, která obsahovala makro s taxametrem a výsledkem byla omračující cifra, kterou musel klient agentuře zaplatit jen za tyto úkony a to se ještě nezačalo na projektu pracovat a nebyl žádný výsledek. “ I za to že si prdnou, bych jim měla platit ne?“ rozčilovala se druhý den Bizárka Kláře do telefonu.

Bizárce by se líbilo a přišlo by jí to i férovější, kdyby agentura nacenila celou kampaň, ale, se zodpovědností za výsledek. Takže jestli je cílem zvednout fanoušky na facebooku, prodat víc zboží, tak aby se do ceny promítl doručený, nebo nedoručený měřitelný výsledek, splnění cíle.

„Navrhujeme tři posty na facebooku za měsíc, jeden post je za deset tisíc“, prezentovala super strategii na facebookovou komunikaci Agáta a pokračovala dál, „do toho navrhujeme reklamu, abychom nasbírali další fanoušky, pod patnáct tisíc nemá reklamu vůbec cenu dělat, no a připravíme videa, ve kterých nám budou vystupovat influencři“ a při tom mluvení ještě Agáta sázela na stůl před Bizárku vytištěnou prezentaci, kde byly grafy, sloupečky s čísly, statistiky a podobný blbosti, který si hravě každý stáhne z google analytics. Bizárka už ale zase za těma grafama viděla pár tisícovek, který budou účtovat za tu práci, při který jen použili tlačítka „cut“ and „paste“. 

„Zkopírovali a vložili nějaký numera do prezentace a mám si snad z toho sednout na prdel?“, ptala se Bizárka řečnicky Kláry, když jí o schůzce druhý den vyprávěla, otrávená, že s takovými degeny ztratila dvě hodiny času a další energii musela  vynaložit na to, aby se jich zbavila a mohla si to dělat po svým.

Bizárka na schůzce s Agátou a jejím týmem sledovala svojí kolegyni z marketingu, která schůzku domluvila.  Vypadalo to, že ta byla s návrhem agentury nadmíru spokojená. S agenturou Nykolas pracovala, jelikož ta vyhrála tendr na marketing celý firmy na rok, takže si dělali zálusk i na Bizárčin projekt.

„A proč si myslíte, že zrovna Kovy a šopaholik Nykol budou mít ten vliv propagovat mojí agendu? Víte, že téma je vzdělávání, že jo? „ zeptala se Bizárka Agáty a držela se, aby nebyla moc ironická. Agáta i její dětští kamarádi přitakali, jako že pochopitelně vědí, co dělají a začali Bizárce vysvětlovat mantru, jak je dneska nezbytné s mladými komunikovat právě v onlinu, a že to bez influencrů nejde a tak dál. Bizárka byla na tohle už alergická a tak oponovala, „hm, četla jsem zajímavý výzkumy, kdy vlna influcenrů proletěla jako tsunami napříč celým marketingem v Čechách, už před lety, kdy se ukázalo, že jejich vliv je a pořád bude jen na jejich cílovou skupinu, která od nich odmítá přebírat rady, jakej si mají koupit rohlík, jakou kreditní kartu používat a podobně. Prostě od šopaholik Nykol chtějí rady o hadrech a od Kovyho ani nevím co, ale určitě ne rady, že se mají dobře učit matiku. Víte, já jsem jednou s influcenry z instagramu realizovala kampaň na podporu charitativní sbírky, taky jsem se nechala přesvědčit, že je to ta správná cesta, jak oslovit mladý lidi a vůbec, ale vůbec se to nechytlo. Takže promiňte, ale já jsem k tomu skeptická a přijde mi to jako strašně laciný a neoriginální.“

„No, ale my potřebujeme na ten facebook dostat mladý lidi“, reagovala Agáta. Bizárka sledovala Agátin výraz ve tváři i jejích kolegů a vůbec si nebyla jistá, že pochopili, co jim říká. A tím pádem se ani necítili být dotčení, ne, byli naprosto imunní, zvyklí si prosadit svou, protože agentura je king. Byli zvyklí, že jim nikdo neodporuje, momentem, kdy vyhrají svůj tendr se na rok stanou absolutním vládcem marketingové strategie a marketingového rozpočtu ve firmě.

„Aby taky ne“, říkala Bizárka Kláře druhý den do telefonu, „ tady prostě v marketingu sedí naprostý jelita, který jenom vyplňují tabulky pro agentury, plní jejich rozkazy, nezvednou zadek ze židle a vyplácí jim nehorázny prachy. Hele, upravit dvě stránky na webu si nacenili na 300 tisíc, to si fakt dělaj prdel, za 20 tisíc mám fungl nový web.“ Klára viděla věci stejně jako Bizárka a i když to nebyly její prachy, štval jí ten princip, kdy se přepalují ceny a stejně jako Bizárka v tom viděla omezení pro práci. „Chápeš, že když do tohohle vlezu, udělám ne o polovinu, o dvě třetiny míň akcí, a možná ještě míň práce, prostě nebudu mít peníze ani na ty stipendia, copak jsou debilní?“. „Hele“, odpověděla Klára Bizárce, „ tohle je humus a nikdo se tam o ty prachy nestará, jenže víš co, oni ani nechtěj, aby měli víc peněz na víc projektů, to znamená práci, a ty práci vyhledáváš, chceš tvořit, oni před ní naopak utíkají“. Bizárka souhlasila s Klárou, „prosím tě, stačí ti, že Romana ani sama nenapíše prezentaci? Ale jakou, potřebovala jsem připravit slidy se jménama, prostě co slide, to jedno jméno studenta a pod tím název školy, a Romana sama navrhla, že my s tím pomůžou. Romana to zadala agentuře, ty vole, práce na hodinu, kat and pejst, ale ty slidy jí udělala agentura za deset tisíc, to je neuvěřitelný, jak je líná!“. Romana byla další vypečená kolegyně, z oddělení interní komunikace a PR, další oběť systému agentur. Novináře živýho neviděla, jak je rok dlouhej, všechno zařizovala najatá agentura, za tisícovku na hodinu. „Neboj, my ti budeme s Hankou pomáhat“ uklidňovala Klára Bizárku. „Jste zlatý, já vím, pěkně je štvu, snažili se mi vnutit jejich agenturu na eventy, aby mi zajistila stánek na dětským dnu, hovno, jenom za postavení stolku chtěli deset tisíc, celý by mě to vyšlo na padesát“, rozčilovala se dál Bizárka. „Tak sis to postavila sama viď“, smála se Klára, „příště pojedu s tebou, vemu mladýho a pomůžem ti. „No dyť, je to aspoň místo fitka a ušetřila jsem prachy. Kdyby mi to ty krysy aspoň zaplatili, ale cpou mi ty jejich příživníky a ještě si to mám sama platit, hovno, to radši vyrobím trička.“

Bizárka věděla, že má silný argument, jak sklepat celou agenturu Nykolas a kolegy z marketingu. „Takže Agáto, děkuju za vaše návrhy, ale musím vám připomenout, že spravuju charitativní projekt. Nechci od vás práci zadarmo, ale jiné ceny, než jaké počítáte tady mým kolegům. Chci mít ty věci pěkný, chci využívat reklamu, chci, aby o nás lidi věděli, ale nebudu platit za hodinu vašemu grafikovi dva a půl tisíce, to udělám jeden grafický letáček a skončila jsem, „ řekla Bizárka Agátě, když ta jí přednesla celou strategii na komunikační plán jejího projektu. A Agáta jí utvrdila v tom, že si jsou toho dobře vědomi a vytasila argument, který skoro Bizárku rozesmál nahlas , „to my víme, právě proto jsme se na váš projekt tolik těšili, je to zase jiná práce, krásná agenda a všechny ceny od nás jsou charitativní a níž už jít neumíme.“ Bizárka nebyla nijak naštvaná na Agátu, ta holka jí nebyla protivná a vlastně tyhle lidi trochu litovala, byli to takový nádeníci na dobu omezenou. Když agentura vyhrála nějaký tendr, nabrala na dobu určitou lidi, který pak na zakázky u klientů nasadila. Často ale agentura tendr další rok u stejné firmy neobhájila, takže tyhle lidi zase propustila a ti šli o dům dál, do jiné agentury, pracovat na jiné zakázce. Kdo by si tohle nechal dlouhodobě líbit? Seniorní člověk ne, takže se takhle točili mladí junioři, kteří aspoň sbírali zkušenosti a vydělávali agentuře prachy, stejně jako zahraniční dělníci svým pracovním pasákům. Bohužel, ve výsledku jeden opisoval od druhýho, nápady a kreativa byly žalostné.

„Facebook si umím spravovat sama, já chci aby tam byli hlavně lidi aktivní a o mrtvé duše nahnaný reklamou nestojím, to dávno už není o kvantitě, ale kvalitě, že jo?“, pokračovala Bizárka k Agátě, „no a pokud mi tady kolegové z marketingu vaše kampaně zaplatí, tak je neodmítnu, protože jste šikovní a nepochybně by to bylo všechno pěkně profesionálně udělané, no, pokud ovšem nemůžu využít finanční podpory kolegů, potom nic z toho realizovat s vámi nebudu, sama na to peníze v rozpočtu nemám, jsem charita!“ a periferně Bizárka viděla, že se kolegyně z marketingu lehce ošívá, na znamení, že oni to platit Bizárce nebudou.

Bizárka věděla, že firma marketingu osekala v průběhu roku rozpočet a oni prostě hledali, jak by agenturu, se kterou měli podepsanou smlouvu, uživili, vytěžili a pro sebe samotné získali nějaké aktivity, které by vykázali. Ta moc by chtěli parazitovat na Bizarce a její charitě.

„To určitě, plenit mi můj fond“, smála se Bizárka Kláře do telefonu, “ je to ale smutnej příběh. Je prasárna, že jim v průběhu roku sekaj prachy, je jejich blbost, že si vyberou agenturu, která je válcuje.

Máte rádi filmy? V korporaci zažijete festival.

Jednak Bizárka ráda lidem dávala přezdívky, ale taky si je identifikovala s postavami, který znala z filmů nebo z knížek a které skvěle vykreslovaly ty civilní figury, který Bizárka potkávala v práci a který ji něčím zaujaly.  Proto si HR manažera přejmenovala na Viktora Čističe. Měla ráda film Leon s Jeanem Reno. HR manažer dostal zadání, koho má vyhodit, vyhrnul rukávy a úkol splnil. Jednu chvíli to ve firmě vypadalo jako na bojišti. Přišla vlna vyhazovů, protože se potřebovaly uvolnit kanceláře pro kamarády, milenky, dcery a syny.

Rozhodně neměla Bizárka pocit, že by ho to bavilo, vyhazovat lidi jen proto, že se valila vlna trafikantů. „Ještě že nemáš, skleněnou kancelář,“ odpověděla kolegyně Bizárce na dotaz, co se to sakra děje? „Je to šílený, Milan tady pracoval 11 let, teď sem dovalí někoho, kdo neumí ani česky,“ pokračovala kolegyně dál. „A nikomu to nevadí? Vždyť je to odborník?“ nechápala Bizárka. „Hele, dali mu roční plat jako odstupný, ale je to hrozný, měla jsem ho ráda,“ řekla Romana, která ve firmě byla o hodně let dýl než Bizárka a k většině lidem měla osobní vztah na rozdíl od Bizárky, která je znala jen od vidění. Ale bylo to na palici, protože jednak to firmu muselo stát nemalý peníze, jak z pohledu vyplacených odchodných, tak z pohledu ztrát, který vznikaly, když uvolněnou pozici zaplnil nezkušený člověk.

Když Bizárka sledovala Viktora Čističe v těch dnech, vlastně týdnech, kdy musel rozdávat výpovědi, viděla na něm, že je vyčerpaný a měla pocit, že se stydí. Dokonce jí ho bylo i líto. Když sama nastupovala do firmy, choval se k ní velmi hezky, připadal jí empatický, chytrý, ale bylo znát, že si chce držet od lidí odstup. Pracoval jako HR manažer ve firmě už několik let a po čase Bizárka zjistila, že už zažil několik vln jatek, při kterých on dělal tu špinavou práci. Takže si na základě zkušenosti nechtěl Viktor pouštět lidi moc k tělu, vytvářet si k nim citový vazby, protože mohla přijít doba, že bude muset vyrazit někoho, s kým chodil rád na pivo. Bizárka věděla, že ji má Viktor Čistič rád. Často chodil a chválil jí práci, vyjadřoval jí respekt a vytvořili si spolu takovou partyzánskou formu komunikace. Bizárka za ním občas přišla do kanceláře, pokaždé měla v ruce nějaký pamlsek, protože Viktor rád mlsal, tady oříšky, tady kus čokolády. A tak se slovy „ahoj, jak to jde“ nabídla Viktorovi pytlík se směsí oříšků, a on si vždycky nabízenou dobrůtku vzal a upřímně odpověděl: „Není to teď dobrý, asi sis všimla, co se tu děje.“ A Bizárka viděla, že se stydí. Styděl se, že dělá to, co dělá, že pracuje pro lidi, který nemá rád, že je jenom loutka.

A právě Viktor byl první, který Bizárce řekl: „Nemám rád lidi, jako Kobra.“ Řekl to krátce poté, co Kobra nastoupila. Každý Kobře podlézal, každý jí žral tu její plachost a říkal, že je strašně hodná. Interní PR z ní bylo nadšený, jako že je to bezvadný, že se asi z homogenní skupiny představitelů firmy stane heterogenní, když tam teď přibyla ženská. 

Bizárku ale zajímal Viktorův názor a tak za ním zašla, v ruce balík oříšků a zeptala se: „Tak co paní Kobra? Jaká je?“ A Viktor se znechuceným výrazem zakroutil hlavou: „Nemá rád lidi jako ona.“  A Bizárka věděla, že Viktor uměl v lidech číst. Bohužel, mohl by být i skvělý HR manažer. Ale někde jinde. Tady měl roli jen Čističe s nulovými pravomocemi.

Bizárka nesdílela nadšení ostatních kolegů z Kobry a jenom sledovala zpovzdálí vývoj. Kobra byla další trafikantka s velmi řídkým pracovním životopisem, který, i když specialisté na interní komunikaci vylepšili, pořád moc nevypovídal o tom, co doposud dělala, co uměla. S ohledem na jejích 50 let to bylo prostě zarážející.  Kobra vystoupila z taxíku a dosedla na židli tak vysokou, že výš už nebylo ve firmě kam si sednout. Byla to prostě paní tajemná.

Šoupli pod Kobru několik agend, ale jak už to bývá, i když je hlavní náčelník blbej, oni to ti zkušení a kompetentní podřízení zvládnou i bez něj. Když se prostě zadaří, a šéf je šikovnej, je to skvělý, když je šéf neschopnej, funguje to i tak. Hlavní je, aby respektoval, že bude prospěšný tím, že nebude ničit práci svých podřízených. Kobra se hodně dlouho rozkoukávala, klamala tělem, neprojevovala se, byla mlčícím doplňkem na poradách, schovávala se před lidmi, uhýbala pohledem zraněné laně, byla  velmi, velmi plachá. Vyhýbala se tomu, že ji někdo jen ze slušnosti osloví na chodbě s dotazem, jak se má. I při jednoduché civilní odpovědi se jí rozklepal hlas a začala se třepat, jako dítě, který má před celou třídou škodolibých blbečků recitovat trapnou básničku. Dlouho podřízení Kobry doufali, že Kobra bude jen na ozdobu, ničemu neprospěje, ale ani jim jejich práci neposere.

Dva roky trvalo, než Bizárka našla tu správnou filmovou postavu, se kterou by Kobru identifikovala. Když přišel den D a Bizárka nesla Viktorovi výpověď, zeptala se ho: „Bude to stačit? Dá mi už pokoj?“  Viktor pokýval hlavou a bylo mu trapně, nepříjemně a odpověděl: „Určitě. Víš, tímhle jsi jí sebrala bič.“

Bizárka milovala film Talentovaný pan Ripley. Jednak tam skvěle hraje Jude Law, kterýho Bizárka měla ráda vždycky, ale díky seriálu Mladý papež ho začala zbožňovat totálně. Mladýho papeže hltala po nocích na HBO a dávala si do očí sirky, aby vydržela skouknout víc dílů po sobě. Příběh Tajemný pan Ripley je geniální a kromě Juda Law tam výborně hraje i Matt Damon postavu psychopata. Damon krade identitu druhému člověku a tohle byl konečně ten příběh, který Bizárka hledala. Tohle byla Kobra, tajemný pan Ripley.

Kobra byla psychopatka a nechávala za sebou spoušť a boží dopuštění.

Kdo je Bizárka tuším, ale docela by mě zajímalo, kdo je Kobra?

Takže za mě – pište, pište, pište. Psaní je skvělá terapie a jen praxe dělá Mistra, napsal Bizárce Marek. Jeho úsudku si vážila a to, že si přečetl její blog a věnoval tomu svůj čas, jí potěšilo. A ještě připsal pár postřehů, pro Bizárku velmi cenných, jako že zatím nemají příspěvky na jejím blogu zcela vytříbený styl, je to filozofie? Anebo sranda? Anebo to mají být texty navážno? A dokonalý by bylo, podle něho, kdyby každý příspěvek měl jasný začátek a konec. „Jo jo, má pravdu,“ pomyslela si Bizárka. Možná ze začátku, když začala tenhle blog psát, brala to jako terapii, k čemuž jí nevědomky ponoukla kamarádka Siera. Byla výborná malířka, nikoliv profesionální, což ráda zdůrazňovala, ale malovala krásně a Bizárce se její obrazy hodně líbily.

Když jednou seděla Bizárka se Seirou na kafi, byla zase vyšťavená, fyzicky vybitá a bylo to v době, kdy už tlak od Kobry začínal být neúnosný. Nikdy před tím Bizárka necítila to, co teď. Kobru vnímala už jenom v obrazech. Nebo jinak. Každé setkání s ní, každá zmínka o ní, každý zážitek s ní evokoval v Bizárce pocity, který neuměla popsat jednoduše, takže je opisovala v příměrech. Takže na otázku Seiry, jak se Bizárka má, Bizárka jen odpověděla: „Jako moucha zabalená v pavučině, čouhají mi jenom hlava a nohy a visím v pavučině, vedle stojí Kobra a má černý latexový kalhoty, v nich našpulenou velkou prdel a černý jehly na nohách. Jediný, co září, jsou ty její hegeš vlasy.“

Bizárka byla vážně už na konci sil, byla tažnej kůň a zvládala toho vždycky hodně. Hodně práce najednou. Ale nyní zcela poprvé už byla vyřízená a začínala pochybovat, že to vydrží o moc dýl. Když šla jednou Bizárka po chodbě v práci, šla proti ní partička mužů, kolegů, všichni v černém obleku a v bílé košili a mířili za Kobrou. Bylo pondělí. To si Kobra vyhradila každý týden na mýtingy se svými podřízenými. I Bizárka se tomu nevyhla a každý týden absolvovala tuhle Kobřinu trapárnu. Co zarazilo Bizárku, když potkala partičku kolegů? Že ti kolegové byly v oblekách. Černých s bílou košilí. Vypadalo to působivě – všichni muži v černém.  S Bizárkou šla ještě její mladá kolegyně, Šarlota. Jedna z ťapinek. A Šarlota Bizárce vysvětlila, že Kobra to má ráda, když jsou „hoši“ v oblecích. Doslova řekla: „Paní Kobře se to líbí.“ Byli to její Melody boys, kteří jinak chodili civilně, ale v pondělí se Kobra chtěla kochat, takže hoši jednou za týden nahodili obleky. A zase! Bizárce se před očima vyjevil obraz, na kterém byli muži, všichni klečící na čtyřech, a u nich Kobra, která stála a jednu pokrčenou nohu měla položenou na zádech jednoho z mužů. Jak jinak, Kobra měla na sobě zase těsné černé kalhoty, kozačky na vysokém podpatku a v ruce bič.

Seira se neptala dál, když jí Bizárka popsala, jak se cítí, ale začala mluvit o arteterapii. Že prý vyjadřovat svoje pocity skrze obrazy je forma terapie, říká se tomu arteterapie. A tehdy o tom Bizárka nijak víc nepřemýšlela, ale Seira měla pravdu. Když je toho moc, je fajn to umět nějak dostat ze sebe ven. Bizárka se mučila v tělocvičně, to byla doposud její terapie, zmasakrovat se, vyčistit si hlavu, rvát si do uší hlasitou muziku.

Že by kdy Bizárka psala svůj blog, to ji ani ve snu nenapadlo. „Není to praštěný?“ ptala se své kamarádky Leny, která ji v jejím rozhodnutí strašně podporovala. Lena uměla na rozdíl od Bizárky psát, dlouho už si psala svoje vlastní povídky, zatím jen do šuplíku, ale pomáhala s psaním textů druhým. A Bizárka ji často prosila o korekturu textů, protože byla na hrubky občas pěkný prase.

Lena, ta zlatá Lena za to může! Kdyby Bizárku nepovzbuzovala, nikdy se do toho nepustila. A jak to napsal Marek?  Piště, pište, jen psaní dělá Mistra. „Pchá, mistr nebudu, ale baví mě to a už o tom přemýšlím jinak než na začátku, už není ta hlavní motivace popsat zážitky s psychopatkou Kobrou, vyblít se a dostat to ven, já se vážně chci vypsat jako vypsat, chci si vylepšit styl, anebo si ho vytvořit,“ vysvětlovala Bizárka Leně. „Marek má pravdu, chce to praxi, čím víc člověk vaří, tím je lepší kuchař, je to daleko těžší psát a přemýšlet o tom, aby text byl ucelený, aby to dávalo smysl. A nepřestanu, zatím ne Leni.“

A Bizárka si představila, že by jednou poslala Kobře svojí knížku, malou, útlou. A připsala k tomu na liebesbriefe – Thank you, you were such a great inspiration. Co by asi Kobra udělala? Bizárka se v duchu smála. Byla už vážně nad věcí. Hodně nad věcí! A Kobra byla strašně jednoduchá a teď už pro Bizárku velmi čitelná osobnost. Kobra by se rozklepala a dostala hysterickej záchvat. Jestli by třeba i vyskočila z okna, těžko předvídat.

Když Bizárka dala Kobře výpověď, řekla k tomu Kláře, své nejmilejší kolegyni: „Hele, já vím, že jí jednou poděkuju, já vím, že určitě a že bych tady možná i zakrněla. Prostě vím, že díky tomu, že jdu pryč, zase poznám nový věci, nový lidi, chopím se jinejch příležitostí.“

Bizárka věděla už teď, že psaní využije při nových projektech, který se jí nabízely. Blog začínal být daleko pro Bizárku víc zážitkový, a to bylo super.

Thank you Kobra, you ARE such a great inspiration!

Korporátní PR, mocný to nástroj. Řekni mi zrcadlo, kdo je tady nejkrásnější a největší borec

 „Ona je hodná, milá, jenom je taková nesmělá a nevěří si,“ pořád dokola mlela Bizárčina kolegyně Romana, když mluvila o Kobře, která zase nebyla schopná říct plynule svoje tři věty na kameru, třebaže je měla napsaný tejden dopředu a šprtala je. A to se opakovalo neustále, natáčet Kobru do video reportáže byla vždycky dřina. Romana dělala v PR, tyhle lidi z oddělení interní komunikace jsou od toho, aby ředitelům a nejvyšším šéfům dělali pěkný fotky na web, popisovali jim hezký vizitky, domlouvali placené rozhovory v novinách, tvořili jim zkrátka image, která často naprosto vůbec neodpovídala reálu. Taky natáčeli videa s vrcholným managementem, většinou taková, co na ně nikdo nekouká anebo jen zaměstnanci z povinnosti. Každopádně to funguje jako dobrej tester. Tester na lidi. Někteří díky tomuhle servisu začnou sami sebe daleko víc milovat. Milují svůj obraz, svoje fotky, svojí falešnou identitu špičkového manažera.

Tady se to pozná. Síla osobnosti. Když sebeláska přemůže mladýho člověka, je to pochopitelný. Snadno uvěří takový mládínek nebo mládinka, že jsou vyvolení, nejlepší, výjimeční. Že nic není dílem náhody, prostě byli na to štěstí připravení. Jsou velcí manažeři a jsou něco víc. Jó, když to přijde moc brzy, neosvojí si takový člověk ty správný pracovní návyky, ale získá neotřesitelnou jistotu, že už navždycky bude mít kolem sebe slouhy, velký budget a jistotu, že je ředitel zeměkoule. O to tvrdší je pád.

Tolik mužů a žen obětovalo korporaci všechno. Doslova. Bizárka zná ženy, které kvůli práci nestihly založit rodinu, ale ani si najít včas partnera pro život, no, bolelo to potom, když přišli o tu vizitku, která jim otevřela skoro všechny dveře k ředitelům, na recepce, na hogo fogo párty, vydělala taky spoustu peněz, ale na co vlastně? Na luxusní domov důchodců? I tak to někdy končí. Když přijdete o vizitku, o tu, jejíž logo voní prachama, takže každý hned pozná, že nejste z nějaký zaprděný no name kompany, skoro to až fyzicky bolí.

Taky zná Bizárka muže, kterým se zase rodina rozpadla. Stěžovaly si často jejich ženy, jak je korporace změnila. No jistěže ano! On je tak nějaký top manažer zvědavý na to, aby po příchodu domů byl zase ten „obyčejnej“ člověk. „Pořád nadává, že nemá vyžehlenou košili, a doma je nepořádek, ale mluvit se mnou nechce, protože bych ničemu stejně nerozuměla,“ stěžovala si Bizárce jedna kamarádka, klasická zelená vdova. Manžel nosil prachy, a ne malý, ale ona si připadala každým rokem v jejich společným vztahu jako čím dál větší blbka. „Vařím, o děti se starám jenom já, ani na dovolený už nechce jezdit, maximálně tak na dva dny, na víc prý nemá čas,“ pokračovala kamarádka Dana. Dana se neměla špatně, peníze na všechno byly, ale všechno, co se kdy naučila na vysoký škole, dávno už zapomněla, už ani neuměla otevřít soubor v PDF a byla naštvaná, vlastně, zoufalá. V dobrém případě takový manažer ženu neopustil, jen jí měl plný zuby a litoval, že se s ní kdy mohl oženit. V horším případě se manažer zakoukal do mladý asistentky s dlouhýma nohama, která mu rozuměla.

Jak zhoubná je falešná realita vašeho života v korporaci, když se to teda povede, máte dobrý flek, dobrý peníze a interní PR vám staví usilovně piedestal velký jak kráva.

A tak to čaplo i Kobru. Omámilo jí to jako droga. Takové ubohé, plaché stvoření to bylo, když vystoupila z toho taxíku a zapomněla do něj nastoupit zpátky. Hlavu nosila Kobra neustále sklopenou, nezdravila, nedívala se do očí. Působila dojmem, že z toho taxíku vystoupila za trest a ryje čárky na zeď a odpočítává dny, kdy jí zase přistaví taxík na cestu zpět.

Kobra byla pohledná, ale průhledná. Člověk, kterého zaznamenáte, ale nezapamatujete si ho. Nenechá otisk, nevytvoří zájem, nevzbudí zvědavost, neprovokuje ničím, prostě je o ničem. Kobra, byť žena, nebyla ani zajímavá oblečením, žádná viditelná osobnost ani zevnitř, ani vně.

Že Bizárka není jediná, koho Kobra nezdraví, si potvrdila brzy. Všechny kolegyně se do jednoho shodovaly, že Kobra, kdykoliv jí minuly na chodbě anebo potkaly u kávovaru, svěsila hlavu dolů, nepozdravila a trtkavou chůzí na vysokých podpatcích spěchala do své kanceláře. Podivný ale bylo, že kolegové, muži, se zase shodovali naopak v tom, že je Kobra milá, usmívá se na ně a jen je nesmělá. „Ha“, přemýšlela Bizárka, „že by měla problém s ženskejma?“, ptala se Bizárka Lucie, mladý kolegyně, která teda byla šťabajzna, ráda taky nosila podpatky, pushup podprsenky a tričko do véčka. „Určitě!“ odpověděla Lucie. „No, ale pak je to nějaký větší problém, protože jestli jí vadíš ty, to chápu, jsi mladá a pěkná,“ přemýšlela dál Bizárka nahlas. „Ale já? Tenisková královna?“

Bizárka přemýšlela nad Kobrou, byla plachá, působila jako zatoulaný štěně, na muže zjevně uměla reagovat, na ženy bez výjimky naopak. Taky Kobra nebyla moc důvtipná v oblékání, všimla si Bizárka, že její šatník je obyčejný až hrůza, takový zanedbaný a neprofesionální na to, na jak vysokou pozici Kobra nastoupila. Jako, jedno a to samý sako a stejný kalhoty nosit celý týden je prostě u ženy nic moc. Ale zase Bizárku mátly ty podpatky, ohromně vysoký, který Kobra nosila od prvního dne. Černý vysoký chůdy, na kterých neuměla chodit a za x dalších měsíců se to nenaučila. A ty jedny a jediný kalhoty, který Kobra pořád točila, byly těsný, černý, působící na efekt jako kožený, v nichž vynikly větší zadek a protáhlý nohy díky podpatkům.

„Jsou to mimikry,“ říkala Bizárka Kláře, své nejmilovanější kolegyni, když ji zase telefonem vytočila z auta. „Říkám ti, ta se ještě vyklube, těsný kalhoty, vysoký štekle, pohled zraněné laně, ignorace všech ženskejch, zničený vlasy.“ Klára se smála, ale souhlasila s Bizárkou.

A když borci z interního PR na Kobru zaklekli, aby jí začali tvořit image, psali jí rozhovory, texty, zpracovávali fotky, nastartovala se velká proměna. Termín každého focení se odkládal na dobu, kdy Kobra měla čas jít k holiči, měnily se kvůli tomu termíny naplánovaných akcí. Natáčely se videa dlouho a dlouho, protože Kobra byla výjimečná v tom, že neřekla souvisle větu na kameru ani podesátý. Kobra mizela v pravidelných periodách na několik dní, aby se vrátila krásnější a s vyžehleným obličejem. Kobra tvrdě pracovala a bylo skvělé, že ji firma má.

A Kobra si začala nakupovat boty a založila unikátní sbírku bot všech barev, kterou měla umístěnou v rohu kanceláře. A začala si postupně budovat nový šatník, a přestala klopit hlavu. Jen se nenaučila zdravit.

Kult Kobry se stavěl pomalu a pracně. Občas dostala Kobra průjem, a to se pak omlouvala na poslední chvíli z akcí, kde měla vystoupit a mluvit, ale když jsou prachy a ansámbl lidí, dílo se podaří. Vylučovací metodou, trochu v bolestech, ale přece. Z Kobry se zrodila fotografovací ikona. Kobra se natáčela pro firemní videa jen jako nemluvící kompars, veřejně nevystupovala, o to houšť se fotila. Zrodila se hvězda, výjimečná manažerka.

Kobra uvěřila zrcadlu. Kobra byla nekrásnější a nejchytřejší.

Vystoupila z taxíku, ale zapomněla do něj nastoupit zpátky, Kobra z východu

Není to žádná výhra, když vám někdo podlejzá. Jenom blázínkovi do sebe zahleděnýmu to může dělat dobře, ale jsou i tací. Už taky Bizárce pár lidí podlejzalo, když dělala Bizárka jako mladá asistentku, podlejzali jí lidi, aby se dostali k šéfovi. Dneska se tomu Bizárka směje, měla bejt chytřejší a líp to využívat. „ Byla jsem trdlo,“ smála se Bizárka v duchu, a představovala si, jak si mohla některý lidi vychutnávat. No, byla jiná doba, mladý lidi ještě nebyli tak vychcaný a co by tím vlastně Bizárka získala? Neuměla s takovými věcmi zacházet, ale znala lidi, borce a borkyně, co tahají jedno zvučné jméno za druhým a vyprávějí bez pobídnutí historky, s kým slavným popili, s kým důležitým se setkali a čekají, až se začnete při jejich vyprávění kroutit nervozitou, ztrácet sebevědomí a až budete čekat na hozenou kostičku.

Každý, kdo vám podlejzá, lichotí, vtírá se a svým způsobem se ponižuje, má svoje úmysly, zištný. A vás prostě jen zneužívá. A je rozdíl, kde jste zrovna vy a kde je podlejzač. V případě, že vám podlejzá šéf, je na místě sakra zbystřit.

Takže. Když Kobra koupila Bizárce krém a s velkou pompou jí ho osobně předala, když si jí zavolala do kanceláře, přemýšlela Bizárka, co má Kobra za lubem. A tomu všemu předcházely zážitky, kdy Kobra skákala Bizárce láskyplně po krku, při každém setkání jí objímala a opravovala jí, aby jí Bizárka oslovovala zdrobnělinou, „Karinko“. Nešlo to Bizárce přes jazyk, a nešlo. A přišlo jí to neprofesionální. Kobra nebyla její nadřízená, tehdy ještě ne, ale byla hierarchicky výš, daleko výš. Takže proč by jí měla Bizárka říkat Karinko, když navíc o Karince už kolovaly děsivý zvěsti a bylo patrný, že Karinka není to, co zdrobnělina jména zdánlivě evokuje, miloučké, hodňoučké stvoření. A protože nebyla Kobra její nadřízená, nelíbily se Bizárce ani její dost nepřirozený projevy lásky. „Proč?“ přemýšlela Bizárka. „Jsme z jinýho těsta, to je evidentní, já nehledám kamarádku a na víkendy si jí vodit domů nebudu a nebudu to dělat ani z vychcanosti,“ říkala Bizárka Kláře, kamarádce, kolegyni, skvělý ženský.

Jednou si Kobra zavolala Bizárku do kanceláře, aby se jí zeptala na nějakou hovadinu a na cestu jí dala krabičku s ovocem. „No, kdyby aspoň to ovoce sama koupila,“ smála se Bizárka, když to vyprávěla Kláře. „Ale tohle jsou jen drobky ze stolu, skoro mě to uráží,“ smála se Bizárka dál. To bylo totiž tak. Kobra si nechávala do kanceláře každý den kupovat čerstvé ovoce, zákusky, džusíky, medy do čaje, k čemuž pochopitelně ostatní pracující plebs neměl přístup. A Bizárka přemýšlela, jestli vážně Kobra věří, že lidi v Praze nemají co jíst, anebo to Kobra považovala za jí vlastní a přirozená gesta projevu blahosklonné náklonnosti, kterými dávala člověku najevo, že je vyvolený.

Asi by o tom Bizárka tak nepřemýšlela, kdyby už Kobra neměla svoji historii.  Pár vyvolených jedinců, kterým Kobra dávala dárečky a šeptala do ucha, že jsou hrdinové, a které posléze dost surovým způsobem vyhodila, už tu bylo. A jsou lidé nahraditelní, říká se, že každý je, ale někdo přece jen víc a někdo hůř. No a  Kobra nebyla v tomhle ohledu žádný čučkař, šla rovnou po ředitelích, velmi zkušených a seniorních lidech, které fakt nenahradíte ze dne na den.

Uběhlo sotva pár týdnů, co Kobra z toho taxíku vystoupila v Praze a pořád se rozkoukávala. Bizárka Kobru pozvala na jednu svou akci, kterou pořádala, sedělo tam tenkrát asi 700 diváků a nešlo si nevšimnout, že to Kobru vůbec nebavilo. Nezajímalo jí to, celou dobu čuměla do mobilu. Že po skončení akce Kobra skákala nadšením a jásala, jak se jí to líbilo, Bizárku vůbec nepřekvapilo, musela to dělat už ze slušnosti. Na další akci už Kobra ale Bizárku objímala, pořád se k ní tulila a vykřikovala: „To je fantastický, že tu máme tak zkušenýho a skvělýho člověka, jako jsi ty, tahle firma to potřebuje!“ Bla, bla, bla.  

Nicméně šlo vysledovat, že pro nudící Kobru začaly být Bizárčiny aktivity příjemným zpestřením. „Přidaná hodnota nula, ale o.k., bude tam jezdit na okrasu, prostě je to šarže, tak to asi dodá akcím větší důležitost,“ vysvětlovala Bizárka Kláře, proč Kobru na svoje eventy zve. „ A stejně musím, chtějí to od mě všichni, prej, ať vidí, jak to tu děláme dobře a co umíme,“ doplnila ještě Bizárka.

A když Kobra koupila Bizárce krémík, nějaký Bio, ve kterým stejně Bizárka nefrčela, bylo to kraťounce před tím, než si Bizárku stáhla pod sebe. Jako svýho reporta. Tiše, bez vysvětlení, bez společný debaty, prostě se to Bizárka dozvěděla jako poslední. Kobra tedy byla Bizárčina nadřízená. „Doprdele,“ pomyslela si Bizárka a vůbec z toho neměla radost.

Kobra, když už se v Praze zaprděla nějaký ten měsíc a pořád ne a ne nastoupit do zpátečního taxíku,  se stala ve firmě legendou. Kobra už měla pár zářezů v podobě zlikvidovaných lidí, zástupy ubrečených asistentek se žaludečními vředy, každý se jí vyhýbal, její jméno šeptal, když už ho vůbec musel vyslovit.

A Kobřiny pracovní zkušenosti, znalosti, výkony a chování vystihovaly stále se opakující hovory na chodbách:

 „No, ona na tý poradě za celou dobu nepromluví…“
„Protože se stydí?“
 „Spíš tomu nerozumí…“
„Prej je nesmělá…“
„Nesmělá? Pokládá lidem telefony…“
„Cože?“
„Dělá scénu a vyhrožuje vyhazovem, protože jí neobjednali chlebíčky s lososem, a ona jí jenom ty s lososem?“
„To je vtip?“
„Já se o ní nechci bavit…“
„Ale ke mně se zatím chová hezky…“
„Hm, to k Marii se chovala taky hezky, jezdily spolu i na víkendy, a pak jí vyrazila…“
„Proč?“
„Já se o ní nechci bavit.“

„Sakra, stáhla si mě Kobra pod sebe,“ postěžovala si Bizárka kolegyni, které věřila a který se svěřovala. A když Kobra nastoupila, sledovaly její počínání a vývoj situace společně. „Už chápu to podlézání, ovocíčko, říkej mi Karinko, šup a jsem pod ní.“ Klára se hned Bizárky zeptala: „ A dobrý? Zvládneš to?“ Protože obě dvě tušily, že než výhra to bude průser. Kobra už měla pověst nebezpečnýho člověka. „Pokusím se, dám jí zásluhy, nechám jí slízat smetanu, všude jí nastrčím, hlavně ať se mi neplete do práce,“ odpověděla Bizárka. A věřila, že to dá. Věděla, že Kobra není makavá, ale chce bejt slavná, chce bejt vidět, udělá z ní Bizárka „všechno já“. A s tím Bizárka neměla problém. „Tahle strategie by mohla fungovat,“ říkala Kláře. „Ať si tu práci prodává, kam chce.“ Bizárka měla přece už zkušenost se starou Kobrou a tolikrát si na ní teď vzpomněla. V posledních týdnech zažívala častá deja vous.

Homeoffice, useklá ruka pro psychopaty

Už si nějakou dobu Bizárka na Kobru nevzpomněla, vlastně si vůbec nevzpomněla na práci, řádil virus. Virus, který zachvátil celý svět, obrátil na pár týdnů svět naruby a bylo viditelné, jak se lidé zapouzdřili do sebe. I Bizárka vyčkávala, co bude. Měla doma školou povinné děti, který by bez jejího dohledu ani náhodou nedělaly domácí školní přípravu poctivě, dost by to flákaly, nepochybovala Bizárka. Takže na Kobru ani na korporaci nezbyla Bizárce kapacita. Ještě k dohledu nad domácí výukou svých dětí zajišťovala mamahotel 24/7.

A celá společnost se začala proměňovat. Styl života, práce, jak dlouho to potrvá, nikdo netušil, že bude hodně věcí asi natrvalo jinak, bylo zřejmé, ale Bizárku zaujalo, jak masivně se přistoupilo k homeofficu, práci z domova.

O žádný nový vynález nešlo, byla to forma práce naprosto standardní a odpovídající době, kdy byly technologie nedílnou součástí pracovních i soukromých životů lidí. A přesto to až do virové epidemie byla věc, které se tolik firem bálo. Bylo to absurdní a dlouho před virem Bizárka pozorovala, že přístup k umožnění zaměstnancům pracovat z domova byl u většiny zaměstnavatelů spíš negativní. O co sakra šlo? O nedůvěru, strach, o nezkušenost? Přece je tolik profesí, kde člověk může pracovat aspoň část dne nebo týdne odkudkoliv, a kontrola odvedené práce byla jednoduše nastavitelná. Stejně pořád přetrvával strach. Strach u zaměstnavatelů, ale z čeho? Ptala se často sama sebe Bizárka, na jednu stranu je člověk nucen být online na telefonu, na emailu pomalu 24/7, ale stejně i v mnoha rádoby moderních firmách a korporacích museli sedět zaměstnanci až do poslední minuty, než měli padla. Bizárka to pozorovala a upřímně litovala ty kolegy, který neměli dost práce. Poslední hodiny dne prozevlovali, protože odejít dřív nemohli, a hráli tu hru, kdy předstírali až do konce pracovní doby, jak jsou vytížení.

Musela to pro ně být strašná otrava a bylo to ve výsledku neproduktivní jak pro zaměstnavatele, tak pro ponižující pro zaměstnance. Ale proč? Proč se tak málo věřilo lidem, proč se tak málo umělo využívat možností, který technologie poskytujou? Byl to jen důkaz toho, jak technologie předbíhají dobu, když nejsou lidé připravení: Když jsou people manažeři stále mentálně zablokovaní, společnost využívá jen zlomek možností, které technologie umožňují. Především, a o tom byla Bizárka přesvědčená, to vypovídalo o malé schopnosti managementu řídit lidi, delegovat práci, nastavovat lidem podmínky práce, pravidla, podporovat working life balance u zaměstnanců.

A tak si Bizárka vzpomněla na Kobru, jak ta asi teď trpí, jestli v současnosti masově pracují zaměstnanci z domova, jistě se to týká i jejích „oveček“, a to Kobra musí zuřit. Je to pro ni těžce nekomfortní situace. Kobra nesnášela homeoffice vždycky, ne u sebe, sama si ho ordinovala pravidelně, ale nikoliv kvůli práci, ale když se flákala, protože ona mohla. Kobra si pravidelně ordinovala volné dny v týdnu, bez zapnutí počítače za celý den, ale přesně podle pravidla: Já můžu, ale jenom já. Vlastně aby byla Bizárka spravedlivá, ani tomu Kobra neříkala homeoffice, prostě se flákala. Vzhledem k tomu, že těžce rozlišovala práva a povinnosti podle hierarchie, jela tím svým bolševickým přístupem, že ona má jen práva, a povinnosti ti, co jsou dole.

Kobra neměla ráda ani stav, když byli lidi na dovolené. Trpěla pocitem, že se lidi flákají, neviděla na ně a po pár dnech, kdy na lidi nedohlídla, měla pocit, že jsou rozmazlovaní, že si nezaslouží ani tu dovolenou, že mají příliš benefitů. Kobra byla blázen. Kobra, ta naše psychopatka, byla strašně osamělá, vnitřně nešťastná, s minimální, možná žádnou důvěrou v lidi.

Tolik času nad tím Bizárka přemýšlela. Proč? Proč je Kobra zlá a lidem nevěří? Pochopitelně každý časem nasbíráme zkušenost dobrou i špatnou, lidi jsou rozmanitý, xkrát potkáte blba, xkrát vás někdo zklame nebo podrazí v práci, v soukromí, ale vyvažuje to zase setkání s fajn lidmi a podle toho potom umíte selektovat, umíte v lidech číst, vyvíjíte se vy sami, i tím se učíte. Ale u Kobry to bylo jiné. Potřebovala lidi ovládat a k tomu využívala jak korupci, tak kontrolu a šmírování. Takže homeoffice byl nástroj, který Kobra nenáviděla. Ona nesnesla fyzickou vzdálenost lidí. I proto bylo peklo brát si u Kobry dovolenou, jezdit na služební cesty nebo i chodit na schůzky mimo kancelář. V ten moment začala Kobra telefonovat, psát emaily, kontrolovat, vždycky pod trapnou záminkou. Jestli to je Kobry přirozený instinkt anebo promyšlená buzerace, tím si Bizárka není jistá. Každopádně i dny volna se pro Bizárku, kdy pracovala pod Kobrou, staly nepříjemným časem.

Než Bizárka vypozorovala, že to dělá Kobra pravidelně a záměrně, to jí chvíli trvalo. Bizárce vadilo, že jí Kobra volá o víkendu, že jí volá na dovolenou. Nebylo to příjemný. Jednak šlo vždycky o kravinu, která mohla počkat až na osobní setkání, anebo klidně několik dní, a navíc to pokaždé vyvolalo v Bizárce úzkost.

Bizárka měla zvyk, že i když zavolala komukoliv v pracovní den a hodinu, přesto se zeptala, zda nevolá nevhod. Jasně, kdyby volala nevhod, asi by to dotyčný nezvedl, ale i tak, přišlo to Bizárce slušný. A Bizárka si všimla hned, že Kobra se nikdy neptala, když zavolala o víkendu, večer, anebo na dovolenou. Prostě začala hned mluvit.

Takže když Kobra zavolala Bizárce jednou v sobotu, aby jí řekla, že jí koupila krém, Bizárka držela telefon v ruce a vůbec nechápala, co to jako má bejt. Za prvý. Nebyla s Kobrou kamarádka. Za druhý. Žádný krém si neobjednala. Za třetí. Byla sobota a mohla to Kobra říct Bizárce až v pondělí. Za čtvrtý. Bizárka nechtěla dárky od člověka, ke kterýmu nemá víc než pracovní vztah. Za pátý. Kobra se nezeptala, zda neruší a ani se neomluvila, že volá v sobotu. Za šestý. Kobra tím chtě nechtě přinutila Bizárku přemýšlet, sotva položila telefon, co to pro ni znamená a jakou od toho asi Kobra očekává reakci. Má taky Bizárka koupit Kobře dárek? „Co mám dělat, aby to nebylo špatně,“ „Do prdele, proč to dělá,“ přemýšlela po sobotním telefonátu Bizárka a hlavou se jí honila nedávná příhoda z práce.

Bizárka šla po chodbě a potkala Helenu, bezvadnou kolegyni, která, bohužel, neseděla v Pražský pobočce, a Bizárka jí potkávala jen jednou týdně, když dojížděla Helena na pravidelné porady vedení do Prahy. Ale vždycky spolu, nebo skoro vždycky, prostě když se Bizárka s Helenou potkaly, spolu pár slov prohodily. A Helena se jí takhle jednou ptá: „Co Kobra? Jak s ní vycházíš?“ A Bizárka odpověděla trochu zdrženlivě a jen stručně: „Jo, zdá se být nápomocná a snaživá.“ Na téma Kobra prostě každý mluvil zdrženlivě, jen stručně, opatrně. To bylo tak zřejmý a evidentní.  Kobra tam tehdy už pracovala určitě přes půl roku a zatím si držela od Bizárky odstup. Vlastně to bylo oboustranné. Pracovně se zatím nepotkávaly a Bizárka si nechtěla ničeho všímat, nechtěla nic vidět, nic slyšet, takže nevěděla, že se v čase Kobra skamarádila s jednou kolegyní, kterou v momentě, kdy prý byly skoro jako dvojčata, vyhodila. A Tak Bizárce Helena řekla: „Dávej si na ni pozor, buď opatrná.“ Bizárka jenom kývla a v duchu věděla, že může jenom doufat, že se na ni Kobra nezaměří. Může jen dělat svojí práci, ale jak být víc opatrná? Kobra volala Bizárce kvůli krémíku, který jí koupila. To jistě kupovala krémíky i Jolaně, kterou prý teď vyhodila. „Super,“ přemýšlela Bizárka. „Dostanu krémík.“ To když zavěsila telefon po tom, co jí volala Kobra v sobotu a vlastně i Bizárce trochu tu sobotu otrávila.