Kobra je věrozvěst totality

„Ty to potřebuješ pochopit“, řekla Bizárce kamarádka do telefonu, když si přečetla její blog. „Hledáš v tom logiku, ale ona v tom není. Kobra je prostě blázen a tys udělala to nejlepší, že ses tomu postavila.“

Blanka měla pravdu. Blog Bizárce pomáhal. S odstupem času a bez emocí vzpomínala na Kobru a logiku v tom nenašla, nebyla v tom. Chování Kobry se prostě vymykalo rozumu.

Nedávno sledovala dokument o Severní Koreji, kde kromě jiného popisovali rozdělení tamní společnosti na tři skupiny. Aby si diktátorský režim udržel kontrolu nad lidmi, rozdělil společnost na elitu, nejmenší, ale nejvlivnější skupinu, která pochopitelně má největší privilegia. Druhou skupinu tvoří obyvatelé, jejichž rodiny po generaci podporují režim a nikdy se proti němu nepostavily. Jsou však pod nepřetržitou kontrolou systému. Třetí skupinou jsou ti, kteří se sami postavili režimu, anebo jejich rodiče anebo i prarodiče, protože zvrácený režim neodpouští a jedinec pyká za svoje předky a předává stigma dál i svým dětem. Tato skupina obyvatel trpí a živoří. V dokumentu přirovnali fungování korejského režimu k mafii. Aby člověk dokázal, že patří k elitě, musí projít zkouškou, musí být ochotný zradit a obětovat i svoji rodinu, musí být naprosto oddaný režimu. Pro udržení kontroly nad obyvateli a jejich poslušností je nezbytné využívat exemplární tresty, které jsou běžným a velmi účinným psychologickým nástrojem.

Tohle jsou Kobry. Bizárka už věděla, že nemůže hledat logiku v Kobřině chování, protože psychopat využívá moc k ovládání druhých, má zvrácené myšlení, nemá úctu k lidem, musí je ponižovat a tím dokazovat svoji moc. Jeho chování a myšlení je ovlivněno paranoií, strachem, nejistotou.

Bizárka přemýšlela o tom, jestli se dala a dá Kobra zastavit. Těžko jí mohly zastavit Ťapinky z HR, holčičky, který se vlnily v bocích při chůzi po chodbách firmy na vysokých podpatcích a který řešily, kdy a kde a jestli vůbec najdou svýho životního sponzora a dokavaď ho nenajdou, budu tedy nějak přežívat v práci s cílem přežít tam co nejdýl, dokud nepřijede pan krásný, dokonalý a bohatý na bílém koni.

Těžko mohl Kobru zastavit kdokoliv, protože Kobra exemplárně vyhodila několik dobrých, kvalifikovaných manažerů a kvůli špatně odvedené práci to vážně nebylo. Takovýhle věci otřesou každým, „ona může všechno, má takový postavení, že si to může dovolit“, odpověděla Šarlota Bizárce, když se jí ptala, proč Kobra vyhodila Jakuba. „Dala mu výtku a on s tím nesouhlasil, ohradil se proti tomu.“
„Jakou výtku?!“
„No, oficiálně, přes HR, vytýkací dopis, že porušil nějakou směrnici, a on se proti tomu ohradil.“
„A kvůli tomu dostal výpověď?“
„Asi, no, prostě za týden na to mu dali výpověď.“
„Prima, přece jen to HR je k něčemu, vystavuje vytýkací dopisy. A co provedl? Copak jsme ve škole? To nešlo vyřešit pohovorem?“
„Ale ona ho chtěla vyhodit. A měla na něj složku, na každýho má složku.“
„Jakou složku zase?“, ptala se zhnuseně Bizárka a vzpomněla si na Mrázkovy seznamy. Takovej jeden slavnej českej mafián, co si taky na každýho vytvářel složky, kompro, který mohl kdykoliv použít.

„Kobra prostě špehuje, nejen lidi, kterým šéfuje, ale kdo jí nějak přijde zajímavej. Nechává si posílat reporty s časem příchodů a odchodů, sleduje GPSky v autech, dokonce teď chodila po areálu a fotila si každý smetí na trávníku, aby Jakubovi dokázala, že má v areálu bordel.“
„S tím nemůžeš přece bojovat? Jsou to areály velký jak kráva, to ti tam může papír zafoukat vítr ne?“

Bizárka byla znechucená. Věděla, o čem to je a jak Kobra přemýšlí. Kobra neměla na to, aby svoje lidi řídila, nerozuměla jejich práci, takže je potřebovala buzerovat přes hovadiny. Bizárka věděla, že na ní Kobra v tomhle ohledu nemohla. Pokud byla v Praze, odcházela z práce dřív, ale pracovala pak po večerech, měla pracovní akce o víkendech, ze služebek se vracela večer. Bylo to trapný, pro všechny okolo, kromě Kobry. Ta si hrála hru na kočku a na myš, bavilo jí to a bylo v tom hodně zvrácenosti.

A tak jak se ale dá Kobra zastavit? Bizárka z toho byla venku, ale Kobry tu pořád byly. Bizárce se teď i lidi svěřovali, je to téma, který rezonuje. Teď to Bizárku zajímalo skoro jako vědecký projekt. Jak se dá zastavit Kobra? Jak s nimi účinně bojovat a jak se proti nim můžou lidi bránit? Kobra byla pro Bizárku nosičem totality, tý hnusný, zvrácený ideologie.

Kobra chtěla, aby se lidi ve firmě udávali. Když probíhala jedna akce, zuřila Kobra, že tam chybí jedna cedule s logem. No co, kolegové z marketingu ho tam nechtěli dát, víc Bizárka udělat nemohla. „Pošli mi report, pošli mi přesný report, slovo od slova, s kým jsi jednala, jméno každého člověka“, křičela Kobra na Bizárku a ukazováčkem píchala do vzduchu a hlavu měla skloněnou k obličeji Bizárky tak, že už jí narušila intimní zónu.“ Hovno, pomyslela si Bizárka, nic ti nepošlu, kvůli blbý ceduli si dělej haló jak chceš velký, proč tu není jsem ti řekla, ale psát kvůli tomu hlášení do emailu jak nějakej STBák nebudu.

„Honzo, já nesnáším bolševiky, udavače, vyznavače těch podlejzáckejch totalitních systémů a víš ty co? Kobry jsou v tom jako ryba ve vodě.“
„Jistě, je to ideologie založená na moci a jejím zneužívání.“
„Co s tím? jak se s tím dá bojovat?“
„Osvěta, edukace“, říkal Bizárce Honza, její dlouholetý kamarád, který jí znal i po pracovní stránce a byl velmi zkušený manažer. Řídil veliký organizace, byl skvělý people manažer a s ním si Bizárka o Kobře povídala. To téma ho zaujalo a Bizárka byla ráda, že si s ním může povídat, slyšet jeho názor z jeho úhlu pohledu.
„Máš pravdu, víš, co jsem třeba pozorovala? Že když Kobra provedla někomu lumpárnu, normálně se stáhla, pozorovala jak sviňka, co se bude dít a vyčkávala.“
„Jo, a čekala, co se bude dít, jestli jí to projde nebo ne,“ souhlasil s Bizárkou Honza.
„Jasně, kdyby jen trochu dostala přes prsty, kdyby se někdo ozval, postavil se jí, nevím, bylo poznat, že ví, že to zase přehnala.“
„A nestalo se nic“.
„Ne, takže se oklepala a vzrušeně šla po další krvi. To je šílení viď, tu ženskou to bavilo, jako vraha, co okusí krev a dostane chuť na další a systém jí to umožnil.“

Bizárka přemýšlela. Proč vlastně potkala Kobru, jakej to mělo význam? Zkušenost, která jí někam posune? Byl by to hezký projekt, Stop Kobrám.
„Honzo, co myslíš?“
„Když se o tom bude víc vědět, mluvit, ten problém, když se správně pojmenuje.“
„Že jo“, reagovala nadšeně Bizárka. „Nenávidím ponižování lidí, protože to dělaj psychopati, pošlapávaj tvojí důstojnost, zastrašujou tě. A psychopati jsou vlastně roznašeči toho hnusnýho totalitního systému. „

Logiku v tom Bizárka nehledala, ale měla v tom zase o dost víc jasněji.


Kobra hraje hru a jenom ona zná pravidla

Bizárka neustále přemýšlela, kde se stala chyba. Kdy byl ten moment proměny Kobry, udělala něco špatně?

Bizárka vždycky hledala chyby nejdřív u sebe a nelakovala si věci narůžovo.  Pokud pozorovala, že se někdo k ní chová zvláštně, potřebovala to pochopit. Když Paulíno, kolega z PR, zase jednou Bizárku přehlížel, Bizárka věděla proč. Byl na Bizárku naštvanej, už poněkolikátý a tomu Bizárka rozuměla, měli spolu takový vztah, jejich roztržky se týkaly práce a vždycky trvalo několik dní, než se zase stav dostal do normálu. Ale byly to čitelný situace, posekali se kvůli práci, každej měl na věc jinej názor, ale tomu Bizárka rozuměla. Věděla, proč se Paulíno chová, jak se chová.

Anebo když jednou před Bizárkou Dandy utekl na chodbě a dělal, že jí nevidí. Dandy, se kterým komunikovala vždy v pohodě a měla ho ráda. Potřebovala to pochopit a tak za ním zašla. Dandy jí řekl, že mu Kobra udělala scénu, seřvala ho, jak to umí jen ona, ale lhala, že si na něj stěžovala Bizárka. Nebyla to pravda, byla to klasická Kobřina manipulace. Ona chtěla Dandymu dát za uši, takže si vymyslela důvod, že Dandy a jeho tým něco nedodal na Bizárčinu akci a Bizárka, že ukázala na Dandyho. Všechno byla jinak, ale to už nikoho nezajímalo. Bizárka to Dandymu vysvětlila, ale věděla, že Dandy už k ní zůstane odtažitej. Prostě pro něj byla Bizárka toxická, znamenala pro něj potenciální problém s Kobrou a tomu se chtěl vyhnout. Ale, v důsledku byla Bizárka spokojená, že aspoň věděla, proč.

Ať tak nebo tak, Bizárka potřebovala rozumět, proč se kdo jak chová, vždycky to mělo nějaký důvod. Ale v Kobře se nevyznala a její chování se nedalo vysvětlit. A že se Bizárka sakra snažila.

Když Kobra nebyla Bizárčinou nadřízenou, nadbíhala jí. Tak moc, až to bylo Bizárce nepříjemný. Pořád si ji volala do kanceláře pod nějakou záminkou, sotva Bizárka vstoupila, Kobra vyskočila od stolu a chňapla Bizárku za ruku, vedla ji ke stolku pro hosty a pobízela jí, aby si sedla. Nabízela jí džusy a ovoce, které si nechávala do kanceláře dodávat čerstvý každý den. Kobra měla vysoký postavení, měla kancelář velkou, že tam mohla tancovat, oddělenou chodbou a recepcí, kterou nepronikla ani myš a Bizárka jí pro to upřímně litovala. Neměla ráda tohle odtrhování od ostatní reality, nebylo jí ani trochu blízký tohle formální povyšování a symboly moci. Kdykoli vstoupila do Kobřiny kanceláře, padla na ní tíseň. Kobra působila strašně opuštěně, musela se tam nudit jak blázen, uvědomovala si Bizárka, byla to luxusní izolace.

A tak si zase jednou Bizárka sedla u Kobry v kanceláři ke stolu a sledovala, jak Kobra před ní cukruje a obletuje jí a předstírá, že je její kamarádka. Tohle nebylo Bizárce ani trochu příjemný, bylo to nepřirozený, divný a hraný. Strašně moc hraný. Kobra se ani nevyptávala Bizárky na práci, ale povídala o tom, jak má plnou hlavu nápadů, co by všechno mohla Bizárka dělat za projekty a jak moc chce Kobra pomáhat, protože to je její poslání. „A co třeba udělat sbírku na pejsky a kočičky?“, vypadlo z Kobry a Bizárka sotva zalapala po dechu. Její agenda bylo vzdělávání, všechny projekty byly cílený na podporu vzdělávání a ona bude dělat sbírku na zvířátka? Bizárka měla ráda zvířata, ale tady se míchaly japka s hruškama a hlavně, Bizárka jela už takhle na doraz a neměla prostor pro blbosti.

A když jednoho dne otevřela Bizárka email, který byl rozeslaný na celou firmu, a kde bylo, po několikátý už zase rozepsaný nový rozvržení zodpovědností managementu firmy, neměla radost. Nově bude oddělení Bizárky spadat pod Kobru. „Doprdele“, řekla si Bizárka. A hned jí napadlo, že asi bude muset nově pečovat i o pejsky a kočičky. Nebylo by ale slušný, aby někdo Bizárku předem informoval? Nemělo by aspoň pro formu proběhnout nějaký povídání, že by jí vysvětlili, proč se tahle změna děje a co to pro ní bude znamenat? Takový to bylo divný, šoupali s ní, jako by byla kus krabice.

„Jsi Bizárko v kanceláři?“ zavolala Kobra Bizárce. „Jo, jsem“, odpověděla Bizárka a věděla, že bude muset v zápětí naklusat ke Kobře do kanceláře. Takhle si Kobra volala všechny svoje podřízené, nudila se. Několikrát za den k ní každý zabíhal do kanceláře, aby byl ve výsledku udivenej, proč tu blbost neřekla do telefonu anebo neposlala email. „No, chce bejt holka velká šéfová, daleko od lidí, od těch nádeníků, ale nudí se“, říkal Bizárce Petr, taky jeden z těch, který reportoval Kobře a jako pejsek běhal do kanceláře ke Kobře stejně jako Bizárka.

Když Bizárka vstoupila do Kobřiný kanceláře, bylo všechno najednou jinak. Kancelář byla stejná, ale Kobra byla jiná. Měla výraz, který u ní Bizárka do tý doby neviděla.  Bizárka šla automaticky ke stolečku pro návštěvy a Kobra jí zastavila. „Počkej Bizárko“, řekla Kobra, ani se na Bizárku nepodívala a pořád seděla za stolem a koukala do emailu. Působila jako dítě, který předstírá. Ano, předstírala, jak je vytížená a že ještě čte důležitý email. Takže Bizárka stála u dveří a uvědomovala si, jak Kobra hraje, byla to psychologická hra, v rámci který začala Kobra vymezovat mantinely. Od té doby už pokaždé Bizárka jenom stala u dveří jako onuce. Neuráželo jí to, trapně ji bylo za Kobru.

Jednou, když odešla z kanceláře Kobry, dveře za ní bouchly, což pričítala Bizárka průvanu, jelikož Kobra měla neustále otevřené okno, nehledě na počasí. Bizárka Kobru podezřívala, že je v přechodu. Věk by na to měla a částečně by to vysvětlovalo její výkyvy v náladách. Ale co následovalo, Bizárku šokovalo. Kobra vylítla za Bizárkou na chodbu na těch svých podpatkách a zařvala za ní, že nebude mlátit dveřmi a ať se je naučí zavírat. Bizárka koukala jak blázen, Kobra zalezla do kanceláře, naštvaně práskla dveřma a ty bouchly daleko víc, než tomu bylo před chvílí a poměrně nezučastněně tomu přihlížely Kobřiny asistentky. Když je míjela Bizárka při odchodu, s upřímným údivem se zeptala, jestli je to normální. Jenom pokrčily rameny. Takže je to normální, pochopila Bizárka a děsila se, co bude dál.

Bizarka zase stála u Kobry v kanceláři a po chvíli Kobra zvedla hlavu od počítače, do kterého nic nepsala, jenom do něj čuměla a s takovým pracovně vyčerpaným výrazem se podívala na Bizárku a povídá. „Víš, Bizárko, tak jsem si tak říkala, že musíme začít hodně věcí dělat jinak. Tady je prostě ve všem strašněj bordel. A my musíme dělat projekty, který budou víc mezinárodní, musíme postavit ten most mezi národy.“ Bizárce to znělo strašně budovatelsky, bolševicky, odporně. Takový prázdný kecy. „A tak jsem si říkala, napadlo mě, že vymyslíme novej projekt, najdi vysokou školu, kde by měli studenta, který bude chtít studovat u nás na východě, a my mu zaplatíme stipendium.“ Bizárka si uvědomovala, že je to stejnej úkol, jako když poslala macecha Marušku v únoru na jahody v pohádce o dvanácti měsíčkách.

„Možná se ta pohádka Kobře líbí“, říkala Bizárka Šarlotě, když se vrátila od Kobry.
„ A jak to jako máš udělat? Jaká škola? Jakej obor?„ ptala se Šarlota Bizárky.
„Ať přijdu s čímkoliv, nebude to dobrý, tohle je její taktika, začíná vymýšlet blbosti, předem nesplnitelný úkoly, uvidíš.“

Bizárka odjela na dva dny na dovolenou, na kolo se svým nejmladším, a sotva byla v autě, volala jí Kobra. Nezeptala se, jestli neruší, jestli nevolá nevhod. Okamžitě potřebovala poslat seznam aktivit. Seznam, který jednou za rok schvalovala rada projektu a který se neměnil. Teď, hned to Kobra potřebovala. Neptala se Bizárka, proč to potřebuje, tušila, že jde jen o Kobry plezír. Zastavila auto, připojila se na email a seznam poslala. Druhý den Bizárka už jezdila na kole, měla dovolenou, jenom dva dny, volala Kobra. „Potřebuju nutně vidět stav účtu“, řekla Bizárce, „můžeš mi to poslat?“.
„Vím to z hlavy jen odhadem, nemám k němu online přístup, vždycky mi to na vyžádání pošlou do druhýho dne z účtárny“, odpověděla Bizárka.
„Potřebuju to“, řekla Kobra.
„Dobře, zavolám do účtárny“. A zavolala do účtárny, aby obratem poslali čísla Kobře na email, ale holky už v účtárně nebyly, slíbily to poslat hned druhý den ráno. Bizárka aspoň poslala Kobře čísla, který měla v hlavě a zaokrouhleně na desetitíce seděly.

Když se Bizárka vrátila do kanceláře, po dvou dnech, zašla za Kobrou, jestli ty čísla dostala a bylo to v pořádku. „Jojo, dostala“, odpověděla Kobra s výrazem, že vůbec nechápe, o čem Bizárka mluví.

Bizárka se oprávněně domnívala, že tohle by jenom začátek. Jenom nechápala, proč a kdy se stala ta proměna, o co tý Kobře jde.

Pohár přetekl

Bizárka se zhroutila na židli ve Viktorově kanceláři a viděla, že ho pohled na ní vyděsil. Viktor nebyl zlý chlap, byl taky expat, ale neměl ty svoje kolegy z východu rád a na tomhle hřišti fandil víc Čechům.  Ale ve výsledku musel kopat za ty svoje. Byl to Viktor Čistič, který byl jenom v managementu do počtu, nebrali ho s sebou na žádná strategická zasedání vrcholnýho managementu, ani ze slušnosti ho nezvali na hogofogo chlastačky a výjezdy, ale tady to nebyla normálně fungující firma. Viktor, HR manažer, věděl, že musí držet hubu a krok, jinak by letěl a vystřídal by ho někdo mnohem horší. Viktor musel na povel vyhazovat lidi, ale aspoň se v tom nevyžíval. Nebyl to sadista. Když vyhazoval expaty, protože byl čas na střídačku trafikantů, Bizárka pozorovala, že nijak netrpěl.  Ale když vyhazoval český lidi, protože fronta na východě byla dlouhá a původních expatů na střídačku málo, to Viktor trpěl. Styděl se. Chodil po chodbě, vyhýbal se pohledům, protože pořád byl jedním z nich a v tu chvíli by určitě dal cokoliv, aby nebyl. Tenkrát Viktor říkal Bizárce, „ normální je, že jdou sobě po krku, ale když musím kvůli nim vyhazovat i český lidi, to mě vadí“.

Viktor měl Bizárku rád a přál si, aby odešla. On jediný si to přál, protože neměl žádnou sféru vlivu, aby šílenou Kobru zastavil. Bizárka mu to neměla za zlý, nikomu, to nebylo o lidech, chyba byla v systému. 

Bizárka měla levý oko zalitý krví a nateklý horní víčko, měsíc nespala víc než 5 hodin denně, a opary byly to nejmenší, co jí hyzdilo a trápilo.  Byla zrychtovaná tak, že se její děti hrozily při pohledu na ní a nepomohly ani sluneční brejle jako maskování ani předstíraný úsměvy, že je všechno v pohodě. Bizárka zhubla, i přesto, že už druhý měsíc necvičila, stejně jako nebyla u kadeřníka, protože prostě neměla čas. Zrušila letní dovolený a poslední měsíc, září, jela na autopilota a na energii, kterou si vybírala z budoucna. Plnila úkol Kobry, která se chtěla stát ministryní. A Bizárka, v rámci přežití, byla odhodlaná z tý sadistický krávy udělat třeba prezidentku, hlavně, když by to znamenalo, že si konečně sedne do toho zpátečního taxíku. Bizárka najezdila za dva měsíce 6 tisíc kilometrů, odbavovala 300 emailů denně a věděla, že jí začíná hrabat, když se jednou zacyklila na kruhovým objezdu a objela ho asi pětkrát, než z něho vyjela.

„Chce mě Kobra vyštvat?“ ptala se Bizárka Viktora, kterýho si pojmenovala podle filmu Leon s Jeanem Reno.
Viktor zavrtěl odevzdaně hlavou, „ne, to bych věděl, nechce tě nikým nahradit, nikdo by to nedělal, všichni viděj, kolik je to práce“.
Tak o co jí jde? Chce můj džob dámička? Už si celou mojí práci napsala do strategie“. Ptala se Bizárka.
„Dámička je princezna, líná stejně jako Kobra, jo, sešly se tady a ohromně si rozuměj, ale makat nechtěj, ne, určitě nechce tvojí pozici.“ Bizárka viděla, že Viktor je z celý situace znechucený, že tyhle dvě ženský nemůže ani cejtit a nebyl jediný. Dokonce už i Romana z PR, která doposud Kobru obhajovala, že je jen nejistá a nevěří si. Jejího kafemlejnku měla Bizárka plný zuby, ale už i ta Romana chodila kolem Bizárky po špičkách a na plnou hubu říkala, že se Kobra urvala ze řetězu a je psychopatka. Už žádný kecy o tom, že je nejistá, nevěří si. A třeba i jo, a možná to byl ten důvod, proč Kobra byla tak sadistická a možná Kobru šikanovali, když byla malá, možná jí její otec nedal dost péče a doprdele, koho to zajímá? Bizárka už byla unavená tím, hledat důvody omlouvající Kobru. Bizárka potřebovala regulérně najít řešení, pro sebe.  

Když zůstanu, sedře mě z kůže, nenávidí mě a potřebuje mě totálně ponížit. Když odejdu, pukne mi srdce, protože mojí práci spláchnou do záchodu, vypiplaný dítě roztrhaj na kusy“, říkala Bizárka Šarlotě, kolegyni, mladý Ťapince, která nebyla marná, jako ty ostatní.
Nemůžeš odejít, prostě to přece nejde“, přesvědčovala Bizárku Šarlota.

Šarlota byla u toho, když Bizárce Kobra předvedla brutální hysterickou scénu, kdy jí zavolala šestkrát po sobě a šestkrát jí praštila telefonem a řvala jako pominutá a v hysterii se odkopala a řekla Bizárce věci, který říkat neměla. To tenkrát Bizárka byla po zbytek dne zkoprnělá, v šoku, hlavu měla prázdnou a vstřebávala ten zážitek. Ještě teď, v odstupu měsíců je schopná si fyzicky vybavit emoce, který tehdy cítila. Bizárka věděla, že kdyby se setkala s vrahem, úchylem, člověkem, od kterého hrozí reálný a oprávněný nebezpečí, cítila by se stejně, jako když jí konečně Kobra zavolala naposledy a po šestý práskla telefonem.

Bizárka byla v  šoku několik dalších dní. Byl paralyzovaná a nedokázala o tom s nikým mluvit. Jenom se Šarlotou. „ Bude mě za to nenávidět, bude mě chtít zničit, jsem svěděk, já jsem viděla její tvář.“ Vysvětlovala Bizárka Šarlotě, že tohle už nebude nikdy dobrý. Při pohledu na Kobru se jí dělalo fyzicky zle a tehdy se Kobra urvala ze řetězu.

Viktore, je blázen, oba to víme, takže mi teď řekni, jaký umíš kouzlo, abych už sem nikdy nemusela vkročit. NIKDY!“ Bizárka šla za Viktorem rovnou od Kobry. Vypadala jako hrůzoděj, byla zdevastovaná, dovalila tu podělanou spanilou jízdu, dovalila konferenci, dovalila svoji standardní agendu a nemohla se dočkat, až se konečně vyspí. Kobra jí v kanceláři oznámila, že chce dělat ne JEDNU, ale TŘI spanilý jízdy v roce. Bizárka, na jedno oko skoro slepá, vyposlechla Kobřin nesmysl. Ještě před tím Kobra blahosklonně Bizárce řekla, že tahle jízda byla prostě takový cvičení, teď už to pro Bizárku bude brnkačka.

Viktor sám nemohl nic, mohl leda volat z vokna. Kobra měla takovou pozici, že když ona něco chtěla, porušily se všechny pravidla, udělaly se všechny výjimky, nic nebyl problém. Vyhodila ředitele, protože jí prý dost nerespektoval, oukej, vyhodila ředitelku, protože k ní neměla dostatečnou úctu, oukej. Viktor se ale snažil, a tak zatahal za rukáv další členy managementu a ti volali Bizárce, ať neodchází, ať to vydrží, že Kobra jednou odejde, a že za ní stojí, a že v nich má ohromnou oporu, a blá, blá, blá. Bizárka byla z těchhle projevů ještě víc znechucená, marnost nad marnost, slabost nad slabost.

Když si Kobra vymyslela spanilou jízdu motorek, zabraly přípravy tří měsíce, ale Šarlota říkala, že se prej šušká, že chce bejt Kobra mynistryní. „ Super, třeba Kobra tuší, že půjde na střídačku  a potřebuje za sebou mít nějakej projekt, hele, to je šance, odvalíme perfektně tu spanilku, třeba se pak stane i prezidentkou, jsem ochotná do toho jít,“ řekla Bizárka Šarlotě. Dala si za cíl udělat tu zatracenou spanilou jízdu, kterou si Kobra vymyslela a kterou si chtěla Bizárka vykoupit svobodu.

Spanilka dopadla dobře, ale ve východní televizi to nepřehráli, nepřijel žádnej novinář, kterej by s Kobrou udělal rozhovor do hlavních zpráv. „Nezbavím se jí, neodjede zpátky Šarloto, a já přísahám, že další spanilku pro ní nedělám.“ Řekla rezolutně Bizárka.

Panský kočí

„Takže jí děláš panskýho kočího“, konstatoval Bizárčin manžel, sotva se Bizárka svalila na gauč, úplně vyšťavená. A řekl to takovým víc smutným a jen trochu vyčítavým tónem. Nechtěl do Bizárky rejpat a viděl, že má toho dost. A vážně byla k.o., celej den v prdeli, sobota ztracená, ani se nevyspala, protože už v osum ráno nabírala Kobru. Vezla Kobru na hranici, což zabralo pět hodin a dalších pět hodin jela zpátky. A ptala se sama sebe, proč? Proboha proč ze sebe nechá dělat ficku.

Ale věděla to dobře, bavila jí práce, a taky byla za ní dobře odvedená práce vidět a především, poznala skvělý lidi, se kterými jí bylo dobře. Tady to prostě sedlo, byť v Pražským ofysu to bylo strašně toxický, v regionech to byl jinej svět a Bizárka tam jezdila, tak často jak mohla. Byla to její únikovka a měla tam skvělý lidi.

„Ne, když ona asi neumí řídit“ reagovala Bizárka na manželovu poznámku, která jí ale bodla. Nebylo to jeho cílem, ale štvalo jí, že měl pravdu. Znal jí a věděl, že dokud sama nebude chtít, nic z ní nevypáčí. A Bizárka zase znala dobře svého muže, jakmile by naznačila, že není spokojená a řekla jen zbla, co Kobra provádí, dostala by od něj příkazem, dát výpověď. Ano, bral by to osobně a vadilo by mu to. A dokud Bizárka byla rozhodnutá, že to není tak zlý, doma mlčela.

Bizárka nevěděla, jestli má Kobra vůbec řidičák, neptala se. Kobra měla pochopitelně služební auto, ale nikdy ho nepoužívala, teda, používala, ale vždycky jí někdo z podřízených dělal šoféra. A vztah Kobry k autům byl vůbec zvláštní. Ve firmě se používaly sdílený auta, každý, kdo potřeboval jet mimo Prahu, se rezervoval auto v outluku na den, kdy potřeboval vyjet. Na výběr byly fabky, oktávky a jeden superb, vyřazený po jednom odvolaném expatovi.  O auta byla rvačka, protože jich bylo žalostně málo pro desítky lidí, který několikrát týdně potřebovali jet do poboček v regionech. A co bylo k dispozici, to člověk vzal a neřešil, jestli zrovna fabie anebo lepší model.

A tak se Kobra rozhodla, že není vhodný, aby zaměstnanci jezdili superbem a zakázala ho používat. Fajn, superb tedy stál v garáži a zaměstnanci měli o jedno auto míň, takže si posílali maily.

Bizárko,

máš rezervovaný auto na středu příští týden, do města XY, můžu jet s tebou? Potřebuju tam na schůzku, která je od 12:00 do 15:00 hodin. Auto už není jiné volné. Pepa

Pepo,

já tam ale mám program dopoledne, vyjíždím už v 7:30 ráno a potřebuju být zpátky v Praze ve 13:00. Promiň, to prostě nesladíme. Bizárka

Ale starý, olítaný superb trčel v garáži a nesměl se používat, protože to bylo z nějakého důvodu nepatřičný, aby český člověk jezdil takovou károu. Bizárka ho jednou vyfásla a už to byl slušně olítaný model. Automatická převodovka řadila tvrdě, že Bizárka vždycky vylítla dopředu a hlavou málem vzala o čelní sklo. Nikdo z ředitelů ho nechtěl, expatům se kupovala auta nový. A Kobra měla svoji káru, kterou neřídila.

Bizárka právě vstupovala do metra, když jí zazvonil telefon. Věděla jistě, že volá Kobra. „Klasika“ smála se v duchu Bizárka. Za celej den mohla Kobra Bizárce zavolat třeba stokrát, napsat jí tucet emailů, zavolat si jí do kanclu, ale vždycky jí zavolala, deset minut před čtvrtou, kdy věděla, že Bizárka pádí svážet kluky, dělat nákup, domů vařit. A taky pak Bizárka vypozorovala, že Kobra si hlídala, kdy je v Praze a kdy mimo Prahu, to nezavolala nikdy.  A pokaždé to jelo podle stejnýho scénáře. Bizárka zvedla telefon a řekla „ Ano, Kobro?“ a ta jen reagovala bez pozdravu dotazem „ jsi ještě v kanceláři Bizárko? „ a vyslovila to zoufalým tónem, jako kdyby zrovna operovala mozky a potřebovala podávat skalpely.
„Je to důležitý? Právě jsem vešla do metra, můžu se vrátit.“
„Ne, ne, tak se zítra zastav v kanceláři.“
„Dobře, nashle Kobro.“

Takže druhý den, když Kobra vyvolala Bizárku v metru, naběhla Bizárka ke Kobře do kanclu a ta jí významně předala klíče od svýho služebního bouráku, k tomu přidala doklady a povídá.
„Bizárko, napadlo mě, že se pojedeme podívat na festival přátelství, je to krásná akce, družba mezi našimi zeměmi, je to ve městě Velká díra a koná se to tuhle sobotu.“  Bizárka zalapala po dechu, neměla úplnou jistotu, jak daleko je Velká díra, ale tušila, že někde v prdeli.
„A jak dlouho tam budeme?“ zeptala se Bizárka.
„No, to uvidíme, ale bude se ti to líbit, je to moc hezký, spousta programu, má to tradici, je to krásná družba. No a víš, já jsem si říkala, když už tam budeme, že bys mě pak jen dovezla kousek za hranice a já si pak nastoupím na autobus domů. To už budeš mít po cestě. A pojedeme mýýým autem.“ Tu poslední větu Kobra zdůraznila tak, aby jí Bizárka nepřeslechla a uvědomila si tu privilegii řídit Kobry služební káru.

Bizárka byla znechucená, si snad Kobra myslí, že doma jezdí na trakaři? Dobelhala ke svýmu počítači a podívala se do google maps. Zhrozila se, do Velký díry to zabere pět hodin, pak nějakej čas na tý trapárně a pak ještě Kobru hodit na autobus a zase do Prahy. „Super“, klela Bizárka, „sobota v hajzlu a pět hodin v autě s Kobrou“. Nikdy o tom festivalu neslyšela.

Ráno v sobotu nabrala Bizárka Kobru před barákem, kde měla pronajatý byt, pochopitelně na účet firmy a vyrazily. Kobra si sedla pěkně dozadu a psycho jízda začala. Prohodily pár zdvořilostních keců a ticho. Kobra mlčela. Bizárka se snažila ze slušnosti něco povídat, byly to bláboly, možná vo Praze, něco o počasí, Kobra reagovala jako „aha“, „ jo, jo, jo“, ne, ne, ne“, po dvou hodinách jízdy to Bizárka vzdala. Neměla už co tahat z paty. Kobra si čuměla do mobilu a na Bizárku. Ano, Bizárka při každým pohledu do zpětnýho zrcátka periferně viděla, že jí Kobra pozoruje, ale nikdy se Bizárka nesrazila s jejím pohledem v zrcátku, na to si dávala pozor.

Bizárka přemýšlela o tom, že veze v autě magora, fakt blázna a těšila se, až Kobru vysadí. Bizárka počítala kilometry, v autě na palubovce se po nějakém počtu kilometrů objevovala výzva  – je čas na přestávku pro vaši bezpečnost, kterou ignorovala a kdyby Kobra nechtěla zastavit na pumpě, frčela by bez zastavení do tý zatracený Velký díry.

Na festivalu družby to bylo báječný, na podiu zpívaly děti, proběhly tanečky v krojích, což Bizárka vždycky nesnášela a zpívalo a mluvilo se v jazyce, kterýmu Bizárka nerozuměla. Sotva Kobra vypadla z auta na autobus, vosolila Bizárka muziku a modlila se, aby to do Prahy dala co nejrychlejc a bez nehody.

„Tajtrlíka pořád vozili jeho ředitelé, když jezdil na víkendy domů“, povídal Bizárce kolega Leoš.
„A proč? Taky neměl řidičák?“
„Protože nechtěl jezdit soukromý kilometry, nechtěl to platit. A řidičák měl, stejně jako Kobra“.
Bizárka zkoprněla. „Chceš říct, že sem Kobru vezla do Velký díry, protože chtěla ušetřit? To jako vážně?“
„No jo, jsou strašně lakomí. Ze všech si tu dělaj šoféry. Takhle to měla jako služební jizdu.“  

Kdo je Bizárka tuším, ale docela by mě zajímalo, kdo je Kobra?

Takže za mě – pište, pište, pište. Psaní je skvělá terapie a jen praxe dělá Mistra, napsal Bizárce Marek. Jeho úsudku si vážila a to, že si přečetl její blog a věnoval tomu svůj čas, jí potěšilo. A ještě připsal pár postřehů, pro Bizárku velmi cenných, jako že zatím nemají příspěvky na jejím blogu zcela vytříbený styl, je to filozofie? Anebo sranda? Anebo to mají být texty navážno? A dokonalý by bylo, podle něho, kdyby každý příspěvek měl jasný začátek a konec. „Jo jo, má pravdu,“ pomyslela si Bizárka. Možná ze začátku, když začala tenhle blog psát, brala to jako terapii, k čemuž jí nevědomky ponoukla kamarádka Siera. Byla výborná malířka, nikoliv profesionální, což ráda zdůrazňovala, ale malovala krásně a Bizárce se její obrazy hodně líbily.

Když jednou seděla Bizárka se Seirou na kafi, byla zase vyšťavená, fyzicky vybitá a bylo to v době, kdy už tlak od Kobry začínal být neúnosný. Nikdy před tím Bizárka necítila to, co teď. Kobru vnímala už jenom v obrazech. Nebo jinak. Každé setkání s ní, každá zmínka o ní, každý zážitek s ní evokoval v Bizárce pocity, který neuměla popsat jednoduše, takže je opisovala v příměrech. Takže na otázku Seiry, jak se Bizárka má, Bizárka jen odpověděla: „Jako moucha zabalená v pavučině, čouhají mi jenom hlava a nohy a visím v pavučině, vedle stojí Kobra a má černý latexový kalhoty, v nich našpulenou velkou prdel a černý jehly na nohách. Jediný, co září, jsou ty její hegeš vlasy.“

Bizárka byla vážně už na konci sil, byla tažnej kůň a zvládala toho vždycky hodně. Hodně práce najednou. Ale nyní zcela poprvé už byla vyřízená a začínala pochybovat, že to vydrží o moc dýl. Když šla jednou Bizárka po chodbě v práci, šla proti ní partička mužů, kolegů, všichni v černém obleku a v bílé košili a mířili za Kobrou. Bylo pondělí. To si Kobra vyhradila každý týden na mýtingy se svými podřízenými. I Bizárka se tomu nevyhla a každý týden absolvovala tuhle Kobřinu trapárnu. Co zarazilo Bizárku, když potkala partičku kolegů? Že ti kolegové byly v oblekách. Černých s bílou košilí. Vypadalo to působivě – všichni muži v černém.  S Bizárkou šla ještě její mladá kolegyně, Šarlota. Jedna z ťapinek. A Šarlota Bizárce vysvětlila, že Kobra to má ráda, když jsou „hoši“ v oblecích. Doslova řekla: „Paní Kobře se to líbí.“ Byli to její Melody boys, kteří jinak chodili civilně, ale v pondělí se Kobra chtěla kochat, takže hoši jednou za týden nahodili obleky. A zase! Bizárce se před očima vyjevil obraz, na kterém byli muži, všichni klečící na čtyřech, a u nich Kobra, která stála a jednu pokrčenou nohu měla položenou na zádech jednoho z mužů. Jak jinak, Kobra měla na sobě zase těsné černé kalhoty, kozačky na vysokém podpatku a v ruce bič.

Seira se neptala dál, když jí Bizárka popsala, jak se cítí, ale začala mluvit o arteterapii. Že prý vyjadřovat svoje pocity skrze obrazy je forma terapie, říká se tomu arteterapie. A tehdy o tom Bizárka nijak víc nepřemýšlela, ale Seira měla pravdu. Když je toho moc, je fajn to umět nějak dostat ze sebe ven. Bizárka se mučila v tělocvičně, to byla doposud její terapie, zmasakrovat se, vyčistit si hlavu, rvát si do uší hlasitou muziku.

Že by kdy Bizárka psala svůj blog, to ji ani ve snu nenapadlo. „Není to praštěný?“ ptala se své kamarádky Leny, která ji v jejím rozhodnutí strašně podporovala. Lena uměla na rozdíl od Bizárky psát, dlouho už si psala svoje vlastní povídky, zatím jen do šuplíku, ale pomáhala s psaním textů druhým. A Bizárka ji často prosila o korekturu textů, protože byla na hrubky občas pěkný prase.

Lena, ta zlatá Lena za to může! Kdyby Bizárku nepovzbuzovala, nikdy se do toho nepustila. A jak to napsal Marek?  Piště, pište, jen psaní dělá Mistra. „Pchá, mistr nebudu, ale baví mě to a už o tom přemýšlím jinak než na začátku, už není ta hlavní motivace popsat zážitky s psychopatkou Kobrou, vyblít se a dostat to ven, já se vážně chci vypsat jako vypsat, chci si vylepšit styl, anebo si ho vytvořit,“ vysvětlovala Bizárka Leně. „Marek má pravdu, chce to praxi, čím víc člověk vaří, tím je lepší kuchař, je to daleko těžší psát a přemýšlet o tom, aby text byl ucelený, aby to dávalo smysl. A nepřestanu, zatím ne Leni.“

A Bizárka si představila, že by jednou poslala Kobře svojí knížku, malou, útlou. A připsala k tomu na liebesbriefe – Thank you, you were such a great inspiration. Co by asi Kobra udělala? Bizárka se v duchu smála. Byla už vážně nad věcí. Hodně nad věcí! A Kobra byla strašně jednoduchá a teď už pro Bizárku velmi čitelná osobnost. Kobra by se rozklepala a dostala hysterickej záchvat. Jestli by třeba i vyskočila z okna, těžko předvídat.

Když Bizárka dala Kobře výpověď, řekla k tomu Kláře, své nejmilejší kolegyni: „Hele, já vím, že jí jednou poděkuju, já vím, že určitě a že bych tady možná i zakrněla. Prostě vím, že díky tomu, že jdu pryč, zase poznám nový věci, nový lidi, chopím se jinejch příležitostí.“

Bizárka věděla už teď, že psaní využije při nových projektech, který se jí nabízely. Blog začínal být daleko pro Bizárku víc zážitkový, a to bylo super.

Thank you Kobra, you ARE such a great inspiration!

Vystoupila z taxíku, ale zapomněla do něj nastoupit zpátky, Kobra z východu

Není to žádná výhra, když vám někdo podlejzá. Jenom blázínkovi do sebe zahleděnýmu to může dělat dobře, ale jsou i tací. Už taky Bizárce pár lidí podlejzalo, když dělala Bizárka jako mladá asistentku, podlejzali jí lidi, aby se dostali k šéfovi. Dneska se tomu Bizárka směje, měla bejt chytřejší a líp to využívat. „ Byla jsem trdlo,“ smála se Bizárka v duchu, a představovala si, jak si mohla některý lidi vychutnávat. No, byla jiná doba, mladý lidi ještě nebyli tak vychcaný a co by tím vlastně Bizárka získala? Neuměla s takovými věcmi zacházet, ale znala lidi, borce a borkyně, co tahají jedno zvučné jméno za druhým a vyprávějí bez pobídnutí historky, s kým slavným popili, s kým důležitým se setkali a čekají, až se začnete při jejich vyprávění kroutit nervozitou, ztrácet sebevědomí a až budete čekat na hozenou kostičku.

Každý, kdo vám podlejzá, lichotí, vtírá se a svým způsobem se ponižuje, má svoje úmysly, zištný. A vás prostě jen zneužívá. A je rozdíl, kde jste zrovna vy a kde je podlejzač. V případě, že vám podlejzá šéf, je na místě sakra zbystřit.

Takže. Když Kobra koupila Bizárce krém a s velkou pompou jí ho osobně předala, když si jí zavolala do kanceláře, přemýšlela Bizárka, co má Kobra za lubem. A tomu všemu předcházely zážitky, kdy Kobra skákala Bizárce láskyplně po krku, při každém setkání jí objímala a opravovala jí, aby jí Bizárka oslovovala zdrobnělinou, „Karinko“. Nešlo to Bizárce přes jazyk, a nešlo. A přišlo jí to neprofesionální. Kobra nebyla její nadřízená, tehdy ještě ne, ale byla hierarchicky výš, daleko výš. Takže proč by jí měla Bizárka říkat Karinko, když navíc o Karince už kolovaly děsivý zvěsti a bylo patrný, že Karinka není to, co zdrobnělina jména zdánlivě evokuje, miloučké, hodňoučké stvoření. A protože nebyla Kobra její nadřízená, nelíbily se Bizárce ani její dost nepřirozený projevy lásky. „Proč?“ přemýšlela Bizárka. „Jsme z jinýho těsta, to je evidentní, já nehledám kamarádku a na víkendy si jí vodit domů nebudu a nebudu to dělat ani z vychcanosti,“ říkala Bizárka Kláře, kamarádce, kolegyni, skvělý ženský.

Jednou si Kobra zavolala Bizárku do kanceláře, aby se jí zeptala na nějakou hovadinu a na cestu jí dala krabičku s ovocem. „No, kdyby aspoň to ovoce sama koupila,“ smála se Bizárka, když to vyprávěla Kláře. „Ale tohle jsou jen drobky ze stolu, skoro mě to uráží,“ smála se Bizárka dál. To bylo totiž tak. Kobra si nechávala do kanceláře každý den kupovat čerstvé ovoce, zákusky, džusíky, medy do čaje, k čemuž pochopitelně ostatní pracující plebs neměl přístup. A Bizárka přemýšlela, jestli vážně Kobra věří, že lidi v Praze nemají co jíst, anebo to Kobra považovala za jí vlastní a přirozená gesta projevu blahosklonné náklonnosti, kterými dávala člověku najevo, že je vyvolený.

Asi by o tom Bizárka tak nepřemýšlela, kdyby už Kobra neměla svoji historii.  Pár vyvolených jedinců, kterým Kobra dávala dárečky a šeptala do ucha, že jsou hrdinové, a které posléze dost surovým způsobem vyhodila, už tu bylo. A jsou lidé nahraditelní, říká se, že každý je, ale někdo přece jen víc a někdo hůř. No a  Kobra nebyla v tomhle ohledu žádný čučkař, šla rovnou po ředitelích, velmi zkušených a seniorních lidech, které fakt nenahradíte ze dne na den.

Uběhlo sotva pár týdnů, co Kobra z toho taxíku vystoupila v Praze a pořád se rozkoukávala. Bizárka Kobru pozvala na jednu svou akci, kterou pořádala, sedělo tam tenkrát asi 700 diváků a nešlo si nevšimnout, že to Kobru vůbec nebavilo. Nezajímalo jí to, celou dobu čuměla do mobilu. Že po skončení akce Kobra skákala nadšením a jásala, jak se jí to líbilo, Bizárku vůbec nepřekvapilo, musela to dělat už ze slušnosti. Na další akci už Kobra ale Bizárku objímala, pořád se k ní tulila a vykřikovala: „To je fantastický, že tu máme tak zkušenýho a skvělýho člověka, jako jsi ty, tahle firma to potřebuje!“ Bla, bla, bla.  

Nicméně šlo vysledovat, že pro nudící Kobru začaly být Bizárčiny aktivity příjemným zpestřením. „Přidaná hodnota nula, ale o.k., bude tam jezdit na okrasu, prostě je to šarže, tak to asi dodá akcím větší důležitost,“ vysvětlovala Bizárka Kláře, proč Kobru na svoje eventy zve. „ A stejně musím, chtějí to od mě všichni, prej, ať vidí, jak to tu děláme dobře a co umíme,“ doplnila ještě Bizárka.

A když Kobra koupila Bizárce krémík, nějaký Bio, ve kterým stejně Bizárka nefrčela, bylo to kraťounce před tím, než si Bizárku stáhla pod sebe. Jako svýho reporta. Tiše, bez vysvětlení, bez společný debaty, prostě se to Bizárka dozvěděla jako poslední. Kobra tedy byla Bizárčina nadřízená. „Doprdele,“ pomyslela si Bizárka a vůbec z toho neměla radost.

Kobra, když už se v Praze zaprděla nějaký ten měsíc a pořád ne a ne nastoupit do zpátečního taxíku,  se stala ve firmě legendou. Kobra už měla pár zářezů v podobě zlikvidovaných lidí, zástupy ubrečených asistentek se žaludečními vředy, každý se jí vyhýbal, její jméno šeptal, když už ho vůbec musel vyslovit.

A Kobřiny pracovní zkušenosti, znalosti, výkony a chování vystihovaly stále se opakující hovory na chodbách:

 „No, ona na tý poradě za celou dobu nepromluví…“
„Protože se stydí?“
 „Spíš tomu nerozumí…“
„Prej je nesmělá…“
„Nesmělá? Pokládá lidem telefony…“
„Cože?“
„Dělá scénu a vyhrožuje vyhazovem, protože jí neobjednali chlebíčky s lososem, a ona jí jenom ty s lososem?“
„To je vtip?“
„Já se o ní nechci bavit…“
„Ale ke mně se zatím chová hezky…“
„Hm, to k Marii se chovala taky hezky, jezdily spolu i na víkendy, a pak jí vyrazila…“
„Proč?“
„Já se o ní nechci bavit.“

„Sakra, stáhla si mě Kobra pod sebe,“ postěžovala si Bizárka kolegyni, které věřila a který se svěřovala. A když Kobra nastoupila, sledovaly její počínání a vývoj situace společně. „Už chápu to podlézání, ovocíčko, říkej mi Karinko, šup a jsem pod ní.“ Klára se hned Bizárky zeptala: „ A dobrý? Zvládneš to?“ Protože obě dvě tušily, že než výhra to bude průser. Kobra už měla pověst nebezpečnýho člověka. „Pokusím se, dám jí zásluhy, nechám jí slízat smetanu, všude jí nastrčím, hlavně ať se mi neplete do práce,“ odpověděla Bizárka. A věřila, že to dá. Věděla, že Kobra není makavá, ale chce bejt slavná, chce bejt vidět, udělá z ní Bizárka „všechno já“. A s tím Bizárka neměla problém. „Tahle strategie by mohla fungovat,“ říkala Kláře. „Ať si tu práci prodává, kam chce.“ Bizárka měla přece už zkušenost se starou Kobrou a tolikrát si na ní teď vzpomněla. V posledních týdnech zažívala častá deja vous.

Když Kobra ptáčky lapá

Když Bizárka seděla s jedním novinářem, kamarádem, a vyprávěla mu o Kobře, skočil jí do řeči a povídá: „Ale bacha, oni jsou strašně úlisný a slaďoučký jako med a totálně tě zmanipulujou!“ Na to mu hned Bizárka nadšeně přitakala: „No jasně, přesně tak.“ A uvědomila si, jak hodně už je charakter psychopatů u veřejnosti známý, ale radost jí to udělalo jen v ten okamžik, když jí kamarád potvrdil, že jí chápe a vůbec si nemyslí, že mu vypráví blbosti. Současně to ale v Bizárce vyvolalo smutný pocit. Lidi o nich vědí. Vědí, že Kobry existují. Ale nic proti tomu nejde dělat. Nebo možná … aspoň o tom povídat? Bizárka, když odcházela ze schůzky s kamarádem, přemýšlela. Přemýšlela, zda je lepší všechny zážitky s Kobrou vytěsnit, anebo se k tomu postavit jinak?

Vytěsnit, to je snazší. Je to obranný mechanismus. Ale tohle už byla druhá Kobra, kterou Bizárka zažila na vlastní kůži a Bizárka nechtěla už vytěsňovat. Byla sice znechucená, zážitek s Kobrou číslo 2. byl ještě dost čerstvý, ale měla tentokrát chuť o tom povídat. „Že by terapie?“ ptala se Bizárka sama sen. Každý, koho Bizárka znala, že někdy potkal svojí Kobru, vlastně vždycky Kobře ustoupil i tím, že vytěsnil zážitky s ní. Po čase už o tom nechtěl mluvit vůbec. Většinou jen při zmínce o Kobře dal dotyčný nebo dotyčná oči v sloup a mávnul rukou.  Byl to ústup a zase další Kobřino vítězství. Každý pak říkal: „No, zajímavá zkušenost.“ Anebo: „Mám historky na povídání, to mi nikdo neuvěří.“ Anebo: „ Všechno zlý je k něčemu dobrý.“ Ale to jsou přece klasický kecy, který se povídají, v rámci obrany sebe sama. A samozřejmě, že když člověk není posera a je optimistický, vždycky zase bude líp, ale je to ústup, byla přesvědčená Bizárka. A už nechtěla ustupovat. Zlo se musí aspoň pojmenovat, to Bizárka věděla.

A kamarád novinář měl pravdu. Kobry jsou sladký jako med takovým způsobem, který je vám nepříjemný, zaskočí vás, překvapí vás, ohromí vás, odzbrojí vás. Bizárka vzpomínala, jak stará Kobra každého zpočátku oslovovala zdrobnělinou, cukrovala a byla líbezná, bez ohledu na věk i pohlaví lidí, se kterými se setkala. Během velmi krátké doby si však otestovala, zda ji člověk žere anebo ne. Zvláštní, jaký mají Kobry radary, velmi citlivý senzory a dobře si otipujou během krátké chvíle, jak silná je kdo osobnost. Skenujou. Kobry mají zvláštní oční sken, kdy je vám její pohled nepříjemný. Mluvíte s Kobrou o blbostech typu počasí, restaurace, nový film v kině, ale je vám u toho nepříjemně, protože Kobra vás skenuje, nedívá se na vás při rozhovoru, jako kterýkoliv běžný člověk. Máte pocit, že Kobra snad nevnímá, o čem mluvíte, ale že jí zajímají vaše vnitřnosti, vaše póry pod kůží, vaše barva očí za očima, prostě prostřeluje vás pohledem, který je jako laser. Beze studu si vás Kobra prohlíží skrz na skrz, že i při naprosto nepodstatném hovoru se cítíte jako na potítku. Tímhle způsobem strašně stará Kobra mučila podřízený. I pětiminutová schůzka s ní byla pro ně vyčerpávající stejně, jako maturita, a Kobra nebrala ohled na věk, zkušenosti, znalosti. Naopak. Čím seniornější člověk před ní stál, tím víc mu potřebovala dokázat, že je debil. Bizárka, když pracovala u starý Kobry, zažila Aničku, bezvadnou ženskou, bylo jí jistě přes padesát let, pracovitou, která dostávala takovou čočku od Kobry a která Kobru nenáviděla. Už když Bizárka nastoupila, hledala si Anička jinou práci, byla aspoň jednou z těch, který to nechtěli snášet. Ale než najde ženská přes padesát let novou práci, pár měsíců trvalo, takže Bizárka sledovala s vytřeštěnýma očima dost často, co se mezi Kobrou a Aničkou odehrávalo. ( na to bude Bizárka vzpomínat někdy příště, zase na svém blogu).

Ale pozor, Anička si prošla klasickým kolečkem, kdy jí stará Kobra ňuňala, obletovala, slibovala post ředitelky, vynášela do nebe, to totiž Kobry zpočátku dělají s každým. Potřebují dosáhnout cíle, aby je člověk začal milovat. Až potom ho začnou brutálně mučit.

A tak na začátku, dřív nebo později nátlaku pozornosti a laskavosti Kobry každý podlehl. Člověk uvěřil, že je Kobra jedinečná, výjimečná, hodná, laskavá, chytrá a ti ostatní, co o ní mluví hnusně, jsou nevděční hňupové. Jakmile se dostanete ke Kobře blíž a vstoupíte do jejího světa, jste v kolizi. Vidíte, slyšíte a pozorujete, kolik lidí Kobru nesnáší, její podřízení se jí bojí, schovávají se, vyhýbají se jí. Vidíte, jak Kobra s druhými lidmi zachází někdy šíleně hnusně, jak je uráží, ponižuje, někdy i vy přistihnete Kobru, že si vymýšlí a lže, ALE, na vás je Kobra jako na novýho člena smečky jako med. Děkuje za všechno, slibuje hory doly, jenom na vás čekala, konečně vás našla. Jak těžký bylo najít právě vás. Jste nejlepší a spadli jste z jí nebe. Jste výjimeční a ona to ví, potřebuje vás.

„No, víš, ona má Kobra problém s řízením lidí, tak trochu,“ říkal Bizárce opatrně její kamarád, který ji znal. „Já jí mám rád, moc si jí vážím, jen je někdy těžké ustát ty vrtochy starý dámy,“ říkal více než kulantně Bizárce zase jiný člověk, který s Kobrou občas externě spolupracoval. „Je to mrcha, dělá naschvály, podívej, jak se ke svým lidem chová,“ říkala Bizárce její kolegyně. „Tak co, je tady Kobra a jakou má náladu,“ pravidelně přibíhali za Bizárkou kolegové, aby zjistili, jestli můžou ten den v klidu dýchat, anebo si zadělávat na další psychosomatický záchvat. A Bizárka jim to měla za zlý, protože Kobra byla zlatíčko, byla taková hodná, ustaraná, nešťastná z těch blbců kolem sebe, všechno zvoraj, byli neschopný a ještě si takhle otvíraj pusu. Bizárka měla zpočátku potřebu Kobru bránit. Sice se to Bizárce nelíbilo a někdy to bylo až perverzní a bylo jí trapně a nenáviděla ty situace, kdy se Kobra přede všemi po někom vozila, ztrapňovala ho a ponižovala. Ale když potom předvedla zase Bizárce svojí etýdu miloučké, starostlivé, ohromně vtipné a vlastně osamělé hrdinky, která chce jen pro ostatní dobro, odpustila jí a omluvila její chování.

Že se u starý Kobry zaměstnanci střídali jak na běžícím páse, je fakt. Dlouhodobě vydrželi ti, co byli na práškách a alkoholici, kteří by si sotva našli jinou práci. V intervalech jednoho až tří let se u starý Kobry střídali ti, kteří Kobře věřili, když pravidelně na poradě vykřikovala: „Pořád se mi tady někdo hlásí na práci, za dveřmi mi stojí fronta,“ že tam ta fronta žadatelů opravdu byla a čekala na jejich job (ne, ve skutečnosti vážně žádná fronta nebyla, Kobra měla problém najít lidi, takže používala super trik, zaměstnávala zelený vdovy – a na to si taky bude Bizárka vzpomínat někdy příště, tady na Blogu). Vydrželi ti, co byli tažní koně a Kobra je mučila postupně, systematicky, systémem plyn a brzda, takže když přestřelila, pak zase dolejzala, dávala dárečky, dávala odměny, oslovovala zdrobnělinou a dokonce i lidi hladila, brrrr. Vydrželi ti, kteří se nechali opakovaně ukecat, aby stáhli svojí výpověď, když jí Kobře hodili na stůl. A bylo hodně těch, kteří jen čekali na to, až najdou jinou práci a stříhali si svůj metr. Bizárka u starý Kobry zažila hodně odchodů a zažila několik momentů osobních satisfakcí, když dotyční položili Kobře výpověď na stůl.

Když Bizárka byla na začátku, když nastoupila ke starý Kobře, byla ráda za hezkou a smysluplnou práci, byla ráda za staré krásné kanceláře namísto hnusný, skleněný krabice, kde si nemůžete otevřít okno. Bizárka prostě byla ráda, že není v korporaci, byla z ní unavená, často přemýšlela, zda by její práci zvládla i cvičená opice a s každým přibývajícím rokem v korporaci byla přesvědčená o tom, že správná odpověď je ano. Bizárka měla problém, chyběl jí smysl práce, víc a víc potřebovala být užitečná, takže humanitární organizace byla jasná volna. A když tedy Bizárka nastoupila ke starý Kobře, natěšení, že spasí svět, vůbec netušila, že bude další Kobřinou obětí, protože si s Kobrou od začátku rozuměla, Kobra si Bizárku oblíbila, důvěřovala jí, mluvila s ní láskyplně, byla plná pochopení a dávala Bizárce najevo svojí ohromnou podporu. A Bizárka byla tak nadšená, pochopila, že Kobra čekala jenom na ni, Bizárka věděla, že Kobru nezklame. Bizárka slyšela, jak o Kobře hnusně mluví ostatní a měla jim to za zlý a věřila, že Kobru ochrání, Bizárka prostě věděla, jak s Kobrou spolupracovat, jak ní pracovat a komunikovat, ostatní holt byli moulové.

Je to Kobra číslo 2?

„Když jsem ji uviděl poprvý, myslel jsem, že má přeraženou páteř,“ řekl Tim Bizárce, když je právě minula Kobra lámavou chůzí na extrémně vysokých podpatcích, jedněch ze své veliké sbírky. Tim s Bizárkou stáli u kávovaru a čepovali si svojí ranní dávku. „To kecáš,“ zasmála se Bizárka. Ale taky ji hned napadlo, že to vlastně tak absurdní domněnka s ohledem na podivnou chůzi Kobry není. A Tim vážně pokračoval: „Fakt! Když jsem pak přišel k ní do kanclu a ona seděla za stolem, pořád jsem se rozhlížel po těch berlích.“ A přesvědčivě přitakával hlavou na důkaz toho, že to myslí vážně a že si nedělá srandu. Ty berle opravdu hledal!

Bizárce to přišlo vtipný, ale Tim měl pravdu, bylo to trefný. Je dost možný, že si to myslelo víc lidí, kteří Kobru viděli projít kolem na těch šíleně vysokých podpatcích. Kobra navíc ráda nosila černý a uplý kalhoty, co budily z dálky dojem, že jsou kožený, takže dojem dominy byl dokonalý.

 „Proč jí říkáš kobra?“ ptala se jednou Bizárky nová kolegyně, co ještě byla nadšená z toho, že pracuje ve velký firmě a věřila, že je na startu zářný kariéry ve velký korporaci.

„Protože je to Kobra.“ odpověděla Bizárka. „Tancuje, krouží kolem tebe jak lijána a ty nemáš šanci utýct. Jen čekáš, až zaútočí a plivne jed. Takovej ten lepkavej, zelenej, hnusnej, kterej na tobě není vidět, ale obalí tě a rozleptá. Kobří jed.“ Mladinká kolegyně se pousmála, jako že chápe, ale bylo poznat, že jen na oko. Bizárku si otipovala jako zapšklou a cynickou. „A ještě ke všemu neumí chodit na podpatkách,“ ucedila Bizárka a uvědomila si, že zase potkala Kobru. „Sakra, jak dlouho mě nechá žít“ pomyslela si pro sebe a zase byla odhodlaná vydržet. Jenže jak dlouho, měla svojí hrdost.

 A tahle Kobra byla vážně výjimečná. Při chůzi se jí kolena vylomila dopředu, takže její nohy vypadaly jako přední chapadla kudlanky. Nejdřív jste z jejího těla zpozorovaly ty zlomený nohy, až pak následoval zbytek těla.

„Proč nosí tak šílený chůdy, když v tom neumí chodit, ta blbka?“ pronesla k Bizárce u kávovaru Nina. Jinak bezvadná holka, která byla vždycky usměvavá, chytrá a vždy měla po ruce nějakou vtipnou poznámku. Kávovar byl prostě náměstí, místečko, kam si šel člověk pro kafe, i když jedno ještě neměl vypitý. Prostě jen proto, aby někoho potkal, a když měl štěstí, tak toho správnýho kolegu, kterýho rád viděl. „Hele, já myslela, že se na tom za tu dobu chodit naučí, nebo se konečně jednou uvidí v zrcadle,“ pokračovala, „ale ona si pořád zuřivě víc a víc kupuje další boty na mega šteklech. Vidělas ten botník v jejím kanclu?“ Bizárka  zavrtěla hlavou. „Naštěstí ne, nechodím k ní. Ale třeba jí to dodává sílu. Víš, jako to mají dominy. Proč by se jinak vůbec tady přezouvala do těch šílených bot?“  Nina zavrtěla hlavou, jako že neví.

Nevěděl to nikdo.

„Tak jí zkus pochlebovat,“ radil Bizárce kolega, když viděl, že si s Kobrou neví rady. Bizárka ale věděla, že tohle je na prd. Kobry berou komplimenty, jako zboží zadarmo, jim musí každý líbat střevíček a je to pro ně samozřejmost. Navíc, komplimenty od ženských přijímají Kobry blahosklonně, Kobra ostatní ženy bere jako poddruh. Uznává jen ty, které jsou nad ní hierarchicky výš a i ty jsou pro ni potenciální obětí.

Kobry jsou predátoři. A Bizárka už jednu Kobru zažila. Byla to stará Kobra. Ustála ji se ctí. Byla to velmi náročná hra, nebo vlastně kobří tanec, ale Bizárka upřímně doufala, že už další Kobru nepotká. A najednou, zčistajasna se zjevila. Kobra číslo dvě. Mladší Kobra. Bizárka věděla, že to bude průser. Jediná šance, jak přežít Kobru, je útěk. Kobru prostě nesmíte potkat. Bizárka to věděla a začala hrát o čas.

Bizárka ráda pozorovala lidi, snažila se jim porozumět, pochopit jejich chování a věděla, že už musí věřit jen svým instinktům. Nikdy ji nezradily. Ona spíš zrazovala je. Nelitovala ničeho, ze všeho se snažila poučit, ale Bizárka se nerada svěřovala, stejně jako si neuměla říkat o pomoc, neuměla si o svých pocitech povídat a až později přišla na to, že to nebylo dobře. Zbytečně opakovala chyby, protože jí chyběl vhled zvenčí, rada a názor někoho, kdo situaci chápe bez emocí, z odstupu. Bizárka si na všechno přicházela sama, ale komplikovaně a zdlouhavě. A najednou to bylo tady! Divnej, strašně divnej pocit v žaludku. Ten pohled Kobry ji mrazil. „Ta ženská nekouká, ona skenuje, ona má výraz šílence, nepřijde ti?“ zeptala se Bizárky Nina, zase s tím svým úsměvem, který Bizárku bavil. Nina všechno říkala s úsměvem, jako kdyby obsah toho, co říkala, prožívala jen uvnitř, z jejích vnějších projevů jste nepoznali nic a Bizárka jí to záviděla.

Problém Bizárky byl, že byla děsně čitelná, jí se myšlenky a nálady propisovaly do celýho těla a neuměla skrýt radost, vztek, nadšení, zklamání. A věděla, že je tím i zranitelná. No co, zase měla jiné silné stránky, ale její čitelnost byla její Achillova pata. A tak se Bizárka zatvrdila a rozhodla se, že tuhle Kobru ustojí. Jestli to teda je Kobra, protože úplně zřejmý to hned nebylo, ale ty divný pocity! Tak hnusně a stísněně se Bizárka s nikým necítila. U starý Kobry to bylo jiný. Bizárka byla ráda v její přítomnosti, stará Kobra měla šarm, charisma a protože byla stará, dlouho Bizárka věřila, že její zlý nálady jsou prostě vrtochy staré dámy a omlouvala je. Ale tíseň, kterou cítila v přítomnosti nový Kobry, takovou prožívala Bizárka poprvý.

„To jsou hezké boty, moc pěkná barva,“ řekla Bizárka krátce potom, co vešla do kanceláře Kobry. A v duchu se zděsila. Ty boty byly příšerný, zase další štekle v ordinérní Barbie růžové barvě a ještě s mašličkou nad podpatkem. „Tohle prostě nemá úroveň,“ pomyslela si Bizárka, která pořád zkoumala Kobru s cílem dát jí šanci. Bizárka nechtěla být příkrá, už jí nebylo málo let, aby dělala rychlé soudy. A když si lidi tipovala, tak s vědomím, že svět není černobílý, že nejsme roboti, že padne každý občas na hubu. Ale prostě u Kobry si pořád nebyla jistá, jestli je tak obyčejná a jednoduchá anebo to jen předstírá a je chytřejší, než vypadá. Ale ty její boty a jejich výběr Bizárku mátl.

Kobra si pro pobyt v kanceláři vybírala zásadně boty strašně lacinýho vzhledu. Vkus Bizárky byl jiný, ale čert to vem. Když ona v nich Kobra neuměla chodit, to byl ten průser. Pořád ty vylomený kolena. Člověk měl pocit, že jí musí nabídnout rámě, aby sebou nesekla. A s tím si Bizárka lámala hlavu. Proč? Žije někde na vesnici a nemá prostor se žensky vyřádit? Kompenzuje si ta Kobra něco? Nakonec, vždyť Bizárka taky měla práci jako únik z reality, roli zelené vdovy odmítla před dlouhou řádkou let a sama si to dělala těžký, protože když se zakousla do práce, tak to valila jak bagr. Ale taky proto si vymínila ten luxus, nechodit do práce primárně pro peníze, ale pro radost z práce. A proto byla ostražitá. Věděla, že je jiná a že to hodně lidí nechápe a nepochopí. Že chce dělat práci poctivě, dobře, že ji práce baví.

A taky Bizárka věděla, už od starý Kobry, že tohle Kobry závidí, když máte něco rádi, mají potřebu vám to pošlapat a zničit. Takže bude tahle nová Kobra ničit? „Uvidíme, do prdele, doufám, že ne „, doufala v duchu Bizárka.

Bolševismus má Kobra v DNA

„Jo, takovej bolševickej styl,“ konstatoval kdysi před lety kamarád Michal, když mu Bizárka popisovala, jak stará Kobra vede firemní porady. To bylo před lety,  kdy Bizárka zažila poprvé něco, co ji ohromilo. Pravidelně jednou týdně, vždycky v pondělí, se sešli všichni zaměstnanci v zasedačce a probíhala firemní  porada. Údajně tak klíčová, že se po dobu porady nezvedaly telefony a opravdu každý se jí musel účastnit.

Bizárka očekávala, že porada je od toho, že se vyhodnotí uplynulý týden, určí se priority pro ten aktuální, nasdílí se takové informace, které jsou relevantní pro všechny, když už tam sedí všichni, včetně slečny recepční, a bude se třeba i brainstormovat, jak ten týdenní cíl, nebo i dlouhodobý, společnými silami zvládnout. No, a že když už sedí všichni u jednoho stolu, bude se posilovat tým. Prostě motivovat, chválit po zásluze, budou se vybízet ke slovu i ti, kteří jinak dělají ten neviditelnej suport druhým, že zvedají telefony, nosí dopisy na poštu, vaří kafe, a při tom můžou mít na věc velmi rozumnej názor a můžou mít i skvělý nápad. Když už tedy na tý poradě musel sedět opravdu každý. A navíc, tady byly vztahy pitomý, všichni pomlouvali Kobru a nesnášeli jí, pomlouvali tedy i sebe navzájem, takže by si Bizárka uměla představit, jak ty porady využít pro posílení týmu a lepší atmosféry.

Ale to, co zažila a zažívala několik let, byl Bizár jako prase. V zasedačce zasedli všichni, někdy 15, jindy v plném počtu až dvacet lidí. A stará Kobra jela. Byla to pokaždé až dvouhodinová jebačka jednoho nebo více nešťastníků, který si zrovna vylosovali černýho Petra, a to před celou jednotkou. Probíhalo to následovně: Kobra poradu zahájila a měla slovo celou dobu. Kdo měl černýho Petra, to se mohl jeden jen dohadovat. Poznalo se to tak, že Kobra začala mluvit o agendě toho konkrétního člověka a začala dehonestovat výsledky jeho práce. Ale dělala to strašně pokoutným, škodolibým a vlastně vychytralým způsobem.

Nasadila zoufalý obličej a mluvila v množném čísle „my“, „my prostě neumíme ten projekt dobře uchopit, no, děláme to špatně, Petříček mi radí“ (Petříček, Pavlíček, Josífek, Jájinka a další jména, která padala, patřila kamarádům, se kterými chtěla Kobra udržovat dobrý vztah, protože měli důležitý funkce nebo hodně peněz a který si zvala na kafíčko a stěžovala si, že má ve firmě děsně neschopný lidi). Takže „Petříček se tady minulý týden stavil za mnou a povídal, že bychom měli udělat všechno jinak. No děláme to špatně, ale já vím, prostě to neumíme, asi to celý zavřeme. Já si myslím, že by to bylo lepší, trápíme se, já bych to zvládla, ale nemám na to už čas,  co všechno já musím zvládat, a holky se na tom projektu trápí, chudinky, no, ne každý to zvládne“…a holky „chudinky“ tam seděly jak zmoklý slepice, bylo jim trapně, a navíc si nechaly líbit kydání na hlavu, který nebylo oprávněný. Jednak se Kobra vždycky dovolávala na slova někoho druhýho, takže třeba Petříčka, který přišel na kafíčko jednou za uherský rok a věděl o tý práci a stavu projektu jen to, co mu řekla Kobra, což bylo vždycky zavádějící, a POZOR, stará Kobra kydala na hlavu tehdy, když se dařilo. To Bizárka odhalila až po čase. Byla to taktika. Něco se ti povedlo, šup, a tady máš za uši. Nikdy nepochválit. A když, tak překvapivě, když se to vážně posralo. Dlouholetí zaměstnanci to snášeli, prostě už si zvykli. A součástí týhle Kobřiný hry, kdy se z jedněch udělali extra blbci a neschopové, bylo v zápětí stavět na piedestal ty největší lemply. Takže jeden, co pořád chlastal, fotograf, (Bizárka s ním zažila focení, kdy fotila kampaň s olympijským vítězem a ten blb evidentně zase přebral večer před tím, takže dorazil na focení bez nabitýho foťáku, což se snažil omluvit tím, že si asi foťák půjčil jeho syn a on to nestačil zkontrolovat) a tak tohohle typa Kobra oslovovala zásadně zdrobnělinou a tak vehementně adorovala jeho práci, která byla přeplacená a šílená. Kobra věděla, že je Jeník jeliman, ale byl to její sociální případ, starý kamarád, který by vážně, asi jako jediný, sotva kde našel jinou práci. Takže v jednu chvíli Kobra mučila a urážela schopný lidi, ale pozor, byla tak velkorysá, že to formulovala jako „my“, protože zase koule na to, aby řekla veřejně „no, ty, Jarmilo, to jsi tedy udělala špatnej job a nepovedlo se ti to“, na to koule neměla. Ale když se něco opravdu nepovedlo, potom Kobra byla veřejně velkorysá, Jarmile říkala Jarmilko, a byla slaďoučká a Jarmilku chránila a měla pro ní moc pochopení. “ Jarmilka se snaží, no, má toho opravdu hodně, ta práce je náročná, ale sama to prostě nezvládne a já se tomu věnovat nemůžu.“

Čili na poradě, kde Kobra sjela kolegyně za super odvedenou práci, kdy dovalily grant na několik set tisíc, Kobra svým „my to neumíme a co to je nějakých pět set tisíc, no, kdybych na to já měla čas, seženu milion minimálně“ a k tomu přidala historku tisíckrát omílanou, jak jednou byla na akci a všechny okouzlila a ještě ten večer měla přísliby na ohromný dary, tak následovala veliká pochvala notorikovi Jeníkovi, který vlastně nedělal nic, byl v lihu, celá firma si všechno fotila na mobily, protože Jeníkovo fotky byly naprosto nepoužitelný a Jeník každopádně byl oblíbený brouček a všichni dostali vynadáno, proč Jeníka nezvou na akce, neinformují ho, aby tam mohl pořídit fotografie. Zajímavý bylo, že když to byla důležitá akce, sama Kobra využívala jen fotky, focené jiným fotografem. Jeník byl totiž boží, fotil zásadně ze spodu podia, divně natáčel foťák, takže i anorektik vypadal na fotce jako stokilový se třemi bradami. Anebo fotil lidi, když zrovna měli otevřenou pusu a strkali si do ní jednohubku, takže mezi desítkami fotek nenašel člověk jedinou důstojnou.

Bizárka po první takový firemní sešlosti byla jak Alenka v říši divů. „Ty vole, co to je,“ říkala si. „To je masakr a totální hnus.“ Bylo  jí těch lidí líto a vážně se pak vytrvale snažila jim napovědět, aby šli pryč a nenechali si to líbit. K Bizárce si tohle Kobra nedovolila, takže Kobra dobře věděla a tipovala si, na kom si může honit ego. Když o svých lidech mluvila, tak ve smyslu, jaký to jsou ubožáci nezaměstnatelný a ona se o ně musí postarat a zachránit je, aby měli na složenky.

Bylo až zrůdný, jak ráda si zvala Kobra na kafíčko důležitý lidi, kterým však vyprávěla pořád stejnou a naučenou písničku, „No, my děláme, co můžeme, ale všechno leží na mě, co můžu dělat, ty mí lidičky se snaží, ale jsou to moulové, ale vyhodit je nemůžu, kdo by je zaměstnal…“ Bizárka byla často přítomná těmto schůzkám, byla pravou rukou Kobry a trpěla to, byla blbá, brala ohledy na její věk a pořád ji omlouvala. A taky to s ní Kobra pěkně uměla. Bizárku potřebovala, vydělávala prachy, makala o víkendech, rozjížděla x projektů, ale zkoušela to na Bizárku taky. No, a když přepálila, lísala se a dolejzala, což jí Bizárka dlouho žrala a odpouštěla její schválnosti, prostě vrtochy staré paní.  Dávno už ví Bizárka, že leda hovno, že to byla stará Kobra. Kobra prostě tančí, stáhne se na chvíli a zase zaútočí, má to v DNA. Nepřestane, je to prostě její pud. Ty slabší, prostě submisivní lidi má Kobra potřebu trvale mučit zvolna, nenápadně, ale vytrvale. Neumučí je úplně, potřebuje je na každý den, jako svojí dávku ranního kafe, ale potřebuje i silný sousta. Silnější osobnosti ji baví víc, jsou pro ni výzvou, pokud je chytrá Kobra, užívá si to jako šachovou partii. Blbá Kobra ne. Ta se silných a hrdých lidí okamžitě zbaví. Ale každá Kobra si pěstuje blbečky a práskače, kterými opovrhuje, ale navenek je strašně protěžuje. Rozmazluje je, za zády se jim vysmívá, ale oni tvoří její svitu.

„Prostě bolševický styl“, řekl kamarád Michal a měl obrovskou pravdu. Bolšvismusm – to je ponižování, jájismus a patolízalství.

Já jim do tý polívky plivnu

Jednoho dne nastoupil do domu nový kolega. Žoviální, přátelský, děsně veselej a hlavně: s extrémním důrazem na to, aby mu to slušelo. Byl vyladěnej, vystajlovanej, a tak si ho Bizárka přejmenovala na Dandyho. Bizárku bavilo dávat lidem přezdívky, už měla Viktora Čističe, Ťapinky, Přizdisráče, Kobru, Dámičku, a navíc měla Bizárka problémy zapamatovat si jména.

V každý větší firmě a v korporaci na tuty najdete Dandyho. Je víc na ozdobu, než na práci, ale neublíží. Je to bystrý týpek, programově nedělá křivárny, chce si užívat a má takový přístup k životu i k práci. Dandy se usmívá, Dandy je prostě pořád v roli. Chybí tomu určitá lehkost bytí a po chvíli vás to s ním nudí, ale v práci je důležitý vyhnout se Kobrám, Přizdisráčům a raději deset nebo i dvacet Dandyů.

A tak tady jednoho dne měla Bizárka Dandyho. A byla za něj ráda, Dandy pro ni neznamenal nebezpečí. Nebezpečí znamenal pro Bizárku každý, kdo by jí mohl škodit v práci, přesněji, kdo by ji chtěl omezovat, buzerovat, cíleně házet klacky pod nohy. Bizárka měla ještě hodně plánů, chtěla vidět výsledky práce rychle a klasický korporátní hry jí už dávno nebavily.

A ještě jedna věc Bizárku na Dandym bavila, zdravil. Na rozdíl od mnoha jiných, vlastně většiny kolegů, zdravil. Třeba desetkrát za den a rozzářeně se u toho tvářil, vysypal žoviální hlášku z rukávu a bylo to příjemnější, než ty otrávený ksichty. Ale jednou Dandy Bizárku nepozdravil! Zdálo se jí to, že dělal, že ji nevidí? Možná to byla náhoda. Pak ale jednou Bizárka vstupovala na chodbu k výtahům a nebylo pochyb! Dandy ji uviděl a škubnul sebou, aby rychle změnil směr, a vlezl do jiných dveří. Prostě Bizárku nechtěl potkat, a to byl teda šok. Bizárka věřila, že všechno se dá vyříkat. Neměla s Dandym žádný problém. Ani on s ní přece. Proto se rozhodla, že hned, jak to půjde, dojde za ním do kanclu a zeptá se ho. Přece za ním teď nepoběží.

Když přišla Bizárka k Dandymu, nenasadil svůj obligátní americký úsměv, bylo vidět, že je nesvůj. „Proboha, co se stalo?“ ptala se v duchu Bizárka. A šla rovnou k věci. Zeptala se Dandyho, jestli je pracovně všechno v pořádku, a jak se má. Viděla, že se Dandy vykrucuje, přesto to rychle vybalil a Bizárka v duchu zaklela. Ta mrcha zatracená! Byla to Kobra.

Kobry nemají rády, když jsou vztahy mezi lidmi dobrý. Znervózňuje je to, Kobry jsou totiž extrémně paranoidní. A tak se tak stalo, Kobra zase udělala dusno, zbytečný divadlo, vymyslela pseudoproblém. Bizárka věděla, o jakou hru jde. Rozeštvat lidi, demonstrovat moc, plivnout do polívky.

Jednou před lety, když pracovala Bizárka pro starou Kobru, seděla u ní v kanceláři a sledovala, jak stará Kobra sjížděla kolegy, kteří dokončili přípravu na kampaň, odvedli kus práce a nutno podotknout, že dobré práce. Když kolegové z kanceláře odešli, Kobře se změnil výraz ze znechuceného šklebu v úsměv a s jiskrou v oku Bizárce řekla: „To víš, že já jim do tý polívky plivnu.“

„Tak to si budu pamatovat, tenhle terminus technikus,“ říkala si Bizárka v duchu znechuceně.