Pěstí mezi oči

Vážený pane předsedo představenstva,

píši vám ve věci mě velmi nepříjemné. Informuji vás o své stížnosti o porušení pracovně právního vztahu ze strany paní Kobry vůči mé osobě.

Dne 14. listopadu jsem podala výpověď, kterou vaše společnost prostřednictvím HR oddělení přijala a v zítřejší den uplyne moje dvouměsíční výpovědní lhůta. Zítra dojde k právnímu ukončení mého pracovního vztahu s vaší společností, a do dnešního dne i přes moje urgence a snahy nedošlo k vyhodnocení mých osobních pracovních cílů a s tím vyplývajícího nároku na finanční odměnu na základě podepsaného motivačního plánu ze dne xx. xx. xxxx.

Informuji vás, že jsem předala záležitost právní kanceláři XXXXXX, která mě bude nadále ve věci dalšího jednání s vaší společností zastupovat. Jmenovitě pan doktor XXXXXXX, který je také příjemcem této zprávy a jehož kontaktní údaje přikládám.

Osobní plán s pracovními cíly, který mi nabídla vaše společnost jako motivační, obsahuje pět měřitelných pracovních cílů na období kalendářního roku XXXX, na základě kterého mi náleží finanční odměna ve výši vypočtené na základě vzájemného vyhodnocení splnění těchto cílů oběma stranami, zaměstnavatelem a zaměstnancem.

Až takhle hluboko Kobra klesla, říkala si v duchu Bizárka, když psala večer email. Do posledního dne věřila, že to prostě není záměr, že jde jenom o diletantství, bordel, neschopnost. Pořád přemýšlela, jestli má ten email poslat, ale byl čtvrtek. Druhý den byl její poslední ve firmě a dneska se Viktor Čistič před ní schoval na záchodě. „ Kláro, to je Bizár, já už počítám tady ne hodiny, ale minuty. Co mám dělat“? Ptala se Bizárka Kláry do telefonu.“
„Proč se schovával na záchodě“? smála se Klára.
„Protože už neví, co má dělat, oni se bojí jít za Kobrou, říct jí, aby mi podepsala ty bonusy, a já je pořád prudím. Nevěřím jim, jak se s nima pak budu dohadovat? Co si na nich vezmu, budu se s nima soudit?“
Ale nebylo zbytí, tady šlo o princip, o peníze, o právo. A jak se ukázalo, byl to záměr Kobry. Chtěla se pomstít, za to, že jí Bizárka utekla, za to, že si dovolila jí dát výpověď, za to, že přišla o hračku, koho teď ta mrcha bude mučit?

Bizárka si svoje odpracovala, nad rámec všech pěti pracovních cílů, na finanční odměnu měla nárok. Ale Kobra byla do poslední chvíle mstivá a Bizárka to tušila. Říkala to Šarlotě několikrát „vsaď se, že mi Kobra nebude chtít dát odměny“.
„Ne, tomu nechci věřit“, reagovala Šarlota, Bizárčina kolegyně, mladá Ťapinka. Sama se bála Kobry jak čert kříže. „Tak hluboko neklesne a navíc to ani nemůže“.

Ale klesla, Kobra neměla úroveň, kde nic není, ani smrt nebere. Kobra byla nešťastná, možná i sexuálně frustrovaná, byla prostě ubohá. A byla zvyklá porušovat pravidla.

Jelikož jsem sama v rámci své předchozí pracovní praxe řídila tým lidí a mám zkušenost s procesem nastavení i následného vyhodnocení osobních pracovních cílů pro jednotlivce vázaných na finanční bonusy, vím, že vyhodnocení motivačního plánu je závislé na osobní, ve výjimečném případě i online formě diskuse, které se účastní zaměstnanec a nadřízený a výstupem takové diskuse je vzájemná dohoda o splnění cílů sloužící k výpočtu finančního bonusu, potvrzená podpisy zúčastněných.

Opakovaně jsem se dotazovala kolegů z HR včetně HR ředitele, jak mám správně postupovat a jedinou radu, kterou jsem obdržela ve smyslu, vypracovat své vlastní vyhodnocení pracovních cílů a to odeslat paní Kobře emailem, jsem poslechla. Jelikož do dnešního dne nemám žádnou reakci od paní Kobry ani od kolegů z HR oddělení ve smyslu takovém, který by potvrzoval přijetí mého vyhodnocení a odsouhlasení, mám obavy, zda bude výměr finančního bonusu korektní, bude-li probíhat až po ukončení mého pracovního poměru a bez mé účasti.

V příloze této zprávy přikládám své osobní cíle schválené pro kalendářní rok xxxx a součástí tohoto motivačního plánu je také protokol, který má formu zápisu a který vyžaduje podpis zaměstnance a nadřízeného o debatě a konečné shodě. I proto jsem přesvědčená, že můj názor ve věci je správný, trvám –li na tom, aby zaměstnavatel potvrdil vyhodnocení motivačního plánu v rámci vzájemného dialogu. V  další příloze přikládám svoji zprávu s vlastním vyhodnocením motivačního plánu, vypracovanou na základě doporučení HR ředitele a zaslanou paní Kobře dne xx.xx.xxxx, jejíž součástí byla výzva k osobní schůzce.

Už dávno se smála Bizárka všem těm diplomům na zdi v recepci: Firma roku v házení oštěpem, Firma roku za nejlepší kafe, Firma roku za nejvíc šťastný zaměstnance, Firma roku za nejvíc vypuštěných kapříků do řeky……houby s octem. Pitomosti. Místo aby HR makalo na dobrém klima ve firmě, staralo se o rozvoj zaměstnanců, dohlíželo na dodržování pracovního práva, a bylo tím silným, asertivním, hlavně ale lidským oddělením, se kterým si každá Kobra nevytře zadek, tak vyplňovalo každou tabulku a dotazník s cílem urvat zase nějaký diplom, že jsou nejlepším zaměstnavatelem v kategorii, o který nikdo nikdy neslyšel a nikoho to nezajímá.

Papír unese všechno, excel tabulka taky, takže diplomy na zdi přibývaly, mladí pionýři z HR chodili přebírat diplomy, posílali fotky maminkám a příbuzným, „hele, jsem slavná, byla jsem na podiu a přebírala diplom“. Pak ještě flákli fotky na LinkedIn, dyť už to člověka ani nebavilo rolovat, byly to závody těch firem mezi sebou, o zaměstnance a podstatu vůbec nešlo. „ S nadšením oznamujeme, že jsme získali třetí místo v kategorii, kdo doplivne nejdál“….

Bizárce běžela výpovědní lhůta, krásně to vyšlo přesně na konec roku, takže rozhodně měla nárok na celý roční bonus. Těšila se, až se s Kobru sejde, v momentě kdy jí dala výpověď, spadla z ní okamžitě tíseň, už se smiřovala postupně s tím, že práci, kterou milovala, budou dělat lidi, který jí nerozumí a nebudou mít k projektům vztah. Poběží to ze setrvačnosti, hodně věcí se ukončí, ale to je život. Ale taky už Bizárka necítila tu zodpovědnost, kvůli který se před Kobrou ponižovala, ano, Kobra věděla, jak moc má Bizárka tu práci ráda, byla si jistá, že jí Bizárka nebude chtít opustit a proto si nechá líbit všechno a napořád.

Takže když dala Bizárka výpověď, trpěla ona, ale i Kobra. Každopádně, neměla Bizárka problém se s Kobrou vidět, setkat, ale Kobra se jí vyhýbala. Takže ani ta schůzka k vyhodnocení motivačního plánu neproběhla.

„Viktore“, šla zase Bizárka za HR ředitelem, „je středa, já jsem tady v pátek poslední den, co ty moje cíle? Nemám nic podepsanýho, vyhodnocenýho, jak mám věřit, že mi peníze pošlete a v jaký výši?“
„My ti je pošlem“, vzdychl nešťastně Viktor.“
„Sám tomu nevěříš, musí to podepsat Kobra, já mám nárok na 100%, ty to víš, všechno mám splněno nad rámec, co když mi pak bude chtít dát jen polovinu, todle je bordel. Já neodejdu z týhle firmy, dokud to nebude vyřešený.“ Viktor byl zoufalý, ale byl to jeho problém. Už ne Bizárky.

Byl čtvrtek, předposlední den, v pátek Bizárka měla jít do firmy naposledy a fakt už byla naštvaná. Šla za Viktorem, s prosbou, aby to vyřešil, „tak se dohodni s Kobrou, vyhodnocení udělej ty, za zaměstnavatele, podepiš to. Mě je to jedno.“
„Počkej, to vyřešíme.“ Řekl Viktor, odešel, půl hodiny byl na záchodě a pak se po zbytek dne Bizárce vyhýbal.
„Pane doktore,“ volala Bizárka právníkovi, mladému, schopnému, slavnému, ambicioznímu. Popsala mu stav věci a hned jí řekl, co má udělat.

A tak Bizárka večer sedla a psala email. Když ho dopsala, dlouho čekala a hledala odvahu ho poslat. Pořád přemýšlela, jestli to není zbytečný, že třeba v pátek s ní Kobra sedne k jednomu stolu, anebo Viktor a spolu vyhodnotí její odměny. Blbost. To se nestane. Tak bylo už asi devět večer, Bizárka vyplnila adresáty. Do kolonky emailu To: uvedla předsedu dozorčí rady a kolegy z HR, na kopii přidala Kobru.

Byl pátek, poslední den Bizárky v Bizáru. Byla nadšená, už to skončí. Sotva došla do práce, přiběhl za ní Martin, z HR. „Od dvou ráno jsem nespal, Kobra nás vypisovala jak vzteklá celou noc.“
„Já to musela udělat, snažila jsem, ale tohle si nemůžu nechat líbit“ vysvětlila mu Bizárka.
„Udělala jsi dobře. Ona to hází a svaluje na nás, že nikdy o tom neslyšela, nevěděla, co má dělat, že jsme jí neinstruovali.“
„Ty cíle se mnou podepsala ona, jí jsem poslala před měsícem svoje vyhodnocení se žádostí o schůzku, kecá.“
„Nesnáším jí.“
„Upřímně vás lituju a jsem ráda, že jsem z toho venku. Mám právníka, bude to řešit on.“

Přilítl Viktor. „Do hodiny budeš mít podepsaný cíle, podepíšu to já. A stáhneš právníka.“
„Nestáhnu, nejdřív mu zavolám a poradím se.“
„Ano, pokud vám potvrdí protokol o vyhodnocení pracovních cílů, a vy to také podepíšete a potvrdí vám k jakému datu vám odešlou finanční bonus, potom je to v pořádku, „ řekl Bizárce právník.

Představa, že Kobra nechrápala celou noc, Bizárku pobavila. Volala pak jednomu kolegovi, který tam kdysi pracoval a řekla mu, co se stalo. „Tohle je běžná praxe, takhle s lidmi vybíhají, ne každý má ty koule, aby na ně vzal právníka. Nóoo, dala jsi Kobře pěstí mezi oči.“

Večer poslala Bizárka Kláře fotku, dvě pera MontBlanc se zlatě vyrytým jménem Bizárky a k tomu jí připsala, „tohle jsem dostala na odchodnou jako poděkování v minulý firmě. Není to všude stejný. Jsem optimista.“

.

HR mateřská školka

Zachrání nás zkušenosti a emocionální inteligence, citoval fyzika Stephena Hawkinga Pavel Beňo, psycholog, který o psychickém násilí debatoval v radiu s Bizárkou. Oba přijali pozvání, aby si s moderátorem radia povídali o psychopatech, o vztazích na pracovištích, o zneužívání moci nadřízenými.

To téma je tak široký, až to Bizárku zaskočilo a uvědomila si, že měla klapky na očích. Nelze vidět problém jenom přes svoji zkušenost. Ubližují i podřízení nadřízeným, mladší starším, ve firmách, na univerzitách, „samostatnou kapitolou jsou i vztahy pacient versus lékař“, řekla Bizárce kamarádka, se kterou si Bizárka nedávno povídala.

Ale jedno má celé tohle téma společné, lidskost. Ten lidský rozměr, který jako by vymizel. Jasně, že nevymizel, ale je potlačovaný, někde záměrně, někde z blbosti, z nevědomosti. A pan doktor  Beňo měl pravdu, když zdůraznil, jak je zásadní zralost, životní zkušenost, moudrost. Tak si hned Bizárka gůglila Stephena Howkinga a našla jeho citát, který fyzik použil v souvislosti s umělou inteligencí. Zajímavý, Stephen Howking patřil mezi její skeptiky.

Tak zjednodušenou optikou Bizárky bylo zjevný, že i přes rozmach techniky a co nás s ní ještě v budoucnu čeká, musíme zůstat lidmi, s emocemi a s chutí žít a s vírou v lidi. A zrovna to prostředí korporací tomu nenahrává, z lidí jsou stroje, prostor pro vlastní tvořivost a názory a kreativitu se smrskává čím dál víc, „jojo, ať žije globalizace“, povzdechla si Bizárce kamarádka, když jí vyprávěla, jak to teď ve firmě, kde pracuje, vypadá.
„Sekretářku řediteli dělá holka z jinýho konce světa“.
„Jak to může fungovat?“ nechápala Bizárka?
Jednoduše, a to měla ještě na výběr, jestli bude dělat asistentku řediteli ve Finsku, sama sedí v Rusku, ale vybrala si našeho českýho. Všechno se jede online, přes video, nepotřebuješ vůbec osobní kontakt. Bizárka zavrtěla hlavou.
„A pak se všichni seznamujou jenom na seznamkách přes telefon a nikoho stejně nenajdou a jsou navždycky singl a nerodí se děti a jde to celý doprčic“.

Bizárka ráda pracovala s mladejma lidma, bavilo jí sledovat jejich životní styl, uvědomovala si ty ohromný rozdíly mezi tím, jak žila kdysi ona a žijí třicátníci teď. A ve firmě, kde Bizárka pracovala, bylo takových mladých hodně. Všechno kancelářský krysy a Bizárka mezi ně patřila, i když s tím bojovala, jezdila do terénu, byla kancelářská. A tohle HR bylo takový hodně mlaďounký, Bizárka jim říkala HR mateřská školka.

Pochopila, že s nimi může řešit dietu, oblečení a pak se aspoň poučit, jak fungujou ty šílený seznamky na internetu a to bylo vlastně asi tak všechno. Tak nějak nepřekvapivě to byla skupina plná žen, teda, spíš holčiček, svobodných, bezdětných, ale jednou za týden se tam zjevil Martin, jediný mladý muž, který seděl v jiný pobočce mimo Prahu. A celý tý povedený partě šéfoval Viktor Čistič.

Když Kobra vyhodila jednoho ředitele, z plezýru, ze dne na den, přemýšlela Bizárka, jestli si někdo z  HR mateřinky uvědomuje, že má ten chlap rodinu, že má povinnosti a závazky vůči ní a že to vážně není prdel, když přijde člověk o práci. A ještě hůř, když o ní přijde, protože Kobra měla svůj den. No, tak jednoduchý, že by se jen Kobra blbě vyspala, to nebylo, Kobra se na Artura připravila, štval jí, protože to byl šikovný, zkušený chlap a ještě ke všemu hrdý, což se pozná i podle chůze. Pracoval v tý firmě už pár let, než Kobra nastoupila. A Kobra, nejistá, vyklepaná, ustrašená osoba s takovým člověkem nedokázala pracovat.

A tak Viktor Čistič strčil hlavu do písku a HR partička zařizovala papíry na odchod a s Arturem vedli rozhovor a dávali mu podepsat výpověď a tohle všechno se pokaždé odehrávalo v akvárku. Skleněný, veliký kanceláři, kolem který vedla chodba do open space a všichni viděli přesně, co se odehrává a Bizárka pokaždé přemýšlela, jestli to je záměr. Zvrhlý psychologický záměr, jak vystrašit ostatní. Protože každý, kdo kolem akvária prošel, si v duchu říkal „chudák“, a předstíral, že ani periferně nevidí, co se v akvárku děje. Ale každý to viděl, věděl a bylo mu trapně.

Bizárce ty holky z HR nevadily, ale jejich vnímání světa bylo strašně jiný. A nešlo jim to zazlívat, žily v jiný realitě. Tak strašně jiný, že nemohly pochopit, jak bojuje s časem každá zaměstnaná matka, jak je těžký naplnit ledničku pro puberťáky, kteří jí každej den vybílý, jaký starosti má chlap, který má doma dvě děti a manželku na mateřský a on je živitel. A že všichni tyhle lidi jsou pracovití a efektivní, protože znají hodnotu času a uměj rozlišovat blbosti a jsou už dospělí, jsou rodiči. A spoustu jinejch věcí tyhle holky nedokázaly pochopit, protože to prostě nikdy nezažily.

A když Kobra vyhodila druhýho ředitele, taky chlapa od rodiny a zkušenýho a týden před tím mu skákala po krku a vykřikovala „ you are my hero“, tak Bizárka řekla Janince z HR, „hele, tohle je přece špatně, není to sranda přijít o práci, a vy přicházíte o kvalitního člověka, jenom proto, že si Kobra usmyslí? A ti chlapi živí rodiny, nenajdeš novou práci do druhýho dne.“ Janinka se zadívala na Bizárku pohledem, který byl naprosto výmluvný. Bizárka nepochybovala, že takhle Janinka neuvažuje.

Cvak, a v akvárku seděla Bizárka. Že dala výpověď sama, nebylo podstatný, kulisy byly stejný, ona seděla naproti Martinovi, každý kdo prošel chodbou jednou anebo opakovaně přesně věděl, co se v Akvárku odehrává. Ve firmě byly i další zasedačky, který nebyly skleněný, byly určený pro návštěvy a byly na druhém konci chodby přes celý patro a měly zdi a plný dveře. Bizárka až do té doby nechápala, proč se tak choulostivá, intimní a v danou chvíli velmi nepříjemná věc neodehrává za zavřenými dveřmi. Proč se celý proces vyjednávání a podepisování předávacích protokolů a smluv a všeho kolem odehrává před očima všech.

Měla jedinečnou příležitost to zjistit, konečně byl ten den D, odcházela z toho Bizáru a seděla u stolu ve skleněné zasedačce s Martinem. Martina měla ráda, byl hezký, bystrý, i když mladý, působil daleko vyzráleji a z těch HR holčiček jí přišel nejvíc kompetentní. Taky byl svobodný a bezdětný, ale cítila u něj Bizárka víc empatie, než u ostatních.

„Martine, proč jsme tady v akvárku? Nemohli jsme jít do zasedačky pro návštěvy?“ zeptala se Bizárka Martina.
„Je to tady blíž k tiskárně.“

Přecenila je všechny, Bizárka, žádná psychologická hra.

Dámička

Klasická dámička, kolem třicítky, ale vypadá starší, ne proto, že by byla v ksichtíku zmuchlaná víc, než se sluší na její věk, ale je důležitá! Vážná, seriozní, strašně moc se snaží působit jako profesionální manažerka. Podle toho se oblíká, je velmi „overdressed“ každý den. Čte drahý časopisy a hltá inspiraci. Pochopitelně, obléká se jenom draze, neadekvátně věku, ale tak nějak v mixu  Grace Kellyové a Jacqueline Kenedyové.  Pochopitelně dámička nosí kabelky jen v ruce nebo jí má zahákovanou v předloktí, protože dámička potřebuje jen jednu volnou ruku, když dělá nákup papáníčka pro sebe, jehož porce se vejde do stylové ekologické papírové taštičky. Od prvního okamžiku je patrný, že dámička nemá smysl pro humor, protože co? Bere se zatraceně vážně!

Chlapi většinou hned po setkání s dámičkou vycítí, že tohle by nechtěli mít doma, ženský zase ani náhodou nenapadne, že by s dámičkou chtěli jít někdy po práci na drink a drbat chlapy. Prostě dámička je typická manažerka v korporaci. Protože kde jinde by měla prostor pro exhibici na mýtingách, kde by mohla nic pořádně nedělat a při tom, všechny neskutečně otravovat, obtěžovat a štvát.

Dámička se většinou zjeví z čista jasna, jako kdyby spadla z nebe. Odnikud dopadne na manažerský post, který je uměle pro ní vytvořený. Takže je už od začátku jasný, že kdyby nebyla, nic by se nestalo. No jo, ale ona je. A bere se vážně. Uff.

„A nastoupila nová manažerka štěstí“ řekl Bizárce kolega z marketingu.
„Co?“ zeptala se nechápavě Bizárka.
„No jo, to teď frčí, hapines manager“, odpověděl kolega.
„To jako vážně? Já o tom jenom četla, takže bude makat na tom, abysme byli hapy?“ smála se Bizárka.
„Tak nějak. Takovej job je na hovno, ale snovej, dostaneš budget a pravomoce jak pro ředitele zeměkoule“.
„Už jsi jí viděl?“
„Jo, je milá. Bude teď připravovat strategii pro celou firmu“

Bizárka jela do terénu za partnery a poprosili jí, aby dámičku vzala s sebou, aby se jako zorientovala, poučila. Ani to Bizárce nevadilo, ale až zbytečně nadšeně přitakala, že je to skvělý nápad. „Už podlejzám“, uvědomovala si Bizárka v duchu, byl to nápad Kobry a na všechno jí teď Bizárka reagovala supr nadšeně.

Bizárka druhý den nabrala dámičku před hotelem, protože dámička ještě neměla připravený byt. Ano, dámička byla expat a vybrala si byt v centru Prahy. „To byl můj sen, bydlet přímo v centru, ale ještě mi byt renovují, takže musím být v hotelu“ vzdychala dámička Bizárce. „Jasně, sen o Paříži“ hned si vzpomněla Bizárka, jak jí Helena vyprávěla, že oni stojí na Prahu frontu jako na Paříž.

„No, ale je to strašný, protože teď mám omezený prostor v  pokoji a nemám kam dávat doplňky, který si do bytu nakupuju, takže tam o to zakopávám v chodbě“. Bizárce přišlo docela na hlavu, proč si kupuje dámička doplňky do bytu už teď, když je teda nemá kam dávat a zakopává o ně, ale kousla se do jazyku a nezeptala se. Dámička působila dojmem, že se urazí raz dva a otázka, která podle Bizárky nebyla od věci, by jí určitě přišla nepatřičná.

„Ne, nemá smysl pro humor a je důležitá jak prdel“, vyprávěla pak Bizárka Kláře, se kterou si volala často, protože ta jediná měla pochopení pro ty bizarnosti, který Bizárka zažívala a byla taky ochotná jí vždycky vyslechnout. „Takže, Kláro, dámička mi vyprávěla, jak teda čeká na ten byt v centru Prahy a je to teda strašný, protože ještě další dva týdny to musí vydržet. Potom, holka, o vzdělávání nemá ani šajn a zájem a na schůzkách, kde jenom čuměla, protože neumí čéééésky, vlastně nevím, co se jako přiučila. Nicméně, je odhodlaná připravit úžasnou strategii pro celou firmu, aby všichni byli šťastní, jenom už teď je špatná z toho, že jako nemá žádný lidi pod sebou, chápeš, holka nebohá před tím řídila oddělení, kde měla 60 lidí, a teď je zdevastovaná  z toho, že by měla dělat sama prezentaci? No, ale očekává, že jí přidělí badžit, to je zajímavý, kde ho vyčarujou, když teď sesekali všem prachy, no, ale asi ho vyčarujou, aby jako mohla využívat agenturu a dělat sama vlastní eventy a já nevím co ještě. „

Uplynuly tři měsíce a dámička už stihla totálně otrávit všechny ve firmě. Dámička tvořila strategii a vlastně nevěděla na co, takže požadovala mraky vstupních informací a protože netušila, co potřebuje a chce, přirozeně chtěla deset věcí namísto jedné. Dámička tři měsíce tvořila strategii, což byla prezentace, která se měla odprezentovat představenstvu. A tak dámička tvořila, až se z ní kouřilo, bylo možné jí zahlídnout u kávovaru asi co každou půl hodinu, protože kafe nepila, ale dělala si vytrvale bylinkový čaje.

Dámička, jak jinak, chodila na vysokých podpatkách, na kterých, na rozdíl od Kobry, uměla chodit. Byla sofistikovaná, takže měla taky svojí zásobu botiček na jehlách ve skříni a nazouvala je v kanceláři podle barvy oblečení. Dámička byla takový prcek, že i na jehlách byla o hlavu menší než Bizárka a jak se pořád tvářila vážně jako paní učitelka, měla Bizárka obavy, že jí musí její malý vzrůst neskutečně štvát. Dámička prostě strašně chtěla, aby jí lidi brali vážně. A měli z ní respekt, protože ona brala svojí práci vážně.

Dámička jí brala tak vážně, že pracovala i do večera, a dávala to velmi ostentativně najevo. Byla v cizí zemi, bez rodiny, svěřila se Bizárce, že nemá děti ani přítele a byla jedináček. Takže  v Praze, myšleno v Paříži, bydlela chuděra na hotelu a měla čas pracovat do večera.  Ale ona jediná vážně pracovala. Český lidi, kteří po práci zvládali i péči o rodinu a byt a dům a dělali nákupy a s dětmi se učili a doma vařili a večer od osmi seděli zase u emailů, nedělali ve srovnání s dámičkou absolutní nic.

Když Bizárka potkala dámičku na chodbě, tvářila se vždycky velmi ustaraně, protože tvořila tu strategii ještě včera v šest večer. A co bylo víc, než strategie štěstí?! Dámička obesílala emailem kolegy z PR, marketingu, i Bizárku zásadně v půl pátý odpoledne a později s příkazem, nikoliv žádostí, „dodej mi informace k projektu xy nejpozději dnes večer, musím to zítra ráno prezentovat generálnímu řediteli a tvoje data jsou klíčová“. A tak všichni seděli večer na emailu a posílali dámičce další data a čísla a fotky a reporty a videa s jistotou, že ona vůbec nebude vědět, co s tím.

Bizárka to jednou ale nestihla, protože se už několikrát ukázalo, že podklady, které dámičce poslala, ona vůbec neotevřela, šla s klidným svědomím na třídní schůzku dítěte a věděla, že se to nepodělá, když pošle email dámičce ráno. Inu, druhý den ráno Bizárka poslala hned po příchodu do práce dámičce pár čísel, který chtěla a přihnala se k ní Romana. „Hele, včera jsem tady tvrdla do sedmi, protože dámička si v pět vzpomněla, že by chtěla nějaký monitoring, měla jsem vyzvedávat děti ve školce, musela jsem na to povolat manžela, ten byl zase na jiný akci, to je taková kráva“, postěžovala si Bizárce nešťastně.

Ano, dámička byla kráva. Chvíli po tom, co Romana odešla, přistál Bizárce email od dámičky, s Kobrou na kopii.

Drahá Bizárko,

ráda bych tě požádala, abys respektovala moje zadání včetně termínů, jelikož je moje práce klíčová pro další směrování strategie štěstí v této společnosti a ty jsi mi nedodala požadovaná data včas. Upozornila jsem tě v mé předchozí zprávě, že ráno prezentuji první verzi strategie štěstí generálnímu řediteli a ty jsi nerespektovala můj požadavek s termínem pro dodání.

S pozdravem, Velká Dámička

Přišel den D, strategie štěstí byla hotová, trvalo to čtyři měsíce namísto tří měsíců, ale což. Bylo to tady. Dámička slavnostně svolala kolegy z marketingu a PR a taky Bizárku, aby jim odprezentovala novou strategii, klíčovou pro tuto společnost, jako nic jinýho. Bizárka byla upřímně zvědavá, jaká to strategie bude. Neměla ánunk, ostatně jako nikdo. Celý čtyři měsíce si všichni zvykli, že dámička otravuje, pije čaj jako průtoková mašina, poletuje po chodbách a je velmi vážná, protože má důležité poslání.

Ticho, bylo ticho, když dámička odprezentovala svoji strategii. Bizárka přemýšlela a nebyla schopná to úplně dobře hned vyhodnotit, strategie popisovala celou Bizárčinu agendu, její práci, její eventy, její akce. Ale byla to strategie dámičky, kterou ona vymyslela. Tak na to si dá večer Bizárka Prosecco.

Co raději? „Hi, how are you“ anebo nic, prostě nic. Protože burani nezdraví

Bizárka vyšla z výtahu a na chodbě potkala delegaci strejdů, co neuměli pozdravit. „Normálka“ pomyslela si Bizárka, už jí to neudivovalo, ale stejně si na to za celý tři roky nezvykla. Často míjela skupinky lidí, ať už na chodbě, ve výtahu, míjela se s nimi u turniketů v recepci, a pokaždé ani jediný člověk z celé skupinky nepozdravil jak Bizárku, ani nikoho jiného, děvčata na recepci už vůbec ne. A přitom však se ti lidé tvářili nadšeně až vzrušeně, protože, oni byli na výletě v Paříži. „Praha, to je pro ně Paříž, Bizárko, oni na Prahu stojí frontu!“, vysvětlila Bizárce Helena, bezvadná ženská, která shodou okolností před lety pracovala ve stejný firmě jako nyní Bizárka a po letech je opět svedla dohromady společná práce na projektu.

Vždy, když Bizárka potkala další výpravu soudruhů, až na jednu nebo dvě výjimky se jednalo o homogenní skupinu, tvořenou jen muži, ve věku 30 až 60let (odhad věku vůbec nemusel odpovídat realitě, s ohledem na vizuální dojem, který ovlivnily téměř identické obleky obnošeného stylu a jak se Bizárce zdálo, komunistického střihu. Jednou Bizárka míjela strejdu, který si ukusoval z obloženýho chleba zabalenýho v papírovým ubrousku a právě se řítil z výtahu do jejich recepce. No a jednou, to se vážně málem rozesmála Bizárka nahlas, jeden takový návštěvník jejich pobočky nesl kufřík, ze kterého mu trčelo něco. Jestli to byl kus trenek anebo ponožky, v tom krátkým čase nerozklíčovala, ale ten kufřík byl přesně takový, v jakých se předávalo výkupné ve filmových kriminálkách z osmdesátých let.

 Prostě to byla elita, manažeři, kteří dojížděli na návštěvu do firmy zřejmě v rámci mezinárodní družby, a nikdo je nenaučil slušnýmu chování. Ono nezdravení byl tak masivní jev u těchto návštěvníků z východu, že už si byla Bizárka téměř jistá, že to kopíruje jeden od druhýho, protože asi všichni do jednoho žili v bludu, že se tak chová každý TOP manažer. Přezíravě a nevidící si při tom na špičku svého nosu. Bizárce se pokaždé vyjevil úžasnej českej film Světáci, když soudruhy z východu potkávala při jejich návštěvě Pražské pobočky.

Bohužel nezdravili jen soudruzi na návštěvě, ale i ti, co pracovali ve firmě trvale, respektive na dobu jim přidělenou, která mohla skončit druhý den anebo za x let. Tito manažeři a manažerky, říká se jim expats, odvraceli zrak anebo jen blahosklonně kývli hlavou na znamení pozdravu, když potkali českého člověka. na chodbě, u kávovaru, ve výtahu. Bizárce to bylo líto, bylo jí za ně trapně. Jejich chování bylo neuctivé, povyšující se, bez jakéhokoliv respektu k lidem, kteří tu firmu držely funkční a prosperující. Expats se měnili a střídali, český lidi a pracanti zůstávali. Nikdy by nevěřila, že scény z amerických filmů, kdy odejitý manažer odchází s krabicí plnou svých krámů ze stolu v ruce potupně skrz kanceláře, mezi kterými ještě předchozí den chodil dunivým krokem a razantní chůzí demonstroval, že je on big boss, že takové scény Bizárka zažije v reálu. Ale bylo to tak, první sledování takového střídání expats bylo pro Bizárku šoking! „Oni se k sobě chovají příšerně, ale jim to přijde normální“, vysvětloval Bizárce Paulíno, co pracoval v jednotce interního PR a věděl pochopitelně o všem a taky tam sloužil už o dost dýl než Bizárka.

Bylo to tak, manažeři z východu měli prebendy, výhody, prachy a pozice za odměnu s rizikem, že nikdo z nich nevěděl, jestli na dobu půl roku, roku, anebo i pět let. Ta opojná doba moci a síly mohla skončit tak rychle, že si to prostě užívali monstrózně, se všemi atributy, které k moci patří. A vyžadovali tak patolízalství, donášení, lichocení, všechno nedůstojné a odporné chování od svých podřízených permanentně. Protože když Bizárka poprvé zažila, jak pana ředitele na odchodu nikdo z do té doby největších patolízalů ani nepozdravil, pochopila, že nemá cenu je litovat. Proč by se tím měla trápit. Mají to tak nastavené, jsou to jejich pravidla, jejich mentalita, jejich myšlení, jejich styl.

Tak moc Bizárka vzpomínala, na doby, kdy pracovala ve své první korporaci, potkávala manažery ze západu, kteří pokaždý pozdravili s pusou rozesmátou od ucha k uchu, „Hi, how are you“ a voněli a nosili pod košilí tričko. „Bože, to byly časy“, vzpomínala často Bizárka. Tehdy si prostě myslela, že je to normální a vůbec nehrálo roli, jestli Bizárka potkala manažera, který byl dolarový milionář a zrovna viceprezident a ona jen asistentka. Ne,  prostě se lidi nevyhýbali očnímu kontaktu při společném setkání na chodbě anebo v jedné místnosti, pozdravili se a vždy pozdravil první muž ženu a bylo úplně šumák, že ona otázka „how are you“ je jenom řečnická. Tolik lidí kritizuje americkou halasnost a že prý je to samé how are you, ale nikoho to vlastně nezajímá, jak se máš. „A dyť jo, sakra, o to ale přeci nejde“, reagovala pokaždé Bizárka, důležitý je bejt pozitivní a nemračit se na všechny okolo a jestli je to spontánní anebo naučený, tak ať, lepší než nezdravící soudruzi.

Bizárčina kamarádka pracovala pro Korejce a vyprávěla jí o ranních rozcvičkách, jiný kamarád zase vyprávěl šílený historky z doby, kdy pracoval pro žabožrouty a pořád z toho Bizárce vycházeli amíci nejlíp.  Hlavně, Bizárka si byla čím dál víc jistější, že už další zkušenosti v korporaci, jedno jaký, asi nabírat nechce. 

„Kam to spěje?“ ptala se v duchu Bizárka, když jednoho rána jela ve výtahu a sledovala zaměstnance společnosti z nižšího patra, jak sborově provádějí ranní rozcvičku. Na očích všem.  Jestli to byla korejská firma, je to možný, ale Bizárka byla tak konsternovaná, že se nepodívala na cedulky, přilepené vedle tlačítek s čísly pater ve výtahu. Ale mohlo to být víc bizarní? Bylo to ještě normální? Výtah v budově, kde Bizárka pracovala, byl celý skleněný,  takový průhledný tubus, do kterého se vstupovalo ze tří stran a výtah projížděl šíleným kulatým komínem,  ze kterého se vstupovalo třemi možnými směry do hlavních kancelářských prostor. Vstupní dveře do jednotlivých firem na každém patře byly taky prosklené a každý cestující ve výtahu mohl nakukovat lehce za dveře každý firmy. Jak lidé nastupovali a vystupovali, cesta do vyšších pater se zpomalovala a člověk měl dost času pozorovat skrz sklo, jak to vypadá jinde, jak to kde po ránu žije. Jedna firma měla prostor recepce navržený do country stylu, samý strom a klacek a dřevěné obložení, jinde zase stál hned u vstupu stolní fotbálek na hraní, a najednou bum prásk. Bizárka nevěřila svým očím.

Z výtahu Bizárka viděla, jak se skupina lidí protahovala, dělala předklony, všichni kroutili hlavou a uvolňovali si asi krky. Jeden člověk jim předcvičoval. Protože celá budova byla navržená na efekt víc než na funkčnost, tedy měla naprosto příšerně rozvržený plochy v kancelářích, miliony slepých úhlů a jediný pořádně velký prostor byl právě jen u vstupu, cvičili ti nebožáci na očích všem čumilům, kteří jeli ráno výtahem do vyšších pater.

A Bizárka přemýšlela, je cvok ona? Klidně by s tím souhlasila, nehádala by se. Přiznala by bez mučení, „ ano, vy všichni jste normální, svět okolo je normální, já to jen prostě nechápu. “

Jo a musíme využít ty inlfuencry

„No a oslovíme influencry, Kovyho a šopaholik Nykol“, navrhla v závěru schůzky Agáta, která společně s dalšími mladými pionýry představovala Bizárce a její kolegyni z marketingu plán na komunikaci.

Bizárka byla ze schůzky otrávená. Celá schůzka byla naprosto dokonalou demonstrací současného úpadku marketingu v českých korporacích. A při slově influencer chtěla Bizárka skočit z okna, byla na to slovo už dlouho alergická. „ Proč myslíte, že právě influencry my potřebujeme?“, zeptala se Bizárka mladé Agáty. Agáta měla sotva 25let, další dva cucáci, který s ní přišli na schůzku, možná ještě míň. Schůzka, která trvala necelý dvě hodiny, bude stát Bizárku pět tisíc, minimálně, spočítala si Bizárka v hlavě. Vždycky kritizovala tenhle systém účtování, kdy si agentury počítaly člověkohodiny. To znamenalo v důsledku, že agentura klientovi účtovala za hodiny práce lidí, kteří na zakázce pracovali. Agáta napsala email klientovi, vyplnila tabulku, přijela na schůzku, zavolala Bizárce, každou minutu strávenou na projektu ona a její kolegové zapisovali do tabulky, která obsahovala makro s taxametrem a výsledkem byla omračující cifra, kterou musel klient agentuře zaplatit jen za tyto úkony a to se ještě nezačalo na projektu pracovat a nebyl žádný výsledek. “ I za to že si prdnou, bych jim měla platit ne?“ rozčilovala se druhý den Bizárka Kláře do telefonu.

Bizárce by se líbilo a přišlo by jí to i férovější, kdyby agentura nacenila celou kampaň, ale, se zodpovědností za výsledek. Takže jestli je cílem zvednout fanoušky na facebooku, prodat víc zboží, tak aby se do ceny promítl doručený, nebo nedoručený měřitelný výsledek, splnění cíle.

„Navrhujeme tři posty na facebooku za měsíc, jeden post je za deset tisíc“, prezentovala super strategii na facebookovou komunikaci Agáta a pokračovala dál, „do toho navrhujeme reklamu, abychom nasbírali další fanoušky, pod patnáct tisíc nemá reklamu vůbec cenu dělat, no a připravíme videa, ve kterých nám budou vystupovat influencři“ a při tom mluvení ještě Agáta sázela na stůl před Bizárku vytištěnou prezentaci, kde byly grafy, sloupečky s čísly, statistiky a podobný blbosti, který si hravě každý stáhne z google analytics. Bizárka už ale zase za těma grafama viděla pár tisícovek, který budou účtovat za tu práci, při který jen použili tlačítka „cut“ and „paste“. 

„Zkopírovali a vložili nějaký numera do prezentace a mám si snad z toho sednout na prdel?“, ptala se Bizárka řečnicky Kláry, když jí o schůzce druhý den vyprávěla, otrávená, že s takovými degeny ztratila dvě hodiny času a další energii musela  vynaložit na to, aby se jich zbavila a mohla si to dělat po svým.

Bizárka na schůzce s Agátou a jejím týmem sledovala svojí kolegyni z marketingu, která schůzku domluvila.  Vypadalo to, že ta byla s návrhem agentury nadmíru spokojená. S agenturou Nykolas pracovala, jelikož ta vyhrála tendr na marketing celý firmy na rok, takže si dělali zálusk i na Bizárčin projekt.

„A proč si myslíte, že zrovna Kovy a šopaholik Nykol budou mít ten vliv propagovat mojí agendu? Víte, že téma je vzdělávání, že jo? „ zeptala se Bizárka Agáty a držela se, aby nebyla moc ironická. Agáta i její dětští kamarádi přitakali, jako že pochopitelně vědí, co dělají a začali Bizárce vysvětlovat mantru, jak je dneska nezbytné s mladými komunikovat právě v onlinu, a že to bez influencrů nejde a tak dál. Bizárka byla na tohle už alergická a tak oponovala, „hm, četla jsem zajímavý výzkumy, kdy vlna influcenrů proletěla jako tsunami napříč celým marketingem v Čechách, už před lety, kdy se ukázalo, že jejich vliv je a pořád bude jen na jejich cílovou skupinu, která od nich odmítá přebírat rady, jakej si mají koupit rohlík, jakou kreditní kartu používat a podobně. Prostě od šopaholik Nykol chtějí rady o hadrech a od Kovyho ani nevím co, ale určitě ne rady, že se mají dobře učit matiku. Víte, já jsem jednou s influcenry z instagramu realizovala kampaň na podporu charitativní sbírky, taky jsem se nechala přesvědčit, že je to ta správná cesta, jak oslovit mladý lidi a vůbec, ale vůbec se to nechytlo. Takže promiňte, ale já jsem k tomu skeptická a přijde mi to jako strašně laciný a neoriginální.“

„No, ale my potřebujeme na ten facebook dostat mladý lidi“, reagovala Agáta. Bizárka sledovala Agátin výraz ve tváři i jejích kolegů a vůbec si nebyla jistá, že pochopili, co jim říká. A tím pádem se ani necítili být dotčení, ne, byli naprosto imunní, zvyklí si prosadit svou, protože agentura je king. Byli zvyklí, že jim nikdo neodporuje, momentem, kdy vyhrají svůj tendr se na rok stanou absolutním vládcem marketingové strategie a marketingového rozpočtu ve firmě.

„Aby taky ne“, říkala Bizárka Kláře druhý den do telefonu, „ tady prostě v marketingu sedí naprostý jelita, který jenom vyplňují tabulky pro agentury, plní jejich rozkazy, nezvednou zadek ze židle a vyplácí jim nehorázny prachy. Hele, upravit dvě stránky na webu si nacenili na 300 tisíc, to si fakt dělaj prdel, za 20 tisíc mám fungl nový web.“ Klára viděla věci stejně jako Bizárka a i když to nebyly její prachy, štval jí ten princip, kdy se přepalují ceny a stejně jako Bizárka v tom viděla omezení pro práci. „Chápeš, že když do tohohle vlezu, udělám ne o polovinu, o dvě třetiny míň akcí, a možná ještě míň práce, prostě nebudu mít peníze ani na ty stipendia, copak jsou debilní?“. „Hele“, odpověděla Klára Bizárce, „ tohle je humus a nikdo se tam o ty prachy nestará, jenže víš co, oni ani nechtěj, aby měli víc peněz na víc projektů, to znamená práci, a ty práci vyhledáváš, chceš tvořit, oni před ní naopak utíkají“. Bizárka souhlasila s Klárou, „prosím tě, stačí ti, že Romana ani sama nenapíše prezentaci? Ale jakou, potřebovala jsem připravit slidy se jménama, prostě co slide, to jedno jméno studenta a pod tím název školy, a Romana sama navrhla, že my s tím pomůžou. Romana to zadala agentuře, ty vole, práce na hodinu, kat and pejst, ale ty slidy jí udělala agentura za deset tisíc, to je neuvěřitelný, jak je líná!“. Romana byla další vypečená kolegyně, z oddělení interní komunikace a PR, další oběť systému agentur. Novináře živýho neviděla, jak je rok dlouhej, všechno zařizovala najatá agentura, za tisícovku na hodinu. „Neboj, my ti budeme s Hankou pomáhat“ uklidňovala Klára Bizárku. „Jste zlatý, já vím, pěkně je štvu, snažili se mi vnutit jejich agenturu na eventy, aby mi zajistila stánek na dětským dnu, hovno, jenom za postavení stolku chtěli deset tisíc, celý by mě to vyšlo na padesát“, rozčilovala se dál Bizárka. „Tak sis to postavila sama viď“, smála se Klára, „příště pojedu s tebou, vemu mladýho a pomůžem ti. „No dyť, je to aspoň místo fitka a ušetřila jsem prachy. Kdyby mi to ty krysy aspoň zaplatili, ale cpou mi ty jejich příživníky a ještě si to mám sama platit, hovno, to radši vyrobím trička.“

Bizárka věděla, že má silný argument, jak sklepat celou agenturu Nykolas a kolegy z marketingu. „Takže Agáto, děkuju za vaše návrhy, ale musím vám připomenout, že spravuju charitativní projekt. Nechci od vás práci zadarmo, ale jiné ceny, než jaké počítáte tady mým kolegům. Chci mít ty věci pěkný, chci využívat reklamu, chci, aby o nás lidi věděli, ale nebudu platit za hodinu vašemu grafikovi dva a půl tisíce, to udělám jeden grafický letáček a skončila jsem, „ řekla Bizárka Agátě, když ta jí přednesla celou strategii na komunikační plán jejího projektu. A Agáta jí utvrdila v tom, že si jsou toho dobře vědomi a vytasila argument, který skoro Bizárku rozesmál nahlas , „to my víme, právě proto jsme se na váš projekt tolik těšili, je to zase jiná práce, krásná agenda a všechny ceny od nás jsou charitativní a níž už jít neumíme.“ Bizárka nebyla nijak naštvaná na Agátu, ta holka jí nebyla protivná a vlastně tyhle lidi trochu litovala, byli to takový nádeníci na dobu omezenou. Když agentura vyhrála nějaký tendr, nabrala na dobu určitou lidi, který pak na zakázky u klientů nasadila. Často ale agentura tendr další rok u stejné firmy neobhájila, takže tyhle lidi zase propustila a ti šli o dům dál, do jiné agentury, pracovat na jiné zakázce. Kdo by si tohle nechal dlouhodobě líbit? Seniorní člověk ne, takže se takhle točili mladí junioři, kteří aspoň sbírali zkušenosti a vydělávali agentuře prachy, stejně jako zahraniční dělníci svým pracovním pasákům. Bohužel, ve výsledku jeden opisoval od druhýho, nápady a kreativa byly žalostné.

„Facebook si umím spravovat sama, já chci aby tam byli hlavně lidi aktivní a o mrtvé duše nahnaný reklamou nestojím, to dávno už není o kvantitě, ale kvalitě, že jo?“, pokračovala Bizárka k Agátě, „no a pokud mi tady kolegové z marketingu vaše kampaně zaplatí, tak je neodmítnu, protože jste šikovní a nepochybně by to bylo všechno pěkně profesionálně udělané, no, pokud ovšem nemůžu využít finanční podpory kolegů, potom nic z toho realizovat s vámi nebudu, sama na to peníze v rozpočtu nemám, jsem charita!“ a periferně Bizárka viděla, že se kolegyně z marketingu lehce ošívá, na znamení, že oni to platit Bizárce nebudou.

Bizárka věděla, že firma marketingu osekala v průběhu roku rozpočet a oni prostě hledali, jak by agenturu, se kterou měli podepsanou smlouvu, uživili, vytěžili a pro sebe samotné získali nějaké aktivity, které by vykázali. Ta moc by chtěli parazitovat na Bizarce a její charitě.

„To určitě, plenit mi můj fond“, smála se Bizárka Kláře do telefonu, “ je to ale smutnej příběh. Je prasárna, že jim v průběhu roku sekaj prachy, je jejich blbost, že si vyberou agenturu, která je válcuje.

Máte rádi filmy? V korporaci zažijete festival.

Jednak Bizárka ráda lidem dávala přezdívky, ale taky si je identifikovala s postavami, který znala z filmů nebo z knížek a které skvěle vykreslovaly ty civilní figury, který Bizárka potkávala v práci a který ji něčím zaujaly.  Proto si HR manažera přejmenovala na Viktora Čističe. Měla ráda film Leon s Jeanem Reno. HR manažer dostal zadání, koho má vyhodit, vyhrnul rukávy a úkol splnil. Jednu chvíli to ve firmě vypadalo jako na bojišti. Přišla vlna vyhazovů, protože se potřebovaly uvolnit kanceláře pro kamarády, milenky, dcery a syny.

Rozhodně neměla Bizárka pocit, že by ho to bavilo, vyhazovat lidi jen proto, že se valila vlna trafikantů. „Ještě že nemáš, skleněnou kancelář,“ odpověděla kolegyně Bizárce na dotaz, co se to sakra děje? „Je to šílený, Milan tady pracoval 11 let, teď sem dovalí někoho, kdo neumí ani česky,“ pokračovala kolegyně dál. „A nikomu to nevadí? Vždyť je to odborník?“ nechápala Bizárka. „Hele, dali mu roční plat jako odstupný, ale je to hrozný, měla jsem ho ráda,“ řekla Romana, která ve firmě byla o hodně let dýl než Bizárka a k většině lidem měla osobní vztah na rozdíl od Bizárky, která je znala jen od vidění. Ale bylo to na palici, protože jednak to firmu muselo stát nemalý peníze, jak z pohledu vyplacených odchodných, tak z pohledu ztrát, který vznikaly, když uvolněnou pozici zaplnil nezkušený člověk.

Když Bizárka sledovala Viktora Čističe v těch dnech, vlastně týdnech, kdy musel rozdávat výpovědi, viděla na něm, že je vyčerpaný a měla pocit, že se stydí. Dokonce jí ho bylo i líto. Když sama nastupovala do firmy, choval se k ní velmi hezky, připadal jí empatický, chytrý, ale bylo znát, že si chce držet od lidí odstup. Pracoval jako HR manažer ve firmě už několik let a po čase Bizárka zjistila, že už zažil několik vln jatek, při kterých on dělal tu špinavou práci. Takže si na základě zkušenosti nechtěl Viktor pouštět lidi moc k tělu, vytvářet si k nim citový vazby, protože mohla přijít doba, že bude muset vyrazit někoho, s kým chodil rád na pivo. Bizárka věděla, že ji má Viktor Čistič rád. Často chodil a chválil jí práci, vyjadřoval jí respekt a vytvořili si spolu takovou partyzánskou formu komunikace. Bizárka za ním občas přišla do kanceláře, pokaždé měla v ruce nějaký pamlsek, protože Viktor rád mlsal, tady oříšky, tady kus čokolády. A tak se slovy „ahoj, jak to jde“ nabídla Viktorovi pytlík se směsí oříšků, a on si vždycky nabízenou dobrůtku vzal a upřímně odpověděl: „Není to teď dobrý, asi sis všimla, co se tu děje.“ A Bizárka viděla, že se stydí. Styděl se, že dělá to, co dělá, že pracuje pro lidi, který nemá rád, že je jenom loutka.

A právě Viktor byl první, který Bizárce řekl: „Nemám rád lidi, jako Kobra.“ Řekl to krátce poté, co Kobra nastoupila. Každý Kobře podlézal, každý jí žral tu její plachost a říkal, že je strašně hodná. Interní PR z ní bylo nadšený, jako že je to bezvadný, že se asi z homogenní skupiny představitelů firmy stane heterogenní, když tam teď přibyla ženská. 

Bizárku ale zajímal Viktorův názor a tak za ním zašla, v ruce balík oříšků a zeptala se: „Tak co paní Kobra? Jaká je?“ A Viktor se znechuceným výrazem zakroutil hlavou: „Nemá rád lidi jako ona.“  A Bizárka věděla, že Viktor uměl v lidech číst. Bohužel, mohl by být i skvělý HR manažer. Ale někde jinde. Tady měl roli jen Čističe s nulovými pravomocemi.

Bizárka nesdílela nadšení ostatních kolegů z Kobry a jenom sledovala zpovzdálí vývoj. Kobra byla další trafikantka s velmi řídkým pracovním životopisem, který, i když specialisté na interní komunikaci vylepšili, pořád moc nevypovídal o tom, co doposud dělala, co uměla. S ohledem na jejích 50 let to bylo prostě zarážející.  Kobra vystoupila z taxíku a dosedla na židli tak vysokou, že výš už nebylo ve firmě kam si sednout. Byla to prostě paní tajemná.

Šoupli pod Kobru několik agend, ale jak už to bývá, i když je hlavní náčelník blbej, oni to ti zkušení a kompetentní podřízení zvládnou i bez něj. Když se prostě zadaří, a šéf je šikovnej, je to skvělý, když je šéf neschopnej, funguje to i tak. Hlavní je, aby respektoval, že bude prospěšný tím, že nebude ničit práci svých podřízených. Kobra se hodně dlouho rozkoukávala, klamala tělem, neprojevovala se, byla mlčícím doplňkem na poradách, schovávala se před lidmi, uhýbala pohledem zraněné laně, byla  velmi, velmi plachá. Vyhýbala se tomu, že ji někdo jen ze slušnosti osloví na chodbě s dotazem, jak se má. I při jednoduché civilní odpovědi se jí rozklepal hlas a začala se třepat, jako dítě, který má před celou třídou škodolibých blbečků recitovat trapnou básničku. Dlouho podřízení Kobry doufali, že Kobra bude jen na ozdobu, ničemu neprospěje, ale ani jim jejich práci neposere.

Dva roky trvalo, než Bizárka našla tu správnou filmovou postavu, se kterou by Kobru identifikovala. Když přišel den D a Bizárka nesla Viktorovi výpověď, zeptala se ho: „Bude to stačit? Dá mi už pokoj?“  Viktor pokýval hlavou a bylo mu trapně, nepříjemně a odpověděl: „Určitě. Víš, tímhle jsi jí sebrala bič.“

Bizárka milovala film Talentovaný pan Ripley. Jednak tam skvěle hraje Jude Law, kterýho Bizárka měla ráda vždycky, ale díky seriálu Mladý papež ho začala zbožňovat totálně. Mladýho papeže hltala po nocích na HBO a dávala si do očí sirky, aby vydržela skouknout víc dílů po sobě. Příběh Tajemný pan Ripley je geniální a kromě Juda Law tam výborně hraje i Matt Damon postavu psychopata. Damon krade identitu druhému člověku a tohle byl konečně ten příběh, který Bizárka hledala. Tohle byla Kobra, tajemný pan Ripley.

Kobra byla psychopatka a nechávala za sebou spoušť a boží dopuštění.

Korporátní PR, mocný to nástroj. Řekni mi zrcadlo, kdo je tady nejkrásnější a největší borec

 „Ona je hodná, milá, jenom je taková nesmělá a nevěří si,“ pořád dokola mlela Bizárčina kolegyně Romana, když mluvila o Kobře, která zase nebyla schopná říct plynule svoje tři věty na kameru, třebaže je měla napsaný tejden dopředu a šprtala je. A to se opakovalo neustále, natáčet Kobru do video reportáže byla vždycky dřina. Romana dělala v PR, tyhle lidi z oddělení interní komunikace jsou od toho, aby ředitelům a nejvyšším šéfům dělali pěkný fotky na web, popisovali jim hezký vizitky, domlouvali placené rozhovory v novinách, tvořili jim zkrátka image, která často naprosto vůbec neodpovídala reálu. Taky natáčeli videa s vrcholným managementem, většinou taková, co na ně nikdo nekouká anebo jen zaměstnanci z povinnosti. Každopádně to funguje jako dobrej tester. Tester na lidi. Někteří díky tomuhle servisu začnou sami sebe daleko víc milovat. Milují svůj obraz, svoje fotky, svojí falešnou identitu špičkového manažera.

Tady se to pozná. Síla osobnosti. Když sebeláska přemůže mladýho člověka, je to pochopitelný. Snadno uvěří takový mládínek nebo mládinka, že jsou vyvolení, nejlepší, výjimeční. Že nic není dílem náhody, prostě byli na to štěstí připravení. Jsou velcí manažeři a jsou něco víc. Jó, když to přijde moc brzy, neosvojí si takový člověk ty správný pracovní návyky, ale získá neotřesitelnou jistotu, že už navždycky bude mít kolem sebe slouhy, velký budget a jistotu, že je ředitel zeměkoule. O to tvrdší je pád.

Tolik mužů a žen obětovalo korporaci všechno. Doslova. Bizárka zná ženy, které kvůli práci nestihly založit rodinu, ale ani si najít včas partnera pro život, no, bolelo to potom, když přišli o tu vizitku, která jim otevřela skoro všechny dveře k ředitelům, na recepce, na hogo fogo párty, vydělala taky spoustu peněz, ale na co vlastně? Na luxusní domov důchodců? I tak to někdy končí. Když přijdete o vizitku, o tu, jejíž logo voní prachama, takže každý hned pozná, že nejste z nějaký zaprděný no name kompany, skoro to až fyzicky bolí.

Taky zná Bizárka muže, kterým se zase rodina rozpadla. Stěžovaly si často jejich ženy, jak je korporace změnila. No jistěže ano! On je tak nějaký top manažer zvědavý na to, aby po příchodu domů byl zase ten „obyčejnej“ člověk. „Pořád nadává, že nemá vyžehlenou košili, a doma je nepořádek, ale mluvit se mnou nechce, protože bych ničemu stejně nerozuměla,“ stěžovala si Bizárce jedna kamarádka, klasická zelená vdova. Manžel nosil prachy, a ne malý, ale ona si připadala každým rokem v jejich společným vztahu jako čím dál větší blbka. „Vařím, o děti se starám jenom já, ani na dovolený už nechce jezdit, maximálně tak na dva dny, na víc prý nemá čas,“ pokračovala kamarádka Dana. Dana se neměla špatně, peníze na všechno byly, ale všechno, co se kdy naučila na vysoký škole, dávno už zapomněla, už ani neuměla otevřít soubor v PDF a byla naštvaná, vlastně, zoufalá. V dobrém případě takový manažer ženu neopustil, jen jí měl plný zuby a litoval, že se s ní kdy mohl oženit. V horším případě se manažer zakoukal do mladý asistentky s dlouhýma nohama, která mu rozuměla.

Jak zhoubná je falešná realita vašeho života v korporaci, když se to teda povede, máte dobrý flek, dobrý peníze a interní PR vám staví usilovně piedestal velký jak kráva.

A tak to čaplo i Kobru. Omámilo jí to jako droga. Takové ubohé, plaché stvoření to bylo, když vystoupila z toho taxíku a zapomněla do něj nastoupit zpátky. Hlavu nosila Kobra neustále sklopenou, nezdravila, nedívala se do očí. Působila dojmem, že z toho taxíku vystoupila za trest a ryje čárky na zeď a odpočítává dny, kdy jí zase přistaví taxík na cestu zpět.

Kobra byla pohledná, ale průhledná. Člověk, kterého zaznamenáte, ale nezapamatujete si ho. Nenechá otisk, nevytvoří zájem, nevzbudí zvědavost, neprovokuje ničím, prostě je o ničem. Kobra, byť žena, nebyla ani zajímavá oblečením, žádná viditelná osobnost ani zevnitř, ani vně.

Že Bizárka není jediná, koho Kobra nezdraví, si potvrdila brzy. Všechny kolegyně se do jednoho shodovaly, že Kobra, kdykoliv jí minuly na chodbě anebo potkaly u kávovaru, svěsila hlavu dolů, nepozdravila a trtkavou chůzí na vysokých podpatcích spěchala do své kanceláře. Podivný ale bylo, že kolegové, muži, se zase shodovali naopak v tom, že je Kobra milá, usmívá se na ně a jen je nesmělá. „Ha“, přemýšlela Bizárka, „že by měla problém s ženskejma?“, ptala se Bizárka Lucie, mladý kolegyně, která teda byla šťabajzna, ráda taky nosila podpatky, pushup podprsenky a tričko do véčka. „Určitě!“ odpověděla Lucie. „No, ale pak je to nějaký větší problém, protože jestli jí vadíš ty, to chápu, jsi mladá a pěkná,“ přemýšlela dál Bizárka nahlas. „Ale já? Tenisková královna?“

Bizárka přemýšlela nad Kobrou, byla plachá, působila jako zatoulaný štěně, na muže zjevně uměla reagovat, na ženy bez výjimky naopak. Taky Kobra nebyla moc důvtipná v oblékání, všimla si Bizárka, že její šatník je obyčejný až hrůza, takový zanedbaný a neprofesionální na to, na jak vysokou pozici Kobra nastoupila. Jako, jedno a to samý sako a stejný kalhoty nosit celý týden je prostě u ženy nic moc. Ale zase Bizárku mátly ty podpatky, ohromně vysoký, který Kobra nosila od prvního dne. Černý vysoký chůdy, na kterých neuměla chodit a za x dalších měsíců se to nenaučila. A ty jedny a jediný kalhoty, který Kobra pořád točila, byly těsný, černý, působící na efekt jako kožený, v nichž vynikly větší zadek a protáhlý nohy díky podpatkům.

„Jsou to mimikry,“ říkala Bizárka Kláře, své nejmilovanější kolegyni, když ji zase telefonem vytočila z auta. „Říkám ti, ta se ještě vyklube, těsný kalhoty, vysoký štekle, pohled zraněné laně, ignorace všech ženskejch, zničený vlasy.“ Klára se smála, ale souhlasila s Bizárkou.

A když borci z interního PR na Kobru zaklekli, aby jí začali tvořit image, psali jí rozhovory, texty, zpracovávali fotky, nastartovala se velká proměna. Termín každého focení se odkládal na dobu, kdy Kobra měla čas jít k holiči, měnily se kvůli tomu termíny naplánovaných akcí. Natáčely se videa dlouho a dlouho, protože Kobra byla výjimečná v tom, že neřekla souvisle větu na kameru ani podesátý. Kobra mizela v pravidelných periodách na několik dní, aby se vrátila krásnější a s vyžehleným obličejem. Kobra tvrdě pracovala a bylo skvělé, že ji firma má.

A Kobra si začala nakupovat boty a založila unikátní sbírku bot všech barev, kterou měla umístěnou v rohu kanceláře. A začala si postupně budovat nový šatník, a přestala klopit hlavu. Jen se nenaučila zdravit.

Kult Kobry se stavěl pomalu a pracně. Občas dostala Kobra průjem, a to se pak omlouvala na poslední chvíli z akcí, kde měla vystoupit a mluvit, ale když jsou prachy a ansámbl lidí, dílo se podaří. Vylučovací metodou, trochu v bolestech, ale přece. Z Kobry se zrodila fotografovací ikona. Kobra se natáčela pro firemní videa jen jako nemluvící kompars, veřejně nevystupovala, o to houšť se fotila. Zrodila se hvězda, výjimečná manažerka.

Kobra uvěřila zrcadlu. Kobra byla nekrásnější a nejchytřejší.

Homeoffice, useklá ruka pro psychopaty

Už si nějakou dobu Bizárka na Kobru nevzpomněla, vlastně si vůbec nevzpomněla na práci, řádil virus. Virus, který zachvátil celý svět, obrátil na pár týdnů svět naruby a bylo viditelné, jak se lidé zapouzdřili do sebe. I Bizárka vyčkávala, co bude. Měla doma školou povinné děti, který by bez jejího dohledu ani náhodou nedělaly domácí školní přípravu poctivě, dost by to flákaly, nepochybovala Bizárka. Takže na Kobru ani na korporaci nezbyla Bizárce kapacita. Ještě k dohledu nad domácí výukou svých dětí zajišťovala mamahotel 24/7.

A celá společnost se začala proměňovat. Styl života, práce, jak dlouho to potrvá, nikdo netušil, že bude hodně věcí asi natrvalo jinak, bylo zřejmé, ale Bizárku zaujalo, jak masivně se přistoupilo k homeofficu, práci z domova.

O žádný nový vynález nešlo, byla to forma práce naprosto standardní a odpovídající době, kdy byly technologie nedílnou součástí pracovních i soukromých životů lidí. A přesto to až do virové epidemie byla věc, které se tolik firem bálo. Bylo to absurdní a dlouho před virem Bizárka pozorovala, že přístup k umožnění zaměstnancům pracovat z domova byl u většiny zaměstnavatelů spíš negativní. O co sakra šlo? O nedůvěru, strach, o nezkušenost? Přece je tolik profesí, kde člověk může pracovat aspoň část dne nebo týdne odkudkoliv, a kontrola odvedené práce byla jednoduše nastavitelná. Stejně pořád přetrvával strach. Strach u zaměstnavatelů, ale z čeho? Ptala se často sama sebe Bizárka, na jednu stranu je člověk nucen být online na telefonu, na emailu pomalu 24/7, ale stejně i v mnoha rádoby moderních firmách a korporacích museli sedět zaměstnanci až do poslední minuty, než měli padla. Bizárka to pozorovala a upřímně litovala ty kolegy, který neměli dost práce. Poslední hodiny dne prozevlovali, protože odejít dřív nemohli, a hráli tu hru, kdy předstírali až do konce pracovní doby, jak jsou vytížení.

Musela to pro ně být strašná otrava a bylo to ve výsledku neproduktivní jak pro zaměstnavatele, tak pro ponižující pro zaměstnance. Ale proč? Proč se tak málo věřilo lidem, proč se tak málo umělo využívat možností, který technologie poskytujou? Byl to jen důkaz toho, jak technologie předbíhají dobu, když nejsou lidé připravení: Když jsou people manažeři stále mentálně zablokovaní, společnost využívá jen zlomek možností, které technologie umožňují. Především, a o tom byla Bizárka přesvědčená, to vypovídalo o malé schopnosti managementu řídit lidi, delegovat práci, nastavovat lidem podmínky práce, pravidla, podporovat working life balance u zaměstnanců.

A tak si Bizárka vzpomněla na Kobru, jak ta asi teď trpí, jestli v současnosti masově pracují zaměstnanci z domova, jistě se to týká i jejích „oveček“, a to Kobra musí zuřit. Je to pro ni těžce nekomfortní situace. Kobra nesnášela homeoffice vždycky, ne u sebe, sama si ho ordinovala pravidelně, ale nikoliv kvůli práci, ale když se flákala, protože ona mohla. Kobra si pravidelně ordinovala volné dny v týdnu, bez zapnutí počítače za celý den, ale přesně podle pravidla: Já můžu, ale jenom já. Vlastně aby byla Bizárka spravedlivá, ani tomu Kobra neříkala homeoffice, prostě se flákala. Vzhledem k tomu, že těžce rozlišovala práva a povinnosti podle hierarchie, jela tím svým bolševickým přístupem, že ona má jen práva, a povinnosti ti, co jsou dole.

Kobra neměla ráda ani stav, když byli lidi na dovolené. Trpěla pocitem, že se lidi flákají, neviděla na ně a po pár dnech, kdy na lidi nedohlídla, měla pocit, že jsou rozmazlovaní, že si nezaslouží ani tu dovolenou, že mají příliš benefitů. Kobra byla blázen. Kobra, ta naše psychopatka, byla strašně osamělá, vnitřně nešťastná, s minimální, možná žádnou důvěrou v lidi.

Tolik času nad tím Bizárka přemýšlela. Proč? Proč je Kobra zlá a lidem nevěří? Pochopitelně každý časem nasbíráme zkušenost dobrou i špatnou, lidi jsou rozmanitý, xkrát potkáte blba, xkrát vás někdo zklame nebo podrazí v práci, v soukromí, ale vyvažuje to zase setkání s fajn lidmi a podle toho potom umíte selektovat, umíte v lidech číst, vyvíjíte se vy sami, i tím se učíte. Ale u Kobry to bylo jiné. Potřebovala lidi ovládat a k tomu využívala jak korupci, tak kontrolu a šmírování. Takže homeoffice byl nástroj, který Kobra nenáviděla. Ona nesnesla fyzickou vzdálenost lidí. I proto bylo peklo brát si u Kobry dovolenou, jezdit na služební cesty nebo i chodit na schůzky mimo kancelář. V ten moment začala Kobra telefonovat, psát emaily, kontrolovat, vždycky pod trapnou záminkou. Jestli to je Kobry přirozený instinkt anebo promyšlená buzerace, tím si Bizárka není jistá. Každopádně i dny volna se pro Bizárku, kdy pracovala pod Kobrou, staly nepříjemným časem.

Než Bizárka vypozorovala, že to dělá Kobra pravidelně a záměrně, to jí chvíli trvalo. Bizárce vadilo, že jí Kobra volá o víkendu, že jí volá na dovolenou. Nebylo to příjemný. Jednak šlo vždycky o kravinu, která mohla počkat až na osobní setkání, anebo klidně několik dní, a navíc to pokaždé vyvolalo v Bizárce úzkost.

Bizárka měla zvyk, že i když zavolala komukoliv v pracovní den a hodinu, přesto se zeptala, zda nevolá nevhod. Jasně, kdyby volala nevhod, asi by to dotyčný nezvedl, ale i tak, přišlo to Bizárce slušný. A Bizárka si všimla hned, že Kobra se nikdy neptala, když zavolala o víkendu, večer, anebo na dovolenou. Prostě začala hned mluvit.

Takže když Kobra zavolala Bizárce jednou v sobotu, aby jí řekla, že jí koupila krém, Bizárka držela telefon v ruce a vůbec nechápala, co to jako má bejt. Za prvý. Nebyla s Kobrou kamarádka. Za druhý. Žádný krém si neobjednala. Za třetí. Byla sobota a mohla to Kobra říct Bizárce až v pondělí. Za čtvrtý. Bizárka nechtěla dárky od člověka, ke kterýmu nemá víc než pracovní vztah. Za pátý. Kobra se nezeptala, zda neruší a ani se neomluvila, že volá v sobotu. Za šestý. Kobra tím chtě nechtě přinutila Bizárku přemýšlet, sotva položila telefon, co to pro ni znamená a jakou od toho asi Kobra očekává reakci. Má taky Bizárka koupit Kobře dárek? „Co mám dělat, aby to nebylo špatně,“ „Do prdele, proč to dělá,“ přemýšlela po sobotním telefonátu Bizárka a hlavou se jí honila nedávná příhoda z práce.

Bizárka šla po chodbě a potkala Helenu, bezvadnou kolegyni, která, bohužel, neseděla v Pražský pobočce, a Bizárka jí potkávala jen jednou týdně, když dojížděla Helena na pravidelné porady vedení do Prahy. Ale vždycky spolu, nebo skoro vždycky, prostě když se Bizárka s Helenou potkaly, spolu pár slov prohodily. A Helena se jí takhle jednou ptá: „Co Kobra? Jak s ní vycházíš?“ A Bizárka odpověděla trochu zdrženlivě a jen stručně: „Jo, zdá se být nápomocná a snaživá.“ Na téma Kobra prostě každý mluvil zdrženlivě, jen stručně, opatrně. To bylo tak zřejmý a evidentní.  Kobra tam tehdy už pracovala určitě přes půl roku a zatím si držela od Bizárky odstup. Vlastně to bylo oboustranné. Pracovně se zatím nepotkávaly a Bizárka si nechtěla ničeho všímat, nechtěla nic vidět, nic slyšet, takže nevěděla, že se v čase Kobra skamarádila s jednou kolegyní, kterou v momentě, kdy prý byly skoro jako dvojčata, vyhodila. A Tak Bizárce Helena řekla: „Dávej si na ni pozor, buď opatrná.“ Bizárka jenom kývla a v duchu věděla, že může jenom doufat, že se na ni Kobra nezaměří. Může jen dělat svojí práci, ale jak být víc opatrná? Kobra volala Bizárce kvůli krémíku, který jí koupila. To jistě kupovala krémíky i Jolaně, kterou prý teď vyhodila. „Super,“ přemýšlela Bizárka. „Dostanu krémík.“ To když zavěsila telefon po tom, co jí volala Kobra v sobotu a vlastně i Bizárce trochu tu sobotu otrávila.

To víš, je to korporát

„To víš, je to korporát,“ říkali Bizárce kolegové, sotva nastoupila do nový firmy a na to se jen Bizárka pokaždé pousmála. Jednak tyhle kecy nesnášela, bylo to alibistický a předem odevzdaný. „Na vás to tu bude hodně pomalý,“ řekl jí kolega, který ji viděl sotva pět minut, a to ji zaujalo, že by byla vážně tak čitelná? Sotva jí zná. A zase se Bizárka v duchu pousmála. „Uvidíme,“ říkala si. Milovala výzvy, když někdo řekl, že něco nejde. Byla to voda na její mlejn, měla potřebu dokázat, že to jde. A byla to blbá vlastnost, protože hodně lidí tím nasírala. Právě ty, co se tak rádi schovávali v tom korporátním smrádku, co chtěli přežívat, mít klid a nohy v teple, jistou výplatu a nedělat nic na víc, protože každá horlivá práce znamenala riziko.

„Všechno je o lidech,“ říkala Bizárka těm, kteří předem všechno zavrhli, ve všem viděli problém a říkali: „To nejde, tohle je prostě korporace.“

„Ježíši, dyť ty lidi nevědí, jak korporát vypadá,“ říkala si Bizárka, protože tohle byl pseudokorporát. To poznala poměrně brzy, ale nekomentovala nic, prostě konala. A dělala si přátele i nepřátele.

Bizárka věděla, že sotva lidem vysvětlí, že chce jen dělat dobře svojí práci, že je spokojená, má rodinu, slušnou kariéru za sebou, uspokojený ego, prostě chce dělat to, co umí, pracovat s fajn lidma a chodit do práce ráda. A chce se učit nový věci, jít příkladem svým dětem, který vždycky nějakým způsobem do svý práce vtahovala, pomáhali jí jako brigádníci už od útlýho věku, a že chce dělat to, co jí dává smysl. Že nechce nikoho ohrožovat, s nikým soupeřit, šplhat po zádech druhých. Prostě ne! Chce jen klid a prostor na práci.

„Nechtěla jsem už do korporace, ale mám tam svoje hájemství, takže to může bejt dobrý,“ povídala Bizárka kamarádce krátce potom, co nastoupila do korporace číslo 2. Už v jedný korporaci strávila hodně let, hodně věcí se tam naučila, s odstupem času na to vzpomínala, jako na zlatý léta. Byla to doba hojnosti, měla velký rozpočty na kampaně, trhu se dařilo, ve firmě byla dobrá parta a ohromně se investovalo do zaměstnanců. Podle toho poznáte dobrou firmu, že si váží svých lidí, že do nich investuje, že tam fungují procesy, že se měří efektivita práce každého, že se opravdu dobře buduje loajalita k firmě, že jsou lidi dobře zaplacený. Ale to vzpomínala na to dobrý. Pak už se po letech taky začaly poměry měnit. Z malý pobočky vyrostla pobočka velká, jako kráva. Pobočka, kde bylo na místo desítek stovky zaměstnanců, přibylo procesů a byrokracie, přibylo zaměstnanců, kteří se pro korporaci narodili, milovali ji a uměli se v ní pohybovat, jako ryba ve vodě. Chtěli budovat kariéru, stoupat výš, profitovat ze všech výhod, a takových přicházelo do firmy víc a víc. Přibývalo politikaření, konkurence mezi lidmi a lidi se učili vyprávět příběhy. Příběhy, proč se něco povedlo a proč se něco nepovedlo. A taky se začalo víc tlačit na lidi, muselo se růst každoročně o X procent … a kde to brát a nekrást? Lidé byli unavení, frustrovaní, ale s hypotékama na krku a pořád naštěstí s luxusní výplatou. A dělat práci pro práci, třeba i zbytečnou, vyplňovat tabulky, který mnohdy nikdo nečte, to už Bizárku nebavilo. Takže padla poslední klapka a Bizárka si hledala jiné příležitosti. Nic kromě korporace nepoznala, takže byla sakra lačná po změně.

Vyzkoušela si pár skvělých jobů, ohromně zajímavých, kreativních, který šlo dělat hravě s malými dětmi doma, ale ty roky uběhly strašně rychle. Děti odrostly a na druhou stranu Bizárka potřebovala být víc mezi lidmi, už bylo dost domácí kanceláře a práce v domácích teplákách. Ven, mezi lidi, zase do standardního pracovního procesu, to Bizárka hledala. Ale taky hledala smysluplnou práci, takže humanitární organizace byla jasná volba a správná. Byla to krásná práce, vykoupená něčím, jak to už v životě bývá. Kobra, byla tam stará Kobra. Zlá ženská, kterou když Bizárka opouštěla, přála si jediný, nepotkat už další takovou Kobru.

A tak se Bizárka vrhla na novou výzvu. V nový firmě, v korporaci měla řídit samostatný projekt. Vlastně bylo potřeba projekt vybudovat, naplnit obsahem, měl budovat pozitivní image firmy, principem bylo podporovat talenty, distribuovat investice. Krásná práce, která zase není tak jednoduchá, jak se může zdát, ale mělo to ohromný potenciál, který Bizárka viděla.  A nebyl to klasický korporátní projekt, takže měla Bizárka prostor pro kreativitu, pro realizaci svých nápadů, pro to, aby si mohla budovat ostrov pozitivní deviace. Prostě byla šance dělat dobrou práci s výsledky i v korporaci.

A všechno šlo fajn, až na ty kecy. „To víš, to je korporát,“ říkali jí, když se zeptala, proč trvá návrh grafiky tak dlouho. „To víš, to je korporát,“ říkali jí, když se ptala, proč trvá napsání textů na web tak dlouho, proč ještě není sestříhaný video, proč nemůže vydávat zpravodaj, proč nemůže mít outdoorovou kampaň a už měla týhle mantry plný zuby.

Bizárka si představovala, jak tyhle lidi po probuzení kouknou do zrcadla a řeknou si: „Tak dneska uděláme zase hovno hovínko, je to korporát.“ A nadšeně odejdou do práce tvořit další hodnoty.

Každýho volba

Bizárka si sjížděla na mobilu svoji pravidelnou dávku informací večer před spaním a narazila na článek, že zase jeden mladej dobrodruh se rozhodl bivakovat v karavanu někde na druhým konci světa a věnovat se jen surfování. Hmm, prý před tím pracoval v korporátu a nechtěl takhle strávit zbytek života.

Upřímně, takový lidi Bizárka obdivovala, na tohle by neměla koule, nikdy nebyla až tak velkej dobrodruh a taky měla ráda svoje jistý. To si musí spravedlivě přiznat. A na pláži dovedla hezky prožít pár dní dovolený. Ale plácat se tam celý týdny nebo měsíce? To vůbec. Ano, Bizárka potřebovala práci, stejně jako sport, a kulturu a svůj domov s věcmi, který pro ni byly důležitý. Ale obdivovala se lidem, kteří byli jiný a měli jiný hodnoty. Neodsuzovala, dokud jí ty lidi neškodili a nepřekáželi.

Stejně tak se obdivovala lemplům. Lidem, kteří spokojeně prozevlovali v práci každý den. Ona by si je do týmu nevybrala, takže s nimi nepracovala, a tak je tolerovala. Co taky jiného. Každý, s kým nemusela pracovat a rozčilovat se, protože byl buď pomalý, líný, ne dost bystrý, tak jí mohl být ukradený. Takhle si lidi kolem sebe Bizárka značkovala, jestli by si je vzala do týmu, jestli by s nimi chtěla pracovat. Jednou jí jeden skvělý mentor řekl: „Vaše silná stránka je, že dovedete poskládat svůj winning tým.“ A Bizárka si často na ty jeho slova vzpomněla, protože pokaždý měla svůj vítězný tým. Měla kolem sebe lidi, některé už znala i hodně let a pracovně se zas a znovu setkávali. A tohle je výhra! Mít lidi, kterým věříte a oni vám, jste sladění ve stylu práce a hlavně vás spojuje potřeba dělat dobrou práci, ze které máte radost.

A svým způsobem Bizárku fascinovalo, jak dovedou některý lidi svůj čas prozevlovat. Už ji to nevytáčelo a už vůbec neměla potřebu někoho měnit. To spíš už takový lidi litovala. „Není přece nic horšího, než nuda,“ děsila se Bizárka v duchu. Málo práce člověka ničí, nemusí přemýšlet a blbne, nemusí bojovat s časem a je zpomalený, nemusí dělat víc věcí najednou a není flexibilní a odolný vůči stresu, nemá sám ze sebe radost a je negativní, nemusí se učit novým věcem a nemá otevřenou mysl. Je to prostě ve výsledku chudák.

„Každýho volba,“ říkala pokaždé Bizárka kolegyni, když nadávala na líné kolegy, a radila jí, aby šla pryč. Byla to bývalá Bizárčina kolegyně, která doufala, že najde klid a pohodu ve státní instituci, ale trpěla tam jako zvíře. „Takový zevlování se nedá vydržet“, tvrdila pokaždé Bizárce, když spolu mluvily. Na to ale měla Bizárka pokaždé stejnou odpověď: „Každýho volba. Ty ty lidi nezměníš, jsou tam v přesile a ubijí tě. Buď se přizpůsobíš, anebo zmizíš. Musíš opustit komfortní zónu, jinak budeš jako oni.“ Bizárka přemýšlela, jak je možné, že se někde vytvoří taková přesila lenochů a budižkničemů. Ale s tím ať si láme hlavu někdo jiný. Bizárka si vždycky našla spřízněné duše. Je to každého volba a Bizárka už opustila komfortní zónu několikrát a nikdy nelitovala.

Bizárka chápala systém, jak je nastavený, bohužel, s cílem lidi zotročovat. Chápala že každý člověk má jinou motivaci a jiný existenční potřeby, bůh ví, že Bizárka měla k lidem respekt. Cenila si lidí, kteří uměli, pracovali a nebyli přizdisráči. I ty Bizárka uměla pochopit, ale nevážila si jich. Bizárka nechtěla promarnit žádný svůj čas, absolutně ně. Věděla, že je jiná a že to hodně lidí nechápe a nepochopí. Že chce dělat práci poctivě, dobře, že ji práce baví. Bizárka měla taky svůj příběh. Stačilo malilinko a byla mrtvá. Už před tím jela naplno, když byla mladá, flámovala jak o život, když nakupovala hadry, zase do posledního centu, a možná byla nepokorná. Asi určitě, a tak měla svůj příběh, přežila a žila dál.

Ale Bizárka nechtěla svůj příběh povídat a nikdy se nepídila po příbězích druhých, ale poznala, kdo ví, o čem je život. S takovými lidmi si rozuměla. Takoví lidi ví, co chtějí a nechtějí. Vědí, s kým chtějí marnit čas a s kým ne. V práci i v soukromí. Kolik přátel Bizárka odbouchla, protože sledování pátečního Všechnopárty mělo pro ní větší cenu než prozevlovanej čas na nudný návštěvě.

Jednou za Bizárkou přišel na pracovní schůzku Jen, mimochodem skvělý člověk. Bizárka jej poznala při spolupráci na jednom projektu před několika lety a náhodou se zase pracovně setkali. A Jen Bizárce u stolečku v kavárně, což nebyla kavárna, ale takový nedůstojný prostor u kávovaru, kde vás míjí každý procházející kolega, řekl: „Tady se každý tváří strašně naštvaně.“ A Bizárka to pozorovala každý den a věděla, že Jen má pravdu, a tak mu odpověděla upřímně: „Asi nemají svojí práci rádi.“ A oba dva s Jenem povzdechli. Bizárka měla hezkou práci, kterou nikdo před tím nechtěl. On právě připravoval projekt, kterýmu se víc lidí vysmívalo, než fandilo. Oba dva měli svojí vizi a chtěli si vytvořit ostrov pozitivní deviace. Věděli, že to jde. Věděli, co chtějí a nechtějí. A věděli, že spolu chtějí zase spolupracovat.

Nic není náhoda. Všechno je každýho volba.