To víš, je to korporát

„To víš, je to korporát,“ říkali Bizárce kolegové, sotva nastoupila do nový firmy a na to se jen Bizárka pokaždé pousmála. Jednak tyhle kecy nesnášela, bylo to alibistický a předem odevzdaný. „Na vás to tu bude hodně pomalý,“ řekl jí kolega, který ji viděl sotva pět minut, a to ji zaujalo, že by byla vážně tak čitelná? Sotva jí zná. A zase se Bizárka v duchu pousmála. „Uvidíme,“ říkala si. Milovala výzvy, když někdo řekl, že něco nejde. Byla to voda na její mlejn, měla potřebu dokázat, že to jde. A byla to blbá vlastnost, protože hodně lidí tím nasírala. Právě ty, co se tak rádi schovávali v tom korporátním smrádku, co chtěli přežívat, mít klid a nohy v teple, jistou výplatu a nedělat nic na víc, protože každá horlivá práce znamenala riziko.

„Všechno je o lidech,“ říkala Bizárka těm, kteří předem všechno zavrhli, ve všem viděli problém a říkali: „To nejde, tohle je prostě korporace.“

„Ježíši, dyť ty lidi nevědí, jak korporát vypadá,“ říkala si Bizárka, protože tohle byl pseudokorporát. To poznala poměrně brzy, ale nekomentovala nic, prostě konala. A dělala si přátele i nepřátele.

Bizárka věděla, že sotva lidem vysvětlí, že chce jen dělat dobře svojí práci, že je spokojená, má rodinu, slušnou kariéru za sebou, uspokojený ego, prostě chce dělat to, co umí, pracovat s fajn lidma a chodit do práce ráda. A chce se učit nový věci, jít příkladem svým dětem, který vždycky nějakým způsobem do svý práce vtahovala, pomáhali jí jako brigádníci už od útlýho věku, a že chce dělat to, co jí dává smysl. Že nechce nikoho ohrožovat, s nikým soupeřit, šplhat po zádech druhých. Prostě ne! Chce jen klid a prostor na práci.

„Nechtěla jsem už do korporace, ale mám tam svoje hájemství, takže to může bejt dobrý,“ povídala Bizárka kamarádce krátce potom, co nastoupila do korporace číslo 2. Už v jedný korporaci strávila hodně let, hodně věcí se tam naučila, s odstupem času na to vzpomínala, jako na zlatý léta. Byla to doba hojnosti, měla velký rozpočty na kampaně, trhu se dařilo, ve firmě byla dobrá parta a ohromně se investovalo do zaměstnanců. Podle toho poznáte dobrou firmu, že si váží svých lidí, že do nich investuje, že tam fungují procesy, že se měří efektivita práce každého, že se opravdu dobře buduje loajalita k firmě, že jsou lidi dobře zaplacený. Ale to vzpomínala na to dobrý. Pak už se po letech taky začaly poměry měnit. Z malý pobočky vyrostla pobočka velká, jako kráva. Pobočka, kde bylo na místo desítek stovky zaměstnanců, přibylo procesů a byrokracie, přibylo zaměstnanců, kteří se pro korporaci narodili, milovali ji a uměli se v ní pohybovat, jako ryba ve vodě. Chtěli budovat kariéru, stoupat výš, profitovat ze všech výhod, a takových přicházelo do firmy víc a víc. Přibývalo politikaření, konkurence mezi lidmi a lidi se učili vyprávět příběhy. Příběhy, proč se něco povedlo a proč se něco nepovedlo. A taky se začalo víc tlačit na lidi, muselo se růst každoročně o X procent … a kde to brát a nekrást? Lidé byli unavení, frustrovaní, ale s hypotékama na krku a pořád naštěstí s luxusní výplatou. A dělat práci pro práci, třeba i zbytečnou, vyplňovat tabulky, který mnohdy nikdo nečte, to už Bizárku nebavilo. Takže padla poslední klapka a Bizárka si hledala jiné příležitosti. Nic kromě korporace nepoznala, takže byla sakra lačná po změně.

Vyzkoušela si pár skvělých jobů, ohromně zajímavých, kreativních, který šlo dělat hravě s malými dětmi doma, ale ty roky uběhly strašně rychle. Děti odrostly a na druhou stranu Bizárka potřebovala být víc mezi lidmi, už bylo dost domácí kanceláře a práce v domácích teplákách. Ven, mezi lidi, zase do standardního pracovního procesu, to Bizárka hledala. Ale taky hledala smysluplnou práci, takže humanitární organizace byla jasná volba a správná. Byla to krásná práce, vykoupená něčím, jak to už v životě bývá. Kobra, byla tam stará Kobra. Zlá ženská, kterou když Bizárka opouštěla, přála si jediný, nepotkat už další takovou Kobru.

A tak se Bizárka vrhla na novou výzvu. V nový firmě, v korporaci měla řídit samostatný projekt. Vlastně bylo potřeba projekt vybudovat, naplnit obsahem, měl budovat pozitivní image firmy, principem bylo podporovat talenty, distribuovat investice. Krásná práce, která zase není tak jednoduchá, jak se může zdát, ale mělo to ohromný potenciál, který Bizárka viděla.  A nebyl to klasický korporátní projekt, takže měla Bizárka prostor pro kreativitu, pro realizaci svých nápadů, pro to, aby si mohla budovat ostrov pozitivní deviace. Prostě byla šance dělat dobrou práci s výsledky i v korporaci.

A všechno šlo fajn, až na ty kecy. „To víš, to je korporát,“ říkali jí, když se zeptala, proč trvá návrh grafiky tak dlouho. „To víš, to je korporát,“ říkali jí, když se ptala, proč trvá napsání textů na web tak dlouho, proč ještě není sestříhaný video, proč nemůže vydávat zpravodaj, proč nemůže mít outdoorovou kampaň a už měla týhle mantry plný zuby.

Bizárka si představovala, jak tyhle lidi po probuzení kouknou do zrcadla a řeknou si: „Tak dneska uděláme zase hovno hovínko, je to korporát.“ A nadšeně odejdou do práce tvořit další hodnoty.

Když Kobra ptáčky lapá

Když Bizárka seděla s jedním novinářem, kamarádem, a vyprávěla mu o Kobře, skočil jí do řeči a povídá: „Ale bacha, oni jsou strašně úlisný a slaďoučký jako med a totálně tě zmanipulujou!“ Na to mu hned Bizárka nadšeně přitakala: „No jasně, přesně tak.“ A uvědomila si, jak hodně už je charakter psychopatů u veřejnosti známý, ale radost jí to udělalo jen v ten okamžik, když jí kamarád potvrdil, že jí chápe a vůbec si nemyslí, že mu vypráví blbosti. Současně to ale v Bizárce vyvolalo smutný pocit. Lidi o nich vědí. Vědí, že Kobry existují. Ale nic proti tomu nejde dělat. Nebo možná … aspoň o tom povídat? Bizárka, když odcházela ze schůzky s kamarádem, přemýšlela. Přemýšlela, zda je lepší všechny zážitky s Kobrou vytěsnit, anebo se k tomu postavit jinak?

Vytěsnit, to je snazší. Je to obranný mechanismus. Ale tohle už byla druhá Kobra, kterou Bizárka zažila na vlastní kůži a Bizárka nechtěla už vytěsňovat. Byla sice znechucená, zážitek s Kobrou číslo 2. byl ještě dost čerstvý, ale měla tentokrát chuť o tom povídat. „Že by terapie?“ ptala se Bizárka sama sen. Každý, koho Bizárka znala, že někdy potkal svojí Kobru, vlastně vždycky Kobře ustoupil i tím, že vytěsnil zážitky s ní. Po čase už o tom nechtěl mluvit vůbec. Většinou jen při zmínce o Kobře dal dotyčný nebo dotyčná oči v sloup a mávnul rukou.  Byl to ústup a zase další Kobřino vítězství. Každý pak říkal: „No, zajímavá zkušenost.“ Anebo: „Mám historky na povídání, to mi nikdo neuvěří.“ Anebo: „ Všechno zlý je k něčemu dobrý.“ Ale to jsou přece klasický kecy, který se povídají, v rámci obrany sebe sama. A samozřejmě, že když člověk není posera a je optimistický, vždycky zase bude líp, ale je to ústup, byla přesvědčená Bizárka. A už nechtěla ustupovat. Zlo se musí aspoň pojmenovat, to Bizárka věděla.

A kamarád novinář měl pravdu. Kobry jsou sladký jako med takovým způsobem, který je vám nepříjemný, zaskočí vás, překvapí vás, ohromí vás, odzbrojí vás. Bizárka vzpomínala, jak stará Kobra každého zpočátku oslovovala zdrobnělinou, cukrovala a byla líbezná, bez ohledu na věk i pohlaví lidí, se kterými se setkala. Během velmi krátké doby si však otestovala, zda ji člověk žere anebo ne. Zvláštní, jaký mají Kobry radary, velmi citlivý senzory a dobře si otipujou během krátké chvíle, jak silná je kdo osobnost. Skenujou. Kobry mají zvláštní oční sken, kdy je vám její pohled nepříjemný. Mluvíte s Kobrou o blbostech typu počasí, restaurace, nový film v kině, ale je vám u toho nepříjemně, protože Kobra vás skenuje, nedívá se na vás při rozhovoru, jako kterýkoliv běžný člověk. Máte pocit, že Kobra snad nevnímá, o čem mluvíte, ale že jí zajímají vaše vnitřnosti, vaše póry pod kůží, vaše barva očí za očima, prostě prostřeluje vás pohledem, který je jako laser. Beze studu si vás Kobra prohlíží skrz na skrz, že i při naprosto nepodstatném hovoru se cítíte jako na potítku. Tímhle způsobem strašně stará Kobra mučila podřízený. I pětiminutová schůzka s ní byla pro ně vyčerpávající stejně, jako maturita, a Kobra nebrala ohled na věk, zkušenosti, znalosti. Naopak. Čím seniornější člověk před ní stál, tím víc mu potřebovala dokázat, že je debil. Bizárka, když pracovala u starý Kobry, zažila Aničku, bezvadnou ženskou, bylo jí jistě přes padesát let, pracovitou, která dostávala takovou čočku od Kobry a která Kobru nenáviděla. Už když Bizárka nastoupila, hledala si Anička jinou práci, byla aspoň jednou z těch, který to nechtěli snášet. Ale než najde ženská přes padesát let novou práci, pár měsíců trvalo, takže Bizárka sledovala s vytřeštěnýma očima dost často, co se mezi Kobrou a Aničkou odehrávalo. ( na to bude Bizárka vzpomínat někdy příště, zase na svém blogu).

Ale pozor, Anička si prošla klasickým kolečkem, kdy jí stará Kobra ňuňala, obletovala, slibovala post ředitelky, vynášela do nebe, to totiž Kobry zpočátku dělají s každým. Potřebují dosáhnout cíle, aby je člověk začal milovat. Až potom ho začnou brutálně mučit.

A tak na začátku, dřív nebo později nátlaku pozornosti a laskavosti Kobry každý podlehl. Člověk uvěřil, že je Kobra jedinečná, výjimečná, hodná, laskavá, chytrá a ti ostatní, co o ní mluví hnusně, jsou nevděční hňupové. Jakmile se dostanete ke Kobře blíž a vstoupíte do jejího světa, jste v kolizi. Vidíte, slyšíte a pozorujete, kolik lidí Kobru nesnáší, její podřízení se jí bojí, schovávají se, vyhýbají se jí. Vidíte, jak Kobra s druhými lidmi zachází někdy šíleně hnusně, jak je uráží, ponižuje, někdy i vy přistihnete Kobru, že si vymýšlí a lže, ALE, na vás je Kobra jako na novýho člena smečky jako med. Děkuje za všechno, slibuje hory doly, jenom na vás čekala, konečně vás našla. Jak těžký bylo najít právě vás. Jste nejlepší a spadli jste z jí nebe. Jste výjimeční a ona to ví, potřebuje vás.

„No, víš, ona má Kobra problém s řízením lidí, tak trochu,“ říkal Bizárce opatrně její kamarád, který ji znal. „Já jí mám rád, moc si jí vážím, jen je někdy těžké ustát ty vrtochy starý dámy,“ říkal více než kulantně Bizárce zase jiný člověk, který s Kobrou občas externě spolupracoval. „Je to mrcha, dělá naschvály, podívej, jak se ke svým lidem chová,“ říkala Bizárce její kolegyně. „Tak co, je tady Kobra a jakou má náladu,“ pravidelně přibíhali za Bizárkou kolegové, aby zjistili, jestli můžou ten den v klidu dýchat, anebo si zadělávat na další psychosomatický záchvat. A Bizárka jim to měla za zlý, protože Kobra byla zlatíčko, byla taková hodná, ustaraná, nešťastná z těch blbců kolem sebe, všechno zvoraj, byli neschopný a ještě si takhle otvíraj pusu. Bizárka měla zpočátku potřebu Kobru bránit. Sice se to Bizárce nelíbilo a někdy to bylo až perverzní a bylo jí trapně a nenáviděla ty situace, kdy se Kobra přede všemi po někom vozila, ztrapňovala ho a ponižovala. Ale když potom předvedla zase Bizárce svojí etýdu miloučké, starostlivé, ohromně vtipné a vlastně osamělé hrdinky, která chce jen pro ostatní dobro, odpustila jí a omluvila její chování.

Že se u starý Kobry zaměstnanci střídali jak na běžícím páse, je fakt. Dlouhodobě vydrželi ti, co byli na práškách a alkoholici, kteří by si sotva našli jinou práci. V intervalech jednoho až tří let se u starý Kobry střídali ti, kteří Kobře věřili, když pravidelně na poradě vykřikovala: „Pořád se mi tady někdo hlásí na práci, za dveřmi mi stojí fronta,“ že tam ta fronta žadatelů opravdu byla a čekala na jejich job (ne, ve skutečnosti vážně žádná fronta nebyla, Kobra měla problém najít lidi, takže používala super trik, zaměstnávala zelený vdovy – a na to si taky bude Bizárka vzpomínat někdy příště, tady na Blogu). Vydrželi ti, co byli tažní koně a Kobra je mučila postupně, systematicky, systémem plyn a brzda, takže když přestřelila, pak zase dolejzala, dávala dárečky, dávala odměny, oslovovala zdrobnělinou a dokonce i lidi hladila, brrrr. Vydrželi ti, kteří se nechali opakovaně ukecat, aby stáhli svojí výpověď, když jí Kobře hodili na stůl. A bylo hodně těch, kteří jen čekali na to, až najdou jinou práci a stříhali si svůj metr. Bizárka u starý Kobry zažila hodně odchodů a zažila několik momentů osobních satisfakcí, když dotyční položili Kobře výpověď na stůl.

Když Bizárka byla na začátku, když nastoupila ke starý Kobře, byla ráda za hezkou a smysluplnou práci, byla ráda za staré krásné kanceláře namísto hnusný, skleněný krabice, kde si nemůžete otevřít okno. Bizárka prostě byla ráda, že není v korporaci, byla z ní unavená, často přemýšlela, zda by její práci zvládla i cvičená opice a s každým přibývajícím rokem v korporaci byla přesvědčená o tom, že správná odpověď je ano. Bizárka měla problém, chyběl jí smysl práce, víc a víc potřebovala být užitečná, takže humanitární organizace byla jasná volna. A když tedy Bizárka nastoupila ke starý Kobře, natěšení, že spasí svět, vůbec netušila, že bude další Kobřinou obětí, protože si s Kobrou od začátku rozuměla, Kobra si Bizárku oblíbila, důvěřovala jí, mluvila s ní láskyplně, byla plná pochopení a dávala Bizárce najevo svojí ohromnou podporu. A Bizárka byla tak nadšená, pochopila, že Kobra čekala jenom na ni, Bizárka věděla, že Kobru nezklame. Bizárka slyšela, jak o Kobře hnusně mluví ostatní a měla jim to za zlý a věřila, že Kobru ochrání, Bizárka prostě věděla, jak s Kobrou spolupracovat, jak ní pracovat a komunikovat, ostatní holt byli moulové.

Je to Kobra číslo 2?

„Když jsem ji uviděl poprvý, myslel jsem, že má přeraženou páteř,“ řekl Tim Bizárce, když je právě minula Kobra lámavou chůzí na extrémně vysokých podpatcích, jedněch ze své veliké sbírky. Tim s Bizárkou stáli u kávovaru a čepovali si svojí ranní dávku. „To kecáš,“ zasmála se Bizárka. Ale taky ji hned napadlo, že to vlastně tak absurdní domněnka s ohledem na podivnou chůzi Kobry není. A Tim vážně pokračoval: „Fakt! Když jsem pak přišel k ní do kanclu a ona seděla za stolem, pořád jsem se rozhlížel po těch berlích.“ A přesvědčivě přitakával hlavou na důkaz toho, že to myslí vážně a že si nedělá srandu. Ty berle opravdu hledal!

Bizárce to přišlo vtipný, ale Tim měl pravdu, bylo to trefný. Je dost možný, že si to myslelo víc lidí, kteří Kobru viděli projít kolem na těch šíleně vysokých podpatcích. Kobra navíc ráda nosila černý a uplý kalhoty, co budily z dálky dojem, že jsou kožený, takže dojem dominy byl dokonalý.

 „Proč jí říkáš kobra?“ ptala se jednou Bizárky nová kolegyně, co ještě byla nadšená z toho, že pracuje ve velký firmě a věřila, že je na startu zářný kariéry ve velký korporaci.

„Protože je to Kobra.“ odpověděla Bizárka. „Tancuje, krouží kolem tebe jak lijána a ty nemáš šanci utýct. Jen čekáš, až zaútočí a plivne jed. Takovej ten lepkavej, zelenej, hnusnej, kterej na tobě není vidět, ale obalí tě a rozleptá. Kobří jed.“ Mladinká kolegyně se pousmála, jako že chápe, ale bylo poznat, že jen na oko. Bizárku si otipovala jako zapšklou a cynickou. „A ještě ke všemu neumí chodit na podpatkách,“ ucedila Bizárka a uvědomila si, že zase potkala Kobru. „Sakra, jak dlouho mě nechá žít“ pomyslela si pro sebe a zase byla odhodlaná vydržet. Jenže jak dlouho, měla svojí hrdost.

 A tahle Kobra byla vážně výjimečná. Při chůzi se jí kolena vylomila dopředu, takže její nohy vypadaly jako přední chapadla kudlanky. Nejdřív jste z jejího těla zpozorovaly ty zlomený nohy, až pak následoval zbytek těla.

„Proč nosí tak šílený chůdy, když v tom neumí chodit, ta blbka?“ pronesla k Bizárce u kávovaru Nina. Jinak bezvadná holka, která byla vždycky usměvavá, chytrá a vždy měla po ruce nějakou vtipnou poznámku. Kávovar byl prostě náměstí, místečko, kam si šel člověk pro kafe, i když jedno ještě neměl vypitý. Prostě jen proto, aby někoho potkal, a když měl štěstí, tak toho správnýho kolegu, kterýho rád viděl. „Hele, já myslela, že se na tom za tu dobu chodit naučí, nebo se konečně jednou uvidí v zrcadle,“ pokračovala, „ale ona si pořád zuřivě víc a víc kupuje další boty na mega šteklech. Vidělas ten botník v jejím kanclu?“ Bizárka  zavrtěla hlavou. „Naštěstí ne, nechodím k ní. Ale třeba jí to dodává sílu. Víš, jako to mají dominy. Proč by se jinak vůbec tady přezouvala do těch šílených bot?“  Nina zavrtěla hlavou, jako že neví.

Nevěděl to nikdo.

„Tak jí zkus pochlebovat,“ radil Bizárce kolega, když viděl, že si s Kobrou neví rady. Bizárka ale věděla, že tohle je na prd. Kobry berou komplimenty, jako zboží zadarmo, jim musí každý líbat střevíček a je to pro ně samozřejmost. Navíc, komplimenty od ženských přijímají Kobry blahosklonně, Kobra ostatní ženy bere jako poddruh. Uznává jen ty, které jsou nad ní hierarchicky výš a i ty jsou pro ni potenciální obětí.

Kobry jsou predátoři. A Bizárka už jednu Kobru zažila. Byla to stará Kobra. Ustála ji se ctí. Byla to velmi náročná hra, nebo vlastně kobří tanec, ale Bizárka upřímně doufala, že už další Kobru nepotká. A najednou, zčistajasna se zjevila. Kobra číslo dvě. Mladší Kobra. Bizárka věděla, že to bude průser. Jediná šance, jak přežít Kobru, je útěk. Kobru prostě nesmíte potkat. Bizárka to věděla a začala hrát o čas.

Bizárka ráda pozorovala lidi, snažila se jim porozumět, pochopit jejich chování a věděla, že už musí věřit jen svým instinktům. Nikdy ji nezradily. Ona spíš zrazovala je. Nelitovala ničeho, ze všeho se snažila poučit, ale Bizárka se nerada svěřovala, stejně jako si neuměla říkat o pomoc, neuměla si o svých pocitech povídat a až později přišla na to, že to nebylo dobře. Zbytečně opakovala chyby, protože jí chyběl vhled zvenčí, rada a názor někoho, kdo situaci chápe bez emocí, z odstupu. Bizárka si na všechno přicházela sama, ale komplikovaně a zdlouhavě. A najednou to bylo tady! Divnej, strašně divnej pocit v žaludku. Ten pohled Kobry ji mrazil. „Ta ženská nekouká, ona skenuje, ona má výraz šílence, nepřijde ti?“ zeptala se Bizárky Nina, zase s tím svým úsměvem, který Bizárku bavil. Nina všechno říkala s úsměvem, jako kdyby obsah toho, co říkala, prožívala jen uvnitř, z jejích vnějších projevů jste nepoznali nic a Bizárka jí to záviděla.

Problém Bizárky byl, že byla děsně čitelná, jí se myšlenky a nálady propisovaly do celýho těla a neuměla skrýt radost, vztek, nadšení, zklamání. A věděla, že je tím i zranitelná. No co, zase měla jiné silné stránky, ale její čitelnost byla její Achillova pata. A tak se Bizárka zatvrdila a rozhodla se, že tuhle Kobru ustojí. Jestli to teda je Kobra, protože úplně zřejmý to hned nebylo, ale ty divný pocity! Tak hnusně a stísněně se Bizárka s nikým necítila. U starý Kobry to bylo jiný. Bizárka byla ráda v její přítomnosti, stará Kobra měla šarm, charisma a protože byla stará, dlouho Bizárka věřila, že její zlý nálady jsou prostě vrtochy staré dámy a omlouvala je. Ale tíseň, kterou cítila v přítomnosti nový Kobry, takovou prožívala Bizárka poprvý.

„To jsou hezké boty, moc pěkná barva,“ řekla Bizárka krátce potom, co vešla do kanceláře Kobry. A v duchu se zděsila. Ty boty byly příšerný, zase další štekle v ordinérní Barbie růžové barvě a ještě s mašličkou nad podpatkem. „Tohle prostě nemá úroveň,“ pomyslela si Bizárka, která pořád zkoumala Kobru s cílem dát jí šanci. Bizárka nechtěla být příkrá, už jí nebylo málo let, aby dělala rychlé soudy. A když si lidi tipovala, tak s vědomím, že svět není černobílý, že nejsme roboti, že padne každý občas na hubu. Ale prostě u Kobry si pořád nebyla jistá, jestli je tak obyčejná a jednoduchá anebo to jen předstírá a je chytřejší, než vypadá. Ale ty její boty a jejich výběr Bizárku mátl.

Kobra si pro pobyt v kanceláři vybírala zásadně boty strašně lacinýho vzhledu. Vkus Bizárky byl jiný, ale čert to vem. Když ona v nich Kobra neuměla chodit, to byl ten průser. Pořád ty vylomený kolena. Člověk měl pocit, že jí musí nabídnout rámě, aby sebou nesekla. A s tím si Bizárka lámala hlavu. Proč? Žije někde na vesnici a nemá prostor se žensky vyřádit? Kompenzuje si ta Kobra něco? Nakonec, vždyť Bizárka taky měla práci jako únik z reality, roli zelené vdovy odmítla před dlouhou řádkou let a sama si to dělala těžký, protože když se zakousla do práce, tak to valila jak bagr. Ale taky proto si vymínila ten luxus, nechodit do práce primárně pro peníze, ale pro radost z práce. A proto byla ostražitá. Věděla, že je jiná a že to hodně lidí nechápe a nepochopí. Že chce dělat práci poctivě, dobře, že ji práce baví.

A taky Bizárka věděla, už od starý Kobry, že tohle Kobry závidí, když máte něco rádi, mají potřebu vám to pošlapat a zničit. Takže bude tahle nová Kobra ničit? „Uvidíme, do prdele, doufám, že ne „, doufala v duchu Bizárka.

Bolševismus má Kobra v DNA

„Jo, takovej bolševickej styl,“ konstatoval kdysi před lety kamarád Michal, když mu Bizárka popisovala, jak stará Kobra vede firemní porady. To bylo před lety,  kdy Bizárka zažila poprvé něco, co ji ohromilo. Pravidelně jednou týdně, vždycky v pondělí, se sešli všichni zaměstnanci v zasedačce a probíhala firemní  porada. Údajně tak klíčová, že se po dobu porady nezvedaly telefony a opravdu každý se jí musel účastnit.

Bizárka očekávala, že porada je od toho, že se vyhodnotí uplynulý týden, určí se priority pro ten aktuální, nasdílí se takové informace, které jsou relevantní pro všechny, když už tam sedí všichni, včetně slečny recepční, a bude se třeba i brainstormovat, jak ten týdenní cíl, nebo i dlouhodobý, společnými silami zvládnout. No, a že když už sedí všichni u jednoho stolu, bude se posilovat tým. Prostě motivovat, chválit po zásluze, budou se vybízet ke slovu i ti, kteří jinak dělají ten neviditelnej suport druhým, že zvedají telefony, nosí dopisy na poštu, vaří kafe, a při tom můžou mít na věc velmi rozumnej názor a můžou mít i skvělý nápad. Když už tedy na tý poradě musel sedět opravdu každý. A navíc, tady byly vztahy pitomý, všichni pomlouvali Kobru a nesnášeli jí, pomlouvali tedy i sebe navzájem, takže by si Bizárka uměla představit, jak ty porady využít pro posílení týmu a lepší atmosféry.

Ale to, co zažila a zažívala několik let, byl Bizár jako prase. V zasedačce zasedli všichni, někdy 15, jindy v plném počtu až dvacet lidí. A stará Kobra jela. Byla to pokaždé až dvouhodinová jebačka jednoho nebo více nešťastníků, který si zrovna vylosovali černýho Petra, a to před celou jednotkou. Probíhalo to následovně: Kobra poradu zahájila a měla slovo celou dobu. Kdo měl černýho Petra, to se mohl jeden jen dohadovat. Poznalo se to tak, že Kobra začala mluvit o agendě toho konkrétního člověka a začala dehonestovat výsledky jeho práce. Ale dělala to strašně pokoutným, škodolibým a vlastně vychytralým způsobem.

Nasadila zoufalý obličej a mluvila v množném čísle „my“, „my prostě neumíme ten projekt dobře uchopit, no, děláme to špatně, Petříček mi radí“ (Petříček, Pavlíček, Josífek, Jájinka a další jména, která padala, patřila kamarádům, se kterými chtěla Kobra udržovat dobrý vztah, protože měli důležitý funkce nebo hodně peněz a který si zvala na kafíčko a stěžovala si, že má ve firmě děsně neschopný lidi). Takže „Petříček se tady minulý týden stavil za mnou a povídal, že bychom měli udělat všechno jinak. No děláme to špatně, ale já vím, prostě to neumíme, asi to celý zavřeme. Já si myslím, že by to bylo lepší, trápíme se, já bych to zvládla, ale nemám na to už čas,  co všechno já musím zvládat, a holky se na tom projektu trápí, chudinky, no, ne každý to zvládne“…a holky „chudinky“ tam seděly jak zmoklý slepice, bylo jim trapně, a navíc si nechaly líbit kydání na hlavu, který nebylo oprávněný. Jednak se Kobra vždycky dovolávala na slova někoho druhýho, takže třeba Petříčka, který přišel na kafíčko jednou za uherský rok a věděl o tý práci a stavu projektu jen to, co mu řekla Kobra, což bylo vždycky zavádějící, a POZOR, stará Kobra kydala na hlavu tehdy, když se dařilo. To Bizárka odhalila až po čase. Byla to taktika. Něco se ti povedlo, šup, a tady máš za uši. Nikdy nepochválit. A když, tak překvapivě, když se to vážně posralo. Dlouholetí zaměstnanci to snášeli, prostě už si zvykli. A součástí týhle Kobřiný hry, kdy se z jedněch udělali extra blbci a neschopové, bylo v zápětí stavět na piedestal ty největší lemply. Takže jeden, co pořád chlastal, fotograf, (Bizárka s ním zažila focení, kdy fotila kampaň s olympijským vítězem a ten blb evidentně zase přebral večer před tím, takže dorazil na focení bez nabitýho foťáku, což se snažil omluvit tím, že si asi foťák půjčil jeho syn a on to nestačil zkontrolovat) a tak tohohle typa Kobra oslovovala zásadně zdrobnělinou a tak vehementně adorovala jeho práci, která byla přeplacená a šílená. Kobra věděla, že je Jeník jeliman, ale byl to její sociální případ, starý kamarád, který by vážně, asi jako jediný, sotva kde našel jinou práci. Takže v jednu chvíli Kobra mučila a urážela schopný lidi, ale pozor, byla tak velkorysá, že to formulovala jako „my“, protože zase koule na to, aby řekla veřejně „no, ty, Jarmilo, to jsi tedy udělala špatnej job a nepovedlo se ti to“, na to koule neměla. Ale když se něco opravdu nepovedlo, potom Kobra byla veřejně velkorysá, Jarmile říkala Jarmilko, a byla slaďoučká a Jarmilku chránila a měla pro ní moc pochopení. “ Jarmilka se snaží, no, má toho opravdu hodně, ta práce je náročná, ale sama to prostě nezvládne a já se tomu věnovat nemůžu.“

Čili na poradě, kde Kobra sjela kolegyně za super odvedenou práci, kdy dovalily grant na několik set tisíc, Kobra svým „my to neumíme a co to je nějakých pět set tisíc, no, kdybych na to já měla čas, seženu milion minimálně“ a k tomu přidala historku tisíckrát omílanou, jak jednou byla na akci a všechny okouzlila a ještě ten večer měla přísliby na ohromný dary, tak následovala veliká pochvala notorikovi Jeníkovi, který vlastně nedělal nic, byl v lihu, celá firma si všechno fotila na mobily, protože Jeníkovo fotky byly naprosto nepoužitelný a Jeník každopádně byl oblíbený brouček a všichni dostali vynadáno, proč Jeníka nezvou na akce, neinformují ho, aby tam mohl pořídit fotografie. Zajímavý bylo, že když to byla důležitá akce, sama Kobra využívala jen fotky, focené jiným fotografem. Jeník byl totiž boží, fotil zásadně ze spodu podia, divně natáčel foťák, takže i anorektik vypadal na fotce jako stokilový se třemi bradami. Anebo fotil lidi, když zrovna měli otevřenou pusu a strkali si do ní jednohubku, takže mezi desítkami fotek nenašel člověk jedinou důstojnou.

Bizárka po první takový firemní sešlosti byla jak Alenka v říši divů. „Ty vole, co to je,“ říkala si. „To je masakr a totální hnus.“ Bylo  jí těch lidí líto a vážně se pak vytrvale snažila jim napovědět, aby šli pryč a nenechali si to líbit. K Bizárce si tohle Kobra nedovolila, takže Kobra dobře věděla a tipovala si, na kom si může honit ego. Když o svých lidech mluvila, tak ve smyslu, jaký to jsou ubožáci nezaměstnatelný a ona se o ně musí postarat a zachránit je, aby měli na složenky.

Bylo až zrůdný, jak ráda si zvala Kobra na kafíčko důležitý lidi, kterým však vyprávěla pořád stejnou a naučenou písničku, „No, my děláme, co můžeme, ale všechno leží na mě, co můžu dělat, ty mí lidičky se snaží, ale jsou to moulové, ale vyhodit je nemůžu, kdo by je zaměstnal…“ Bizárka byla často přítomná těmto schůzkám, byla pravou rukou Kobry a trpěla to, byla blbá, brala ohledy na její věk a pořád ji omlouvala. A taky to s ní Kobra pěkně uměla. Bizárku potřebovala, vydělávala prachy, makala o víkendech, rozjížděla x projektů, ale zkoušela to na Bizárku taky. No, a když přepálila, lísala se a dolejzala, což jí Bizárka dlouho žrala a odpouštěla její schválnosti, prostě vrtochy staré paní.  Dávno už ví Bizárka, že leda hovno, že to byla stará Kobra. Kobra prostě tančí, stáhne se na chvíli a zase zaútočí, má to v DNA. Nepřestane, je to prostě její pud. Ty slabší, prostě submisivní lidi má Kobra potřebu trvale mučit zvolna, nenápadně, ale vytrvale. Neumučí je úplně, potřebuje je na každý den, jako svojí dávku ranního kafe, ale potřebuje i silný sousta. Silnější osobnosti ji baví víc, jsou pro ni výzvou, pokud je chytrá Kobra, užívá si to jako šachovou partii. Blbá Kobra ne. Ta se silných a hrdých lidí okamžitě zbaví. Ale každá Kobra si pěstuje blbečky a práskače, kterými opovrhuje, ale navenek je strašně protěžuje. Rozmazluje je, za zády se jim vysmívá, ale oni tvoří její svitu.

„Prostě bolševický styl“, řekl kamarád Michal a měl obrovskou pravdu. Bolšvismusm – to je ponižování, jájismus a patolízalství.

Každýho volba

Bizárka si sjížděla na mobilu svoji pravidelnou dávku informací večer před spaním a narazila na článek, že zase jeden mladej dobrodruh se rozhodl bivakovat v karavanu někde na druhým konci světa a věnovat se jen surfování. Hmm, prý před tím pracoval v korporátu a nechtěl takhle strávit zbytek života.

Upřímně, takový lidi Bizárka obdivovala, na tohle by neměla koule, nikdy nebyla až tak velkej dobrodruh a taky měla ráda svoje jistý. To si musí spravedlivě přiznat. A na pláži dovedla hezky prožít pár dní dovolený. Ale plácat se tam celý týdny nebo měsíce? To vůbec. Ano, Bizárka potřebovala práci, stejně jako sport, a kulturu a svůj domov s věcmi, který pro ni byly důležitý. Ale obdivovala se lidem, kteří byli jiný a měli jiný hodnoty. Neodsuzovala, dokud jí ty lidi neškodili a nepřekáželi.

Stejně tak se obdivovala lemplům. Lidem, kteří spokojeně prozevlovali v práci každý den. Ona by si je do týmu nevybrala, takže s nimi nepracovala, a tak je tolerovala. Co taky jiného. Každý, s kým nemusela pracovat a rozčilovat se, protože byl buď pomalý, líný, ne dost bystrý, tak jí mohl být ukradený. Takhle si lidi kolem sebe Bizárka značkovala, jestli by si je vzala do týmu, jestli by s nimi chtěla pracovat. Jednou jí jeden skvělý mentor řekl: „Vaše silná stránka je, že dovedete poskládat svůj winning tým.“ A Bizárka si často na ty jeho slova vzpomněla, protože pokaždý měla svůj vítězný tým. Měla kolem sebe lidi, některé už znala i hodně let a pracovně se zas a znovu setkávali. A tohle je výhra! Mít lidi, kterým věříte a oni vám, jste sladění ve stylu práce a hlavně vás spojuje potřeba dělat dobrou práci, ze které máte radost.

A svým způsobem Bizárku fascinovalo, jak dovedou některý lidi svůj čas prozevlovat. Už ji to nevytáčelo a už vůbec neměla potřebu někoho měnit. To spíš už takový lidi litovala. „Není přece nic horšího, než nuda,“ děsila se Bizárka v duchu. Málo práce člověka ničí, nemusí přemýšlet a blbne, nemusí bojovat s časem a je zpomalený, nemusí dělat víc věcí najednou a není flexibilní a odolný vůči stresu, nemá sám ze sebe radost a je negativní, nemusí se učit novým věcem a nemá otevřenou mysl. Je to prostě ve výsledku chudák.

„Každýho volba,“ říkala pokaždé Bizárka kolegyni, když nadávala na líné kolegy, a radila jí, aby šla pryč. Byla to bývalá Bizárčina kolegyně, která doufala, že najde klid a pohodu ve státní instituci, ale trpěla tam jako zvíře. „Takový zevlování se nedá vydržet“, tvrdila pokaždé Bizárce, když spolu mluvily. Na to ale měla Bizárka pokaždé stejnou odpověď: „Každýho volba. Ty ty lidi nezměníš, jsou tam v přesile a ubijí tě. Buď se přizpůsobíš, anebo zmizíš. Musíš opustit komfortní zónu, jinak budeš jako oni.“ Bizárka přemýšlela, jak je možné, že se někde vytvoří taková přesila lenochů a budižkničemů. Ale s tím ať si láme hlavu někdo jiný. Bizárka si vždycky našla spřízněné duše. Je to každého volba a Bizárka už opustila komfortní zónu několikrát a nikdy nelitovala.

Bizárka chápala systém, jak je nastavený, bohužel, s cílem lidi zotročovat. Chápala že každý člověk má jinou motivaci a jiný existenční potřeby, bůh ví, že Bizárka měla k lidem respekt. Cenila si lidí, kteří uměli, pracovali a nebyli přizdisráči. I ty Bizárka uměla pochopit, ale nevážila si jich. Bizárka nechtěla promarnit žádný svůj čas, absolutně ně. Věděla, že je jiná a že to hodně lidí nechápe a nepochopí. Že chce dělat práci poctivě, dobře, že ji práce baví. Bizárka měla taky svůj příběh. Stačilo malilinko a byla mrtvá. Už před tím jela naplno, když byla mladá, flámovala jak o život, když nakupovala hadry, zase do posledního centu, a možná byla nepokorná. Asi určitě, a tak měla svůj příběh, přežila a žila dál.

Ale Bizárka nechtěla svůj příběh povídat a nikdy se nepídila po příbězích druhých, ale poznala, kdo ví, o čem je život. S takovými lidmi si rozuměla. Takoví lidi ví, co chtějí a nechtějí. Vědí, s kým chtějí marnit čas a s kým ne. V práci i v soukromí. Kolik přátel Bizárka odbouchla, protože sledování pátečního Všechnopárty mělo pro ní větší cenu než prozevlovanej čas na nudný návštěvě.

Jednou za Bizárkou přišel na pracovní schůzku Jen, mimochodem skvělý člověk. Bizárka jej poznala při spolupráci na jednom projektu před několika lety a náhodou se zase pracovně setkali. A Jen Bizárce u stolečku v kavárně, což nebyla kavárna, ale takový nedůstojný prostor u kávovaru, kde vás míjí každý procházející kolega, řekl: „Tady se každý tváří strašně naštvaně.“ A Bizárka to pozorovala každý den a věděla, že Jen má pravdu, a tak mu odpověděla upřímně: „Asi nemají svojí práci rádi.“ A oba dva s Jenem povzdechli. Bizárka měla hezkou práci, kterou nikdo před tím nechtěl. On právě připravoval projekt, kterýmu se víc lidí vysmívalo, než fandilo. Oba dva měli svojí vizi a chtěli si vytvořit ostrov pozitivní deviace. Věděli, že to jde. Věděli, co chtějí a nechtějí. A věděli, že spolu chtějí zase spolupracovat.

Nic není náhoda. Všechno je každýho volba.

Ne, jehly ne

Bizárka milovala boty. I kabelky. Ale boty ještě víc. Nebyla maniak, ale všímala si, jak jsou lidé obutí, hodně to o člověku napoví. Prostě vnímala lidi jako celek, ale sledovala i detaily. Jasně. Doba, kdy si přivezla deset párů bot z konference z Ameriky, aby je po letech jemně obnošené a některé i zcela nenošené vyhodila, už skončila. A byla to marnivost strašná. Ale mohla si to dovolit, byla svobodná a mladá. Takže i když sama Bizárka už byla střídmá, co se nákupů bot týkalo, věřila, že boty hodně lidí podceňuje. Boty prostě podtrhnou styl, anebo ho zabijou.

A tak si Bizárka po nástupu do nové práce nemohla nevšimnout Ťapinek. Mladý, krásný holky, který se vlnily firmou na vysokých jehlových podpatcích celý den. Ťapinky uměly na jehlách chodit, to zase jó, ale Bizárku to polekalo. Ťapinky vypadaly jako inventář na ozdobu, Bizárce to prostě evokovalo nulovou práci. Ty jejich podpatky byly opravdu šíleně vysoký, takže to limitovalo rychlost jejich pohybu a upřímně, hodily se na návštěvu večerního baru spíš. Ale co, stačí se podívat na oblečení reportérů večerních zpráv, která je na takový úrovni, že za chvíli bude mít reportér kérku na čele a číro a nikoho to neurazí. A reportérky už teď mluví na kameru v šatičkách jak z bordelu.

Bizárka tedy jen doufala, že vysoké jehly nejsou v týhle firmě předepsaný dress code. To jí na pohovoru neřekli. A ona vážně nebude chodit v práci na jehlách! Je to přece taky o rychlosti přemísťování, nebo ne? Ani její starší brácha jí v chůzi nestačil a jediný, kdo chodí rychleji než ona, je její manžel. Na jeden jeho krok musí Bizárka udělat dva. Ale to je jediný člověk, který chodil rychleji. Bizárka prostě vždycky chodila rychle, a proto nesnášela podpatky. Svolila k výjimkám, jako je večeře s manželem, kultura nebo akce na velkou večerní. Ale pro všední den, kdy lítala v kanceláři, řídila auto, valila se metrem a po cestě domů stíhala nákupy na večeři? To prostě odmítala.

Bizárka dál sledovala s upřímným zděšením Ťapinky. Tak si je pojmenovala, protože každýho, kdo jí více zaujal, si Bizárka pro sebe pojmenovala. Bizárka už viděla pěknější a daleko víc posh kanceláře, kde se to hemžilo Krasoněma a kde nemohla být nepěkná holka bez podpatků. Ale do tohohle prostředí to Bizárce nepasovalo. Tady to byl mišmaš a místo, kam skoro vůbec nezavítal nikdo zvenčí za celý den, takže nosit podpatky, když není kontaktu s klienty, přišlo Bizárce praštěný, ale zase chápala, že mladý holky si to chtěly užít, taky ty podpatky zeštíhlují nohy, někomu dodají výšku a třeba tam byli nějaký krasoňové, kterých si zatím Bizárka nevšimla.

Bizárce se líbilo, když byla firma čitelná i podle stylu oblečení, prostě i v tom, když se propisoval rukopis firmy. Mělo to větší úroveň a šmrnc.

Bylo srandovní, ještě když Bizárka pracovala v korporaci číslo 1., pozorovat, jak po návštěvě konference v Americe všichni nakoupili trička s koníkem, protože v nich vystupovali všichni řečníci a nosili je i největší šéfové, ale bylo to vlastně ve výsledku fajn. Anebo košile u pánů, nosily se takový pěkný barevný z drahejch materiálů, který se prodávají v butikách na letištích, no, prostě, bylo poznat, že je člověk ve firmě, kde se hodně lítá, lidi měli inspiraci a hezky voněli, protože poslední diety utratili za parfémy v letadle.

Vysoké podpatky signalizovaly Bizárce dámičku, fenomén všech korporací a pseudokorpací. Ťapinky byly ale Ťapinky, mladý kočičky. Dámička je vystajlovaná, už ve věku třicet a výš a většinou od hlavy až po paty ve výsledku overdressed. Dámička je dokonalá, bere se hodně vážně, „je důležitá jak prdel“, řekl by Bizárčin manžel. S typickou dámičkou se špatně pracuje, nemá moc smysl pro legraci a je to klasický korporátní živočich, který se vyvíjí úměrně se svojí funkcí a pozicí. Čím větší má funkci, tím větší je dámička a tím větší nosí podpatky. A věkem se to děsně horší. Před lety ještě dámička měla vylomenou ruku a v lokti se jí houpala kabelka, ale to už poslední roky opadlo, všimla si Bizárka. Přece jen elegantně – ležérní styl se propašoval i do korporací a fenomén tenisek přinesl revoluci. Naštěstí pro Bizárku. Ale s klasickýma Dámičkama nehne žádná módní revoluce, protože, o tom byla Bizárka přesvědčená, pro ně to byl zásadní kus jejich identity a podpatky jim dodávaly sebevědomí.  

Když později Bizárka odhalila, že Ťapinky mají ve skříni mraky krabic s lodičkami, v různých barvách a ty si přezouvaly v kanceláři podle barvy oblečení, vlastně to musela ocenit, bylo to sofistikovaný. Pořád lepší než klasický bačkory, i to zažila a byl to pokaždé odzbrojující zážitek, když vás přivítal v kanceláři ředitel nějaké firmy v pantoflích. Prostě trochu míň berete takového člověka vážně a je to rušivý. Ale je to praktický, uznala Bizárka, mít takhle na x hodin v práci jinou a vlastně hezkou obuv, svoje všední boty si nelikvidujete, tedy, pokud si přezouvá člověk jiné hezké boty a ne pantofle nebo jinej příšernej druh domácí obuvi.  Ale Bizárka už si tenhle návyk neuměla osvojit, takže se přezouvat nebude a do lodiček už vůbec.

„Pokud to nebudou vyžadovat i po mně…,“ pomyslela si Bizárka. „Ať si dělají, co chtějí. A co když jsem už moc americká? Prostě je to jiná firemní kultura, asi se to na mě podepsalo,“ přemýšlela Bizárka. Ona sledovala ty jehly a viděla, že ostatní zase pozorují její tenisky. „Zlatej Kanye West,“ myslela si Bizárka, „udělat z tenisek módu byl tah jako prase.“ A šla si vybírat další air maxy. Krásný, drahý a luxusně pohodlný boty.

„Mami! Boží barva!“ vykřikli synové, když viděli Bizárčiny nové tenisky, sotva přišla večer domů. „Nechala jsem si je poslat z Holandska, tady tuhle barvu neměli,“ řekla Bizárka.

Já jim do tý polívky plivnu

Jednoho dne nastoupil do domu nový kolega. Žoviální, přátelský, děsně veselej a hlavně: s extrémním důrazem na to, aby mu to slušelo. Byl vyladěnej, vystajlovanej, a tak si ho Bizárka přejmenovala na Dandyho. Bizárku bavilo dávat lidem přezdívky, už měla Viktora Čističe, Ťapinky, Přizdisráče, Kobru, Dámičku, a navíc měla Bizárka problémy zapamatovat si jména.

V každý větší firmě a v korporaci na tuty najdete Dandyho. Je víc na ozdobu, než na práci, ale neublíží. Je to bystrý týpek, programově nedělá křivárny, chce si užívat a má takový přístup k životu i k práci. Dandy se usmívá, Dandy je prostě pořád v roli. Chybí tomu určitá lehkost bytí a po chvíli vás to s ním nudí, ale v práci je důležitý vyhnout se Kobrám, Přizdisráčům a raději deset nebo i dvacet Dandyů.

A tak tady jednoho dne měla Bizárka Dandyho. A byla za něj ráda, Dandy pro ni neznamenal nebezpečí. Nebezpečí znamenal pro Bizárku každý, kdo by jí mohl škodit v práci, přesněji, kdo by ji chtěl omezovat, buzerovat, cíleně házet klacky pod nohy. Bizárka měla ještě hodně plánů, chtěla vidět výsledky práce rychle a klasický korporátní hry jí už dávno nebavily.

A ještě jedna věc Bizárku na Dandym bavila, zdravil. Na rozdíl od mnoha jiných, vlastně většiny kolegů, zdravil. Třeba desetkrát za den a rozzářeně se u toho tvářil, vysypal žoviální hlášku z rukávu a bylo to příjemnější, než ty otrávený ksichty. Ale jednou Dandy Bizárku nepozdravil! Zdálo se jí to, že dělal, že ji nevidí? Možná to byla náhoda. Pak ale jednou Bizárka vstupovala na chodbu k výtahům a nebylo pochyb! Dandy ji uviděl a škubnul sebou, aby rychle změnil směr, a vlezl do jiných dveří. Prostě Bizárku nechtěl potkat, a to byl teda šok. Bizárka věřila, že všechno se dá vyříkat. Neměla s Dandym žádný problém. Ani on s ní přece. Proto se rozhodla, že hned, jak to půjde, dojde za ním do kanclu a zeptá se ho. Přece za ním teď nepoběží.

Když přišla Bizárka k Dandymu, nenasadil svůj obligátní americký úsměv, bylo vidět, že je nesvůj. „Proboha, co se stalo?“ ptala se v duchu Bizárka. A šla rovnou k věci. Zeptala se Dandyho, jestli je pracovně všechno v pořádku, a jak se má. Viděla, že se Dandy vykrucuje, přesto to rychle vybalil a Bizárka v duchu zaklela. Ta mrcha zatracená! Byla to Kobra.

Kobry nemají rády, když jsou vztahy mezi lidmi dobrý. Znervózňuje je to, Kobry jsou totiž extrémně paranoidní. A tak se tak stalo, Kobra zase udělala dusno, zbytečný divadlo, vymyslela pseudoproblém. Bizárka věděla, o jakou hru jde. Rozeštvat lidi, demonstrovat moc, plivnout do polívky.

Jednou před lety, když pracovala Bizárka pro starou Kobru, seděla u ní v kanceláři a sledovala, jak stará Kobra sjížděla kolegy, kteří dokončili přípravu na kampaň, odvedli kus práce a nutno podotknout, že dobré práce. Když kolegové z kanceláře odešli, Kobře se změnil výraz ze znechuceného šklebu v úsměv a s jiskrou v oku Bizárce řekla: „To víš, že já jim do tý polívky plivnu.“

„Tak to si budu pamatovat, tenhle terminus technikus,“ říkala si Bizárka v duchu znechuceně.

Do korporátu podruhé nevkročíš

Hodně lidí nad korporátem ohrnuje nos. Ale je korporát a korporát. To Bizárka věděla a zase nebylo podle ní fér odsoudit to úplně. Jasně, že země vzniku a tam, kde sedí matka, hlavní ústředí, je určující, jaká je firemní kultura, jaká je hierarchie, jaký je styl práce, jak se do lidí investuje, jak se s lidmi pracuje. Strašně to bylo důležitý, mentalita národa a kultura země (kde korporace byla založená a odkud je řízená) se otiskuje až do takových detailů, jako je styl oblékání, mluvení, vyjadřování, nálada, barvy na zdech kanceláří.

Ano, už podle prvního kontaktu se slečnou recepční, už podle stylu výzdoby veřejných prostor, podle vzhledu lidí, kteří vás v chůzi míjejí, poznáte a pocítíte, kde jste.

Baví se lidi halasně a vesele? Anebo vás míjejí se sklopenou hlavou anebo s hlavou odvrácenou? Na tyhle detaily si Bizárka dávala pozor, podvědomě to vnímala a vyhodnocovala. Měla ráda umění a hezké věci a ocenila sofistikovanou výzdobu. Například když firma vyvěsila na zdi zasedaček obrazy českých výtvarníků, které i obměňovala v časových intervalech – jsou už i takové služby, které pronajímají obrazy za tímto účelem –  Bizárka nepodceňovala vnější stimuly a podněty. A to je přece známá věc, že i vymalování kanceláří na jinou barvu lidi vytrhne z pracovní letargie. Je tolik detailů, které office management, nebo jinak nazvaný aparát, často podceňuje.

Bizárka by do prostoru pouštěla i vůně, dekorovala by ostošest, protože sama věděla, že když se cítí dobře, netlačí ji boty, vezme si přesně to správné oblečení pro ten den, cítí se skvěle a vsadila by se o cokoliv, že to ovlivňuje její pracovní výkon, pohodu. Prostě jí to líp myslí a líp se vyjadřuje. A Bizárka si vždycky dělala svůj pracovní koutek útulný, osobní, svůj, fotka dětí nemohla chybět.

Takže, když vstoupíte do budovy korporace, kde vidíte ubohou výzdobu, uboze upravené veřejné prostory, mdlé barvy a smutné lidi, o čem to vypovídá? Že se šetří na lidech, že není vůle vytvořit lidem hezký prostor.

„Proč taky, že jo? Dřepí tu osm hodin, mají plat, kafe zadarmo, tak co by chtěli?“ přemítala Bizárka a mrzelo jí to. „Stačí strašně málo, spousta prachů se vyhodí oknem za jiný zbytečnosti, stačí říkat lidem, že jsou výjimeční, nejlepší z nejlepších, stačí se k lidem chovat slušně. Ale tak to je, můžou tomu stokrát říkat globální vesnice.“

Jednoho dne zavolala Bizárce její kamarádka, která sotva před pár dny nastoupila na nový job, na který se opravdu těšila. „Hele, tos neviděla, ty lidi v kanclu chrápou! No opravdu! Mají tam budík, polštářky, prostě jedou na štípačky, ale maj hovno co na práci, takže tam musí bejt zavřený a chrápou,“ vyprávěla zděšeně kamarádka Bizárce krátce potom, co nastoupila do státní instituce, což byl barák plný úředníků.

„Ty kecáš!“ nevěřila Bizárka.

Ale kamarádka jí zatvrzele přesvědčovala: „Vůbec ne! Já si přijdu jak v blázinci, takovej bizár si neviděla. Jedna holka tam za celý den objednala propisky, ty vole, nic víc za ten den neudělala,“ už skoro křičela kamarádka a zapřísahala se, že každej první job vezme.

„Ale zase bys tam vydržela do důchodu, sociální jistoty úředníka, co? Ne?“ ptala se Bizárka poťouchle.

Její kamarádka byla ze stejnýho těsta, byla makavá a žádná sociální jistota by ji nepřiměla hnít v tý nudě. „Tak se vrať do korporátu,“ navrhla Bizárka kamarádce. Ale ta zavrtěla hlavou: „To ne! Už ne, já chci jít k těm jeptiškám, nefunguje jim marketing, foundraising, to by mě bavilo.“

A Bizárka jí rozuměla, sama už do korporace zpátky nechtěla. Že tam teď je, bylo dílo náhody a ona si přišla, jako chytrá horákyně. Zatím…..

Kde potkáte Kobru

Kobru potkáte tam, kde se koncentruje moc. Kobra miluje moc, to především, jistěže i peníze a pozlátko. Ale moc generuje obojí, takže i toho se dočká.

Kobru nepotkáte v malý firmě s plochou hierarchií! Nikde tam, kde se musí makat, protože to by Kobra chcípla hlady.

 „Ta ať se modlí, aby ji nikdy nevyhodili, prací by se neuživila,“ řekl na adresu Kobry Bizárce její oblíbený kolega Tim. A tak na Kobru narazíte, například v korporaci. Velký korporát jsou velký posty a moc. „Kobru nikdy nikdo nevyhodí.“ odpověděla Timovi Bizárka. Oba s Timem věděli, že bohužel ne. Kobry jsou úkaz, a tahle „jejich“ byla prvotřídní. Zlá, pomstychtivá, intrikánka, a ještě asi hloupá, kdy Tim byl přesvědčený, že si toho byla vědomá. „Myslíš, že ví, že je blbá?“ ptala se nevěřícně Bizárka Tima, která stále na rozdíl od Tima nebyla schopná přečíst, jak jednoduchý a primitivní bylo  chování Kobry. Tim pokračoval: „Právě že to o sobě ví, proto se chová jako psychopatka, všechny schopný lidi likviduje, nemá na ně, nemá koule řídit lidi, kteří jsou chytřejší než ona.“ Bizárka neměla ráda slovo psychopat, i když Kobra zcela odpovídala oficiálnímu popisu psychopata. Bizárka si lidi pojmenovávala, jen některé, ty nejzajímavější, a tak takhle korporátní psychopatka byla pro Bizárku Kobra.

Kobra byla záludná, byla tak mazaná, že uměla být miloučká jako opuštěný štěně a během vteřiny se proměnila v hysterickýho blázna. A taky si Kobra kupovala lidi. Doslova kupovala s očekáváním, že za to právem očekává nadosmrti respekt, oddanost a totálně sehnutý záda. A pořád si lidi testovala, byla paranoidní a zlá. A protože tahle Kobra byla vážně třída, pěstovala si i svoje špehy, nohsledy, někdo jim říkal  „melody bojs“.

Jednou Kobra volala Bizárce v sobotu, aby ji informovala, že jí kupuje dárek, a Bizárka si v duchu nervózně zaklela. „ Do prdele!“ a přemýšlela: „Co to má sakra znamenat. Mám jako jít a něco taky koupit? A proč jako, nebyly Vánoce. A i kdyby, nebudu jí dávat dárek! A přece když chci někomu něco dát, tak to takhle neavizuju, je to divný!“ Přemýšlela dál: „Třeba je ale hodná, milá, opuštěná, a já jsem blbá a křivdím jí. Ano, křivdím jí.“

Z dárku se vyklubal nějaký krémík na paty, ale o krémík nešlo, Kobra začala s Bizárkou hrát hru kočky s myší, kdy pochopitelně Bizárka byla ta myš. Bizárka nechtěla krémík na paty, ale už připouštěla, že je Kobra hodná. „Ty vole, ona je mazaná,“ uvědomovala si Bizárka.

Bizárce bylo s Kobrou úzko, od začátku a pokaždé, když byla v její přítomnosti. Ale! Dostala krémík, který nechtěla. A to byl jenom začátek.

Příběh od konce

„V práci trávíme desítky let. Desítky!!!. A práce přece musí člověka bavit,“ říkala Bizárka kolegyni, která jí přemlouvala, aby neodcházela. A Bizárka dál mlela svoji: „Dokud chodím do práce ráda, vydržím všechno, blbcům se vyhnu a chodím jinou chodbou, s lemplama prostě nepracuju a dělám za víc než za dva.“

Bizárka s kolegyní Šarlotou se právě vracela autem ze služební cesty, Bizárka řídila a Šarlota Bizárce neoponovala, ale snažila se jí vysvětlit, že bez ní tam už nebude ráda.

„Já vím, taky to nechci, už dělám šílený kompromisy, ale ta kráva mě ničí, vědomě, programově, utahuje mi smyčku.“

Šarlota zavrtěla hlavou: „Ale já jsem opravdu nepoznala člověka, jako jsi ty. A to jsem už ve firmě hodně let.“

„Protože jsem cvok!“ odpověděla se smíchem Bizárka, která byla ve firmě necelé tři roky. Byla to pravda, měla jinou motivaci k práci, hodně se tím lišila. Jednou jí to bývalý kolega, to ještě pracovala pro amíky, řekl skoro vyčítavým tónem.

„Víš, ty bereš práci jako hru, ty nemáš děti, rodinu, jsi ekonomicky nezávislá, pro tebe je to hra!“ A Bizárce se zdálo, že jí i trochu záviděl. A nyní, s odstupem mnoha let, jeho slovům rozuměla.

Před lety, to byla ještě Bizárka mlaďounká a na startu kariéry, se jí každý mentor nebo kouč ptal – mimochodem, poslední roky se s nimi roztrhl pytel – na to samé: „ Kde se vidíte za pět, deset let? “ Bizárka tyhle otázky nesnášela a dost si odpovědi vymýšlela. Byla mladá, dělala práci, která ji bavila, měla bezvadnou partu kolegů a skvělýho šéfa a nevěděla, jestli chce být ředitelkou zeměkoule, jestli vůbec kdy založí rodinu, nebo jestli to celý zabalí a pojede meditovat do Indie.  

Bizárka s kolegyní Šarlotou se už blížili k Praze a Bizárka zase promluvila: „Vím jasně, co chci, a nebudu z toho slevovat. Chci dream job. Pro mě dream job! Vždycky jsem takový měla, pokaždý mě k němu zavedla náhoda, ale náhoda přeje připraveným. Vím, co umím, znám svoje silný stránky. Dávám ze sebe to nejlepší a mám vize, mám plány, mám energii.“

„Vezmi mě s sebou,“ řekla prosebně Šarlota.

Bizárka měla Šarlotu hodně ráda a mrzelo jí, že opustí jí a další bezvadný lidi, ale věděla, že jednou Kobře v duchu poděkuje, teď by jí ale nejradši rozbila hubu. Bizárka už prozřela a měla vztek. Vztek podobný tomu, jaký asi prožívají oběti násilí. Měla vztek na sebe, kam až to nechala dojít a co si nechala líbit.

„Kdo je Kobra?“ přemýšlela Bizárka, „zlo, který nastoupí z pozice moci“. Jak prostě to vystihl Bizárčin manžel, když se mu konečně svěřila: „Kobra dělá zlo, protože může.“ Jednoduchý jako facka. Když potkáte Kobru a ona se do vás zakouká, uštkne vás. „Uffff, už teď cítím úlevu,“ vykřikla nadšeně Bizárka, když se rozhodla, že odejde.