Zachrání nás zkušenosti a emocionální inteligence, citoval fyzika Stephena Hawkinga Pavel Beňo, psycholog, který o psychickém násilí debatoval v radiu s Bizárkou. Oba přijali pozvání, aby si s moderátorem radia povídali o psychopatech, o vztazích na pracovištích, o zneužívání moci nadřízenými.

To téma je tak široký, až to Bizárku zaskočilo a uvědomila si, že měla klapky na očích. Nelze vidět problém jenom přes svoji zkušenost. Ubližují i podřízení nadřízeným, mladší starším, ve firmách, na univerzitách, „samostatnou kapitolou jsou i vztahy pacient versus lékař“, řekla Bizárce kamarádka, se kterou si Bizárka nedávno povídala.

Ale jedno má celé tohle téma společné, lidskost. Ten lidský rozměr, který jako by vymizel. Jasně, že nevymizel, ale je potlačovaný, někde záměrně, někde z blbosti, z nevědomosti. A pan doktor  Beňo měl pravdu, když zdůraznil, jak je zásadní zralost, životní zkušenost, moudrost. Tak si hned Bizárka gůglila Stephena Howkinga a našla jeho citát, který fyzik použil v souvislosti s umělou inteligencí. Zajímavý, Stephen Howking patřil mezi její skeptiky.

Tak zjednodušenou optikou Bizárky bylo zjevný, že i přes rozmach techniky a co nás s ní ještě v budoucnu čeká, musíme zůstat lidmi, s emocemi a s chutí žít a s vírou v lidi. A zrovna to prostředí korporací tomu nenahrává, z lidí jsou stroje, prostor pro vlastní tvořivost a názory a kreativitu se smrskává čím dál víc, „jojo, ať žije globalizace“, povzdechla si Bizárce kamarádka, když jí vyprávěla, jak to teď ve firmě, kde pracuje, vypadá.
„Sekretářku řediteli dělá holka z jinýho konce světa“.
„Jak to může fungovat?“ nechápala Bizárka?
Jednoduše, a to měla ještě na výběr, jestli bude dělat asistentku řediteli ve Finsku, sama sedí v Rusku, ale vybrala si našeho českýho. Všechno se jede online, přes video, nepotřebuješ vůbec osobní kontakt. Bizárka zavrtěla hlavou.
„A pak se všichni seznamujou jenom na seznamkách přes telefon a nikoho stejně nenajdou a jsou navždycky singl a nerodí se děti a jde to celý doprčic“.

Bizárka ráda pracovala s mladejma lidma, bavilo jí sledovat jejich životní styl, uvědomovala si ty ohromný rozdíly mezi tím, jak žila kdysi ona a žijí třicátníci teď. A ve firmě, kde Bizárka pracovala, bylo takových mladých hodně. Všechno kancelářský krysy a Bizárka mezi ně patřila, i když s tím bojovala, jezdila do terénu, byla kancelářská. A tohle HR bylo takový hodně mlaďounký, Bizárka jim říkala HR mateřská školka.

Pochopila, že s nimi může řešit dietu, oblečení a pak se aspoň poučit, jak fungujou ty šílený seznamky na internetu a to bylo vlastně asi tak všechno. Tak nějak nepřekvapivě to byla skupina plná žen, teda, spíš holčiček, svobodných, bezdětných, ale jednou za týden se tam zjevil Martin, jediný mladý muž, který seděl v jiný pobočce mimo Prahu. A celý tý povedený partě šéfoval Viktor Čistič.

Když Kobra vyhodila jednoho ředitele, z plezýru, ze dne na den, přemýšlela Bizárka, jestli si někdo z  HR mateřinky uvědomuje, že má ten chlap rodinu, že má povinnosti a závazky vůči ní a že to vážně není prdel, když přijde člověk o práci. A ještě hůř, když o ní přijde, protože Kobra měla svůj den. No, tak jednoduchý, že by se jen Kobra blbě vyspala, to nebylo, Kobra se na Artura připravila, štval jí, protože to byl šikovný, zkušený chlap a ještě ke všemu hrdý, což se pozná i podle chůze. Pracoval v tý firmě už pár let, než Kobra nastoupila. A Kobra, nejistá, vyklepaná, ustrašená osoba s takovým člověkem nedokázala pracovat.

A tak Viktor Čistič strčil hlavu do písku a HR partička zařizovala papíry na odchod a s Arturem vedli rozhovor a dávali mu podepsat výpověď a tohle všechno se pokaždé odehrávalo v akvárku. Skleněný, veliký kanceláři, kolem který vedla chodba do open space a všichni viděli přesně, co se odehrává a Bizárka pokaždé přemýšlela, jestli to je záměr. Zvrhlý psychologický záměr, jak vystrašit ostatní. Protože každý, kdo kolem akvária prošel, si v duchu říkal „chudák“, a předstíral, že ani periferně nevidí, co se v akvárku děje. Ale každý to viděl, věděl a bylo mu trapně.

Bizárce ty holky z HR nevadily, ale jejich vnímání světa bylo strašně jiný. A nešlo jim to zazlívat, žily v jiný realitě. Tak strašně jiný, že nemohly pochopit, jak bojuje s časem každá zaměstnaná matka, jak je těžký naplnit ledničku pro puberťáky, kteří jí každej den vybílý, jaký starosti má chlap, který má doma dvě děti a manželku na mateřský a on je živitel. A že všichni tyhle lidi jsou pracovití a efektivní, protože znají hodnotu času a uměj rozlišovat blbosti a jsou už dospělí, jsou rodiči. A spoustu jinejch věcí tyhle holky nedokázaly pochopit, protože to prostě nikdy nezažily.

A když Kobra vyhodila druhýho ředitele, taky chlapa od rodiny a zkušenýho a týden před tím mu skákala po krku a vykřikovala „ you are my hero“, tak Bizárka řekla Janince z HR, „hele, tohle je přece špatně, není to sranda přijít o práci, a vy přicházíte o kvalitního člověka, jenom proto, že si Kobra usmyslí? A ti chlapi živí rodiny, nenajdeš novou práci do druhýho dne.“ Janinka se zadívala na Bizárku pohledem, který byl naprosto výmluvný. Bizárka nepochybovala, že takhle Janinka neuvažuje.

Cvak, a v akvárku seděla Bizárka. Že dala výpověď sama, nebylo podstatný, kulisy byly stejný, ona seděla naproti Martinovi, každý kdo prošel chodbou jednou anebo opakovaně přesně věděl, co se v Akvárku odehrává. Ve firmě byly i další zasedačky, který nebyly skleněný, byly určený pro návštěvy a byly na druhém konci chodby přes celý patro a měly zdi a plný dveře. Bizárka až do té doby nechápala, proč se tak choulostivá, intimní a v danou chvíli velmi nepříjemná věc neodehrává za zavřenými dveřmi. Proč se celý proces vyjednávání a podepisování předávacích protokolů a smluv a všeho kolem odehrává před očima všech.

Měla jedinečnou příležitost to zjistit, konečně byl ten den D, odcházela z toho Bizáru a seděla u stolu ve skleněné zasedačce s Martinem. Martina měla ráda, byl hezký, bystrý, i když mladý, působil daleko vyzráleji a z těch HR holčiček jí přišel nejvíc kompetentní. Taky byl svobodný a bezdětný, ale cítila u něj Bizárka víc empatie, než u ostatních.

„Martine, proč jsme tady v akvárku? Nemohli jsme jít do zasedačky pro návštěvy?“ zeptala se Bizárka Martina.
„Je to tady blíž k tiskárně.“

Přecenila je všechny, Bizárka, žádná psychologická hra.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *