Terapie je u konce

Bizárce se už nezvedal žaludek, když pomyslela na Kobru, ale to Jabor nevěděl. A tak jí dojal, když s ním seděla u domácí limonády v jedný pražský kavárně a vyprávěl jí, jak se má a Bizárka se ho ptala na práci a Jabor se v půlce věty odmlčel a zadíval se omluvně na Bizárku. Bylo to milý, bál se začít mluvit o Kobře, tak se s takovým provinilým výrazem přerušil a nevěděl, jak pokračovat dál.

„Klid, Jabore, mě je už Kobra úplně šumák“, zasmála se Bizárka. „Takže povídej, co ta mrcha zase provedla?“

Bylo to tak, blog byla terapie, kterou si Bizárka naordinovala spontánně. Nikdy by jí nenapadlo psát blog, nikdy nechtěla psát větší texty natož aby kdy bylo jejím snem psát knížky. Ale blog měl ohromný přínos v mnoha dalších ohledech. Nepochybně si Bizárka díky blogu a psaní odbyla tu nutnou dobu, kterou potřebovala k tomu, aby pochopila, proč se stalo, co se stalo.

Díky blogu poznala výjimečné osobnosti. Téma Kobra jí otevřelo hodně dveří. Bizárka pochopila, proč potkala Kobru a musela s ní strávit nějaký čas svýho života. Bizárka věděla, že každá zkušenost je dobrá a má potenciál posunout člověka dál.

Těšila se, až ta doba přijde, až to uzraje, že to bude umět zpracovat a vytěžit. Pro sebe i pro ostatní. Každý máme svojí Kobru, Bizárko napsala Bizárce jedna přítelkyně.

Ta doba se blíží a Bizárka přestane psát blog. Už nebude potřeba. Ale neopustí téma Kobra, je to silný a rezonuje.

Každému, kdo má někde nějakou Kobru, by Bizárka ráda poradila:

Otevřete oči a prozřete! Přiznejte si, že ustupujete pořád dozadu, ale už nemáte kam. Ustoupili jste až do rohu a buď seberete poslední síly a Kobře se vysmýknete a utečete, anebo vás Kobra zatlačí do zdi a vy už nikdy z té zdi nevylezete.

Buďte štastní! Začněte pracovat na svém štěstí, protože to kobra nenávidí. Nechce a nesnese vidět vaše štěstí. Pomalu pracujte a bezvýhradně si užívejte svoje chvilky, kdy je vám dobře. Najděte si čas na cvičení, kupte si parfém, choďte běhat, začnete navštěvovat kino, najděte si pravidelně čas na přátele. Všechno a každý okamžik štěstí, hezké chvíle, radosti se počítá. 

Pěstí mezi oči

Vážený pane předsedo představenstva,

píši vám ve věci mě velmi nepříjemné. Informuji vás o své stížnosti o porušení pracovně právního vztahu ze strany paní Kobry vůči mé osobě.

Dne 14. listopadu jsem podala výpověď, kterou vaše společnost prostřednictvím HR oddělení přijala a v zítřejší den uplyne moje dvouměsíční výpovědní lhůta. Zítra dojde k právnímu ukončení mého pracovního vztahu s vaší společností, a do dnešního dne i přes moje urgence a snahy nedošlo k vyhodnocení mých osobních pracovních cílů a s tím vyplývajícího nároku na finanční odměnu na základě podepsaného motivačního plánu ze dne xx. xx. xxxx.

Informuji vás, že jsem předala záležitost právní kanceláři XXXXXX, která mě bude nadále ve věci dalšího jednání s vaší společností zastupovat. Jmenovitě pan doktor XXXXXXX, který je také příjemcem této zprávy a jehož kontaktní údaje přikládám.

Osobní plán s pracovními cíly, který mi nabídla vaše společnost jako motivační, obsahuje pět měřitelných pracovních cílů na období kalendářního roku XXXX, na základě kterého mi náleží finanční odměna ve výši vypočtené na základě vzájemného vyhodnocení splnění těchto cílů oběma stranami, zaměstnavatelem a zaměstnancem.

Až takhle hluboko Kobra klesla, říkala si v duchu Bizárka, když psala večer email. Do posledního dne věřila, že to prostě není záměr, že jde jenom o diletantství, bordel, neschopnost. Pořád přemýšlela, jestli má ten email poslat, ale byl čtvrtek. Druhý den byl její poslední ve firmě a dneska se Viktor Čistič před ní schoval na záchodě. „ Kláro, to je Bizár, já už počítám tady ne hodiny, ale minuty. Co mám dělat“? Ptala se Bizárka Kláry do telefonu.“
„Proč se schovával na záchodě“? smála se Klára.
„Protože už neví, co má dělat, oni se bojí jít za Kobrou, říct jí, aby mi podepsala ty bonusy, a já je pořád prudím. Nevěřím jim, jak se s nima pak budu dohadovat? Co si na nich vezmu, budu se s nima soudit?“
Ale nebylo zbytí, tady šlo o princip, o peníze, o právo. A jak se ukázalo, byl to záměr Kobry. Chtěla se pomstít, za to, že jí Bizárka utekla, za to, že si dovolila jí dát výpověď, za to, že přišla o hračku, koho teď ta mrcha bude mučit?

Bizárka si svoje odpracovala, nad rámec všech pěti pracovních cílů, na finanční odměnu měla nárok. Ale Kobra byla do poslední chvíle mstivá a Bizárka to tušila. Říkala to Šarlotě několikrát „vsaď se, že mi Kobra nebude chtít dát odměny“.
„Ne, tomu nechci věřit“, reagovala Šarlota, Bizárčina kolegyně, mladá Ťapinka. Sama se bála Kobry jak čert kříže. „Tak hluboko neklesne a navíc to ani nemůže“.

Ale klesla, Kobra neměla úroveň, kde nic není, ani smrt nebere. Kobra byla nešťastná, možná i sexuálně frustrovaná, byla prostě ubohá. A byla zvyklá porušovat pravidla.

Jelikož jsem sama v rámci své předchozí pracovní praxe řídila tým lidí a mám zkušenost s procesem nastavení i následného vyhodnocení osobních pracovních cílů pro jednotlivce vázaných na finanční bonusy, vím, že vyhodnocení motivačního plánu je závislé na osobní, ve výjimečném případě i online formě diskuse, které se účastní zaměstnanec a nadřízený a výstupem takové diskuse je vzájemná dohoda o splnění cílů sloužící k výpočtu finančního bonusu, potvrzená podpisy zúčastněných.

Opakovaně jsem se dotazovala kolegů z HR včetně HR ředitele, jak mám správně postupovat a jedinou radu, kterou jsem obdržela ve smyslu, vypracovat své vlastní vyhodnocení pracovních cílů a to odeslat paní Kobře emailem, jsem poslechla. Jelikož do dnešního dne nemám žádnou reakci od paní Kobry ani od kolegů z HR oddělení ve smyslu takovém, který by potvrzoval přijetí mého vyhodnocení a odsouhlasení, mám obavy, zda bude výměr finančního bonusu korektní, bude-li probíhat až po ukončení mého pracovního poměru a bez mé účasti.

V příloze této zprávy přikládám své osobní cíle schválené pro kalendářní rok xxxx a součástí tohoto motivačního plánu je také protokol, který má formu zápisu a který vyžaduje podpis zaměstnance a nadřízeného o debatě a konečné shodě. I proto jsem přesvědčená, že můj názor ve věci je správný, trvám –li na tom, aby zaměstnavatel potvrdil vyhodnocení motivačního plánu v rámci vzájemného dialogu. V  další příloze přikládám svoji zprávu s vlastním vyhodnocením motivačního plánu, vypracovanou na základě doporučení HR ředitele a zaslanou paní Kobře dne xx.xx.xxxx, jejíž součástí byla výzva k osobní schůzce.

Už dávno se smála Bizárka všem těm diplomům na zdi v recepci: Firma roku v házení oštěpem, Firma roku za nejlepší kafe, Firma roku za nejvíc šťastný zaměstnance, Firma roku za nejvíc vypuštěných kapříků do řeky……houby s octem. Pitomosti. Místo aby HR makalo na dobrém klima ve firmě, staralo se o rozvoj zaměstnanců, dohlíželo na dodržování pracovního práva, a bylo tím silným, asertivním, hlavně ale lidským oddělením, se kterým si každá Kobra nevytře zadek, tak vyplňovalo každou tabulku a dotazník s cílem urvat zase nějaký diplom, že jsou nejlepším zaměstnavatelem v kategorii, o který nikdo nikdy neslyšel a nikoho to nezajímá.

Papír unese všechno, excel tabulka taky, takže diplomy na zdi přibývaly, mladí pionýři z HR chodili přebírat diplomy, posílali fotky maminkám a příbuzným, „hele, jsem slavná, byla jsem na podiu a přebírala diplom“. Pak ještě flákli fotky na LinkedIn, dyť už to člověka ani nebavilo rolovat, byly to závody těch firem mezi sebou, o zaměstnance a podstatu vůbec nešlo. „ S nadšením oznamujeme, že jsme získali třetí místo v kategorii, kdo doplivne nejdál“….

Bizárce běžela výpovědní lhůta, krásně to vyšlo přesně na konec roku, takže rozhodně měla nárok na celý roční bonus. Těšila se, až se s Kobru sejde, v momentě kdy jí dala výpověď, spadla z ní okamžitě tíseň, už se smiřovala postupně s tím, že práci, kterou milovala, budou dělat lidi, který jí nerozumí a nebudou mít k projektům vztah. Poběží to ze setrvačnosti, hodně věcí se ukončí, ale to je život. Ale taky už Bizárka necítila tu zodpovědnost, kvůli který se před Kobrou ponižovala, ano, Kobra věděla, jak moc má Bizárka tu práci ráda, byla si jistá, že jí Bizárka nebude chtít opustit a proto si nechá líbit všechno a napořád.

Takže když dala Bizárka výpověď, trpěla ona, ale i Kobra. Každopádně, neměla Bizárka problém se s Kobrou vidět, setkat, ale Kobra se jí vyhýbala. Takže ani ta schůzka k vyhodnocení motivačního plánu neproběhla.

„Viktore“, šla zase Bizárka za HR ředitelem, „je středa, já jsem tady v pátek poslední den, co ty moje cíle? Nemám nic podepsanýho, vyhodnocenýho, jak mám věřit, že mi peníze pošlete a v jaký výši?“
„My ti je pošlem“, vzdychl nešťastně Viktor.“
„Sám tomu nevěříš, musí to podepsat Kobra, já mám nárok na 100%, ty to víš, všechno mám splněno nad rámec, co když mi pak bude chtít dát jen polovinu, todle je bordel. Já neodejdu z týhle firmy, dokud to nebude vyřešený.“ Viktor byl zoufalý, ale byl to jeho problém. Už ne Bizárky.

Byl čtvrtek, předposlední den, v pátek Bizárka měla jít do firmy naposledy a fakt už byla naštvaná. Šla za Viktorem, s prosbou, aby to vyřešil, „tak se dohodni s Kobrou, vyhodnocení udělej ty, za zaměstnavatele, podepiš to. Mě je to jedno.“
„Počkej, to vyřešíme.“ Řekl Viktor, odešel, půl hodiny byl na záchodě a pak se po zbytek dne Bizárce vyhýbal.
„Pane doktore,“ volala Bizárka právníkovi, mladému, schopnému, slavnému, ambicioznímu. Popsala mu stav věci a hned jí řekl, co má udělat.

A tak Bizárka večer sedla a psala email. Když ho dopsala, dlouho čekala a hledala odvahu ho poslat. Pořád přemýšlela, jestli to není zbytečný, že třeba v pátek s ní Kobra sedne k jednomu stolu, anebo Viktor a spolu vyhodnotí její odměny. Blbost. To se nestane. Tak bylo už asi devět večer, Bizárka vyplnila adresáty. Do kolonky emailu To: uvedla předsedu dozorčí rady a kolegy z HR, na kopii přidala Kobru.

Byl pátek, poslední den Bizárky v Bizáru. Byla nadšená, už to skončí. Sotva došla do práce, přiběhl za ní Martin, z HR. „Od dvou ráno jsem nespal, Kobra nás vypisovala jak vzteklá celou noc.“
„Já to musela udělat, snažila jsem, ale tohle si nemůžu nechat líbit“ vysvětlila mu Bizárka.
„Udělala jsi dobře. Ona to hází a svaluje na nás, že nikdy o tom neslyšela, nevěděla, co má dělat, že jsme jí neinstruovali.“
„Ty cíle se mnou podepsala ona, jí jsem poslala před měsícem svoje vyhodnocení se žádostí o schůzku, kecá.“
„Nesnáším jí.“
„Upřímně vás lituju a jsem ráda, že jsem z toho venku. Mám právníka, bude to řešit on.“

Přilítl Viktor. „Do hodiny budeš mít podepsaný cíle, podepíšu to já. A stáhneš právníka.“
„Nestáhnu, nejdřív mu zavolám a poradím se.“
„Ano, pokud vám potvrdí protokol o vyhodnocení pracovních cílů, a vy to také podepíšete a potvrdí vám k jakému datu vám odešlou finanční bonus, potom je to v pořádku, „ řekl Bizárce právník.

Představa, že Kobra nechrápala celou noc, Bizárku pobavila. Volala pak jednomu kolegovi, který tam kdysi pracoval a řekla mu, co se stalo. „Tohle je běžná praxe, takhle s lidmi vybíhají, ne každý má ty koule, aby na ně vzal právníka. Nóoo, dala jsi Kobře pěstí mezi oči.“

Večer poslala Bizárka Kláře fotku, dvě pera MontBlanc se zlatě vyrytým jménem Bizárky a k tomu jí připsala, „tohle jsem dostala na odchodnou jako poděkování v minulý firmě. Není to všude stejný. Jsem optimista.“

.

Kobra je věrozvěst totality

„Ty to potřebuješ pochopit“, řekla Bizárce kamarádka do telefonu, když si přečetla její blog. „Hledáš v tom logiku, ale ona v tom není. Kobra je prostě blázen a tys udělala to nejlepší, že ses tomu postavila.“

Blanka měla pravdu. Blog Bizárce pomáhal. S odstupem času a bez emocí vzpomínala na Kobru a logiku v tom nenašla, nebyla v tom. Chování Kobry se prostě vymykalo rozumu.

Nedávno sledovala dokument o Severní Koreji, kde kromě jiného popisovali rozdělení tamní společnosti na tři skupiny. Aby si diktátorský režim udržel kontrolu nad lidmi, rozdělil společnost na elitu, nejmenší, ale nejvlivnější skupinu, která pochopitelně má největší privilegia. Druhou skupinu tvoří obyvatelé, jejichž rodiny po generaci podporují režim a nikdy se proti němu nepostavily. Jsou však pod nepřetržitou kontrolou systému. Třetí skupinou jsou ti, kteří se sami postavili režimu, anebo jejich rodiče anebo i prarodiče, protože zvrácený režim neodpouští a jedinec pyká za svoje předky a předává stigma dál i svým dětem. Tato skupina obyvatel trpí a živoří. V dokumentu přirovnali fungování korejského režimu k mafii. Aby člověk dokázal, že patří k elitě, musí projít zkouškou, musí být ochotný zradit a obětovat i svoji rodinu, musí být naprosto oddaný režimu. Pro udržení kontroly nad obyvateli a jejich poslušností je nezbytné využívat exemplární tresty, které jsou běžným a velmi účinným psychologickým nástrojem.

Tohle jsou Kobry. Bizárka už věděla, že nemůže hledat logiku v Kobřině chování, protože psychopat využívá moc k ovládání druhých, má zvrácené myšlení, nemá úctu k lidem, musí je ponižovat a tím dokazovat svoji moc. Jeho chování a myšlení je ovlivněno paranoií, strachem, nejistotou.

Bizárka přemýšlela o tom, jestli se dala a dá Kobra zastavit. Těžko jí mohly zastavit Ťapinky z HR, holčičky, který se vlnily v bocích při chůzi po chodbách firmy na vysokých podpatcích a který řešily, kdy a kde a jestli vůbec najdou svýho životního sponzora a dokavaď ho nenajdou, budu tedy nějak přežívat v práci s cílem přežít tam co nejdýl, dokud nepřijede pan krásný, dokonalý a bohatý na bílém koni.

Těžko mohl Kobru zastavit kdokoliv, protože Kobra exemplárně vyhodila několik dobrých, kvalifikovaných manažerů a kvůli špatně odvedené práci to vážně nebylo. Takovýhle věci otřesou každým, „ona může všechno, má takový postavení, že si to může dovolit“, odpověděla Šarlota Bizárce, když se jí ptala, proč Kobra vyhodila Jakuba. „Dala mu výtku a on s tím nesouhlasil, ohradil se proti tomu.“
„Jakou výtku?!“
„No, oficiálně, přes HR, vytýkací dopis, že porušil nějakou směrnici, a on se proti tomu ohradil.“
„A kvůli tomu dostal výpověď?“
„Asi, no, prostě za týden na to mu dali výpověď.“
„Prima, přece jen to HR je k něčemu, vystavuje vytýkací dopisy. A co provedl? Copak jsme ve škole? To nešlo vyřešit pohovorem?“
„Ale ona ho chtěla vyhodit. A měla na něj složku, na každýho má složku.“
„Jakou složku zase?“, ptala se zhnuseně Bizárka a vzpomněla si na Mrázkovy seznamy. Takovej jeden slavnej českej mafián, co si taky na každýho vytvářel složky, kompro, který mohl kdykoliv použít.

„Kobra prostě špehuje, nejen lidi, kterým šéfuje, ale kdo jí nějak přijde zajímavej. Nechává si posílat reporty s časem příchodů a odchodů, sleduje GPSky v autech, dokonce teď chodila po areálu a fotila si každý smetí na trávníku, aby Jakubovi dokázala, že má v areálu bordel.“
„S tím nemůžeš přece bojovat? Jsou to areály velký jak kráva, to ti tam může papír zafoukat vítr ne?“

Bizárka byla znechucená. Věděla, o čem to je a jak Kobra přemýšlí. Kobra neměla na to, aby svoje lidi řídila, nerozuměla jejich práci, takže je potřebovala buzerovat přes hovadiny. Bizárka věděla, že na ní Kobra v tomhle ohledu nemohla. Pokud byla v Praze, odcházela z práce dřív, ale pracovala pak po večerech, měla pracovní akce o víkendech, ze služebek se vracela večer. Bylo to trapný, pro všechny okolo, kromě Kobry. Ta si hrála hru na kočku a na myš, bavilo jí to a bylo v tom hodně zvrácenosti.

A tak jak se ale dá Kobra zastavit? Bizárka z toho byla venku, ale Kobry tu pořád byly. Bizárce se teď i lidi svěřovali, je to téma, který rezonuje. Teď to Bizárku zajímalo skoro jako vědecký projekt. Jak se dá zastavit Kobra? Jak s nimi účinně bojovat a jak se proti nim můžou lidi bránit? Kobra byla pro Bizárku nosičem totality, tý hnusný, zvrácený ideologie.

Kobra chtěla, aby se lidi ve firmě udávali. Když probíhala jedna akce, zuřila Kobra, že tam chybí jedna cedule s logem. No co, kolegové z marketingu ho tam nechtěli dát, víc Bizárka udělat nemohla. „Pošli mi report, pošli mi přesný report, slovo od slova, s kým jsi jednala, jméno každého člověka“, křičela Kobra na Bizárku a ukazováčkem píchala do vzduchu a hlavu měla skloněnou k obličeji Bizárky tak, že už jí narušila intimní zónu.“ Hovno, pomyslela si Bizárka, nic ti nepošlu, kvůli blbý ceduli si dělej haló jak chceš velký, proč tu není jsem ti řekla, ale psát kvůli tomu hlášení do emailu jak nějakej STBák nebudu.

„Honzo, já nesnáším bolševiky, udavače, vyznavače těch podlejzáckejch totalitních systémů a víš ty co? Kobry jsou v tom jako ryba ve vodě.“
„Jistě, je to ideologie založená na moci a jejím zneužívání.“
„Co s tím? jak se s tím dá bojovat?“
„Osvěta, edukace“, říkal Bizárce Honza, její dlouholetý kamarád, který jí znal i po pracovní stránce a byl velmi zkušený manažer. Řídil veliký organizace, byl skvělý people manažer a s ním si Bizárka o Kobře povídala. To téma ho zaujalo a Bizárka byla ráda, že si s ním může povídat, slyšet jeho názor z jeho úhlu pohledu.
„Máš pravdu, víš, co jsem třeba pozorovala? Že když Kobra provedla někomu lumpárnu, normálně se stáhla, pozorovala jak sviňka, co se bude dít a vyčkávala.“
„Jo, a čekala, co se bude dít, jestli jí to projde nebo ne,“ souhlasil s Bizárkou Honza.
„Jasně, kdyby jen trochu dostala přes prsty, kdyby se někdo ozval, postavil se jí, nevím, bylo poznat, že ví, že to zase přehnala.“
„A nestalo se nic“.
„Ne, takže se oklepala a vzrušeně šla po další krvi. To je šílení viď, tu ženskou to bavilo, jako vraha, co okusí krev a dostane chuť na další a systém jí to umožnil.“

Bizárka přemýšlela. Proč vlastně potkala Kobru, jakej to mělo význam? Zkušenost, která jí někam posune? Byl by to hezký projekt, Stop Kobrám.
„Honzo, co myslíš?“
„Když se o tom bude víc vědět, mluvit, ten problém, když se správně pojmenuje.“
„Že jo“, reagovala nadšeně Bizárka. „Nenávidím ponižování lidí, protože to dělaj psychopati, pošlapávaj tvojí důstojnost, zastrašujou tě. A psychopati jsou vlastně roznašeči toho hnusnýho totalitního systému. „

Logiku v tom Bizárka nehledala, ale měla v tom zase o dost víc jasněji.


HR mateřská školka

Zachrání nás zkušenosti a emocionální inteligence, citoval fyzika Stephena Hawkinga Pavel Beňo, psycholog, který o psychickém násilí debatoval v radiu s Bizárkou. Oba přijali pozvání, aby si s moderátorem radia povídali o psychopatech, o vztazích na pracovištích, o zneužívání moci nadřízenými.

To téma je tak široký, až to Bizárku zaskočilo a uvědomila si, že měla klapky na očích. Nelze vidět problém jenom přes svoji zkušenost. Ubližují i podřízení nadřízeným, mladší starším, ve firmách, na univerzitách, „samostatnou kapitolou jsou i vztahy pacient versus lékař“, řekla Bizárce kamarádka, se kterou si Bizárka nedávno povídala.

Ale jedno má celé tohle téma společné, lidskost. Ten lidský rozměr, který jako by vymizel. Jasně, že nevymizel, ale je potlačovaný, někde záměrně, někde z blbosti, z nevědomosti. A pan doktor  Beňo měl pravdu, když zdůraznil, jak je zásadní zralost, životní zkušenost, moudrost. Tak si hned Bizárka gůglila Stephena Howkinga a našla jeho citát, který fyzik použil v souvislosti s umělou inteligencí. Zajímavý, Stephen Howking patřil mezi její skeptiky.

Tak zjednodušenou optikou Bizárky bylo zjevný, že i přes rozmach techniky a co nás s ní ještě v budoucnu čeká, musíme zůstat lidmi, s emocemi a s chutí žít a s vírou v lidi. A zrovna to prostředí korporací tomu nenahrává, z lidí jsou stroje, prostor pro vlastní tvořivost a názory a kreativitu se smrskává čím dál víc, „jojo, ať žije globalizace“, povzdechla si Bizárce kamarádka, když jí vyprávěla, jak to teď ve firmě, kde pracuje, vypadá.
„Sekretářku řediteli dělá holka z jinýho konce světa“.
„Jak to může fungovat?“ nechápala Bizárka?
Jednoduše, a to měla ještě na výběr, jestli bude dělat asistentku řediteli ve Finsku, sama sedí v Rusku, ale vybrala si našeho českýho. Všechno se jede online, přes video, nepotřebuješ vůbec osobní kontakt. Bizárka zavrtěla hlavou.
„A pak se všichni seznamujou jenom na seznamkách přes telefon a nikoho stejně nenajdou a jsou navždycky singl a nerodí se děti a jde to celý doprčic“.

Bizárka ráda pracovala s mladejma lidma, bavilo jí sledovat jejich životní styl, uvědomovala si ty ohromný rozdíly mezi tím, jak žila kdysi ona a žijí třicátníci teď. A ve firmě, kde Bizárka pracovala, bylo takových mladých hodně. Všechno kancelářský krysy a Bizárka mezi ně patřila, i když s tím bojovala, jezdila do terénu, byla kancelářská. A tohle HR bylo takový hodně mlaďounký, Bizárka jim říkala HR mateřská školka.

Pochopila, že s nimi může řešit dietu, oblečení a pak se aspoň poučit, jak fungujou ty šílený seznamky na internetu a to bylo vlastně asi tak všechno. Tak nějak nepřekvapivě to byla skupina plná žen, teda, spíš holčiček, svobodných, bezdětných, ale jednou za týden se tam zjevil Martin, jediný mladý muž, který seděl v jiný pobočce mimo Prahu. A celý tý povedený partě šéfoval Viktor Čistič.

Když Kobra vyhodila jednoho ředitele, z plezýru, ze dne na den, přemýšlela Bizárka, jestli si někdo z  HR mateřinky uvědomuje, že má ten chlap rodinu, že má povinnosti a závazky vůči ní a že to vážně není prdel, když přijde člověk o práci. A ještě hůř, když o ní přijde, protože Kobra měla svůj den. No, tak jednoduchý, že by se jen Kobra blbě vyspala, to nebylo, Kobra se na Artura připravila, štval jí, protože to byl šikovný, zkušený chlap a ještě ke všemu hrdý, což se pozná i podle chůze. Pracoval v tý firmě už pár let, než Kobra nastoupila. A Kobra, nejistá, vyklepaná, ustrašená osoba s takovým člověkem nedokázala pracovat.

A tak Viktor Čistič strčil hlavu do písku a HR partička zařizovala papíry na odchod a s Arturem vedli rozhovor a dávali mu podepsat výpověď a tohle všechno se pokaždé odehrávalo v akvárku. Skleněný, veliký kanceláři, kolem který vedla chodba do open space a všichni viděli přesně, co se odehrává a Bizárka pokaždé přemýšlela, jestli to je záměr. Zvrhlý psychologický záměr, jak vystrašit ostatní. Protože každý, kdo kolem akvária prošel, si v duchu říkal „chudák“, a předstíral, že ani periferně nevidí, co se v akvárku děje. Ale každý to viděl, věděl a bylo mu trapně.

Bizárce ty holky z HR nevadily, ale jejich vnímání světa bylo strašně jiný. A nešlo jim to zazlívat, žily v jiný realitě. Tak strašně jiný, že nemohly pochopit, jak bojuje s časem každá zaměstnaná matka, jak je těžký naplnit ledničku pro puberťáky, kteří jí každej den vybílý, jaký starosti má chlap, který má doma dvě děti a manželku na mateřský a on je živitel. A že všichni tyhle lidi jsou pracovití a efektivní, protože znají hodnotu času a uměj rozlišovat blbosti a jsou už dospělí, jsou rodiči. A spoustu jinejch věcí tyhle holky nedokázaly pochopit, protože to prostě nikdy nezažily.

A když Kobra vyhodila druhýho ředitele, taky chlapa od rodiny a zkušenýho a týden před tím mu skákala po krku a vykřikovala „ you are my hero“, tak Bizárka řekla Janince z HR, „hele, tohle je přece špatně, není to sranda přijít o práci, a vy přicházíte o kvalitního člověka, jenom proto, že si Kobra usmyslí? A ti chlapi živí rodiny, nenajdeš novou práci do druhýho dne.“ Janinka se zadívala na Bizárku pohledem, který byl naprosto výmluvný. Bizárka nepochybovala, že takhle Janinka neuvažuje.

Cvak, a v akvárku seděla Bizárka. Že dala výpověď sama, nebylo podstatný, kulisy byly stejný, ona seděla naproti Martinovi, každý kdo prošel chodbou jednou anebo opakovaně přesně věděl, co se v Akvárku odehrává. Ve firmě byly i další zasedačky, který nebyly skleněný, byly určený pro návštěvy a byly na druhém konci chodby přes celý patro a měly zdi a plný dveře. Bizárka až do té doby nechápala, proč se tak choulostivá, intimní a v danou chvíli velmi nepříjemná věc neodehrává za zavřenými dveřmi. Proč se celý proces vyjednávání a podepisování předávacích protokolů a smluv a všeho kolem odehrává před očima všech.

Měla jedinečnou příležitost to zjistit, konečně byl ten den D, odcházela z toho Bizáru a seděla u stolu ve skleněné zasedačce s Martinem. Martina měla ráda, byl hezký, bystrý, i když mladý, působil daleko vyzráleji a z těch HR holčiček jí přišel nejvíc kompetentní. Taky byl svobodný a bezdětný, ale cítila u něj Bizárka víc empatie, než u ostatních.

„Martine, proč jsme tady v akvárku? Nemohli jsme jít do zasedačky pro návštěvy?“ zeptala se Bizárka Martina.
„Je to tady blíž k tiskárně.“

Přecenila je všechny, Bizárka, žádná psychologická hra.