„Takže jí děláš panskýho kočího“, konstatoval Bizárčin manžel, sotva se Bizárka svalila na gauč, úplně vyšťavená. A řekl to takovým víc smutným a jen trochu vyčítavým tónem. Nechtěl do Bizárky rejpat a viděl, že má toho dost. A vážně byla k.o., celej den v prdeli, sobota ztracená, ani se nevyspala, protože už v osum ráno nabírala Kobru. Vezla Kobru na hranici, což zabralo pět hodin a dalších pět hodin jela zpátky. A ptala se sama sebe, proč? Proboha proč ze sebe nechá dělat ficku.

Ale věděla to dobře, bavila jí práce, a taky byla za ní dobře odvedená práce vidět a především, poznala skvělý lidi, se kterými jí bylo dobře. Tady to prostě sedlo, byť v Pražským ofysu to bylo strašně toxický, v regionech to byl jinej svět a Bizárka tam jezdila, tak často jak mohla. Byla to její únikovka a měla tam skvělý lidi.

„Ne, když ona asi neumí řídit“ reagovala Bizárka na manželovu poznámku, která jí ale bodla. Nebylo to jeho cílem, ale štvalo jí, že měl pravdu. Znal jí a věděl, že dokud sama nebude chtít, nic z ní nevypáčí. A Bizárka zase znala dobře svého muže, jakmile by naznačila, že není spokojená a řekla jen zbla, co Kobra provádí, dostala by od něj příkazem, dát výpověď. Ano, bral by to osobně a vadilo by mu to. A dokud Bizárka byla rozhodnutá, že to není tak zlý, doma mlčela.

Bizárka nevěděla, jestli má Kobra vůbec řidičák, neptala se. Kobra měla pochopitelně služební auto, ale nikdy ho nepoužívala, teda, používala, ale vždycky jí někdo z podřízených dělal šoféra. A vztah Kobry k autům byl vůbec zvláštní. Ve firmě se používaly sdílený auta, každý, kdo potřeboval jet mimo Prahu, se rezervoval auto v outluku na den, kdy potřeboval vyjet. Na výběr byly fabky, oktávky a jeden superb, vyřazený po jednom odvolaném expatovi.  O auta byla rvačka, protože jich bylo žalostně málo pro desítky lidí, který několikrát týdně potřebovali jet do poboček v regionech. A co bylo k dispozici, to člověk vzal a neřešil, jestli zrovna fabie anebo lepší model.

A tak se Kobra rozhodla, že není vhodný, aby zaměstnanci jezdili superbem a zakázala ho používat. Fajn, superb tedy stál v garáži a zaměstnanci měli o jedno auto míň, takže si posílali maily.

Bizárko,

máš rezervovaný auto na středu příští týden, do města XY, můžu jet s tebou? Potřebuju tam na schůzku, která je od 12:00 do 15:00 hodin. Auto už není jiné volné. Pepa

Pepo,

já tam ale mám program dopoledne, vyjíždím už v 7:30 ráno a potřebuju být zpátky v Praze ve 13:00. Promiň, to prostě nesladíme. Bizárka

Ale starý, olítaný superb trčel v garáži a nesměl se používat, protože to bylo z nějakého důvodu nepatřičný, aby český člověk jezdil takovou károu. Bizárka ho jednou vyfásla a už to byl slušně olítaný model. Automatická převodovka řadila tvrdě, že Bizárka vždycky vylítla dopředu a hlavou málem vzala o čelní sklo. Nikdo z ředitelů ho nechtěl, expatům se kupovala auta nový. A Kobra měla svoji káru, kterou neřídila.

Bizárka právě vstupovala do metra, když jí zazvonil telefon. Věděla jistě, že volá Kobra. „Klasika“ smála se v duchu Bizárka. Za celej den mohla Kobra Bizárce zavolat třeba stokrát, napsat jí tucet emailů, zavolat si jí do kanclu, ale vždycky jí zavolala, deset minut před čtvrtou, kdy věděla, že Bizárka pádí svážet kluky, dělat nákup, domů vařit. A taky pak Bizárka vypozorovala, že Kobra si hlídala, kdy je v Praze a kdy mimo Prahu, to nezavolala nikdy.  A pokaždé to jelo podle stejnýho scénáře. Bizárka zvedla telefon a řekla „ Ano, Kobro?“ a ta jen reagovala bez pozdravu dotazem „ jsi ještě v kanceláři Bizárko? „ a vyslovila to zoufalým tónem, jako kdyby zrovna operovala mozky a potřebovala podávat skalpely.
„Je to důležitý? Právě jsem vešla do metra, můžu se vrátit.“
„Ne, ne, tak se zítra zastav v kanceláři.“
„Dobře, nashle Kobro.“

Takže druhý den, když Kobra vyvolala Bizárku v metru, naběhla Bizárka ke Kobře do kanclu a ta jí významně předala klíče od svýho služebního bouráku, k tomu přidala doklady a povídá.
„Bizárko, napadlo mě, že se pojedeme podívat na festival přátelství, je to krásná akce, družba mezi našimi zeměmi, je to ve městě Velká díra a koná se to tuhle sobotu.“  Bizárka zalapala po dechu, neměla úplnou jistotu, jak daleko je Velká díra, ale tušila, že někde v prdeli.
„A jak dlouho tam budeme?“ zeptala se Bizárka.
„No, to uvidíme, ale bude se ti to líbit, je to moc hezký, spousta programu, má to tradici, je to krásná družba. No a víš, já jsem si říkala, když už tam budeme, že bys mě pak jen dovezla kousek za hranice a já si pak nastoupím na autobus domů. To už budeš mít po cestě. A pojedeme mýýým autem.“ Tu poslední větu Kobra zdůraznila tak, aby jí Bizárka nepřeslechla a uvědomila si tu privilegii řídit Kobry služební káru.

Bizárka byla znechucená, si snad Kobra myslí, že doma jezdí na trakaři? Dobelhala ke svýmu počítači a podívala se do google maps. Zhrozila se, do Velký díry to zabere pět hodin, pak nějakej čas na tý trapárně a pak ještě Kobru hodit na autobus a zase do Prahy. „Super“, klela Bizárka, „sobota v hajzlu a pět hodin v autě s Kobrou“. Nikdy o tom festivalu neslyšela.

Ráno v sobotu nabrala Bizárka Kobru před barákem, kde měla pronajatý byt, pochopitelně na účet firmy a vyrazily. Kobra si sedla pěkně dozadu a psycho jízda začala. Prohodily pár zdvořilostních keců a ticho. Kobra mlčela. Bizárka se snažila ze slušnosti něco povídat, byly to bláboly, možná vo Praze, něco o počasí, Kobra reagovala jako „aha“, „ jo, jo, jo“, ne, ne, ne“, po dvou hodinách jízdy to Bizárka vzdala. Neměla už co tahat z paty. Kobra si čuměla do mobilu a na Bizárku. Ano, Bizárka při každým pohledu do zpětnýho zrcátka periferně viděla, že jí Kobra pozoruje, ale nikdy se Bizárka nesrazila s jejím pohledem v zrcátku, na to si dávala pozor.

Bizárka přemýšlela o tom, že veze v autě magora, fakt blázna a těšila se, až Kobru vysadí. Bizárka počítala kilometry, v autě na palubovce se po nějakém počtu kilometrů objevovala výzva  – je čas na přestávku pro vaši bezpečnost, kterou ignorovala a kdyby Kobra nechtěla zastavit na pumpě, frčela by bez zastavení do tý zatracený Velký díry.

Na festivalu družby to bylo báječný, na podiu zpívaly děti, proběhly tanečky v krojích, což Bizárka vždycky nesnášela a zpívalo a mluvilo se v jazyce, kterýmu Bizárka nerozuměla. Sotva Kobra vypadla z auta na autobus, vosolila Bizárka muziku a modlila se, aby to do Prahy dala co nejrychlejc a bez nehody.

„Tajtrlíka pořád vozili jeho ředitelé, když jezdil na víkendy domů“, povídal Bizárce kolega Leoš.
„A proč? Taky neměl řidičák?“
„Protože nechtěl jezdit soukromý kilometry, nechtěl to platit. A řidičák měl, stejně jako Kobra“.
Bizárka zkoprněla. „Chceš říct, že sem Kobru vezla do Velký díry, protože chtěla ušetřit? To jako vážně?“
„No jo, jsou strašně lakomí. Ze všech si tu dělaj šoféry. Takhle to měla jako služební jizdu.“  

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *