Bizárka vyšla z výtahu a na chodbě potkala delegaci strejdů, co neuměli pozdravit. „Normálka“ pomyslela si Bizárka, už jí to neudivovalo, ale stejně si na to za celý tři roky nezvykla. Často míjela skupinky lidí, ať už na chodbě, ve výtahu, míjela se s nimi u turniketů v recepci, a pokaždé ani jediný člověk z celé skupinky nepozdravil jak Bizárku, ani nikoho jiného, děvčata na recepci už vůbec ne. A přitom však se ti lidé tvářili nadšeně až vzrušeně, protože, oni byli na výletě v Paříži. „Praha, to je pro ně Paříž, Bizárko, oni na Prahu stojí frontu!“, vysvětlila Bizárce Helena, bezvadná ženská, která shodou okolností před lety pracovala ve stejný firmě jako nyní Bizárka a po letech je opět svedla dohromady společná práce na projektu.

Vždy, když Bizárka potkala další výpravu soudruhů, až na jednu nebo dvě výjimky se jednalo o homogenní skupinu, tvořenou jen muži, ve věku 30 až 60let (odhad věku vůbec nemusel odpovídat realitě, s ohledem na vizuální dojem, který ovlivnily téměř identické obleky obnošeného stylu a jak se Bizárce zdálo, komunistického střihu. Jednou Bizárka míjela strejdu, který si ukusoval z obloženýho chleba zabalenýho v papírovým ubrousku a právě se řítil z výtahu do jejich recepce. No a jednou, to se vážně málem rozesmála Bizárka nahlas, jeden takový návštěvník jejich pobočky nesl kufřík, ze kterého mu trčelo něco. Jestli to byl kus trenek anebo ponožky, v tom krátkým čase nerozklíčovala, ale ten kufřík byl přesně takový, v jakých se předávalo výkupné ve filmových kriminálkách z osmdesátých let.

 Prostě to byla elita, manažeři, kteří dojížděli na návštěvu do firmy zřejmě v rámci mezinárodní družby, a nikdo je nenaučil slušnýmu chování. Ono nezdravení byl tak masivní jev u těchto návštěvníků z východu, že už si byla Bizárka téměř jistá, že to kopíruje jeden od druhýho, protože asi všichni do jednoho žili v bludu, že se tak chová každý TOP manažer. Přezíravě a nevidící si při tom na špičku svého nosu. Bizárce se pokaždé vyjevil úžasnej českej film Světáci, když soudruhy z východu potkávala při jejich návštěvě Pražské pobočky.

Bohužel nezdravili jen soudruzi na návštěvě, ale i ti, co pracovali ve firmě trvale, respektive na dobu jim přidělenou, která mohla skončit druhý den anebo za x let. Tito manažeři a manažerky, říká se jim expats, odvraceli zrak anebo jen blahosklonně kývli hlavou na znamení pozdravu, když potkali českého člověka. na chodbě, u kávovaru, ve výtahu. Bizárce to bylo líto, bylo jí za ně trapně. Jejich chování bylo neuctivé, povyšující se, bez jakéhokoliv respektu k lidem, kteří tu firmu držely funkční a prosperující. Expats se měnili a střídali, český lidi a pracanti zůstávali. Nikdy by nevěřila, že scény z amerických filmů, kdy odejitý manažer odchází s krabicí plnou svých krámů ze stolu v ruce potupně skrz kanceláře, mezi kterými ještě předchozí den chodil dunivým krokem a razantní chůzí demonstroval, že je on big boss, že takové scény Bizárka zažije v reálu. Ale bylo to tak, první sledování takového střídání expats bylo pro Bizárku šoking! „Oni se k sobě chovají příšerně, ale jim to přijde normální“, vysvětloval Bizárce Paulíno, co pracoval v jednotce interního PR a věděl pochopitelně o všem a taky tam sloužil už o dost dýl než Bizárka.

Bylo to tak, manažeři z východu měli prebendy, výhody, prachy a pozice za odměnu s rizikem, že nikdo z nich nevěděl, jestli na dobu půl roku, roku, anebo i pět let. Ta opojná doba moci a síly mohla skončit tak rychle, že si to prostě užívali monstrózně, se všemi atributy, které k moci patří. A vyžadovali tak patolízalství, donášení, lichocení, všechno nedůstojné a odporné chování od svých podřízených permanentně. Protože když Bizárka poprvé zažila, jak pana ředitele na odchodu nikdo z do té doby největších patolízalů ani nepozdravil, pochopila, že nemá cenu je litovat. Proč by se tím měla trápit. Mají to tak nastavené, jsou to jejich pravidla, jejich mentalita, jejich myšlení, jejich styl.

Tak moc Bizárka vzpomínala, na doby, kdy pracovala ve své první korporaci, potkávala manažery ze západu, kteří pokaždý pozdravili s pusou rozesmátou od ucha k uchu, „Hi, how are you“ a voněli a nosili pod košilí tričko. „Bože, to byly časy“, vzpomínala často Bizárka. Tehdy si prostě myslela, že je to normální a vůbec nehrálo roli, jestli Bizárka potkala manažera, který byl dolarový milionář a zrovna viceprezident a ona jen asistentka. Ne,  prostě se lidi nevyhýbali očnímu kontaktu při společném setkání na chodbě anebo v jedné místnosti, pozdravili se a vždy pozdravil první muž ženu a bylo úplně šumák, že ona otázka „how are you“ je jenom řečnická. Tolik lidí kritizuje americkou halasnost a že prý je to samé how are you, ale nikoho to vlastně nezajímá, jak se máš. „A dyť jo, sakra, o to ale přeci nejde“, reagovala pokaždé Bizárka, důležitý je bejt pozitivní a nemračit se na všechny okolo a jestli je to spontánní anebo naučený, tak ať, lepší než nezdravící soudruzi.

Bizárčina kamarádka pracovala pro Korejce a vyprávěla jí o ranních rozcvičkách, jiný kamarád zase vyprávěl šílený historky z doby, kdy pracoval pro žabožrouty a pořád z toho Bizárce vycházeli amíci nejlíp.  Hlavně, Bizárka si byla čím dál víc jistější, že už další zkušenosti v korporaci, jedno jaký, asi nabírat nechce. 

„Kam to spěje?“ ptala se v duchu Bizárka, když jednoho rána jela ve výtahu a sledovala zaměstnance společnosti z nižšího patra, jak sborově provádějí ranní rozcvičku. Na očích všem.  Jestli to byla korejská firma, je to možný, ale Bizárka byla tak konsternovaná, že se nepodívala na cedulky, přilepené vedle tlačítek s čísly pater ve výtahu. Ale mohlo to být víc bizarní? Bylo to ještě normální? Výtah v budově, kde Bizárka pracovala, byl celý skleněný,  takový průhledný tubus, do kterého se vstupovalo ze tří stran a výtah projížděl šíleným kulatým komínem,  ze kterého se vstupovalo třemi možnými směry do hlavních kancelářských prostor. Vstupní dveře do jednotlivých firem na každém patře byly taky prosklené a každý cestující ve výtahu mohl nakukovat lehce za dveře každý firmy. Jak lidé nastupovali a vystupovali, cesta do vyšších pater se zpomalovala a člověk měl dost času pozorovat skrz sklo, jak to vypadá jinde, jak to kde po ránu žije. Jedna firma měla prostor recepce navržený do country stylu, samý strom a klacek a dřevěné obložení, jinde zase stál hned u vstupu stolní fotbálek na hraní, a najednou bum prásk. Bizárka nevěřila svým očím.

Z výtahu Bizárka viděla, jak se skupina lidí protahovala, dělala předklony, všichni kroutili hlavou a uvolňovali si asi krky. Jeden člověk jim předcvičoval. Protože celá budova byla navržená na efekt víc než na funkčnost, tedy měla naprosto příšerně rozvržený plochy v kancelářích, miliony slepých úhlů a jediný pořádně velký prostor byl právě jen u vstupu, cvičili ti nebožáci na očích všem čumilům, kteří jeli ráno výtahem do vyšších pater.

A Bizárka přemýšlela, je cvok ona? Klidně by s tím souhlasila, nehádala by se. Přiznala by bez mučení, „ ano, vy všichni jste normální, svět okolo je normální, já to jen prostě nechápu. “

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *