Kobra hraje hru a jenom ona zná pravidla

Bizárka neustále přemýšlela, kde se stala chyba. Kdy byl ten moment proměny Kobry, udělala něco špatně?

Bizárka vždycky hledala chyby nejdřív u sebe a nelakovala si věci narůžovo.  Pokud pozorovala, že se někdo k ní chová zvláštně, potřebovala to pochopit. Když Paulíno, kolega z PR, zase jednou Bizárku přehlížel, Bizárka věděla proč. Byl na Bizárku naštvanej, už poněkolikátý a tomu Bizárka rozuměla, měli spolu takový vztah, jejich roztržky se týkaly práce a vždycky trvalo několik dní, než se zase stav dostal do normálu. Ale byly to čitelný situace, posekali se kvůli práci, každej měl na věc jinej názor, ale tomu Bizárka rozuměla. Věděla, proč se Paulíno chová, jak se chová.

Anebo když jednou před Bizárkou Dandy utekl na chodbě a dělal, že jí nevidí. Dandy, se kterým komunikovala vždy v pohodě a měla ho ráda. Potřebovala to pochopit a tak za ním zašla. Dandy jí řekl, že mu Kobra udělala scénu, seřvala ho, jak to umí jen ona, ale lhala, že si na něj stěžovala Bizárka. Nebyla to pravda, byla to klasická Kobřina manipulace. Ona chtěla Dandymu dát za uši, takže si vymyslela důvod, že Dandy a jeho tým něco nedodal na Bizárčinu akci a Bizárka, že ukázala na Dandyho. Všechno byla jinak, ale to už nikoho nezajímalo. Bizárka to Dandymu vysvětlila, ale věděla, že Dandy už k ní zůstane odtažitej. Prostě pro něj byla Bizárka toxická, znamenala pro něj potenciální problém s Kobrou a tomu se chtěl vyhnout. Ale, v důsledku byla Bizárka spokojená, že aspoň věděla, proč.

Ať tak nebo tak, Bizárka potřebovala rozumět, proč se kdo jak chová, vždycky to mělo nějaký důvod. Ale v Kobře se nevyznala a její chování se nedalo vysvětlit. A že se Bizárka sakra snažila.

Když Kobra nebyla Bizárčinou nadřízenou, nadbíhala jí. Tak moc, až to bylo Bizárce nepříjemný. Pořád si ji volala do kanceláře pod nějakou záminkou, sotva Bizárka vstoupila, Kobra vyskočila od stolu a chňapla Bizárku za ruku, vedla ji ke stolku pro hosty a pobízela jí, aby si sedla. Nabízela jí džusy a ovoce, které si nechávala do kanceláře dodávat čerstvý každý den. Kobra měla vysoký postavení, měla kancelář velkou, že tam mohla tancovat, oddělenou chodbou a recepcí, kterou nepronikla ani myš a Bizárka jí pro to upřímně litovala. Neměla ráda tohle odtrhování od ostatní reality, nebylo jí ani trochu blízký tohle formální povyšování a symboly moci. Kdykoli vstoupila do Kobřiny kanceláře, padla na ní tíseň. Kobra působila strašně opuštěně, musela se tam nudit jak blázen, uvědomovala si Bizárka, byla to luxusní izolace.

A tak si zase jednou Bizárka sedla u Kobry v kanceláři ke stolu a sledovala, jak Kobra před ní cukruje a obletuje jí a předstírá, že je její kamarádka. Tohle nebylo Bizárce ani trochu příjemný, bylo to nepřirozený, divný a hraný. Strašně moc hraný. Kobra se ani nevyptávala Bizárky na práci, ale povídala o tom, jak má plnou hlavu nápadů, co by všechno mohla Bizárka dělat za projekty a jak moc chce Kobra pomáhat, protože to je její poslání. „A co třeba udělat sbírku na pejsky a kočičky?“, vypadlo z Kobry a Bizárka sotva zalapala po dechu. Její agenda bylo vzdělávání, všechny projekty byly cílený na podporu vzdělávání a ona bude dělat sbírku na zvířátka? Bizárka měla ráda zvířata, ale tady se míchaly japka s hruškama a hlavně, Bizárka jela už takhle na doraz a neměla prostor pro blbosti.

A když jednoho dne otevřela Bizárka email, který byl rozeslaný na celou firmu, a kde bylo, po několikátý už zase rozepsaný nový rozvržení zodpovědností managementu firmy, neměla radost. Nově bude oddělení Bizárky spadat pod Kobru. „Doprdele“, řekla si Bizárka. A hned jí napadlo, že asi bude muset nově pečovat i o pejsky a kočičky. Nebylo by ale slušný, aby někdo Bizárku předem informoval? Nemělo by aspoň pro formu proběhnout nějaký povídání, že by jí vysvětlili, proč se tahle změna děje a co to pro ní bude znamenat? Takový to bylo divný, šoupali s ní, jako by byla kus krabice.

„Jsi Bizárko v kanceláři?“ zavolala Kobra Bizárce. „Jo, jsem“, odpověděla Bizárka a věděla, že bude muset v zápětí naklusat ke Kobře do kanceláře. Takhle si Kobra volala všechny svoje podřízené, nudila se. Několikrát za den k ní každý zabíhal do kanceláře, aby byl ve výsledku udivenej, proč tu blbost neřekla do telefonu anebo neposlala email. „No, chce bejt holka velká šéfová, daleko od lidí, od těch nádeníků, ale nudí se“, říkal Bizárce Petr, taky jeden z těch, který reportoval Kobře a jako pejsek běhal do kanceláře ke Kobře stejně jako Bizárka.

Když Bizárka vstoupila do Kobřiný kanceláře, bylo všechno najednou jinak. Kancelář byla stejná, ale Kobra byla jiná. Měla výraz, který u ní Bizárka do tý doby neviděla.  Bizárka šla automaticky ke stolečku pro návštěvy a Kobra jí zastavila. „Počkej Bizárko“, řekla Kobra, ani se na Bizárku nepodívala a pořád seděla za stolem a koukala do emailu. Působila jako dítě, který předstírá. Ano, předstírala, jak je vytížená a že ještě čte důležitý email. Takže Bizárka stála u dveří a uvědomovala si, jak Kobra hraje, byla to psychologická hra, v rámci který začala Kobra vymezovat mantinely. Od té doby už pokaždé Bizárka jenom stala u dveří jako onuce. Neuráželo jí to, trapně ji bylo za Kobru.

Jednou, když odešla z kanceláře Kobry, dveře za ní bouchly, což pričítala Bizárka průvanu, jelikož Kobra měla neustále otevřené okno, nehledě na počasí. Bizárka Kobru podezřívala, že je v přechodu. Věk by na to měla a částečně by to vysvětlovalo její výkyvy v náladách. Ale co následovalo, Bizárku šokovalo. Kobra vylítla za Bizárkou na chodbu na těch svých podpatkách a zařvala za ní, že nebude mlátit dveřmi a ať se je naučí zavírat. Bizárka koukala jak blázen, Kobra zalezla do kanceláře, naštvaně práskla dveřma a ty bouchly daleko víc, než tomu bylo před chvílí a poměrně nezučastněně tomu přihlížely Kobřiny asistentky. Když je míjela Bizárka při odchodu, s upřímným údivem se zeptala, jestli je to normální. Jenom pokrčily rameny. Takže je to normální, pochopila Bizárka a děsila se, co bude dál.

Bizarka zase stála u Kobry v kanceláři a po chvíli Kobra zvedla hlavu od počítače, do kterého nic nepsala, jenom do něj čuměla a s takovým pracovně vyčerpaným výrazem se podívala na Bizárku a povídá. „Víš, Bizárko, tak jsem si tak říkala, že musíme začít hodně věcí dělat jinak. Tady je prostě ve všem strašněj bordel. A my musíme dělat projekty, který budou víc mezinárodní, musíme postavit ten most mezi národy.“ Bizárce to znělo strašně budovatelsky, bolševicky, odporně. Takový prázdný kecy. „A tak jsem si říkala, napadlo mě, že vymyslíme novej projekt, najdi vysokou školu, kde by měli studenta, který bude chtít studovat u nás na východě, a my mu zaplatíme stipendium.“ Bizárka si uvědomovala, že je to stejnej úkol, jako když poslala macecha Marušku v únoru na jahody v pohádce o dvanácti měsíčkách.

„Možná se ta pohádka Kobře líbí“, říkala Bizárka Šarlotě, když se vrátila od Kobry.
„ A jak to jako máš udělat? Jaká škola? Jakej obor?„ ptala se Šarlota Bizárky.
„Ať přijdu s čímkoliv, nebude to dobrý, tohle je její taktika, začíná vymýšlet blbosti, předem nesplnitelný úkoly, uvidíš.“

Bizárka odjela na dva dny na dovolenou, na kolo se svým nejmladším, a sotva byla v autě, volala jí Kobra. Nezeptala se, jestli neruší, jestli nevolá nevhod. Okamžitě potřebovala poslat seznam aktivit. Seznam, který jednou za rok schvalovala rada projektu a který se neměnil. Teď, hned to Kobra potřebovala. Neptala se Bizárka, proč to potřebuje, tušila, že jde jen o Kobry plezír. Zastavila auto, připojila se na email a seznam poslala. Druhý den Bizárka už jezdila na kole, měla dovolenou, jenom dva dny, volala Kobra. „Potřebuju nutně vidět stav účtu“, řekla Bizárce, „můžeš mi to poslat?“.
„Vím to z hlavy jen odhadem, nemám k němu online přístup, vždycky mi to na vyžádání pošlou do druhýho dne z účtárny“, odpověděla Bizárka.
„Potřebuju to“, řekla Kobra.
„Dobře, zavolám do účtárny“. A zavolala do účtárny, aby obratem poslali čísla Kobře na email, ale holky už v účtárně nebyly, slíbily to poslat hned druhý den ráno. Bizárka aspoň poslala Kobře čísla, který měla v hlavě a zaokrouhleně na desetitíce seděly.

Když se Bizárka vrátila do kanceláře, po dvou dnech, zašla za Kobrou, jestli ty čísla dostala a bylo to v pořádku. „Jojo, dostala“, odpověděla Kobra s výrazem, že vůbec nechápe, o čem Bizárka mluví.

Bizárka se oprávněně domnívala, že tohle by jenom začátek. Jenom nechápala, proč a kdy se stala ta proměna, o co tý Kobře jde.

Pohár přetekl

Bizárka se zhroutila na židli ve Viktorově kanceláři a viděla, že ho pohled na ní vyděsil. Viktor nebyl zlý chlap, byl taky expat, ale neměl ty svoje kolegy z východu rád a na tomhle hřišti fandil víc Čechům.  Ale ve výsledku musel kopat za ty svoje. Byl to Viktor Čistič, který byl jenom v managementu do počtu, nebrali ho s sebou na žádná strategická zasedání vrcholnýho managementu, ani ze slušnosti ho nezvali na hogofogo chlastačky a výjezdy, ale tady to nebyla normálně fungující firma. Viktor, HR manažer, věděl, že musí držet hubu a krok, jinak by letěl a vystřídal by ho někdo mnohem horší. Viktor musel na povel vyhazovat lidi, ale aspoň se v tom nevyžíval. Nebyl to sadista. Když vyhazoval expaty, protože byl čas na střídačku trafikantů, Bizárka pozorovala, že nijak netrpěl.  Ale když vyhazoval český lidi, protože fronta na východě byla dlouhá a původních expatů na střídačku málo, to Viktor trpěl. Styděl se. Chodil po chodbě, vyhýbal se pohledům, protože pořád byl jedním z nich a v tu chvíli by určitě dal cokoliv, aby nebyl. Tenkrát Viktor říkal Bizárce, „ normální je, že jdou sobě po krku, ale když musím kvůli nim vyhazovat i český lidi, to mě vadí“.

Viktor měl Bizárku rád a přál si, aby odešla. On jediný si to přál, protože neměl žádnou sféru vlivu, aby šílenou Kobru zastavil. Bizárka mu to neměla za zlý, nikomu, to nebylo o lidech, chyba byla v systému. 

Bizárka měla levý oko zalitý krví a nateklý horní víčko, měsíc nespala víc než 5 hodin denně, a opary byly to nejmenší, co jí hyzdilo a trápilo.  Byla zrychtovaná tak, že se její děti hrozily při pohledu na ní a nepomohly ani sluneční brejle jako maskování ani předstíraný úsměvy, že je všechno v pohodě. Bizárka zhubla, i přesto, že už druhý měsíc necvičila, stejně jako nebyla u kadeřníka, protože prostě neměla čas. Zrušila letní dovolený a poslední měsíc, září, jela na autopilota a na energii, kterou si vybírala z budoucna. Plnila úkol Kobry, která se chtěla stát ministryní. A Bizárka, v rámci přežití, byla odhodlaná z tý sadistický krávy udělat třeba prezidentku, hlavně, když by to znamenalo, že si konečně sedne do toho zpátečního taxíku. Bizárka najezdila za dva měsíce 6 tisíc kilometrů, odbavovala 300 emailů denně a věděla, že jí začíná hrabat, když se jednou zacyklila na kruhovým objezdu a objela ho asi pětkrát, než z něho vyjela.

„Chce mě Kobra vyštvat?“ ptala se Bizárka Viktora, kterýho si pojmenovala podle filmu Leon s Jeanem Reno.
Viktor zavrtěl odevzdaně hlavou, „ne, to bych věděl, nechce tě nikým nahradit, nikdo by to nedělal, všichni viděj, kolik je to práce“.
Tak o co jí jde? Chce můj džob dámička? Už si celou mojí práci napsala do strategie“. Ptala se Bizárka.
„Dámička je princezna, líná stejně jako Kobra, jo, sešly se tady a ohromně si rozuměj, ale makat nechtěj, ne, určitě nechce tvojí pozici.“ Bizárka viděla, že Viktor je z celý situace znechucený, že tyhle dvě ženský nemůže ani cejtit a nebyl jediný. Dokonce už i Romana z PR, která doposud Kobru obhajovala, že je jen nejistá a nevěří si. Jejího kafemlejnku měla Bizárka plný zuby, ale už i ta Romana chodila kolem Bizárky po špičkách a na plnou hubu říkala, že se Kobra urvala ze řetězu a je psychopatka. Už žádný kecy o tom, že je nejistá, nevěří si. A třeba i jo, a možná to byl ten důvod, proč Kobra byla tak sadistická a možná Kobru šikanovali, když byla malá, možná jí její otec nedal dost péče a doprdele, koho to zajímá? Bizárka už byla unavená tím, hledat důvody omlouvající Kobru. Bizárka potřebovala regulérně najít řešení, pro sebe.  

Když zůstanu, sedře mě z kůže, nenávidí mě a potřebuje mě totálně ponížit. Když odejdu, pukne mi srdce, protože mojí práci spláchnou do záchodu, vypiplaný dítě roztrhaj na kusy“, říkala Bizárka Šarlotě, kolegyni, mladý Ťapince, která nebyla marná, jako ty ostatní.
Nemůžeš odejít, prostě to přece nejde“, přesvědčovala Bizárku Šarlota.

Šarlota byla u toho, když Bizárce Kobra předvedla brutální hysterickou scénu, kdy jí zavolala šestkrát po sobě a šestkrát jí praštila telefonem a řvala jako pominutá a v hysterii se odkopala a řekla Bizárce věci, který říkat neměla. To tenkrát Bizárka byla po zbytek dne zkoprnělá, v šoku, hlavu měla prázdnou a vstřebávala ten zážitek. Ještě teď, v odstupu měsíců je schopná si fyzicky vybavit emoce, který tehdy cítila. Bizárka věděla, že kdyby se setkala s vrahem, úchylem, člověkem, od kterého hrozí reálný a oprávněný nebezpečí, cítila by se stejně, jako když jí konečně Kobra zavolala naposledy a po šestý práskla telefonem.

Bizárka byla v  šoku několik dalších dní. Byl paralyzovaná a nedokázala o tom s nikým mluvit. Jenom se Šarlotou. „ Bude mě za to nenávidět, bude mě chtít zničit, jsem svěděk, já jsem viděla její tvář.“ Vysvětlovala Bizárka Šarlotě, že tohle už nebude nikdy dobrý. Při pohledu na Kobru se jí dělalo fyzicky zle a tehdy se Kobra urvala ze řetězu.

Viktore, je blázen, oba to víme, takže mi teď řekni, jaký umíš kouzlo, abych už sem nikdy nemusela vkročit. NIKDY!“ Bizárka šla za Viktorem rovnou od Kobry. Vypadala jako hrůzoděj, byla zdevastovaná, dovalila tu podělanou spanilou jízdu, dovalila konferenci, dovalila svoji standardní agendu a nemohla se dočkat, až se konečně vyspí. Kobra jí v kanceláři oznámila, že chce dělat ne JEDNU, ale TŘI spanilý jízdy v roce. Bizárka, na jedno oko skoro slepá, vyposlechla Kobřin nesmysl. Ještě před tím Kobra blahosklonně Bizárce řekla, že tahle jízda byla prostě takový cvičení, teď už to pro Bizárku bude brnkačka.

Viktor sám nemohl nic, mohl leda volat z vokna. Kobra měla takovou pozici, že když ona něco chtěla, porušily se všechny pravidla, udělaly se všechny výjimky, nic nebyl problém. Vyhodila ředitele, protože jí prý dost nerespektoval, oukej, vyhodila ředitelku, protože k ní neměla dostatečnou úctu, oukej. Viktor se ale snažil, a tak zatahal za rukáv další členy managementu a ti volali Bizárce, ať neodchází, ať to vydrží, že Kobra jednou odejde, a že za ní stojí, a že v nich má ohromnou oporu, a blá, blá, blá. Bizárka byla z těchhle projevů ještě víc znechucená, marnost nad marnost, slabost nad slabost.

Když si Kobra vymyslela spanilou jízdu motorek, zabraly přípravy tří měsíce, ale Šarlota říkala, že se prej šušká, že chce bejt Kobra mynistryní. „ Super, třeba Kobra tuší, že půjde na střídačku  a potřebuje za sebou mít nějakej projekt, hele, to je šance, odvalíme perfektně tu spanilku, třeba se pak stane i prezidentkou, jsem ochotná do toho jít,“ řekla Bizárka Šarlotě. Dala si za cíl udělat tu zatracenou spanilou jízdu, kterou si Kobra vymyslela a kterou si chtěla Bizárka vykoupit svobodu.

Spanilka dopadla dobře, ale ve východní televizi to nepřehráli, nepřijel žádnej novinář, kterej by s Kobrou udělal rozhovor do hlavních zpráv. „Nezbavím se jí, neodjede zpátky Šarloto, a já přísahám, že další spanilku pro ní nedělám.“ Řekla rezolutně Bizárka.

Šarmantní násilníci – tip na knihu

Doporučuji skvělou knihu, kterou sotva najdete v poličkách HR manažerů a jejich svity.

Ovšem pro Kobru by to byl báječný dárek, kruci, to mělo napadnout Bizárku tenkrát, když jí Kobra uplácela dárečkama. Na oplátu by dostala Kobra čtení.

90 %2 hodnocení

Kniha Šarmantní násilníci, jejímž autorem je doktor Pavel Beňo, volně navazuje na předchozí titul (Můj šéf, můj nepřítel?, 2003), více se však zaměřuje na skutečné příběhy z pohledu psychologa–antimobbingového poradce. Základ tak tvoří 10 kazuistik, které autor komentuje a vysvětluje.
V knize jsou podrobněji vysvětleny pojmy, které dostaly souhrnný název „vztahová patologie“. Jde o šikanu, mobbing, bullying, bossing, staffing i nově popsaný jev pod názvem „straining“. Dále je pojednáno o diskriminaci, obtěžování (harassmentu), whistleblowingu či stalkingu. Pozornost je věnována i tzv. kyber-formám takového chování (kyberšikana, kybermobbing, kyberbullying) a popsány jsou některé pojmy související se zneužíváním moderních technologií (grooming, sexting, happy slappying, phishing, hoax).

Kniha, která je určená zaměstnancům, zaměstnavatelům, jejich rodinných příslušníkům, personalistům, manažerům, poradcům, koučům, psychologům, psychiatrům, vzdělavatelům, inspektorům práce, právníkům či sociálním pracovníkům, odráží fakt, že počet případů vztahové patologie bohužel stále roste, avšak spolu s ním se zvyšuje i odborný zájem o tuto tematiku (např. ze strany soudců).

A Kobrám k vánocům:-)

Panský kočí

„Takže jí děláš panskýho kočího“, konstatoval Bizárčin manžel, sotva se Bizárka svalila na gauč, úplně vyšťavená. A řekl to takovým víc smutným a jen trochu vyčítavým tónem. Nechtěl do Bizárky rejpat a viděl, že má toho dost. A vážně byla k.o., celej den v prdeli, sobota ztracená, ani se nevyspala, protože už v osum ráno nabírala Kobru. Vezla Kobru na hranici, což zabralo pět hodin a dalších pět hodin jela zpátky. A ptala se sama sebe, proč? Proboha proč ze sebe nechá dělat ficku.

Ale věděla to dobře, bavila jí práce, a taky byla za ní dobře odvedená práce vidět a především, poznala skvělý lidi, se kterými jí bylo dobře. Tady to prostě sedlo, byť v Pražským ofysu to bylo strašně toxický, v regionech to byl jinej svět a Bizárka tam jezdila, tak často jak mohla. Byla to její únikovka a měla tam skvělý lidi.

„Ne, když ona asi neumí řídit“ reagovala Bizárka na manželovu poznámku, která jí ale bodla. Nebylo to jeho cílem, ale štvalo jí, že měl pravdu. Znal jí a věděl, že dokud sama nebude chtít, nic z ní nevypáčí. A Bizárka zase znala dobře svého muže, jakmile by naznačila, že není spokojená a řekla jen zbla, co Kobra provádí, dostala by od něj příkazem, dát výpověď. Ano, bral by to osobně a vadilo by mu to. A dokud Bizárka byla rozhodnutá, že to není tak zlý, doma mlčela.

Bizárka nevěděla, jestli má Kobra vůbec řidičák, neptala se. Kobra měla pochopitelně služební auto, ale nikdy ho nepoužívala, teda, používala, ale vždycky jí někdo z podřízených dělal šoféra. A vztah Kobry k autům byl vůbec zvláštní. Ve firmě se používaly sdílený auta, každý, kdo potřeboval jet mimo Prahu, se rezervoval auto v outluku na den, kdy potřeboval vyjet. Na výběr byly fabky, oktávky a jeden superb, vyřazený po jednom odvolaném expatovi.  O auta byla rvačka, protože jich bylo žalostně málo pro desítky lidí, který několikrát týdně potřebovali jet do poboček v regionech. A co bylo k dispozici, to člověk vzal a neřešil, jestli zrovna fabie anebo lepší model.

A tak se Kobra rozhodla, že není vhodný, aby zaměstnanci jezdili superbem a zakázala ho používat. Fajn, superb tedy stál v garáži a zaměstnanci měli o jedno auto míň, takže si posílali maily.

Bizárko,

máš rezervovaný auto na středu příští týden, do města XY, můžu jet s tebou? Potřebuju tam na schůzku, která je od 12:00 do 15:00 hodin. Auto už není jiné volné. Pepa

Pepo,

já tam ale mám program dopoledne, vyjíždím už v 7:30 ráno a potřebuju být zpátky v Praze ve 13:00. Promiň, to prostě nesladíme. Bizárka

Ale starý, olítaný superb trčel v garáži a nesměl se používat, protože to bylo z nějakého důvodu nepatřičný, aby český člověk jezdil takovou károu. Bizárka ho jednou vyfásla a už to byl slušně olítaný model. Automatická převodovka řadila tvrdě, že Bizárka vždycky vylítla dopředu a hlavou málem vzala o čelní sklo. Nikdo z ředitelů ho nechtěl, expatům se kupovala auta nový. A Kobra měla svoji káru, kterou neřídila.

Bizárka právě vstupovala do metra, když jí zazvonil telefon. Věděla jistě, že volá Kobra. „Klasika“ smála se v duchu Bizárka. Za celej den mohla Kobra Bizárce zavolat třeba stokrát, napsat jí tucet emailů, zavolat si jí do kanclu, ale vždycky jí zavolala, deset minut před čtvrtou, kdy věděla, že Bizárka pádí svážet kluky, dělat nákup, domů vařit. A taky pak Bizárka vypozorovala, že Kobra si hlídala, kdy je v Praze a kdy mimo Prahu, to nezavolala nikdy.  A pokaždé to jelo podle stejnýho scénáře. Bizárka zvedla telefon a řekla „ Ano, Kobro?“ a ta jen reagovala bez pozdravu dotazem „ jsi ještě v kanceláři Bizárko? „ a vyslovila to zoufalým tónem, jako kdyby zrovna operovala mozky a potřebovala podávat skalpely.
„Je to důležitý? Právě jsem vešla do metra, můžu se vrátit.“
„Ne, ne, tak se zítra zastav v kanceláři.“
„Dobře, nashle Kobro.“

Takže druhý den, když Kobra vyvolala Bizárku v metru, naběhla Bizárka ke Kobře do kanclu a ta jí významně předala klíče od svýho služebního bouráku, k tomu přidala doklady a povídá.
„Bizárko, napadlo mě, že se pojedeme podívat na festival přátelství, je to krásná akce, družba mezi našimi zeměmi, je to ve městě Velká díra a koná se to tuhle sobotu.“  Bizárka zalapala po dechu, neměla úplnou jistotu, jak daleko je Velká díra, ale tušila, že někde v prdeli.
„A jak dlouho tam budeme?“ zeptala se Bizárka.
„No, to uvidíme, ale bude se ti to líbit, je to moc hezký, spousta programu, má to tradici, je to krásná družba. No a víš, já jsem si říkala, když už tam budeme, že bys mě pak jen dovezla kousek za hranice a já si pak nastoupím na autobus domů. To už budeš mít po cestě. A pojedeme mýýým autem.“ Tu poslední větu Kobra zdůraznila tak, aby jí Bizárka nepřeslechla a uvědomila si tu privilegii řídit Kobry služební káru.

Bizárka byla znechucená, si snad Kobra myslí, že doma jezdí na trakaři? Dobelhala ke svýmu počítači a podívala se do google maps. Zhrozila se, do Velký díry to zabere pět hodin, pak nějakej čas na tý trapárně a pak ještě Kobru hodit na autobus a zase do Prahy. „Super“, klela Bizárka, „sobota v hajzlu a pět hodin v autě s Kobrou“. Nikdy o tom festivalu neslyšela.

Ráno v sobotu nabrala Bizárka Kobru před barákem, kde měla pronajatý byt, pochopitelně na účet firmy a vyrazily. Kobra si sedla pěkně dozadu a psycho jízda začala. Prohodily pár zdvořilostních keců a ticho. Kobra mlčela. Bizárka se snažila ze slušnosti něco povídat, byly to bláboly, možná vo Praze, něco o počasí, Kobra reagovala jako „aha“, „ jo, jo, jo“, ne, ne, ne“, po dvou hodinách jízdy to Bizárka vzdala. Neměla už co tahat z paty. Kobra si čuměla do mobilu a na Bizárku. Ano, Bizárka při každým pohledu do zpětnýho zrcátka periferně viděla, že jí Kobra pozoruje, ale nikdy se Bizárka nesrazila s jejím pohledem v zrcátku, na to si dávala pozor.

Bizárka přemýšlela o tom, že veze v autě magora, fakt blázna a těšila se, až Kobru vysadí. Bizárka počítala kilometry, v autě na palubovce se po nějakém počtu kilometrů objevovala výzva  – je čas na přestávku pro vaši bezpečnost, kterou ignorovala a kdyby Kobra nechtěla zastavit na pumpě, frčela by bez zastavení do tý zatracený Velký díry.

Na festivalu družby to bylo báječný, na podiu zpívaly děti, proběhly tanečky v krojích, což Bizárka vždycky nesnášela a zpívalo a mluvilo se v jazyce, kterýmu Bizárka nerozuměla. Sotva Kobra vypadla z auta na autobus, vosolila Bizárka muziku a modlila se, aby to do Prahy dala co nejrychlejc a bez nehody.

„Tajtrlíka pořád vozili jeho ředitelé, když jezdil na víkendy domů“, povídal Bizárce kolega Leoš.
„A proč? Taky neměl řidičák?“
„Protože nechtěl jezdit soukromý kilometry, nechtěl to platit. A řidičák měl, stejně jako Kobra“.
Bizárka zkoprněla. „Chceš říct, že sem Kobru vezla do Velký díry, protože chtěla ušetřit? To jako vážně?“
„No jo, jsou strašně lakomí. Ze všech si tu dělaj šoféry. Takhle to měla jako služební jizdu.“  

Dámička

Klasická dámička, kolem třicítky, ale vypadá starší, ne proto, že by byla v ksichtíku zmuchlaná víc, než se sluší na její věk, ale je důležitá! Vážná, seriozní, strašně moc se snaží působit jako profesionální manažerka. Podle toho se oblíká, je velmi „overdressed“ každý den. Čte drahý časopisy a hltá inspiraci. Pochopitelně, obléká se jenom draze, neadekvátně věku, ale tak nějak v mixu  Grace Kellyové a Jacqueline Kenedyové.  Pochopitelně dámička nosí kabelky jen v ruce nebo jí má zahákovanou v předloktí, protože dámička potřebuje jen jednu volnou ruku, když dělá nákup papáníčka pro sebe, jehož porce se vejde do stylové ekologické papírové taštičky. Od prvního okamžiku je patrný, že dámička nemá smysl pro humor, protože co? Bere se zatraceně vážně!

Chlapi většinou hned po setkání s dámičkou vycítí, že tohle by nechtěli mít doma, ženský zase ani náhodou nenapadne, že by s dámičkou chtěli jít někdy po práci na drink a drbat chlapy. Prostě dámička je typická manažerka v korporaci. Protože kde jinde by měla prostor pro exhibici na mýtingách, kde by mohla nic pořádně nedělat a při tom, všechny neskutečně otravovat, obtěžovat a štvát.

Dámička se většinou zjeví z čista jasna, jako kdyby spadla z nebe. Odnikud dopadne na manažerský post, který je uměle pro ní vytvořený. Takže je už od začátku jasný, že kdyby nebyla, nic by se nestalo. No jo, ale ona je. A bere se vážně. Uff.

„A nastoupila nová manažerka štěstí“ řekl Bizárce kolega z marketingu.
„Co?“ zeptala se nechápavě Bizárka.
„No jo, to teď frčí, hapines manager“, odpověděl kolega.
„To jako vážně? Já o tom jenom četla, takže bude makat na tom, abysme byli hapy?“ smála se Bizárka.
„Tak nějak. Takovej job je na hovno, ale snovej, dostaneš budget a pravomoce jak pro ředitele zeměkoule“.
„Už jsi jí viděl?“
„Jo, je milá. Bude teď připravovat strategii pro celou firmu“

Bizárka jela do terénu za partnery a poprosili jí, aby dámičku vzala s sebou, aby se jako zorientovala, poučila. Ani to Bizárce nevadilo, ale až zbytečně nadšeně přitakala, že je to skvělý nápad. „Už podlejzám“, uvědomovala si Bizárka v duchu, byl to nápad Kobry a na všechno jí teď Bizárka reagovala supr nadšeně.

Bizárka druhý den nabrala dámičku před hotelem, protože dámička ještě neměla připravený byt. Ano, dámička byla expat a vybrala si byt v centru Prahy. „To byl můj sen, bydlet přímo v centru, ale ještě mi byt renovují, takže musím být v hotelu“ vzdychala dámička Bizárce. „Jasně, sen o Paříži“ hned si vzpomněla Bizárka, jak jí Helena vyprávěla, že oni stojí na Prahu frontu jako na Paříž.

„No, ale je to strašný, protože teď mám omezený prostor v  pokoji a nemám kam dávat doplňky, který si do bytu nakupuju, takže tam o to zakopávám v chodbě“. Bizárce přišlo docela na hlavu, proč si kupuje dámička doplňky do bytu už teď, když je teda nemá kam dávat a zakopává o ně, ale kousla se do jazyku a nezeptala se. Dámička působila dojmem, že se urazí raz dva a otázka, která podle Bizárky nebyla od věci, by jí určitě přišla nepatřičná.

„Ne, nemá smysl pro humor a je důležitá jak prdel“, vyprávěla pak Bizárka Kláře, se kterou si volala často, protože ta jediná měla pochopení pro ty bizarnosti, který Bizárka zažívala a byla taky ochotná jí vždycky vyslechnout. „Takže, Kláro, dámička mi vyprávěla, jak teda čeká na ten byt v centru Prahy a je to teda strašný, protože ještě další dva týdny to musí vydržet. Potom, holka, o vzdělávání nemá ani šajn a zájem a na schůzkách, kde jenom čuměla, protože neumí čéééésky, vlastně nevím, co se jako přiučila. Nicméně, je odhodlaná připravit úžasnou strategii pro celou firmu, aby všichni byli šťastní, jenom už teď je špatná z toho, že jako nemá žádný lidi pod sebou, chápeš, holka nebohá před tím řídila oddělení, kde měla 60 lidí, a teď je zdevastovaná  z toho, že by měla dělat sama prezentaci? No, ale očekává, že jí přidělí badžit, to je zajímavý, kde ho vyčarujou, když teď sesekali všem prachy, no, ale asi ho vyčarujou, aby jako mohla využívat agenturu a dělat sama vlastní eventy a já nevím co ještě. „

Uplynuly tři měsíce a dámička už stihla totálně otrávit všechny ve firmě. Dámička tvořila strategii a vlastně nevěděla na co, takže požadovala mraky vstupních informací a protože netušila, co potřebuje a chce, přirozeně chtěla deset věcí namísto jedné. Dámička tři měsíce tvořila strategii, což byla prezentace, která se měla odprezentovat představenstvu. A tak dámička tvořila, až se z ní kouřilo, bylo možné jí zahlídnout u kávovaru asi co každou půl hodinu, protože kafe nepila, ale dělala si vytrvale bylinkový čaje.

Dámička, jak jinak, chodila na vysokých podpatkách, na kterých, na rozdíl od Kobry, uměla chodit. Byla sofistikovaná, takže měla taky svojí zásobu botiček na jehlách ve skříni a nazouvala je v kanceláři podle barvy oblečení. Dámička byla takový prcek, že i na jehlách byla o hlavu menší než Bizárka a jak se pořád tvářila vážně jako paní učitelka, měla Bizárka obavy, že jí musí její malý vzrůst neskutečně štvát. Dámička prostě strašně chtěla, aby jí lidi brali vážně. A měli z ní respekt, protože ona brala svojí práci vážně.

Dámička jí brala tak vážně, že pracovala i do večera, a dávala to velmi ostentativně najevo. Byla v cizí zemi, bez rodiny, svěřila se Bizárce, že nemá děti ani přítele a byla jedináček. Takže  v Praze, myšleno v Paříži, bydlela chuděra na hotelu a měla čas pracovat do večera.  Ale ona jediná vážně pracovala. Český lidi, kteří po práci zvládali i péči o rodinu a byt a dům a dělali nákupy a s dětmi se učili a doma vařili a večer od osmi seděli zase u emailů, nedělali ve srovnání s dámičkou absolutní nic.

Když Bizárka potkala dámičku na chodbě, tvářila se vždycky velmi ustaraně, protože tvořila tu strategii ještě včera v šest večer. A co bylo víc, než strategie štěstí?! Dámička obesílala emailem kolegy z PR, marketingu, i Bizárku zásadně v půl pátý odpoledne a později s příkazem, nikoliv žádostí, „dodej mi informace k projektu xy nejpozději dnes večer, musím to zítra ráno prezentovat generálnímu řediteli a tvoje data jsou klíčová“. A tak všichni seděli večer na emailu a posílali dámičce další data a čísla a fotky a reporty a videa s jistotou, že ona vůbec nebude vědět, co s tím.

Bizárka to jednou ale nestihla, protože se už několikrát ukázalo, že podklady, které dámičce poslala, ona vůbec neotevřela, šla s klidným svědomím na třídní schůzku dítěte a věděla, že se to nepodělá, když pošle email dámičce ráno. Inu, druhý den ráno Bizárka poslala hned po příchodu do práce dámičce pár čísel, který chtěla a přihnala se k ní Romana. „Hele, včera jsem tady tvrdla do sedmi, protože dámička si v pět vzpomněla, že by chtěla nějaký monitoring, měla jsem vyzvedávat děti ve školce, musela jsem na to povolat manžela, ten byl zase na jiný akci, to je taková kráva“, postěžovala si Bizárce nešťastně.

Ano, dámička byla kráva. Chvíli po tom, co Romana odešla, přistál Bizárce email od dámičky, s Kobrou na kopii.

Drahá Bizárko,

ráda bych tě požádala, abys respektovala moje zadání včetně termínů, jelikož je moje práce klíčová pro další směrování strategie štěstí v této společnosti a ty jsi mi nedodala požadovaná data včas. Upozornila jsem tě v mé předchozí zprávě, že ráno prezentuji první verzi strategie štěstí generálnímu řediteli a ty jsi nerespektovala můj požadavek s termínem pro dodání.

S pozdravem, Velká Dámička

Přišel den D, strategie štěstí byla hotová, trvalo to čtyři měsíce namísto tří měsíců, ale což. Bylo to tady. Dámička slavnostně svolala kolegy z marketingu a PR a taky Bizárku, aby jim odprezentovala novou strategii, klíčovou pro tuto společnost, jako nic jinýho. Bizárka byla upřímně zvědavá, jaká to strategie bude. Neměla ánunk, ostatně jako nikdo. Celý čtyři měsíce si všichni zvykli, že dámička otravuje, pije čaj jako průtoková mašina, poletuje po chodbách a je velmi vážná, protože má důležité poslání.

Ticho, bylo ticho, když dámička odprezentovala svoji strategii. Bizárka přemýšlela a nebyla schopná to úplně dobře hned vyhodnotit, strategie popisovala celou Bizárčinu agendu, její práci, její eventy, její akce. Ale byla to strategie dámičky, kterou ona vymyslela. Tak na to si dá večer Bizárka Prosecco.

Co raději? „Hi, how are you“ anebo nic, prostě nic. Protože burani nezdraví

Bizárka vyšla z výtahu a na chodbě potkala delegaci strejdů, co neuměli pozdravit. „Normálka“ pomyslela si Bizárka, už jí to neudivovalo, ale stejně si na to za celý tři roky nezvykla. Často míjela skupinky lidí, ať už na chodbě, ve výtahu, míjela se s nimi u turniketů v recepci, a pokaždé ani jediný člověk z celé skupinky nepozdravil jak Bizárku, ani nikoho jiného, děvčata na recepci už vůbec ne. A přitom však se ti lidé tvářili nadšeně až vzrušeně, protože, oni byli na výletě v Paříži. „Praha, to je pro ně Paříž, Bizárko, oni na Prahu stojí frontu!“, vysvětlila Bizárce Helena, bezvadná ženská, která shodou okolností před lety pracovala ve stejný firmě jako nyní Bizárka a po letech je opět svedla dohromady společná práce na projektu.

Vždy, když Bizárka potkala další výpravu soudruhů, až na jednu nebo dvě výjimky se jednalo o homogenní skupinu, tvořenou jen muži, ve věku 30 až 60let (odhad věku vůbec nemusel odpovídat realitě, s ohledem na vizuální dojem, který ovlivnily téměř identické obleky obnošeného stylu a jak se Bizárce zdálo, komunistického střihu. Jednou Bizárka míjela strejdu, který si ukusoval z obloženýho chleba zabalenýho v papírovým ubrousku a právě se řítil z výtahu do jejich recepce. No a jednou, to se vážně málem rozesmála Bizárka nahlas, jeden takový návštěvník jejich pobočky nesl kufřík, ze kterého mu trčelo něco. Jestli to byl kus trenek anebo ponožky, v tom krátkým čase nerozklíčovala, ale ten kufřík byl přesně takový, v jakých se předávalo výkupné ve filmových kriminálkách z osmdesátých let.

 Prostě to byla elita, manažeři, kteří dojížděli na návštěvu do firmy zřejmě v rámci mezinárodní družby, a nikdo je nenaučil slušnýmu chování. Ono nezdravení byl tak masivní jev u těchto návštěvníků z východu, že už si byla Bizárka téměř jistá, že to kopíruje jeden od druhýho, protože asi všichni do jednoho žili v bludu, že se tak chová každý TOP manažer. Přezíravě a nevidící si při tom na špičku svého nosu. Bizárce se pokaždé vyjevil úžasnej českej film Světáci, když soudruhy z východu potkávala při jejich návštěvě Pražské pobočky.

Bohužel nezdravili jen soudruzi na návštěvě, ale i ti, co pracovali ve firmě trvale, respektive na dobu jim přidělenou, která mohla skončit druhý den anebo za x let. Tito manažeři a manažerky, říká se jim expats, odvraceli zrak anebo jen blahosklonně kývli hlavou na znamení pozdravu, když potkali českého člověka. na chodbě, u kávovaru, ve výtahu. Bizárce to bylo líto, bylo jí za ně trapně. Jejich chování bylo neuctivé, povyšující se, bez jakéhokoliv respektu k lidem, kteří tu firmu držely funkční a prosperující. Expats se měnili a střídali, český lidi a pracanti zůstávali. Nikdy by nevěřila, že scény z amerických filmů, kdy odejitý manažer odchází s krabicí plnou svých krámů ze stolu v ruce potupně skrz kanceláře, mezi kterými ještě předchozí den chodil dunivým krokem a razantní chůzí demonstroval, že je on big boss, že takové scény Bizárka zažije v reálu. Ale bylo to tak, první sledování takového střídání expats bylo pro Bizárku šoking! „Oni se k sobě chovají příšerně, ale jim to přijde normální“, vysvětloval Bizárce Paulíno, co pracoval v jednotce interního PR a věděl pochopitelně o všem a taky tam sloužil už o dost dýl než Bizárka.

Bylo to tak, manažeři z východu měli prebendy, výhody, prachy a pozice za odměnu s rizikem, že nikdo z nich nevěděl, jestli na dobu půl roku, roku, anebo i pět let. Ta opojná doba moci a síly mohla skončit tak rychle, že si to prostě užívali monstrózně, se všemi atributy, které k moci patří. A vyžadovali tak patolízalství, donášení, lichocení, všechno nedůstojné a odporné chování od svých podřízených permanentně. Protože když Bizárka poprvé zažila, jak pana ředitele na odchodu nikdo z do té doby největších patolízalů ani nepozdravil, pochopila, že nemá cenu je litovat. Proč by se tím měla trápit. Mají to tak nastavené, jsou to jejich pravidla, jejich mentalita, jejich myšlení, jejich styl.

Tak moc Bizárka vzpomínala, na doby, kdy pracovala ve své první korporaci, potkávala manažery ze západu, kteří pokaždý pozdravili s pusou rozesmátou od ucha k uchu, „Hi, how are you“ a voněli a nosili pod košilí tričko. „Bože, to byly časy“, vzpomínala často Bizárka. Tehdy si prostě myslela, že je to normální a vůbec nehrálo roli, jestli Bizárka potkala manažera, který byl dolarový milionář a zrovna viceprezident a ona jen asistentka. Ne,  prostě se lidi nevyhýbali očnímu kontaktu při společném setkání na chodbě anebo v jedné místnosti, pozdravili se a vždy pozdravil první muž ženu a bylo úplně šumák, že ona otázka „how are you“ je jenom řečnická. Tolik lidí kritizuje americkou halasnost a že prý je to samé how are you, ale nikoho to vlastně nezajímá, jak se máš. „A dyť jo, sakra, o to ale přeci nejde“, reagovala pokaždé Bizárka, důležitý je bejt pozitivní a nemračit se na všechny okolo a jestli je to spontánní anebo naučený, tak ať, lepší než nezdravící soudruzi.

Bizárčina kamarádka pracovala pro Korejce a vyprávěla jí o ranních rozcvičkách, jiný kamarád zase vyprávěl šílený historky z doby, kdy pracoval pro žabožrouty a pořád z toho Bizárce vycházeli amíci nejlíp.  Hlavně, Bizárka si byla čím dál víc jistější, že už další zkušenosti v korporaci, jedno jaký, asi nabírat nechce. 

„Kam to spěje?“ ptala se v duchu Bizárka, když jednoho rána jela ve výtahu a sledovala zaměstnance společnosti z nižšího patra, jak sborově provádějí ranní rozcvičku. Na očích všem.  Jestli to byla korejská firma, je to možný, ale Bizárka byla tak konsternovaná, že se nepodívala na cedulky, přilepené vedle tlačítek s čísly pater ve výtahu. Ale mohlo to být víc bizarní? Bylo to ještě normální? Výtah v budově, kde Bizárka pracovala, byl celý skleněný,  takový průhledný tubus, do kterého se vstupovalo ze tří stran a výtah projížděl šíleným kulatým komínem,  ze kterého se vstupovalo třemi možnými směry do hlavních kancelářských prostor. Vstupní dveře do jednotlivých firem na každém patře byly taky prosklené a každý cestující ve výtahu mohl nakukovat lehce za dveře každý firmy. Jak lidé nastupovali a vystupovali, cesta do vyšších pater se zpomalovala a člověk měl dost času pozorovat skrz sklo, jak to vypadá jinde, jak to kde po ránu žije. Jedna firma měla prostor recepce navržený do country stylu, samý strom a klacek a dřevěné obložení, jinde zase stál hned u vstupu stolní fotbálek na hraní, a najednou bum prásk. Bizárka nevěřila svým očím.

Z výtahu Bizárka viděla, jak se skupina lidí protahovala, dělala předklony, všichni kroutili hlavou a uvolňovali si asi krky. Jeden člověk jim předcvičoval. Protože celá budova byla navržená na efekt víc než na funkčnost, tedy měla naprosto příšerně rozvržený plochy v kancelářích, miliony slepých úhlů a jediný pořádně velký prostor byl právě jen u vstupu, cvičili ti nebožáci na očích všem čumilům, kteří jeli ráno výtahem do vyšších pater.

A Bizárka přemýšlela, je cvok ona? Klidně by s tím souhlasila, nehádala by se. Přiznala by bez mučení, „ ano, vy všichni jste normální, svět okolo je normální, já to jen prostě nechápu. “