Jednak Bizárka ráda lidem dávala přezdívky, ale taky si je identifikovala s postavami, který znala z filmů nebo z knížek a které skvěle vykreslovaly ty civilní figury, který Bizárka potkávala v práci a který ji něčím zaujaly.  Proto si HR manažera přejmenovala na Viktora Čističe. Měla ráda film Leon s Jeanem Reno. HR manažer dostal zadání, koho má vyhodit, vyhrnul rukávy a úkol splnil. Jednu chvíli to ve firmě vypadalo jako na bojišti. Přišla vlna vyhazovů, protože se potřebovaly uvolnit kanceláře pro kamarády, milenky, dcery a syny.

Rozhodně neměla Bizárka pocit, že by ho to bavilo, vyhazovat lidi jen proto, že se valila vlna trafikantů. „Ještě že nemáš, skleněnou kancelář,“ odpověděla kolegyně Bizárce na dotaz, co se to sakra děje? „Je to šílený, Milan tady pracoval 11 let, teď sem dovalí někoho, kdo neumí ani česky,“ pokračovala kolegyně dál. „A nikomu to nevadí? Vždyť je to odborník?“ nechápala Bizárka. „Hele, dali mu roční plat jako odstupný, ale je to hrozný, měla jsem ho ráda,“ řekla Romana, která ve firmě byla o hodně let dýl než Bizárka a k většině lidem měla osobní vztah na rozdíl od Bizárky, která je znala jen od vidění. Ale bylo to na palici, protože jednak to firmu muselo stát nemalý peníze, jak z pohledu vyplacených odchodných, tak z pohledu ztrát, který vznikaly, když uvolněnou pozici zaplnil nezkušený člověk.

Když Bizárka sledovala Viktora Čističe v těch dnech, vlastně týdnech, kdy musel rozdávat výpovědi, viděla na něm, že je vyčerpaný a měla pocit, že se stydí. Dokonce jí ho bylo i líto. Když sama nastupovala do firmy, choval se k ní velmi hezky, připadal jí empatický, chytrý, ale bylo znát, že si chce držet od lidí odstup. Pracoval jako HR manažer ve firmě už několik let a po čase Bizárka zjistila, že už zažil několik vln jatek, při kterých on dělal tu špinavou práci. Takže si na základě zkušenosti nechtěl Viktor pouštět lidi moc k tělu, vytvářet si k nim citový vazby, protože mohla přijít doba, že bude muset vyrazit někoho, s kým chodil rád na pivo. Bizárka věděla, že ji má Viktor Čistič rád. Často chodil a chválil jí práci, vyjadřoval jí respekt a vytvořili si spolu takovou partyzánskou formu komunikace. Bizárka za ním občas přišla do kanceláře, pokaždé měla v ruce nějaký pamlsek, protože Viktor rád mlsal, tady oříšky, tady kus čokolády. A tak se slovy „ahoj, jak to jde“ nabídla Viktorovi pytlík se směsí oříšků, a on si vždycky nabízenou dobrůtku vzal a upřímně odpověděl: „Není to teď dobrý, asi sis všimla, co se tu děje.“ A Bizárka viděla, že se stydí. Styděl se, že dělá to, co dělá, že pracuje pro lidi, který nemá rád, že je jenom loutka.

A právě Viktor byl první, který Bizárce řekl: „Nemám rád lidi, jako Kobra.“ Řekl to krátce poté, co Kobra nastoupila. Každý Kobře podlézal, každý jí žral tu její plachost a říkal, že je strašně hodná. Interní PR z ní bylo nadšený, jako že je to bezvadný, že se asi z homogenní skupiny představitelů firmy stane heterogenní, když tam teď přibyla ženská. 

Bizárku ale zajímal Viktorův názor a tak za ním zašla, v ruce balík oříšků a zeptala se: „Tak co paní Kobra? Jaká je?“ A Viktor se znechuceným výrazem zakroutil hlavou: „Nemá rád lidi jako ona.“  A Bizárka věděla, že Viktor uměl v lidech číst. Bohužel, mohl by být i skvělý HR manažer. Ale někde jinde. Tady měl roli jen Čističe s nulovými pravomocemi.

Bizárka nesdílela nadšení ostatních kolegů z Kobry a jenom sledovala zpovzdálí vývoj. Kobra byla další trafikantka s velmi řídkým pracovním životopisem, který, i když specialisté na interní komunikaci vylepšili, pořád moc nevypovídal o tom, co doposud dělala, co uměla. S ohledem na jejích 50 let to bylo prostě zarážející.  Kobra vystoupila z taxíku a dosedla na židli tak vysokou, že výš už nebylo ve firmě kam si sednout. Byla to prostě paní tajemná.

Šoupli pod Kobru několik agend, ale jak už to bývá, i když je hlavní náčelník blbej, oni to ti zkušení a kompetentní podřízení zvládnou i bez něj. Když se prostě zadaří, a šéf je šikovnej, je to skvělý, když je šéf neschopnej, funguje to i tak. Hlavní je, aby respektoval, že bude prospěšný tím, že nebude ničit práci svých podřízených. Kobra se hodně dlouho rozkoukávala, klamala tělem, neprojevovala se, byla mlčícím doplňkem na poradách, schovávala se před lidmi, uhýbala pohledem zraněné laně, byla  velmi, velmi plachá. Vyhýbala se tomu, že ji někdo jen ze slušnosti osloví na chodbě s dotazem, jak se má. I při jednoduché civilní odpovědi se jí rozklepal hlas a začala se třepat, jako dítě, který má před celou třídou škodolibých blbečků recitovat trapnou básničku. Dlouho podřízení Kobry doufali, že Kobra bude jen na ozdobu, ničemu neprospěje, ale ani jim jejich práci neposere.

Dva roky trvalo, než Bizárka našla tu správnou filmovou postavu, se kterou by Kobru identifikovala. Když přišel den D a Bizárka nesla Viktorovi výpověď, zeptala se ho: „Bude to stačit? Dá mi už pokoj?“  Viktor pokýval hlavou a bylo mu trapně, nepříjemně a odpověděl: „Určitě. Víš, tímhle jsi jí sebrala bič.“

Bizárka milovala film Talentovaný pan Ripley. Jednak tam skvěle hraje Jude Law, kterýho Bizárka měla ráda vždycky, ale díky seriálu Mladý papež ho začala zbožňovat totálně. Mladýho papeže hltala po nocích na HBO a dávala si do očí sirky, aby vydržela skouknout víc dílů po sobě. Příběh Tajemný pan Ripley je geniální a kromě Juda Law tam výborně hraje i Matt Damon postavu psychopata. Damon krade identitu druhému člověku a tohle byl konečně ten příběh, který Bizárka hledala. Tohle byla Kobra, tajemný pan Ripley.

Kobra byla psychopatka a nechávala za sebou spoušť a boží dopuštění.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *