Takže za mě – pište, pište, pište. Psaní je skvělá terapie a jen praxe dělá Mistra, napsal Bizárce Marek. Jeho úsudku si vážila a to, že si přečetl její blog a věnoval tomu svůj čas, jí potěšilo. A ještě připsal pár postřehů, pro Bizárku velmi cenných, jako že zatím nemají příspěvky na jejím blogu zcela vytříbený styl, je to filozofie? Anebo sranda? Anebo to mají být texty navážno? A dokonalý by bylo, podle něho, kdyby každý příspěvek měl jasný začátek a konec. „Jo jo, má pravdu,“ pomyslela si Bizárka. Možná ze začátku, když začala tenhle blog psát, brala to jako terapii, k čemuž jí nevědomky ponoukla kamarádka Siera. Byla výborná malířka, nikoliv profesionální, což ráda zdůrazňovala, ale malovala krásně a Bizárce se její obrazy hodně líbily.

Když jednou seděla Bizárka se Seirou na kafi, byla zase vyšťavená, fyzicky vybitá a bylo to v době, kdy už tlak od Kobry začínal být neúnosný. Nikdy před tím Bizárka necítila to, co teď. Kobru vnímala už jenom v obrazech. Nebo jinak. Každé setkání s ní, každá zmínka o ní, každý zážitek s ní evokoval v Bizárce pocity, který neuměla popsat jednoduše, takže je opisovala v příměrech. Takže na otázku Seiry, jak se Bizárka má, Bizárka jen odpověděla: „Jako moucha zabalená v pavučině, čouhají mi jenom hlava a nohy a visím v pavučině, vedle stojí Kobra a má černý latexový kalhoty, v nich našpulenou velkou prdel a černý jehly na nohách. Jediný, co září, jsou ty její hegeš vlasy.“

Bizárka byla vážně už na konci sil, byla tažnej kůň a zvládala toho vždycky hodně. Hodně práce najednou. Ale nyní zcela poprvé už byla vyřízená a začínala pochybovat, že to vydrží o moc dýl. Když šla jednou Bizárka po chodbě v práci, šla proti ní partička mužů, kolegů, všichni v černém obleku a v bílé košili a mířili za Kobrou. Bylo pondělí. To si Kobra vyhradila každý týden na mýtingy se svými podřízenými. I Bizárka se tomu nevyhla a každý týden absolvovala tuhle Kobřinu trapárnu. Co zarazilo Bizárku, když potkala partičku kolegů? Že ti kolegové byly v oblekách. Černých s bílou košilí. Vypadalo to působivě – všichni muži v černém.  S Bizárkou šla ještě její mladá kolegyně, Šarlota. Jedna z ťapinek. A Šarlota Bizárce vysvětlila, že Kobra to má ráda, když jsou „hoši“ v oblecích. Doslova řekla: „Paní Kobře se to líbí.“ Byli to její Melody boys, kteří jinak chodili civilně, ale v pondělí se Kobra chtěla kochat, takže hoši jednou za týden nahodili obleky. A zase! Bizárce se před očima vyjevil obraz, na kterém byli muži, všichni klečící na čtyřech, a u nich Kobra, která stála a jednu pokrčenou nohu měla položenou na zádech jednoho z mužů. Jak jinak, Kobra měla na sobě zase těsné černé kalhoty, kozačky na vysokém podpatku a v ruce bič.

Seira se neptala dál, když jí Bizárka popsala, jak se cítí, ale začala mluvit o arteterapii. Že prý vyjadřovat svoje pocity skrze obrazy je forma terapie, říká se tomu arteterapie. A tehdy o tom Bizárka nijak víc nepřemýšlela, ale Seira měla pravdu. Když je toho moc, je fajn to umět nějak dostat ze sebe ven. Bizárka se mučila v tělocvičně, to byla doposud její terapie, zmasakrovat se, vyčistit si hlavu, rvát si do uší hlasitou muziku.

Že by kdy Bizárka psala svůj blog, to ji ani ve snu nenapadlo. „Není to praštěný?“ ptala se své kamarádky Leny, která ji v jejím rozhodnutí strašně podporovala. Lena uměla na rozdíl od Bizárky psát, dlouho už si psala svoje vlastní povídky, zatím jen do šuplíku, ale pomáhala s psaním textů druhým. A Bizárka ji často prosila o korekturu textů, protože byla na hrubky občas pěkný prase.

Lena, ta zlatá Lena za to může! Kdyby Bizárku nepovzbuzovala, nikdy se do toho nepustila. A jak to napsal Marek?  Piště, pište, jen psaní dělá Mistra. „Pchá, mistr nebudu, ale baví mě to a už o tom přemýšlím jinak než na začátku, už není ta hlavní motivace popsat zážitky s psychopatkou Kobrou, vyblít se a dostat to ven, já se vážně chci vypsat jako vypsat, chci si vylepšit styl, anebo si ho vytvořit,“ vysvětlovala Bizárka Leně. „Marek má pravdu, chce to praxi, čím víc člověk vaří, tím je lepší kuchař, je to daleko těžší psát a přemýšlet o tom, aby text byl ucelený, aby to dávalo smysl. A nepřestanu, zatím ne Leni.“

A Bizárka si představila, že by jednou poslala Kobře svojí knížku, malou, útlou. A připsala k tomu na liebesbriefe – Thank you, you were such a great inspiration. Co by asi Kobra udělala? Bizárka se v duchu smála. Byla už vážně nad věcí. Hodně nad věcí! A Kobra byla strašně jednoduchá a teď už pro Bizárku velmi čitelná osobnost. Kobra by se rozklepala a dostala hysterickej záchvat. Jestli by třeba i vyskočila z okna, těžko předvídat.

Když Bizárka dala Kobře výpověď, řekla k tomu Kláře, své nejmilejší kolegyni: „Hele, já vím, že jí jednou poděkuju, já vím, že určitě a že bych tady možná i zakrněla. Prostě vím, že díky tomu, že jdu pryč, zase poznám nový věci, nový lidi, chopím se jinejch příležitostí.“

Bizárka věděla už teď, že psaní využije při nových projektech, který se jí nabízely. Blog začínal být daleko pro Bizárku víc zážitkový, a to bylo super.

Thank you Kobra, you ARE such a great inspiration!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *