„Ona je hodná, milá, jenom je taková nesmělá a nevěří si,“ pořád dokola mlela Bizárčina kolegyně Romana, když mluvila o Kobře, která zase nebyla schopná říct plynule svoje tři věty na kameru, třebaže je měla napsaný tejden dopředu a šprtala je. A to se opakovalo neustále, natáčet Kobru do video reportáže byla vždycky dřina. Romana dělala v PR, tyhle lidi z oddělení interní komunikace jsou od toho, aby ředitelům a nejvyšším šéfům dělali pěkný fotky na web, popisovali jim hezký vizitky, domlouvali placené rozhovory v novinách, tvořili jim zkrátka image, která často naprosto vůbec neodpovídala reálu. Taky natáčeli videa s vrcholným managementem, většinou taková, co na ně nikdo nekouká anebo jen zaměstnanci z povinnosti. Každopádně to funguje jako dobrej tester. Tester na lidi. Někteří díky tomuhle servisu začnou sami sebe daleko víc milovat. Milují svůj obraz, svoje fotky, svojí falešnou identitu špičkového manažera.

Tady se to pozná. Síla osobnosti. Když sebeláska přemůže mladýho člověka, je to pochopitelný. Snadno uvěří takový mládínek nebo mládinka, že jsou vyvolení, nejlepší, výjimeční. Že nic není dílem náhody, prostě byli na to štěstí připravení. Jsou velcí manažeři a jsou něco víc. Jó, když to přijde moc brzy, neosvojí si takový člověk ty správný pracovní návyky, ale získá neotřesitelnou jistotu, že už navždycky bude mít kolem sebe slouhy, velký budget a jistotu, že je ředitel zeměkoule. O to tvrdší je pád.

Tolik mužů a žen obětovalo korporaci všechno. Doslova. Bizárka zná ženy, které kvůli práci nestihly založit rodinu, ale ani si najít včas partnera pro život, no, bolelo to potom, když přišli o tu vizitku, která jim otevřela skoro všechny dveře k ředitelům, na recepce, na hogo fogo párty, vydělala taky spoustu peněz, ale na co vlastně? Na luxusní domov důchodců? I tak to někdy končí. Když přijdete o vizitku, o tu, jejíž logo voní prachama, takže každý hned pozná, že nejste z nějaký zaprděný no name kompany, skoro to až fyzicky bolí.

Taky zná Bizárka muže, kterým se zase rodina rozpadla. Stěžovaly si často jejich ženy, jak je korporace změnila. No jistěže ano! On je tak nějaký top manažer zvědavý na to, aby po příchodu domů byl zase ten „obyčejnej“ člověk. „Pořád nadává, že nemá vyžehlenou košili, a doma je nepořádek, ale mluvit se mnou nechce, protože bych ničemu stejně nerozuměla,“ stěžovala si Bizárce jedna kamarádka, klasická zelená vdova. Manžel nosil prachy, a ne malý, ale ona si připadala každým rokem v jejich společným vztahu jako čím dál větší blbka. „Vařím, o děti se starám jenom já, ani na dovolený už nechce jezdit, maximálně tak na dva dny, na víc prý nemá čas,“ pokračovala kamarádka Dana. Dana se neměla špatně, peníze na všechno byly, ale všechno, co se kdy naučila na vysoký škole, dávno už zapomněla, už ani neuměla otevřít soubor v PDF a byla naštvaná, vlastně, zoufalá. V dobrém případě takový manažer ženu neopustil, jen jí měl plný zuby a litoval, že se s ní kdy mohl oženit. V horším případě se manažer zakoukal do mladý asistentky s dlouhýma nohama, která mu rozuměla.

Jak zhoubná je falešná realita vašeho života v korporaci, když se to teda povede, máte dobrý flek, dobrý peníze a interní PR vám staví usilovně piedestal velký jak kráva.

A tak to čaplo i Kobru. Omámilo jí to jako droga. Takové ubohé, plaché stvoření to bylo, když vystoupila z toho taxíku a zapomněla do něj nastoupit zpátky. Hlavu nosila Kobra neustále sklopenou, nezdravila, nedívala se do očí. Působila dojmem, že z toho taxíku vystoupila za trest a ryje čárky na zeď a odpočítává dny, kdy jí zase přistaví taxík na cestu zpět.

Kobra byla pohledná, ale průhledná. Člověk, kterého zaznamenáte, ale nezapamatujete si ho. Nenechá otisk, nevytvoří zájem, nevzbudí zvědavost, neprovokuje ničím, prostě je o ničem. Kobra, byť žena, nebyla ani zajímavá oblečením, žádná viditelná osobnost ani zevnitř, ani vně.

Že Bizárka není jediná, koho Kobra nezdraví, si potvrdila brzy. Všechny kolegyně se do jednoho shodovaly, že Kobra, kdykoliv jí minuly na chodbě anebo potkaly u kávovaru, svěsila hlavu dolů, nepozdravila a trtkavou chůzí na vysokých podpatcích spěchala do své kanceláře. Podivný ale bylo, že kolegové, muži, se zase shodovali naopak v tom, že je Kobra milá, usmívá se na ně a jen je nesmělá. „Ha“, přemýšlela Bizárka, „že by měla problém s ženskejma?“, ptala se Bizárka Lucie, mladý kolegyně, která teda byla šťabajzna, ráda taky nosila podpatky, pushup podprsenky a tričko do véčka. „Určitě!“ odpověděla Lucie. „No, ale pak je to nějaký větší problém, protože jestli jí vadíš ty, to chápu, jsi mladá a pěkná,“ přemýšlela dál Bizárka nahlas. „Ale já? Tenisková královna?“

Bizárka přemýšlela nad Kobrou, byla plachá, působila jako zatoulaný štěně, na muže zjevně uměla reagovat, na ženy bez výjimky naopak. Taky Kobra nebyla moc důvtipná v oblékání, všimla si Bizárka, že její šatník je obyčejný až hrůza, takový zanedbaný a neprofesionální na to, na jak vysokou pozici Kobra nastoupila. Jako, jedno a to samý sako a stejný kalhoty nosit celý týden je prostě u ženy nic moc. Ale zase Bizárku mátly ty podpatky, ohromně vysoký, který Kobra nosila od prvního dne. Černý vysoký chůdy, na kterých neuměla chodit a za x dalších měsíců se to nenaučila. A ty jedny a jediný kalhoty, který Kobra pořád točila, byly těsný, černý, působící na efekt jako kožený, v nichž vynikly větší zadek a protáhlý nohy díky podpatkům.

„Jsou to mimikry,“ říkala Bizárka Kláře, své nejmilovanější kolegyni, když ji zase telefonem vytočila z auta. „Říkám ti, ta se ještě vyklube, těsný kalhoty, vysoký štekle, pohled zraněné laně, ignorace všech ženskejch, zničený vlasy.“ Klára se smála, ale souhlasila s Bizárkou.

A když borci z interního PR na Kobru zaklekli, aby jí začali tvořit image, psali jí rozhovory, texty, zpracovávali fotky, nastartovala se velká proměna. Termín každého focení se odkládal na dobu, kdy Kobra měla čas jít k holiči, měnily se kvůli tomu termíny naplánovaných akcí. Natáčely se videa dlouho a dlouho, protože Kobra byla výjimečná v tom, že neřekla souvisle větu na kameru ani podesátý. Kobra mizela v pravidelných periodách na několik dní, aby se vrátila krásnější a s vyžehleným obličejem. Kobra tvrdě pracovala a bylo skvělé, že ji firma má.

A Kobra si začala nakupovat boty a založila unikátní sbírku bot všech barev, kterou měla umístěnou v rohu kanceláře. A začala si postupně budovat nový šatník, a přestala klopit hlavu. Jen se nenaučila zdravit.

Kult Kobry se stavěl pomalu a pracně. Občas dostala Kobra průjem, a to se pak omlouvala na poslední chvíli z akcí, kde měla vystoupit a mluvit, ale když jsou prachy a ansámbl lidí, dílo se podaří. Vylučovací metodou, trochu v bolestech, ale přece. Z Kobry se zrodila fotografovací ikona. Kobra se natáčela pro firemní videa jen jako nemluvící kompars, veřejně nevystupovala, o to houšť se fotila. Zrodila se hvězda, výjimečná manažerka.

Kobra uvěřila zrcadlu. Kobra byla nekrásnější a nejchytřejší.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *