Jo a musíme využít ty inlfuencry

„No a oslovíme influencry, Kovyho a šopaholik Nykol“, navrhla v závěru schůzky Agáta, která společně s dalšími mladými pionýry představovala Bizárce a její kolegyni z marketingu plán na komunikaci.

Bizárka byla ze schůzky otrávená. Celá schůzka byla naprosto dokonalou demonstrací současného úpadku marketingu v českých korporacích. A při slově influencer chtěla Bizárka skočit z okna, byla na to slovo už dlouho alergická. „ Proč myslíte, že právě influencry my potřebujeme?“, zeptala se Bizárka mladé Agáty. Agáta měla sotva 25let, další dva cucáci, který s ní přišli na schůzku, možná ještě míň. Schůzka, která trvala necelý dvě hodiny, bude stát Bizárku pět tisíc, minimálně, spočítala si Bizárka v hlavě. Vždycky kritizovala tenhle systém účtování, kdy si agentury počítaly člověkohodiny. To znamenalo v důsledku, že agentura klientovi účtovala za hodiny práce lidí, kteří na zakázce pracovali. Agáta napsala email klientovi, vyplnila tabulku, přijela na schůzku, zavolala Bizárce, každou minutu strávenou na projektu ona a její kolegové zapisovali do tabulky, která obsahovala makro s taxametrem a výsledkem byla omračující cifra, kterou musel klient agentuře zaplatit jen za tyto úkony a to se ještě nezačalo na projektu pracovat a nebyl žádný výsledek. “ I za to že si prdnou, bych jim měla platit ne?“ rozčilovala se druhý den Bizárka Kláře do telefonu.

Bizárce by se líbilo a přišlo by jí to i férovější, kdyby agentura nacenila celou kampaň, ale, se zodpovědností za výsledek. Takže jestli je cílem zvednout fanoušky na facebooku, prodat víc zboží, tak aby se do ceny promítl doručený, nebo nedoručený měřitelný výsledek, splnění cíle.

„Navrhujeme tři posty na facebooku za měsíc, jeden post je za deset tisíc“, prezentovala super strategii na facebookovou komunikaci Agáta a pokračovala dál, „do toho navrhujeme reklamu, abychom nasbírali další fanoušky, pod patnáct tisíc nemá reklamu vůbec cenu dělat, no a připravíme videa, ve kterých nám budou vystupovat influencři“ a při tom mluvení ještě Agáta sázela na stůl před Bizárku vytištěnou prezentaci, kde byly grafy, sloupečky s čísly, statistiky a podobný blbosti, který si hravě každý stáhne z google analytics. Bizárka už ale zase za těma grafama viděla pár tisícovek, který budou účtovat za tu práci, při který jen použili tlačítka „cut“ and „paste“. 

„Zkopírovali a vložili nějaký numera do prezentace a mám si snad z toho sednout na prdel?“, ptala se Bizárka řečnicky Kláry, když jí o schůzce druhý den vyprávěla, otrávená, že s takovými degeny ztratila dvě hodiny času a další energii musela  vynaložit na to, aby se jich zbavila a mohla si to dělat po svým.

Bizárka na schůzce s Agátou a jejím týmem sledovala svojí kolegyni z marketingu, která schůzku domluvila.  Vypadalo to, že ta byla s návrhem agentury nadmíru spokojená. S agenturou Nykolas pracovala, jelikož ta vyhrála tendr na marketing celý firmy na rok, takže si dělali zálusk i na Bizárčin projekt.

„A proč si myslíte, že zrovna Kovy a šopaholik Nykol budou mít ten vliv propagovat mojí agendu? Víte, že téma je vzdělávání, že jo? „ zeptala se Bizárka Agáty a držela se, aby nebyla moc ironická. Agáta i její dětští kamarádi přitakali, jako že pochopitelně vědí, co dělají a začali Bizárce vysvětlovat mantru, jak je dneska nezbytné s mladými komunikovat právě v onlinu, a že to bez influencrů nejde a tak dál. Bizárka byla na tohle už alergická a tak oponovala, „hm, četla jsem zajímavý výzkumy, kdy vlna influcenrů proletěla jako tsunami napříč celým marketingem v Čechách, už před lety, kdy se ukázalo, že jejich vliv je a pořád bude jen na jejich cílovou skupinu, která od nich odmítá přebírat rady, jakej si mají koupit rohlík, jakou kreditní kartu používat a podobně. Prostě od šopaholik Nykol chtějí rady o hadrech a od Kovyho ani nevím co, ale určitě ne rady, že se mají dobře učit matiku. Víte, já jsem jednou s influcenry z instagramu realizovala kampaň na podporu charitativní sbírky, taky jsem se nechala přesvědčit, že je to ta správná cesta, jak oslovit mladý lidi a vůbec, ale vůbec se to nechytlo. Takže promiňte, ale já jsem k tomu skeptická a přijde mi to jako strašně laciný a neoriginální.“

„No, ale my potřebujeme na ten facebook dostat mladý lidi“, reagovala Agáta. Bizárka sledovala Agátin výraz ve tváři i jejích kolegů a vůbec si nebyla jistá, že pochopili, co jim říká. A tím pádem se ani necítili být dotčení, ne, byli naprosto imunní, zvyklí si prosadit svou, protože agentura je king. Byli zvyklí, že jim nikdo neodporuje, momentem, kdy vyhrají svůj tendr se na rok stanou absolutním vládcem marketingové strategie a marketingového rozpočtu ve firmě.

„Aby taky ne“, říkala Bizárka Kláře druhý den do telefonu, „ tady prostě v marketingu sedí naprostý jelita, který jenom vyplňují tabulky pro agentury, plní jejich rozkazy, nezvednou zadek ze židle a vyplácí jim nehorázny prachy. Hele, upravit dvě stránky na webu si nacenili na 300 tisíc, to si fakt dělaj prdel, za 20 tisíc mám fungl nový web.“ Klára viděla věci stejně jako Bizárka a i když to nebyly její prachy, štval jí ten princip, kdy se přepalují ceny a stejně jako Bizárka v tom viděla omezení pro práci. „Chápeš, že když do tohohle vlezu, udělám ne o polovinu, o dvě třetiny míň akcí, a možná ještě míň práce, prostě nebudu mít peníze ani na ty stipendia, copak jsou debilní?“. „Hele“, odpověděla Klára Bizárce, „ tohle je humus a nikdo se tam o ty prachy nestará, jenže víš co, oni ani nechtěj, aby měli víc peněz na víc projektů, to znamená práci, a ty práci vyhledáváš, chceš tvořit, oni před ní naopak utíkají“. Bizárka souhlasila s Klárou, „prosím tě, stačí ti, že Romana ani sama nenapíše prezentaci? Ale jakou, potřebovala jsem připravit slidy se jménama, prostě co slide, to jedno jméno studenta a pod tím název školy, a Romana sama navrhla, že my s tím pomůžou. Romana to zadala agentuře, ty vole, práce na hodinu, kat and pejst, ale ty slidy jí udělala agentura za deset tisíc, to je neuvěřitelný, jak je líná!“. Romana byla další vypečená kolegyně, z oddělení interní komunikace a PR, další oběť systému agentur. Novináře živýho neviděla, jak je rok dlouhej, všechno zařizovala najatá agentura, za tisícovku na hodinu. „Neboj, my ti budeme s Hankou pomáhat“ uklidňovala Klára Bizárku. „Jste zlatý, já vím, pěkně je štvu, snažili se mi vnutit jejich agenturu na eventy, aby mi zajistila stánek na dětským dnu, hovno, jenom za postavení stolku chtěli deset tisíc, celý by mě to vyšlo na padesát“, rozčilovala se dál Bizárka. „Tak sis to postavila sama viď“, smála se Klára, „příště pojedu s tebou, vemu mladýho a pomůžem ti. „No dyť, je to aspoň místo fitka a ušetřila jsem prachy. Kdyby mi to ty krysy aspoň zaplatili, ale cpou mi ty jejich příživníky a ještě si to mám sama platit, hovno, to radši vyrobím trička.“

Bizárka věděla, že má silný argument, jak sklepat celou agenturu Nykolas a kolegy z marketingu. „Takže Agáto, děkuju za vaše návrhy, ale musím vám připomenout, že spravuju charitativní projekt. Nechci od vás práci zadarmo, ale jiné ceny, než jaké počítáte tady mým kolegům. Chci mít ty věci pěkný, chci využívat reklamu, chci, aby o nás lidi věděli, ale nebudu platit za hodinu vašemu grafikovi dva a půl tisíce, to udělám jeden grafický letáček a skončila jsem, „ řekla Bizárka Agátě, když ta jí přednesla celou strategii na komunikační plán jejího projektu. A Agáta jí utvrdila v tom, že si jsou toho dobře vědomi a vytasila argument, který skoro Bizárku rozesmál nahlas , „to my víme, právě proto jsme se na váš projekt tolik těšili, je to zase jiná práce, krásná agenda a všechny ceny od nás jsou charitativní a níž už jít neumíme.“ Bizárka nebyla nijak naštvaná na Agátu, ta holka jí nebyla protivná a vlastně tyhle lidi trochu litovala, byli to takový nádeníci na dobu omezenou. Když agentura vyhrála nějaký tendr, nabrala na dobu určitou lidi, který pak na zakázky u klientů nasadila. Často ale agentura tendr další rok u stejné firmy neobhájila, takže tyhle lidi zase propustila a ti šli o dům dál, do jiné agentury, pracovat na jiné zakázce. Kdo by si tohle nechal dlouhodobě líbit? Seniorní člověk ne, takže se takhle točili mladí junioři, kteří aspoň sbírali zkušenosti a vydělávali agentuře prachy, stejně jako zahraniční dělníci svým pracovním pasákům. Bohužel, ve výsledku jeden opisoval od druhýho, nápady a kreativa byly žalostné.

„Facebook si umím spravovat sama, já chci aby tam byli hlavně lidi aktivní a o mrtvé duše nahnaný reklamou nestojím, to dávno už není o kvantitě, ale kvalitě, že jo?“, pokračovala Bizárka k Agátě, „no a pokud mi tady kolegové z marketingu vaše kampaně zaplatí, tak je neodmítnu, protože jste šikovní a nepochybně by to bylo všechno pěkně profesionálně udělané, no, pokud ovšem nemůžu využít finanční podpory kolegů, potom nic z toho realizovat s vámi nebudu, sama na to peníze v rozpočtu nemám, jsem charita!“ a periferně Bizárka viděla, že se kolegyně z marketingu lehce ošívá, na znamení, že oni to platit Bizárce nebudou.

Bizárka věděla, že firma marketingu osekala v průběhu roku rozpočet a oni prostě hledali, jak by agenturu, se kterou měli podepsanou smlouvu, uživili, vytěžili a pro sebe samotné získali nějaké aktivity, které by vykázali. Ta moc by chtěli parazitovat na Bizarce a její charitě.

„To určitě, plenit mi můj fond“, smála se Bizárka Kláře do telefonu, “ je to ale smutnej příběh. Je prasárna, že jim v průběhu roku sekaj prachy, je jejich blbost, že si vyberou agenturu, která je válcuje.

Máte rádi filmy? V korporaci zažijete festival.

Jednak Bizárka ráda lidem dávala přezdívky, ale taky si je identifikovala s postavami, který znala z filmů nebo z knížek a které skvěle vykreslovaly ty civilní figury, který Bizárka potkávala v práci a který ji něčím zaujaly.  Proto si HR manažera přejmenovala na Viktora Čističe. Měla ráda film Leon s Jeanem Reno. HR manažer dostal zadání, koho má vyhodit, vyhrnul rukávy a úkol splnil. Jednu chvíli to ve firmě vypadalo jako na bojišti. Přišla vlna vyhazovů, protože se potřebovaly uvolnit kanceláře pro kamarády, milenky, dcery a syny.

Rozhodně neměla Bizárka pocit, že by ho to bavilo, vyhazovat lidi jen proto, že se valila vlna trafikantů. „Ještě že nemáš, skleněnou kancelář,“ odpověděla kolegyně Bizárce na dotaz, co se to sakra děje? „Je to šílený, Milan tady pracoval 11 let, teď sem dovalí někoho, kdo neumí ani česky,“ pokračovala kolegyně dál. „A nikomu to nevadí? Vždyť je to odborník?“ nechápala Bizárka. „Hele, dali mu roční plat jako odstupný, ale je to hrozný, měla jsem ho ráda,“ řekla Romana, která ve firmě byla o hodně let dýl než Bizárka a k většině lidem měla osobní vztah na rozdíl od Bizárky, která je znala jen od vidění. Ale bylo to na palici, protože jednak to firmu muselo stát nemalý peníze, jak z pohledu vyplacených odchodných, tak z pohledu ztrát, který vznikaly, když uvolněnou pozici zaplnil nezkušený člověk.

Když Bizárka sledovala Viktora Čističe v těch dnech, vlastně týdnech, kdy musel rozdávat výpovědi, viděla na něm, že je vyčerpaný a měla pocit, že se stydí. Dokonce jí ho bylo i líto. Když sama nastupovala do firmy, choval se k ní velmi hezky, připadal jí empatický, chytrý, ale bylo znát, že si chce držet od lidí odstup. Pracoval jako HR manažer ve firmě už několik let a po čase Bizárka zjistila, že už zažil několik vln jatek, při kterých on dělal tu špinavou práci. Takže si na základě zkušenosti nechtěl Viktor pouštět lidi moc k tělu, vytvářet si k nim citový vazby, protože mohla přijít doba, že bude muset vyrazit někoho, s kým chodil rád na pivo. Bizárka věděla, že ji má Viktor Čistič rád. Často chodil a chválil jí práci, vyjadřoval jí respekt a vytvořili si spolu takovou partyzánskou formu komunikace. Bizárka za ním občas přišla do kanceláře, pokaždé měla v ruce nějaký pamlsek, protože Viktor rád mlsal, tady oříšky, tady kus čokolády. A tak se slovy „ahoj, jak to jde“ nabídla Viktorovi pytlík se směsí oříšků, a on si vždycky nabízenou dobrůtku vzal a upřímně odpověděl: „Není to teď dobrý, asi sis všimla, co se tu děje.“ A Bizárka viděla, že se stydí. Styděl se, že dělá to, co dělá, že pracuje pro lidi, který nemá rád, že je jenom loutka.

A právě Viktor byl první, který Bizárce řekl: „Nemám rád lidi, jako Kobra.“ Řekl to krátce poté, co Kobra nastoupila. Každý Kobře podlézal, každý jí žral tu její plachost a říkal, že je strašně hodná. Interní PR z ní bylo nadšený, jako že je to bezvadný, že se asi z homogenní skupiny představitelů firmy stane heterogenní, když tam teď přibyla ženská. 

Bizárku ale zajímal Viktorův názor a tak za ním zašla, v ruce balík oříšků a zeptala se: „Tak co paní Kobra? Jaká je?“ A Viktor se znechuceným výrazem zakroutil hlavou: „Nemá rád lidi jako ona.“  A Bizárka věděla, že Viktor uměl v lidech číst. Bohužel, mohl by být i skvělý HR manažer. Ale někde jinde. Tady měl roli jen Čističe s nulovými pravomocemi.

Bizárka nesdílela nadšení ostatních kolegů z Kobry a jenom sledovala zpovzdálí vývoj. Kobra byla další trafikantka s velmi řídkým pracovním životopisem, který, i když specialisté na interní komunikaci vylepšili, pořád moc nevypovídal o tom, co doposud dělala, co uměla. S ohledem na jejích 50 let to bylo prostě zarážející.  Kobra vystoupila z taxíku a dosedla na židli tak vysokou, že výš už nebylo ve firmě kam si sednout. Byla to prostě paní tajemná.

Šoupli pod Kobru několik agend, ale jak už to bývá, i když je hlavní náčelník blbej, oni to ti zkušení a kompetentní podřízení zvládnou i bez něj. Když se prostě zadaří, a šéf je šikovnej, je to skvělý, když je šéf neschopnej, funguje to i tak. Hlavní je, aby respektoval, že bude prospěšný tím, že nebude ničit práci svých podřízených. Kobra se hodně dlouho rozkoukávala, klamala tělem, neprojevovala se, byla mlčícím doplňkem na poradách, schovávala se před lidmi, uhýbala pohledem zraněné laně, byla  velmi, velmi plachá. Vyhýbala se tomu, že ji někdo jen ze slušnosti osloví na chodbě s dotazem, jak se má. I při jednoduché civilní odpovědi se jí rozklepal hlas a začala se třepat, jako dítě, který má před celou třídou škodolibých blbečků recitovat trapnou básničku. Dlouho podřízení Kobry doufali, že Kobra bude jen na ozdobu, ničemu neprospěje, ale ani jim jejich práci neposere.

Dva roky trvalo, než Bizárka našla tu správnou filmovou postavu, se kterou by Kobru identifikovala. Když přišel den D a Bizárka nesla Viktorovi výpověď, zeptala se ho: „Bude to stačit? Dá mi už pokoj?“  Viktor pokýval hlavou a bylo mu trapně, nepříjemně a odpověděl: „Určitě. Víš, tímhle jsi jí sebrala bič.“

Bizárka milovala film Talentovaný pan Ripley. Jednak tam skvěle hraje Jude Law, kterýho Bizárka měla ráda vždycky, ale díky seriálu Mladý papež ho začala zbožňovat totálně. Mladýho papeže hltala po nocích na HBO a dávala si do očí sirky, aby vydržela skouknout víc dílů po sobě. Příběh Tajemný pan Ripley je geniální a kromě Juda Law tam výborně hraje i Matt Damon postavu psychopata. Damon krade identitu druhému člověku a tohle byl konečně ten příběh, který Bizárka hledala. Tohle byla Kobra, tajemný pan Ripley.

Kobra byla psychopatka a nechávala za sebou spoušť a boží dopuštění.

Kdo je Bizárka tuším, ale docela by mě zajímalo, kdo je Kobra?

Takže za mě – pište, pište, pište. Psaní je skvělá terapie a jen praxe dělá Mistra, napsal Bizárce Marek. Jeho úsudku si vážila a to, že si přečetl její blog a věnoval tomu svůj čas, jí potěšilo. A ještě připsal pár postřehů, pro Bizárku velmi cenných, jako že zatím nemají příspěvky na jejím blogu zcela vytříbený styl, je to filozofie? Anebo sranda? Anebo to mají být texty navážno? A dokonalý by bylo, podle něho, kdyby každý příspěvek měl jasný začátek a konec. „Jo jo, má pravdu,“ pomyslela si Bizárka. Možná ze začátku, když začala tenhle blog psát, brala to jako terapii, k čemuž jí nevědomky ponoukla kamarádka Siera. Byla výborná malířka, nikoliv profesionální, což ráda zdůrazňovala, ale malovala krásně a Bizárce se její obrazy hodně líbily.

Když jednou seděla Bizárka se Seirou na kafi, byla zase vyšťavená, fyzicky vybitá a bylo to v době, kdy už tlak od Kobry začínal být neúnosný. Nikdy před tím Bizárka necítila to, co teď. Kobru vnímala už jenom v obrazech. Nebo jinak. Každé setkání s ní, každá zmínka o ní, každý zážitek s ní evokoval v Bizárce pocity, který neuměla popsat jednoduše, takže je opisovala v příměrech. Takže na otázku Seiry, jak se Bizárka má, Bizárka jen odpověděla: „Jako moucha zabalená v pavučině, čouhají mi jenom hlava a nohy a visím v pavučině, vedle stojí Kobra a má černý latexový kalhoty, v nich našpulenou velkou prdel a černý jehly na nohách. Jediný, co září, jsou ty její hegeš vlasy.“

Bizárka byla vážně už na konci sil, byla tažnej kůň a zvládala toho vždycky hodně. Hodně práce najednou. Ale nyní zcela poprvé už byla vyřízená a začínala pochybovat, že to vydrží o moc dýl. Když šla jednou Bizárka po chodbě v práci, šla proti ní partička mužů, kolegů, všichni v černém obleku a v bílé košili a mířili za Kobrou. Bylo pondělí. To si Kobra vyhradila každý týden na mýtingy se svými podřízenými. I Bizárka se tomu nevyhla a každý týden absolvovala tuhle Kobřinu trapárnu. Co zarazilo Bizárku, když potkala partičku kolegů? Že ti kolegové byly v oblekách. Černých s bílou košilí. Vypadalo to působivě – všichni muži v černém.  S Bizárkou šla ještě její mladá kolegyně, Šarlota. Jedna z ťapinek. A Šarlota Bizárce vysvětlila, že Kobra to má ráda, když jsou „hoši“ v oblecích. Doslova řekla: „Paní Kobře se to líbí.“ Byli to její Melody boys, kteří jinak chodili civilně, ale v pondělí se Kobra chtěla kochat, takže hoši jednou za týden nahodili obleky. A zase! Bizárce se před očima vyjevil obraz, na kterém byli muži, všichni klečící na čtyřech, a u nich Kobra, která stála a jednu pokrčenou nohu měla položenou na zádech jednoho z mužů. Jak jinak, Kobra měla na sobě zase těsné černé kalhoty, kozačky na vysokém podpatku a v ruce bič.

Seira se neptala dál, když jí Bizárka popsala, jak se cítí, ale začala mluvit o arteterapii. Že prý vyjadřovat svoje pocity skrze obrazy je forma terapie, říká se tomu arteterapie. A tehdy o tom Bizárka nijak víc nepřemýšlela, ale Seira měla pravdu. Když je toho moc, je fajn to umět nějak dostat ze sebe ven. Bizárka se mučila v tělocvičně, to byla doposud její terapie, zmasakrovat se, vyčistit si hlavu, rvát si do uší hlasitou muziku.

Že by kdy Bizárka psala svůj blog, to ji ani ve snu nenapadlo. „Není to praštěný?“ ptala se své kamarádky Leny, která ji v jejím rozhodnutí strašně podporovala. Lena uměla na rozdíl od Bizárky psát, dlouho už si psala svoje vlastní povídky, zatím jen do šuplíku, ale pomáhala s psaním textů druhým. A Bizárka ji často prosila o korekturu textů, protože byla na hrubky občas pěkný prase.

Lena, ta zlatá Lena za to může! Kdyby Bizárku nepovzbuzovala, nikdy se do toho nepustila. A jak to napsal Marek?  Piště, pište, jen psaní dělá Mistra. „Pchá, mistr nebudu, ale baví mě to a už o tom přemýšlím jinak než na začátku, už není ta hlavní motivace popsat zážitky s psychopatkou Kobrou, vyblít se a dostat to ven, já se vážně chci vypsat jako vypsat, chci si vylepšit styl, anebo si ho vytvořit,“ vysvětlovala Bizárka Leně. „Marek má pravdu, chce to praxi, čím víc člověk vaří, tím je lepší kuchař, je to daleko těžší psát a přemýšlet o tom, aby text byl ucelený, aby to dávalo smysl. A nepřestanu, zatím ne Leni.“

A Bizárka si představila, že by jednou poslala Kobře svojí knížku, malou, útlou. A připsala k tomu na liebesbriefe – Thank you, you were such a great inspiration. Co by asi Kobra udělala? Bizárka se v duchu smála. Byla už vážně nad věcí. Hodně nad věcí! A Kobra byla strašně jednoduchá a teď už pro Bizárku velmi čitelná osobnost. Kobra by se rozklepala a dostala hysterickej záchvat. Jestli by třeba i vyskočila z okna, těžko předvídat.

Když Bizárka dala Kobře výpověď, řekla k tomu Kláře, své nejmilejší kolegyni: „Hele, já vím, že jí jednou poděkuju, já vím, že určitě a že bych tady možná i zakrněla. Prostě vím, že díky tomu, že jdu pryč, zase poznám nový věci, nový lidi, chopím se jinejch příležitostí.“

Bizárka věděla už teď, že psaní využije při nových projektech, který se jí nabízely. Blog začínal být daleko pro Bizárku víc zážitkový, a to bylo super.

Thank you Kobra, you ARE such a great inspiration!

Korporátní PR, mocný to nástroj. Řekni mi zrcadlo, kdo je tady nejkrásnější a největší borec

 „Ona je hodná, milá, jenom je taková nesmělá a nevěří si,“ pořád dokola mlela Bizárčina kolegyně Romana, když mluvila o Kobře, která zase nebyla schopná říct plynule svoje tři věty na kameru, třebaže je měla napsaný tejden dopředu a šprtala je. A to se opakovalo neustále, natáčet Kobru do video reportáže byla vždycky dřina. Romana dělala v PR, tyhle lidi z oddělení interní komunikace jsou od toho, aby ředitelům a nejvyšším šéfům dělali pěkný fotky na web, popisovali jim hezký vizitky, domlouvali placené rozhovory v novinách, tvořili jim zkrátka image, která často naprosto vůbec neodpovídala reálu. Taky natáčeli videa s vrcholným managementem, většinou taková, co na ně nikdo nekouká anebo jen zaměstnanci z povinnosti. Každopádně to funguje jako dobrej tester. Tester na lidi. Někteří díky tomuhle servisu začnou sami sebe daleko víc milovat. Milují svůj obraz, svoje fotky, svojí falešnou identitu špičkového manažera.

Tady se to pozná. Síla osobnosti. Když sebeláska přemůže mladýho člověka, je to pochopitelný. Snadno uvěří takový mládínek nebo mládinka, že jsou vyvolení, nejlepší, výjimeční. Že nic není dílem náhody, prostě byli na to štěstí připravení. Jsou velcí manažeři a jsou něco víc. Jó, když to přijde moc brzy, neosvojí si takový člověk ty správný pracovní návyky, ale získá neotřesitelnou jistotu, že už navždycky bude mít kolem sebe slouhy, velký budget a jistotu, že je ředitel zeměkoule. O to tvrdší je pád.

Tolik mužů a žen obětovalo korporaci všechno. Doslova. Bizárka zná ženy, které kvůli práci nestihly založit rodinu, ale ani si najít včas partnera pro život, no, bolelo to potom, když přišli o tu vizitku, která jim otevřela skoro všechny dveře k ředitelům, na recepce, na hogo fogo párty, vydělala taky spoustu peněz, ale na co vlastně? Na luxusní domov důchodců? I tak to někdy končí. Když přijdete o vizitku, o tu, jejíž logo voní prachama, takže každý hned pozná, že nejste z nějaký zaprděný no name kompany, skoro to až fyzicky bolí.

Taky zná Bizárka muže, kterým se zase rodina rozpadla. Stěžovaly si často jejich ženy, jak je korporace změnila. No jistěže ano! On je tak nějaký top manažer zvědavý na to, aby po příchodu domů byl zase ten „obyčejnej“ člověk. „Pořád nadává, že nemá vyžehlenou košili, a doma je nepořádek, ale mluvit se mnou nechce, protože bych ničemu stejně nerozuměla,“ stěžovala si Bizárce jedna kamarádka, klasická zelená vdova. Manžel nosil prachy, a ne malý, ale ona si připadala každým rokem v jejich společným vztahu jako čím dál větší blbka. „Vařím, o děti se starám jenom já, ani na dovolený už nechce jezdit, maximálně tak na dva dny, na víc prý nemá čas,“ pokračovala kamarádka Dana. Dana se neměla špatně, peníze na všechno byly, ale všechno, co se kdy naučila na vysoký škole, dávno už zapomněla, už ani neuměla otevřít soubor v PDF a byla naštvaná, vlastně, zoufalá. V dobrém případě takový manažer ženu neopustil, jen jí měl plný zuby a litoval, že se s ní kdy mohl oženit. V horším případě se manažer zakoukal do mladý asistentky s dlouhýma nohama, která mu rozuměla.

Jak zhoubná je falešná realita vašeho života v korporaci, když se to teda povede, máte dobrý flek, dobrý peníze a interní PR vám staví usilovně piedestal velký jak kráva.

A tak to čaplo i Kobru. Omámilo jí to jako droga. Takové ubohé, plaché stvoření to bylo, když vystoupila z toho taxíku a zapomněla do něj nastoupit zpátky. Hlavu nosila Kobra neustále sklopenou, nezdravila, nedívala se do očí. Působila dojmem, že z toho taxíku vystoupila za trest a ryje čárky na zeď a odpočítává dny, kdy jí zase přistaví taxík na cestu zpět.

Kobra byla pohledná, ale průhledná. Člověk, kterého zaznamenáte, ale nezapamatujete si ho. Nenechá otisk, nevytvoří zájem, nevzbudí zvědavost, neprovokuje ničím, prostě je o ničem. Kobra, byť žena, nebyla ani zajímavá oblečením, žádná viditelná osobnost ani zevnitř, ani vně.

Že Bizárka není jediná, koho Kobra nezdraví, si potvrdila brzy. Všechny kolegyně se do jednoho shodovaly, že Kobra, kdykoliv jí minuly na chodbě anebo potkaly u kávovaru, svěsila hlavu dolů, nepozdravila a trtkavou chůzí na vysokých podpatcích spěchala do své kanceláře. Podivný ale bylo, že kolegové, muži, se zase shodovali naopak v tom, že je Kobra milá, usmívá se na ně a jen je nesmělá. „Ha“, přemýšlela Bizárka, „že by měla problém s ženskejma?“, ptala se Bizárka Lucie, mladý kolegyně, která teda byla šťabajzna, ráda taky nosila podpatky, pushup podprsenky a tričko do véčka. „Určitě!“ odpověděla Lucie. „No, ale pak je to nějaký větší problém, protože jestli jí vadíš ty, to chápu, jsi mladá a pěkná,“ přemýšlela dál Bizárka nahlas. „Ale já? Tenisková královna?“

Bizárka přemýšlela nad Kobrou, byla plachá, působila jako zatoulaný štěně, na muže zjevně uměla reagovat, na ženy bez výjimky naopak. Taky Kobra nebyla moc důvtipná v oblékání, všimla si Bizárka, že její šatník je obyčejný až hrůza, takový zanedbaný a neprofesionální na to, na jak vysokou pozici Kobra nastoupila. Jako, jedno a to samý sako a stejný kalhoty nosit celý týden je prostě u ženy nic moc. Ale zase Bizárku mátly ty podpatky, ohromně vysoký, který Kobra nosila od prvního dne. Černý vysoký chůdy, na kterých neuměla chodit a za x dalších měsíců se to nenaučila. A ty jedny a jediný kalhoty, který Kobra pořád točila, byly těsný, černý, působící na efekt jako kožený, v nichž vynikly větší zadek a protáhlý nohy díky podpatkům.

„Jsou to mimikry,“ říkala Bizárka Kláře, své nejmilovanější kolegyni, když ji zase telefonem vytočila z auta. „Říkám ti, ta se ještě vyklube, těsný kalhoty, vysoký štekle, pohled zraněné laně, ignorace všech ženskejch, zničený vlasy.“ Klára se smála, ale souhlasila s Bizárkou.

A když borci z interního PR na Kobru zaklekli, aby jí začali tvořit image, psali jí rozhovory, texty, zpracovávali fotky, nastartovala se velká proměna. Termín každého focení se odkládal na dobu, kdy Kobra měla čas jít k holiči, měnily se kvůli tomu termíny naplánovaných akcí. Natáčely se videa dlouho a dlouho, protože Kobra byla výjimečná v tom, že neřekla souvisle větu na kameru ani podesátý. Kobra mizela v pravidelných periodách na několik dní, aby se vrátila krásnější a s vyžehleným obličejem. Kobra tvrdě pracovala a bylo skvělé, že ji firma má.

A Kobra si začala nakupovat boty a založila unikátní sbírku bot všech barev, kterou měla umístěnou v rohu kanceláře. A začala si postupně budovat nový šatník, a přestala klopit hlavu. Jen se nenaučila zdravit.

Kult Kobry se stavěl pomalu a pracně. Občas dostala Kobra průjem, a to se pak omlouvala na poslední chvíli z akcí, kde měla vystoupit a mluvit, ale když jsou prachy a ansámbl lidí, dílo se podaří. Vylučovací metodou, trochu v bolestech, ale přece. Z Kobry se zrodila fotografovací ikona. Kobra se natáčela pro firemní videa jen jako nemluvící kompars, veřejně nevystupovala, o to houšť se fotila. Zrodila se hvězda, výjimečná manažerka.

Kobra uvěřila zrcadlu. Kobra byla nekrásnější a nejchytřejší.