Není to žádná výhra, když vám někdo podlejzá. Jenom blázínkovi do sebe zahleděnýmu to může dělat dobře, ale jsou i tací. Už taky Bizárce pár lidí podlejzalo, když dělala Bizárka jako mladá asistentku, podlejzali jí lidi, aby se dostali k šéfovi. Dneska se tomu Bizárka směje, měla bejt chytřejší a líp to využívat. „ Byla jsem trdlo,“ smála se Bizárka v duchu, a představovala si, jak si mohla některý lidi vychutnávat. No, byla jiná doba, mladý lidi ještě nebyli tak vychcaný a co by tím vlastně Bizárka získala? Neuměla s takovými věcmi zacházet, ale znala lidi, borce a borkyně, co tahají jedno zvučné jméno za druhým a vyprávějí bez pobídnutí historky, s kým slavným popili, s kým důležitým se setkali a čekají, až se začnete při jejich vyprávění kroutit nervozitou, ztrácet sebevědomí a až budete čekat na hozenou kostičku.

Každý, kdo vám podlejzá, lichotí, vtírá se a svým způsobem se ponižuje, má svoje úmysly, zištný. A vás prostě jen zneužívá. A je rozdíl, kde jste zrovna vy a kde je podlejzač. V případě, že vám podlejzá šéf, je na místě sakra zbystřit.

Takže. Když Kobra koupila Bizárce krém a s velkou pompou jí ho osobně předala, když si jí zavolala do kanceláře, přemýšlela Bizárka, co má Kobra za lubem. A tomu všemu předcházely zážitky, kdy Kobra skákala Bizárce láskyplně po krku, při každém setkání jí objímala a opravovala jí, aby jí Bizárka oslovovala zdrobnělinou, „Karinko“. Nešlo to Bizárce přes jazyk, a nešlo. A přišlo jí to neprofesionální. Kobra nebyla její nadřízená, tehdy ještě ne, ale byla hierarchicky výš, daleko výš. Takže proč by jí měla Bizárka říkat Karinko, když navíc o Karince už kolovaly děsivý zvěsti a bylo patrný, že Karinka není to, co zdrobnělina jména zdánlivě evokuje, miloučké, hodňoučké stvoření. A protože nebyla Kobra její nadřízená, nelíbily se Bizárce ani její dost nepřirozený projevy lásky. „Proč?“ přemýšlela Bizárka. „Jsme z jinýho těsta, to je evidentní, já nehledám kamarádku a na víkendy si jí vodit domů nebudu a nebudu to dělat ani z vychcanosti,“ říkala Bizárka Kláře, kamarádce, kolegyni, skvělý ženský.

Jednou si Kobra zavolala Bizárku do kanceláře, aby se jí zeptala na nějakou hovadinu a na cestu jí dala krabičku s ovocem. „No, kdyby aspoň to ovoce sama koupila,“ smála se Bizárka, když to vyprávěla Kláře. „Ale tohle jsou jen drobky ze stolu, skoro mě to uráží,“ smála se Bizárka dál. To bylo totiž tak. Kobra si nechávala do kanceláře každý den kupovat čerstvé ovoce, zákusky, džusíky, medy do čaje, k čemuž pochopitelně ostatní pracující plebs neměl přístup. A Bizárka přemýšlela, jestli vážně Kobra věří, že lidi v Praze nemají co jíst, anebo to Kobra považovala za jí vlastní a přirozená gesta projevu blahosklonné náklonnosti, kterými dávala člověku najevo, že je vyvolený.

Asi by o tom Bizárka tak nepřemýšlela, kdyby už Kobra neměla svoji historii.  Pár vyvolených jedinců, kterým Kobra dávala dárečky a šeptala do ucha, že jsou hrdinové, a které posléze dost surovým způsobem vyhodila, už tu bylo. A jsou lidé nahraditelní, říká se, že každý je, ale někdo přece jen víc a někdo hůř. No a  Kobra nebyla v tomhle ohledu žádný čučkař, šla rovnou po ředitelích, velmi zkušených a seniorních lidech, které fakt nenahradíte ze dne na den.

Uběhlo sotva pár týdnů, co Kobra z toho taxíku vystoupila v Praze a pořád se rozkoukávala. Bizárka Kobru pozvala na jednu svou akci, kterou pořádala, sedělo tam tenkrát asi 700 diváků a nešlo si nevšimnout, že to Kobru vůbec nebavilo. Nezajímalo jí to, celou dobu čuměla do mobilu. Že po skončení akce Kobra skákala nadšením a jásala, jak se jí to líbilo, Bizárku vůbec nepřekvapilo, musela to dělat už ze slušnosti. Na další akci už Kobra ale Bizárku objímala, pořád se k ní tulila a vykřikovala: „To je fantastický, že tu máme tak zkušenýho a skvělýho člověka, jako jsi ty, tahle firma to potřebuje!“ Bla, bla, bla.  

Nicméně šlo vysledovat, že pro nudící Kobru začaly být Bizárčiny aktivity příjemným zpestřením. „Přidaná hodnota nula, ale o.k., bude tam jezdit na okrasu, prostě je to šarže, tak to asi dodá akcím větší důležitost,“ vysvětlovala Bizárka Kláře, proč Kobru na svoje eventy zve. „ A stejně musím, chtějí to od mě všichni, prej, ať vidí, jak to tu děláme dobře a co umíme,“ doplnila ještě Bizárka.

A když Kobra koupila Bizárce krémík, nějaký Bio, ve kterým stejně Bizárka nefrčela, bylo to kraťounce před tím, než si Bizárku stáhla pod sebe. Jako svýho reporta. Tiše, bez vysvětlení, bez společný debaty, prostě se to Bizárka dozvěděla jako poslední. Kobra tedy byla Bizárčina nadřízená. „Doprdele,“ pomyslela si Bizárka a vůbec z toho neměla radost.

Kobra, když už se v Praze zaprděla nějaký ten měsíc a pořád ne a ne nastoupit do zpátečního taxíku,  se stala ve firmě legendou. Kobra už měla pár zářezů v podobě zlikvidovaných lidí, zástupy ubrečených asistentek se žaludečními vředy, každý se jí vyhýbal, její jméno šeptal, když už ho vůbec musel vyslovit.

A Kobřiny pracovní zkušenosti, znalosti, výkony a chování vystihovaly stále se opakující hovory na chodbách:

 „No, ona na tý poradě za celou dobu nepromluví…“
„Protože se stydí?“
 „Spíš tomu nerozumí…“
„Prej je nesmělá…“
„Nesmělá? Pokládá lidem telefony…“
„Cože?“
„Dělá scénu a vyhrožuje vyhazovem, protože jí neobjednali chlebíčky s lososem, a ona jí jenom ty s lososem?“
„To je vtip?“
„Já se o ní nechci bavit…“
„Ale ke mně se zatím chová hezky…“
„Hm, to k Marii se chovala taky hezky, jezdily spolu i na víkendy, a pak jí vyrazila…“
„Proč?“
„Já se o ní nechci bavit.“

„Sakra, stáhla si mě Kobra pod sebe,“ postěžovala si Bizárka kolegyni, které věřila a který se svěřovala. A když Kobra nastoupila, sledovaly její počínání a vývoj situace společně. „Už chápu to podlézání, ovocíčko, říkej mi Karinko, šup a jsem pod ní.“ Klára se hned Bizárky zeptala: „ A dobrý? Zvládneš to?“ Protože obě dvě tušily, že než výhra to bude průser. Kobra už měla pověst nebezpečnýho člověka. „Pokusím se, dám jí zásluhy, nechám jí slízat smetanu, všude jí nastrčím, hlavně ať se mi neplete do práce,“ odpověděla Bizárka. A věřila, že to dá. Věděla, že Kobra není makavá, ale chce bejt slavná, chce bejt vidět, udělá z ní Bizárka „všechno já“. A s tím Bizárka neměla problém. „Tahle strategie by mohla fungovat,“ říkala Kláře. „Ať si tu práci prodává, kam chce.“ Bizárka měla přece už zkušenost se starou Kobrou a tolikrát si na ní teď vzpomněla. V posledních týdnech zažívala častá deja vous.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *