Už si nějakou dobu Bizárka na Kobru nevzpomněla, vlastně si vůbec nevzpomněla na práci, řádil virus. Virus, který zachvátil celý svět, obrátil na pár týdnů svět naruby a bylo viditelné, jak se lidé zapouzdřili do sebe. I Bizárka vyčkávala, co bude. Měla doma školou povinné děti, který by bez jejího dohledu ani náhodou nedělaly domácí školní přípravu poctivě, dost by to flákaly, nepochybovala Bizárka. Takže na Kobru ani na korporaci nezbyla Bizárce kapacita. Ještě k dohledu nad domácí výukou svých dětí zajišťovala mamahotel 24/7.

A celá společnost se začala proměňovat. Styl života, práce, jak dlouho to potrvá, nikdo netušil, že bude hodně věcí asi natrvalo jinak, bylo zřejmé, ale Bizárku zaujalo, jak masivně se přistoupilo k homeofficu, práci z domova.

O žádný nový vynález nešlo, byla to forma práce naprosto standardní a odpovídající době, kdy byly technologie nedílnou součástí pracovních i soukromých životů lidí. A přesto to až do virové epidemie byla věc, které se tolik firem bálo. Bylo to absurdní a dlouho před virem Bizárka pozorovala, že přístup k umožnění zaměstnancům pracovat z domova byl u většiny zaměstnavatelů spíš negativní. O co sakra šlo? O nedůvěru, strach, o nezkušenost? Přece je tolik profesí, kde člověk může pracovat aspoň část dne nebo týdne odkudkoliv, a kontrola odvedené práce byla jednoduše nastavitelná. Stejně pořád přetrvával strach. Strach u zaměstnavatelů, ale z čeho? Ptala se často sama sebe Bizárka, na jednu stranu je člověk nucen být online na telefonu, na emailu pomalu 24/7, ale stejně i v mnoha rádoby moderních firmách a korporacích museli sedět zaměstnanci až do poslední minuty, než měli padla. Bizárka to pozorovala a upřímně litovala ty kolegy, který neměli dost práce. Poslední hodiny dne prozevlovali, protože odejít dřív nemohli, a hráli tu hru, kdy předstírali až do konce pracovní doby, jak jsou vytížení.

Musela to pro ně být strašná otrava a bylo to ve výsledku neproduktivní jak pro zaměstnavatele, tak pro ponižující pro zaměstnance. Ale proč? Proč se tak málo věřilo lidem, proč se tak málo umělo využívat možností, který technologie poskytujou? Byl to jen důkaz toho, jak technologie předbíhají dobu, když nejsou lidé připravení: Když jsou people manažeři stále mentálně zablokovaní, společnost využívá jen zlomek možností, které technologie umožňují. Především, a o tom byla Bizárka přesvědčená, to vypovídalo o malé schopnosti managementu řídit lidi, delegovat práci, nastavovat lidem podmínky práce, pravidla, podporovat working life balance u zaměstnanců.

A tak si Bizárka vzpomněla na Kobru, jak ta asi teď trpí, jestli v současnosti masově pracují zaměstnanci z domova, jistě se to týká i jejích „oveček“, a to Kobra musí zuřit. Je to pro ni těžce nekomfortní situace. Kobra nesnášela homeoffice vždycky, ne u sebe, sama si ho ordinovala pravidelně, ale nikoliv kvůli práci, ale když se flákala, protože ona mohla. Kobra si pravidelně ordinovala volné dny v týdnu, bez zapnutí počítače za celý den, ale přesně podle pravidla: Já můžu, ale jenom já. Vlastně aby byla Bizárka spravedlivá, ani tomu Kobra neříkala homeoffice, prostě se flákala. Vzhledem k tomu, že těžce rozlišovala práva a povinnosti podle hierarchie, jela tím svým bolševickým přístupem, že ona má jen práva, a povinnosti ti, co jsou dole.

Kobra neměla ráda ani stav, když byli lidi na dovolené. Trpěla pocitem, že se lidi flákají, neviděla na ně a po pár dnech, kdy na lidi nedohlídla, měla pocit, že jsou rozmazlovaní, že si nezaslouží ani tu dovolenou, že mají příliš benefitů. Kobra byla blázen. Kobra, ta naše psychopatka, byla strašně osamělá, vnitřně nešťastná, s minimální, možná žádnou důvěrou v lidi.

Tolik času nad tím Bizárka přemýšlela. Proč? Proč je Kobra zlá a lidem nevěří? Pochopitelně každý časem nasbíráme zkušenost dobrou i špatnou, lidi jsou rozmanitý, xkrát potkáte blba, xkrát vás někdo zklame nebo podrazí v práci, v soukromí, ale vyvažuje to zase setkání s fajn lidmi a podle toho potom umíte selektovat, umíte v lidech číst, vyvíjíte se vy sami, i tím se učíte. Ale u Kobry to bylo jiné. Potřebovala lidi ovládat a k tomu využívala jak korupci, tak kontrolu a šmírování. Takže homeoffice byl nástroj, který Kobra nenáviděla. Ona nesnesla fyzickou vzdálenost lidí. I proto bylo peklo brát si u Kobry dovolenou, jezdit na služební cesty nebo i chodit na schůzky mimo kancelář. V ten moment začala Kobra telefonovat, psát emaily, kontrolovat, vždycky pod trapnou záminkou. Jestli to je Kobry přirozený instinkt anebo promyšlená buzerace, tím si Bizárka není jistá. Každopádně i dny volna se pro Bizárku, kdy pracovala pod Kobrou, staly nepříjemným časem.

Než Bizárka vypozorovala, že to dělá Kobra pravidelně a záměrně, to jí chvíli trvalo. Bizárce vadilo, že jí Kobra volá o víkendu, že jí volá na dovolenou. Nebylo to příjemný. Jednak šlo vždycky o kravinu, která mohla počkat až na osobní setkání, anebo klidně několik dní, a navíc to pokaždé vyvolalo v Bizárce úzkost.

Bizárka měla zvyk, že i když zavolala komukoliv v pracovní den a hodinu, přesto se zeptala, zda nevolá nevhod. Jasně, kdyby volala nevhod, asi by to dotyčný nezvedl, ale i tak, přišlo to Bizárce slušný. A Bizárka si všimla hned, že Kobra se nikdy neptala, když zavolala o víkendu, večer, anebo na dovolenou. Prostě začala hned mluvit.

Takže když Kobra zavolala Bizárce jednou v sobotu, aby jí řekla, že jí koupila krém, Bizárka držela telefon v ruce a vůbec nechápala, co to jako má bejt. Za prvý. Nebyla s Kobrou kamarádka. Za druhý. Žádný krém si neobjednala. Za třetí. Byla sobota a mohla to Kobra říct Bizárce až v pondělí. Za čtvrtý. Bizárka nechtěla dárky od člověka, ke kterýmu nemá víc než pracovní vztah. Za pátý. Kobra se nezeptala, zda neruší a ani se neomluvila, že volá v sobotu. Za šestý. Kobra tím chtě nechtě přinutila Bizárku přemýšlet, sotva položila telefon, co to pro ni znamená a jakou od toho asi Kobra očekává reakci. Má taky Bizárka koupit Kobře dárek? „Co mám dělat, aby to nebylo špatně,“ „Do prdele, proč to dělá,“ přemýšlela po sobotním telefonátu Bizárka a hlavou se jí honila nedávná příhoda z práce.

Bizárka šla po chodbě a potkala Helenu, bezvadnou kolegyni, která, bohužel, neseděla v Pražský pobočce, a Bizárka jí potkávala jen jednou týdně, když dojížděla Helena na pravidelné porady vedení do Prahy. Ale vždycky spolu, nebo skoro vždycky, prostě když se Bizárka s Helenou potkaly, spolu pár slov prohodily. A Helena se jí takhle jednou ptá: „Co Kobra? Jak s ní vycházíš?“ A Bizárka odpověděla trochu zdrženlivě a jen stručně: „Jo, zdá se být nápomocná a snaživá.“ Na téma Kobra prostě každý mluvil zdrženlivě, jen stručně, opatrně. To bylo tak zřejmý a evidentní.  Kobra tam tehdy už pracovala určitě přes půl roku a zatím si držela od Bizárky odstup. Vlastně to bylo oboustranné. Pracovně se zatím nepotkávaly a Bizárka si nechtěla ničeho všímat, nechtěla nic vidět, nic slyšet, takže nevěděla, že se v čase Kobra skamarádila s jednou kolegyní, kterou v momentě, kdy prý byly skoro jako dvojčata, vyhodila. A Tak Bizárce Helena řekla: „Dávej si na ni pozor, buď opatrná.“ Bizárka jenom kývla a v duchu věděla, že může jenom doufat, že se na ni Kobra nezaměří. Může jen dělat svojí práci, ale jak být víc opatrná? Kobra volala Bizárce kvůli krémíku, který jí koupila. To jistě kupovala krémíky i Jolaně, kterou prý teď vyhodila. „Super,“ přemýšlela Bizárka. „Dostanu krémík.“ To když zavěsila telefon po tom, co jí volala Kobra v sobotu a vlastně i Bizárce trochu tu sobotu otrávila.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *