To víš, je to korporát

„To víš, je to korporát,“ říkali Bizárce kolegové, sotva nastoupila do nový firmy a na to se jen Bizárka pokaždé pousmála. Jednak tyhle kecy nesnášela, bylo to alibistický a předem odevzdaný. „Na vás to tu bude hodně pomalý,“ řekl jí kolega, který ji viděl sotva pět minut, a to ji zaujalo, že by byla vážně tak čitelná? Sotva jí zná. A zase se Bizárka v duchu pousmála. „Uvidíme,“ říkala si. Milovala výzvy, když někdo řekl, že něco nejde. Byla to voda na její mlejn, měla potřebu dokázat, že to jde. A byla to blbá vlastnost, protože hodně lidí tím nasírala. Právě ty, co se tak rádi schovávali v tom korporátním smrádku, co chtěli přežívat, mít klid a nohy v teple, jistou výplatu a nedělat nic na víc, protože každá horlivá práce znamenala riziko.

„Všechno je o lidech,“ říkala Bizárka těm, kteří předem všechno zavrhli, ve všem viděli problém a říkali: „To nejde, tohle je prostě korporace.“

„Ježíši, dyť ty lidi nevědí, jak korporát vypadá,“ říkala si Bizárka, protože tohle byl pseudokorporát. To poznala poměrně brzy, ale nekomentovala nic, prostě konala. A dělala si přátele i nepřátele.

Bizárka věděla, že sotva lidem vysvětlí, že chce jen dělat dobře svojí práci, že je spokojená, má rodinu, slušnou kariéru za sebou, uspokojený ego, prostě chce dělat to, co umí, pracovat s fajn lidma a chodit do práce ráda. A chce se učit nový věci, jít příkladem svým dětem, který vždycky nějakým způsobem do svý práce vtahovala, pomáhali jí jako brigádníci už od útlýho věku, a že chce dělat to, co jí dává smysl. Že nechce nikoho ohrožovat, s nikým soupeřit, šplhat po zádech druhých. Prostě ne! Chce jen klid a prostor na práci.

„Nechtěla jsem už do korporace, ale mám tam svoje hájemství, takže to může bejt dobrý,“ povídala Bizárka kamarádce krátce potom, co nastoupila do korporace číslo 2. Už v jedný korporaci strávila hodně let, hodně věcí se tam naučila, s odstupem času na to vzpomínala, jako na zlatý léta. Byla to doba hojnosti, měla velký rozpočty na kampaně, trhu se dařilo, ve firmě byla dobrá parta a ohromně se investovalo do zaměstnanců. Podle toho poznáte dobrou firmu, že si váží svých lidí, že do nich investuje, že tam fungují procesy, že se měří efektivita práce každého, že se opravdu dobře buduje loajalita k firmě, že jsou lidi dobře zaplacený. Ale to vzpomínala na to dobrý. Pak už se po letech taky začaly poměry měnit. Z malý pobočky vyrostla pobočka velká, jako kráva. Pobočka, kde bylo na místo desítek stovky zaměstnanců, přibylo procesů a byrokracie, přibylo zaměstnanců, kteří se pro korporaci narodili, milovali ji a uměli se v ní pohybovat, jako ryba ve vodě. Chtěli budovat kariéru, stoupat výš, profitovat ze všech výhod, a takových přicházelo do firmy víc a víc. Přibývalo politikaření, konkurence mezi lidmi a lidi se učili vyprávět příběhy. Příběhy, proč se něco povedlo a proč se něco nepovedlo. A taky se začalo víc tlačit na lidi, muselo se růst každoročně o X procent … a kde to brát a nekrást? Lidé byli unavení, frustrovaní, ale s hypotékama na krku a pořád naštěstí s luxusní výplatou. A dělat práci pro práci, třeba i zbytečnou, vyplňovat tabulky, který mnohdy nikdo nečte, to už Bizárku nebavilo. Takže padla poslední klapka a Bizárka si hledala jiné příležitosti. Nic kromě korporace nepoznala, takže byla sakra lačná po změně.

Vyzkoušela si pár skvělých jobů, ohromně zajímavých, kreativních, který šlo dělat hravě s malými dětmi doma, ale ty roky uběhly strašně rychle. Děti odrostly a na druhou stranu Bizárka potřebovala být víc mezi lidmi, už bylo dost domácí kanceláře a práce v domácích teplákách. Ven, mezi lidi, zase do standardního pracovního procesu, to Bizárka hledala. Ale taky hledala smysluplnou práci, takže humanitární organizace byla jasná volba a správná. Byla to krásná práce, vykoupená něčím, jak to už v životě bývá. Kobra, byla tam stará Kobra. Zlá ženská, kterou když Bizárka opouštěla, přála si jediný, nepotkat už další takovou Kobru.

A tak se Bizárka vrhla na novou výzvu. V nový firmě, v korporaci měla řídit samostatný projekt. Vlastně bylo potřeba projekt vybudovat, naplnit obsahem, měl budovat pozitivní image firmy, principem bylo podporovat talenty, distribuovat investice. Krásná práce, která zase není tak jednoduchá, jak se může zdát, ale mělo to ohromný potenciál, který Bizárka viděla.  A nebyl to klasický korporátní projekt, takže měla Bizárka prostor pro kreativitu, pro realizaci svých nápadů, pro to, aby si mohla budovat ostrov pozitivní deviace. Prostě byla šance dělat dobrou práci s výsledky i v korporaci.

A všechno šlo fajn, až na ty kecy. „To víš, to je korporát,“ říkali jí, když se zeptala, proč trvá návrh grafiky tak dlouho. „To víš, to je korporát,“ říkali jí, když se ptala, proč trvá napsání textů na web tak dlouho, proč ještě není sestříhaný video, proč nemůže vydávat zpravodaj, proč nemůže mít outdoorovou kampaň a už měla týhle mantry plný zuby.

Bizárka si představovala, jak tyhle lidi po probuzení kouknou do zrcadla a řeknou si: „Tak dneska uděláme zase hovno hovínko, je to korporát.“ A nadšeně odejdou do práce tvořit další hodnoty.