Když Bizárka seděla s jedním novinářem, kamarádem, a vyprávěla mu o Kobře, skočil jí do řeči a povídá: „Ale bacha, oni jsou strašně úlisný a slaďoučký jako med a totálně tě zmanipulujou!“ Na to mu hned Bizárka nadšeně přitakala: „No jasně, přesně tak.“ A uvědomila si, jak hodně už je charakter psychopatů u veřejnosti známý, ale radost jí to udělalo jen v ten okamžik, když jí kamarád potvrdil, že jí chápe a vůbec si nemyslí, že mu vypráví blbosti. Současně to ale v Bizárce vyvolalo smutný pocit. Lidi o nich vědí. Vědí, že Kobry existují. Ale nic proti tomu nejde dělat. Nebo možná … aspoň o tom povídat? Bizárka, když odcházela ze schůzky s kamarádem, přemýšlela. Přemýšlela, zda je lepší všechny zážitky s Kobrou vytěsnit, anebo se k tomu postavit jinak?

Vytěsnit, to je snazší. Je to obranný mechanismus. Ale tohle už byla druhá Kobra, kterou Bizárka zažila na vlastní kůži a Bizárka nechtěla už vytěsňovat. Byla sice znechucená, zážitek s Kobrou číslo 2. byl ještě dost čerstvý, ale měla tentokrát chuť o tom povídat. „Že by terapie?“ ptala se Bizárka sama sen. Každý, koho Bizárka znala, že někdy potkal svojí Kobru, vlastně vždycky Kobře ustoupil i tím, že vytěsnil zážitky s ní. Po čase už o tom nechtěl mluvit vůbec. Většinou jen při zmínce o Kobře dal dotyčný nebo dotyčná oči v sloup a mávnul rukou.  Byl to ústup a zase další Kobřino vítězství. Každý pak říkal: „No, zajímavá zkušenost.“ Anebo: „Mám historky na povídání, to mi nikdo neuvěří.“ Anebo: „ Všechno zlý je k něčemu dobrý.“ Ale to jsou přece klasický kecy, který se povídají, v rámci obrany sebe sama. A samozřejmě, že když člověk není posera a je optimistický, vždycky zase bude líp, ale je to ústup, byla přesvědčená Bizárka. A už nechtěla ustupovat. Zlo se musí aspoň pojmenovat, to Bizárka věděla.

A kamarád novinář měl pravdu. Kobry jsou sladký jako med takovým způsobem, který je vám nepříjemný, zaskočí vás, překvapí vás, ohromí vás, odzbrojí vás. Bizárka vzpomínala, jak stará Kobra každého zpočátku oslovovala zdrobnělinou, cukrovala a byla líbezná, bez ohledu na věk i pohlaví lidí, se kterými se setkala. Během velmi krátké doby si však otestovala, zda ji člověk žere anebo ne. Zvláštní, jaký mají Kobry radary, velmi citlivý senzory a dobře si otipujou během krátké chvíle, jak silná je kdo osobnost. Skenujou. Kobry mají zvláštní oční sken, kdy je vám její pohled nepříjemný. Mluvíte s Kobrou o blbostech typu počasí, restaurace, nový film v kině, ale je vám u toho nepříjemně, protože Kobra vás skenuje, nedívá se na vás při rozhovoru, jako kterýkoliv běžný člověk. Máte pocit, že Kobra snad nevnímá, o čem mluvíte, ale že jí zajímají vaše vnitřnosti, vaše póry pod kůží, vaše barva očí za očima, prostě prostřeluje vás pohledem, který je jako laser. Beze studu si vás Kobra prohlíží skrz na skrz, že i při naprosto nepodstatném hovoru se cítíte jako na potítku. Tímhle způsobem strašně stará Kobra mučila podřízený. I pětiminutová schůzka s ní byla pro ně vyčerpávající stejně, jako maturita, a Kobra nebrala ohled na věk, zkušenosti, znalosti. Naopak. Čím seniornější člověk před ní stál, tím víc mu potřebovala dokázat, že je debil. Bizárka, když pracovala u starý Kobry, zažila Aničku, bezvadnou ženskou, bylo jí jistě přes padesát let, pracovitou, která dostávala takovou čočku od Kobry a která Kobru nenáviděla. Už když Bizárka nastoupila, hledala si Anička jinou práci, byla aspoň jednou z těch, který to nechtěli snášet. Ale než najde ženská přes padesát let novou práci, pár měsíců trvalo, takže Bizárka sledovala s vytřeštěnýma očima dost často, co se mezi Kobrou a Aničkou odehrávalo. ( na to bude Bizárka vzpomínat někdy příště, zase na svém blogu).

Ale pozor, Anička si prošla klasickým kolečkem, kdy jí stará Kobra ňuňala, obletovala, slibovala post ředitelky, vynášela do nebe, to totiž Kobry zpočátku dělají s každým. Potřebují dosáhnout cíle, aby je člověk začal milovat. Až potom ho začnou brutálně mučit.

A tak na začátku, dřív nebo později nátlaku pozornosti a laskavosti Kobry každý podlehl. Člověk uvěřil, že je Kobra jedinečná, výjimečná, hodná, laskavá, chytrá a ti ostatní, co o ní mluví hnusně, jsou nevděční hňupové. Jakmile se dostanete ke Kobře blíž a vstoupíte do jejího světa, jste v kolizi. Vidíte, slyšíte a pozorujete, kolik lidí Kobru nesnáší, její podřízení se jí bojí, schovávají se, vyhýbají se jí. Vidíte, jak Kobra s druhými lidmi zachází někdy šíleně hnusně, jak je uráží, ponižuje, někdy i vy přistihnete Kobru, že si vymýšlí a lže, ALE, na vás je Kobra jako na novýho člena smečky jako med. Děkuje za všechno, slibuje hory doly, jenom na vás čekala, konečně vás našla. Jak těžký bylo najít právě vás. Jste nejlepší a spadli jste z jí nebe. Jste výjimeční a ona to ví, potřebuje vás.

„No, víš, ona má Kobra problém s řízením lidí, tak trochu,“ říkal Bizárce opatrně její kamarád, který ji znal. „Já jí mám rád, moc si jí vážím, jen je někdy těžké ustát ty vrtochy starý dámy,“ říkal více než kulantně Bizárce zase jiný člověk, který s Kobrou občas externě spolupracoval. „Je to mrcha, dělá naschvály, podívej, jak se ke svým lidem chová,“ říkala Bizárce její kolegyně. „Tak co, je tady Kobra a jakou má náladu,“ pravidelně přibíhali za Bizárkou kolegové, aby zjistili, jestli můžou ten den v klidu dýchat, anebo si zadělávat na další psychosomatický záchvat. A Bizárka jim to měla za zlý, protože Kobra byla zlatíčko, byla taková hodná, ustaraná, nešťastná z těch blbců kolem sebe, všechno zvoraj, byli neschopný a ještě si takhle otvíraj pusu. Bizárka měla zpočátku potřebu Kobru bránit. Sice se to Bizárce nelíbilo a někdy to bylo až perverzní a bylo jí trapně a nenáviděla ty situace, kdy se Kobra přede všemi po někom vozila, ztrapňovala ho a ponižovala. Ale když potom předvedla zase Bizárce svojí etýdu miloučké, starostlivé, ohromně vtipné a vlastně osamělé hrdinky, která chce jen pro ostatní dobro, odpustila jí a omluvila její chování.

Že se u starý Kobry zaměstnanci střídali jak na běžícím páse, je fakt. Dlouhodobě vydrželi ti, co byli na práškách a alkoholici, kteří by si sotva našli jinou práci. V intervalech jednoho až tří let se u starý Kobry střídali ti, kteří Kobře věřili, když pravidelně na poradě vykřikovala: „Pořád se mi tady někdo hlásí na práci, za dveřmi mi stojí fronta,“ že tam ta fronta žadatelů opravdu byla a čekala na jejich job (ne, ve skutečnosti vážně žádná fronta nebyla, Kobra měla problém najít lidi, takže používala super trik, zaměstnávala zelený vdovy – a na to si taky bude Bizárka vzpomínat někdy příště, tady na Blogu). Vydrželi ti, co byli tažní koně a Kobra je mučila postupně, systematicky, systémem plyn a brzda, takže když přestřelila, pak zase dolejzala, dávala dárečky, dávala odměny, oslovovala zdrobnělinou a dokonce i lidi hladila, brrrr. Vydrželi ti, kteří se nechali opakovaně ukecat, aby stáhli svojí výpověď, když jí Kobře hodili na stůl. A bylo hodně těch, kteří jen čekali na to, až najdou jinou práci a stříhali si svůj metr. Bizárka u starý Kobry zažila hodně odchodů a zažila několik momentů osobních satisfakcí, když dotyční položili Kobře výpověď na stůl.

Když Bizárka byla na začátku, když nastoupila ke starý Kobře, byla ráda za hezkou a smysluplnou práci, byla ráda za staré krásné kanceláře namísto hnusný, skleněný krabice, kde si nemůžete otevřít okno. Bizárka prostě byla ráda, že není v korporaci, byla z ní unavená, často přemýšlela, zda by její práci zvládla i cvičená opice a s každým přibývajícím rokem v korporaci byla přesvědčená o tom, že správná odpověď je ano. Bizárka měla problém, chyběl jí smysl práce, víc a víc potřebovala být užitečná, takže humanitární organizace byla jasná volna. A když tedy Bizárka nastoupila ke starý Kobře, natěšení, že spasí svět, vůbec netušila, že bude další Kobřinou obětí, protože si s Kobrou od začátku rozuměla, Kobra si Bizárku oblíbila, důvěřovala jí, mluvila s ní láskyplně, byla plná pochopení a dávala Bizárce najevo svojí ohromnou podporu. A Bizárka byla tak nadšená, pochopila, že Kobra čekala jenom na ni, Bizárka věděla, že Kobru nezklame. Bizárka slyšela, jak o Kobře hnusně mluví ostatní a měla jim to za zlý a věřila, že Kobru ochrání, Bizárka prostě věděla, jak s Kobrou spolupracovat, jak ní pracovat a komunikovat, ostatní holt byli moulové.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *