„Když jsem ji uviděl poprvý, myslel jsem, že má přeraženou páteř,“ řekl Tim Bizárce, když je právě minula Kobra lámavou chůzí na extrémně vysokých podpatcích, jedněch ze své veliké sbírky. Tim s Bizárkou stáli u kávovaru a čepovali si svojí ranní dávku. „To kecáš,“ zasmála se Bizárka. Ale taky ji hned napadlo, že to vlastně tak absurdní domněnka s ohledem na podivnou chůzi Kobry není. A Tim vážně pokračoval: „Fakt! Když jsem pak přišel k ní do kanclu a ona seděla za stolem, pořád jsem se rozhlížel po těch berlích.“ A přesvědčivě přitakával hlavou na důkaz toho, že to myslí vážně a že si nedělá srandu. Ty berle opravdu hledal!

Bizárce to přišlo vtipný, ale Tim měl pravdu, bylo to trefný. Je dost možný, že si to myslelo víc lidí, kteří Kobru viděli projít kolem na těch šíleně vysokých podpatcích. Kobra navíc ráda nosila černý a uplý kalhoty, co budily z dálky dojem, že jsou kožený, takže dojem dominy byl dokonalý.

 „Proč jí říkáš kobra?“ ptala se jednou Bizárky nová kolegyně, co ještě byla nadšená z toho, že pracuje ve velký firmě a věřila, že je na startu zářný kariéry ve velký korporaci.

„Protože je to Kobra.“ odpověděla Bizárka. „Tancuje, krouží kolem tebe jak lijána a ty nemáš šanci utýct. Jen čekáš, až zaútočí a plivne jed. Takovej ten lepkavej, zelenej, hnusnej, kterej na tobě není vidět, ale obalí tě a rozleptá. Kobří jed.“ Mladinká kolegyně se pousmála, jako že chápe, ale bylo poznat, že jen na oko. Bizárku si otipovala jako zapšklou a cynickou. „A ještě ke všemu neumí chodit na podpatkách,“ ucedila Bizárka a uvědomila si, že zase potkala Kobru. „Sakra, jak dlouho mě nechá žít“ pomyslela si pro sebe a zase byla odhodlaná vydržet. Jenže jak dlouho, měla svojí hrdost.

 A tahle Kobra byla vážně výjimečná. Při chůzi se jí kolena vylomila dopředu, takže její nohy vypadaly jako přední chapadla kudlanky. Nejdřív jste z jejího těla zpozorovaly ty zlomený nohy, až pak následoval zbytek těla.

„Proč nosí tak šílený chůdy, když v tom neumí chodit, ta blbka?“ pronesla k Bizárce u kávovaru Nina. Jinak bezvadná holka, která byla vždycky usměvavá, chytrá a vždy měla po ruce nějakou vtipnou poznámku. Kávovar byl prostě náměstí, místečko, kam si šel člověk pro kafe, i když jedno ještě neměl vypitý. Prostě jen proto, aby někoho potkal, a když měl štěstí, tak toho správnýho kolegu, kterýho rád viděl. „Hele, já myslela, že se na tom za tu dobu chodit naučí, nebo se konečně jednou uvidí v zrcadle,“ pokračovala, „ale ona si pořád zuřivě víc a víc kupuje další boty na mega šteklech. Vidělas ten botník v jejím kanclu?“ Bizárka  zavrtěla hlavou. „Naštěstí ne, nechodím k ní. Ale třeba jí to dodává sílu. Víš, jako to mají dominy. Proč by se jinak vůbec tady přezouvala do těch šílených bot?“  Nina zavrtěla hlavou, jako že neví.

Nevěděl to nikdo.

„Tak jí zkus pochlebovat,“ radil Bizárce kolega, když viděl, že si s Kobrou neví rady. Bizárka ale věděla, že tohle je na prd. Kobry berou komplimenty, jako zboží zadarmo, jim musí každý líbat střevíček a je to pro ně samozřejmost. Navíc, komplimenty od ženských přijímají Kobry blahosklonně, Kobra ostatní ženy bere jako poddruh. Uznává jen ty, které jsou nad ní hierarchicky výš a i ty jsou pro ni potenciální obětí.

Kobry jsou predátoři. A Bizárka už jednu Kobru zažila. Byla to stará Kobra. Ustála ji se ctí. Byla to velmi náročná hra, nebo vlastně kobří tanec, ale Bizárka upřímně doufala, že už další Kobru nepotká. A najednou, zčistajasna se zjevila. Kobra číslo dvě. Mladší Kobra. Bizárka věděla, že to bude průser. Jediná šance, jak přežít Kobru, je útěk. Kobru prostě nesmíte potkat. Bizárka to věděla a začala hrát o čas.

Bizárka ráda pozorovala lidi, snažila se jim porozumět, pochopit jejich chování a věděla, že už musí věřit jen svým instinktům. Nikdy ji nezradily. Ona spíš zrazovala je. Nelitovala ničeho, ze všeho se snažila poučit, ale Bizárka se nerada svěřovala, stejně jako si neuměla říkat o pomoc, neuměla si o svých pocitech povídat a až později přišla na to, že to nebylo dobře. Zbytečně opakovala chyby, protože jí chyběl vhled zvenčí, rada a názor někoho, kdo situaci chápe bez emocí, z odstupu. Bizárka si na všechno přicházela sama, ale komplikovaně a zdlouhavě. A najednou to bylo tady! Divnej, strašně divnej pocit v žaludku. Ten pohled Kobry ji mrazil. „Ta ženská nekouká, ona skenuje, ona má výraz šílence, nepřijde ti?“ zeptala se Bizárky Nina, zase s tím svým úsměvem, který Bizárku bavil. Nina všechno říkala s úsměvem, jako kdyby obsah toho, co říkala, prožívala jen uvnitř, z jejích vnějších projevů jste nepoznali nic a Bizárka jí to záviděla.

Problém Bizárky byl, že byla děsně čitelná, jí se myšlenky a nálady propisovaly do celýho těla a neuměla skrýt radost, vztek, nadšení, zklamání. A věděla, že je tím i zranitelná. No co, zase měla jiné silné stránky, ale její čitelnost byla její Achillova pata. A tak se Bizárka zatvrdila a rozhodla se, že tuhle Kobru ustojí. Jestli to teda je Kobra, protože úplně zřejmý to hned nebylo, ale ty divný pocity! Tak hnusně a stísněně se Bizárka s nikým necítila. U starý Kobry to bylo jiný. Bizárka byla ráda v její přítomnosti, stará Kobra měla šarm, charisma a protože byla stará, dlouho Bizárka věřila, že její zlý nálady jsou prostě vrtochy staré dámy a omlouvala je. Ale tíseň, kterou cítila v přítomnosti nový Kobry, takovou prožívala Bizárka poprvý.

„To jsou hezké boty, moc pěkná barva,“ řekla Bizárka krátce potom, co vešla do kanceláře Kobry. A v duchu se zděsila. Ty boty byly příšerný, zase další štekle v ordinérní Barbie růžové barvě a ještě s mašličkou nad podpatkem. „Tohle prostě nemá úroveň,“ pomyslela si Bizárka, která pořád zkoumala Kobru s cílem dát jí šanci. Bizárka nechtěla být příkrá, už jí nebylo málo let, aby dělala rychlé soudy. A když si lidi tipovala, tak s vědomím, že svět není černobílý, že nejsme roboti, že padne každý občas na hubu. Ale prostě u Kobry si pořád nebyla jistá, jestli je tak obyčejná a jednoduchá anebo to jen předstírá a je chytřejší, než vypadá. Ale ty její boty a jejich výběr Bizárku mátl.

Kobra si pro pobyt v kanceláři vybírala zásadně boty strašně lacinýho vzhledu. Vkus Bizárky byl jiný, ale čert to vem. Když ona v nich Kobra neuměla chodit, to byl ten průser. Pořád ty vylomený kolena. Člověk měl pocit, že jí musí nabídnout rámě, aby sebou nesekla. A s tím si Bizárka lámala hlavu. Proč? Žije někde na vesnici a nemá prostor se žensky vyřádit? Kompenzuje si ta Kobra něco? Nakonec, vždyť Bizárka taky měla práci jako únik z reality, roli zelené vdovy odmítla před dlouhou řádkou let a sama si to dělala těžký, protože když se zakousla do práce, tak to valila jak bagr. Ale taky proto si vymínila ten luxus, nechodit do práce primárně pro peníze, ale pro radost z práce. A proto byla ostražitá. Věděla, že je jiná a že to hodně lidí nechápe a nepochopí. Že chce dělat práci poctivě, dobře, že ji práce baví.

A taky Bizárka věděla, už od starý Kobry, že tohle Kobry závidí, když máte něco rádi, mají potřebu vám to pošlapat a zničit. Takže bude tahle nová Kobra ničit? „Uvidíme, do prdele, doufám, že ne „, doufala v duchu Bizárka.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *