„Jo, takovej bolševickej styl,“ konstatoval kdysi před lety kamarád Michal, když mu Bizárka popisovala, jak stará Kobra vede firemní porady. To bylo před lety,  kdy Bizárka zažila poprvé něco, co ji ohromilo. Pravidelně jednou týdně, vždycky v pondělí, se sešli všichni zaměstnanci v zasedačce a probíhala firemní  porada. Údajně tak klíčová, že se po dobu porady nezvedaly telefony a opravdu každý se jí musel účastnit.

Bizárka očekávala, že porada je od toho, že se vyhodnotí uplynulý týden, určí se priority pro ten aktuální, nasdílí se takové informace, které jsou relevantní pro všechny, když už tam sedí všichni, včetně slečny recepční, a bude se třeba i brainstormovat, jak ten týdenní cíl, nebo i dlouhodobý, společnými silami zvládnout. No, a že když už sedí všichni u jednoho stolu, bude se posilovat tým. Prostě motivovat, chválit po zásluze, budou se vybízet ke slovu i ti, kteří jinak dělají ten neviditelnej suport druhým, že zvedají telefony, nosí dopisy na poštu, vaří kafe, a při tom můžou mít na věc velmi rozumnej názor a můžou mít i skvělý nápad. Když už tedy na tý poradě musel sedět opravdu každý. A navíc, tady byly vztahy pitomý, všichni pomlouvali Kobru a nesnášeli jí, pomlouvali tedy i sebe navzájem, takže by si Bizárka uměla představit, jak ty porady využít pro posílení týmu a lepší atmosféry.

Ale to, co zažila a zažívala několik let, byl Bizár jako prase. V zasedačce zasedli všichni, někdy 15, jindy v plném počtu až dvacet lidí. A stará Kobra jela. Byla to pokaždé až dvouhodinová jebačka jednoho nebo více nešťastníků, který si zrovna vylosovali černýho Petra, a to před celou jednotkou. Probíhalo to následovně: Kobra poradu zahájila a měla slovo celou dobu. Kdo měl černýho Petra, to se mohl jeden jen dohadovat. Poznalo se to tak, že Kobra začala mluvit o agendě toho konkrétního člověka a začala dehonestovat výsledky jeho práce. Ale dělala to strašně pokoutným, škodolibým a vlastně vychytralým způsobem.

Nasadila zoufalý obličej a mluvila v množném čísle „my“, „my prostě neumíme ten projekt dobře uchopit, no, děláme to špatně, Petříček mi radí“ (Petříček, Pavlíček, Josífek, Jájinka a další jména, která padala, patřila kamarádům, se kterými chtěla Kobra udržovat dobrý vztah, protože měli důležitý funkce nebo hodně peněz a který si zvala na kafíčko a stěžovala si, že má ve firmě děsně neschopný lidi). Takže „Petříček se tady minulý týden stavil za mnou a povídal, že bychom měli udělat všechno jinak. No děláme to špatně, ale já vím, prostě to neumíme, asi to celý zavřeme. Já si myslím, že by to bylo lepší, trápíme se, já bych to zvládla, ale nemám na to už čas,  co všechno já musím zvládat, a holky se na tom projektu trápí, chudinky, no, ne každý to zvládne“…a holky „chudinky“ tam seděly jak zmoklý slepice, bylo jim trapně, a navíc si nechaly líbit kydání na hlavu, který nebylo oprávněný. Jednak se Kobra vždycky dovolávala na slova někoho druhýho, takže třeba Petříčka, který přišel na kafíčko jednou za uherský rok a věděl o tý práci a stavu projektu jen to, co mu řekla Kobra, což bylo vždycky zavádějící, a POZOR, stará Kobra kydala na hlavu tehdy, když se dařilo. To Bizárka odhalila až po čase. Byla to taktika. Něco se ti povedlo, šup, a tady máš za uši. Nikdy nepochválit. A když, tak překvapivě, když se to vážně posralo. Dlouholetí zaměstnanci to snášeli, prostě už si zvykli. A součástí týhle Kobřiný hry, kdy se z jedněch udělali extra blbci a neschopové, bylo v zápětí stavět na piedestal ty největší lemply. Takže jeden, co pořád chlastal, fotograf, (Bizárka s ním zažila focení, kdy fotila kampaň s olympijským vítězem a ten blb evidentně zase přebral večer před tím, takže dorazil na focení bez nabitýho foťáku, což se snažil omluvit tím, že si asi foťák půjčil jeho syn a on to nestačil zkontrolovat) a tak tohohle typa Kobra oslovovala zásadně zdrobnělinou a tak vehementně adorovala jeho práci, která byla přeplacená a šílená. Kobra věděla, že je Jeník jeliman, ale byl to její sociální případ, starý kamarád, který by vážně, asi jako jediný, sotva kde našel jinou práci. Takže v jednu chvíli Kobra mučila a urážela schopný lidi, ale pozor, byla tak velkorysá, že to formulovala jako „my“, protože zase koule na to, aby řekla veřejně „no, ty, Jarmilo, to jsi tedy udělala špatnej job a nepovedlo se ti to“, na to koule neměla. Ale když se něco opravdu nepovedlo, potom Kobra byla veřejně velkorysá, Jarmile říkala Jarmilko, a byla slaďoučká a Jarmilku chránila a měla pro ní moc pochopení. “ Jarmilka se snaží, no, má toho opravdu hodně, ta práce je náročná, ale sama to prostě nezvládne a já se tomu věnovat nemůžu.“

Čili na poradě, kde Kobra sjela kolegyně za super odvedenou práci, kdy dovalily grant na několik set tisíc, Kobra svým „my to neumíme a co to je nějakých pět set tisíc, no, kdybych na to já měla čas, seženu milion minimálně“ a k tomu přidala historku tisíckrát omílanou, jak jednou byla na akci a všechny okouzlila a ještě ten večer měla přísliby na ohromný dary, tak následovala veliká pochvala notorikovi Jeníkovi, který vlastně nedělal nic, byl v lihu, celá firma si všechno fotila na mobily, protože Jeníkovo fotky byly naprosto nepoužitelný a Jeník každopádně byl oblíbený brouček a všichni dostali vynadáno, proč Jeníka nezvou na akce, neinformují ho, aby tam mohl pořídit fotografie. Zajímavý bylo, že když to byla důležitá akce, sama Kobra využívala jen fotky, focené jiným fotografem. Jeník byl totiž boží, fotil zásadně ze spodu podia, divně natáčel foťák, takže i anorektik vypadal na fotce jako stokilový se třemi bradami. Anebo fotil lidi, když zrovna měli otevřenou pusu a strkali si do ní jednohubku, takže mezi desítkami fotek nenašel člověk jedinou důstojnou.

Bizárka po první takový firemní sešlosti byla jak Alenka v říši divů. „Ty vole, co to je,“ říkala si. „To je masakr a totální hnus.“ Bylo  jí těch lidí líto a vážně se pak vytrvale snažila jim napovědět, aby šli pryč a nenechali si to líbit. K Bizárce si tohle Kobra nedovolila, takže Kobra dobře věděla a tipovala si, na kom si může honit ego. Když o svých lidech mluvila, tak ve smyslu, jaký to jsou ubožáci nezaměstnatelný a ona se o ně musí postarat a zachránit je, aby měli na složenky.

Bylo až zrůdný, jak ráda si zvala Kobra na kafíčko důležitý lidi, kterým však vyprávěla pořád stejnou a naučenou písničku, „No, my děláme, co můžeme, ale všechno leží na mě, co můžu dělat, ty mí lidičky se snaží, ale jsou to moulové, ale vyhodit je nemůžu, kdo by je zaměstnal…“ Bizárka byla často přítomná těmto schůzkám, byla pravou rukou Kobry a trpěla to, byla blbá, brala ohledy na její věk a pořád ji omlouvala. A taky to s ní Kobra pěkně uměla. Bizárku potřebovala, vydělávala prachy, makala o víkendech, rozjížděla x projektů, ale zkoušela to na Bizárku taky. No, a když přepálila, lísala se a dolejzala, což jí Bizárka dlouho žrala a odpouštěla její schválnosti, prostě vrtochy staré paní.  Dávno už ví Bizárka, že leda hovno, že to byla stará Kobra. Kobra prostě tančí, stáhne se na chvíli a zase zaútočí, má to v DNA. Nepřestane, je to prostě její pud. Ty slabší, prostě submisivní lidi má Kobra potřebu trvale mučit zvolna, nenápadně, ale vytrvale. Neumučí je úplně, potřebuje je na každý den, jako svojí dávku ranního kafe, ale potřebuje i silný sousta. Silnější osobnosti ji baví víc, jsou pro ni výzvou, pokud je chytrá Kobra, užívá si to jako šachovou partii. Blbá Kobra ne. Ta se silných a hrdých lidí okamžitě zbaví. Ale každá Kobra si pěstuje blbečky a práskače, kterými opovrhuje, ale navenek je strašně protěžuje. Rozmazluje je, za zády se jim vysmívá, ale oni tvoří její svitu.

„Prostě bolševický styl“, řekl kamarád Michal a měl obrovskou pravdu. Bolšvismusm – to je ponižování, jájismus a patolízalství.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *