Bizárka si sjížděla na mobilu svoji pravidelnou dávku informací večer před spaním a narazila na článek, že zase jeden mladej dobrodruh se rozhodl bivakovat v karavanu někde na druhým konci světa a věnovat se jen surfování. Hmm, prý před tím pracoval v korporátu a nechtěl takhle strávit zbytek života.

Upřímně, takový lidi Bizárka obdivovala, na tohle by neměla koule, nikdy nebyla až tak velkej dobrodruh a taky měla ráda svoje jistý. To si musí spravedlivě přiznat. A na pláži dovedla hezky prožít pár dní dovolený. Ale plácat se tam celý týdny nebo měsíce? To vůbec. Ano, Bizárka potřebovala práci, stejně jako sport, a kulturu a svůj domov s věcmi, který pro ni byly důležitý. Ale obdivovala se lidem, kteří byli jiný a měli jiný hodnoty. Neodsuzovala, dokud jí ty lidi neškodili a nepřekáželi.

Stejně tak se obdivovala lemplům. Lidem, kteří spokojeně prozevlovali v práci každý den. Ona by si je do týmu nevybrala, takže s nimi nepracovala, a tak je tolerovala. Co taky jiného. Každý, s kým nemusela pracovat a rozčilovat se, protože byl buď pomalý, líný, ne dost bystrý, tak jí mohl být ukradený. Takhle si lidi kolem sebe Bizárka značkovala, jestli by si je vzala do týmu, jestli by s nimi chtěla pracovat. Jednou jí jeden skvělý mentor řekl: „Vaše silná stránka je, že dovedete poskládat svůj winning tým.“ A Bizárka si často na ty jeho slova vzpomněla, protože pokaždý měla svůj vítězný tým. Měla kolem sebe lidi, některé už znala i hodně let a pracovně se zas a znovu setkávali. A tohle je výhra! Mít lidi, kterým věříte a oni vám, jste sladění ve stylu práce a hlavně vás spojuje potřeba dělat dobrou práci, ze které máte radost.

A svým způsobem Bizárku fascinovalo, jak dovedou některý lidi svůj čas prozevlovat. Už ji to nevytáčelo a už vůbec neměla potřebu někoho měnit. To spíš už takový lidi litovala. „Není přece nic horšího, než nuda,“ děsila se Bizárka v duchu. Málo práce člověka ničí, nemusí přemýšlet a blbne, nemusí bojovat s časem a je zpomalený, nemusí dělat víc věcí najednou a není flexibilní a odolný vůči stresu, nemá sám ze sebe radost a je negativní, nemusí se učit novým věcem a nemá otevřenou mysl. Je to prostě ve výsledku chudák.

„Každýho volba,“ říkala pokaždé Bizárka kolegyni, když nadávala na líné kolegy, a radila jí, aby šla pryč. Byla to bývalá Bizárčina kolegyně, která doufala, že najde klid a pohodu ve státní instituci, ale trpěla tam jako zvíře. „Takový zevlování se nedá vydržet“, tvrdila pokaždé Bizárce, když spolu mluvily. Na to ale měla Bizárka pokaždé stejnou odpověď: „Každýho volba. Ty ty lidi nezměníš, jsou tam v přesile a ubijí tě. Buď se přizpůsobíš, anebo zmizíš. Musíš opustit komfortní zónu, jinak budeš jako oni.“ Bizárka přemýšlela, jak je možné, že se někde vytvoří taková přesila lenochů a budižkničemů. Ale s tím ať si láme hlavu někdo jiný. Bizárka si vždycky našla spřízněné duše. Je to každého volba a Bizárka už opustila komfortní zónu několikrát a nikdy nelitovala.

Bizárka chápala systém, jak je nastavený, bohužel, s cílem lidi zotročovat. Chápala že každý člověk má jinou motivaci a jiný existenční potřeby, bůh ví, že Bizárka měla k lidem respekt. Cenila si lidí, kteří uměli, pracovali a nebyli přizdisráči. I ty Bizárka uměla pochopit, ale nevážila si jich. Bizárka nechtěla promarnit žádný svůj čas, absolutně ně. Věděla, že je jiná a že to hodně lidí nechápe a nepochopí. Že chce dělat práci poctivě, dobře, že ji práce baví. Bizárka měla taky svůj příběh. Stačilo malilinko a byla mrtvá. Už před tím jela naplno, když byla mladá, flámovala jak o život, když nakupovala hadry, zase do posledního centu, a možná byla nepokorná. Asi určitě, a tak měla svůj příběh, přežila a žila dál.

Ale Bizárka nechtěla svůj příběh povídat a nikdy se nepídila po příbězích druhých, ale poznala, kdo ví, o čem je život. S takovými lidmi si rozuměla. Takoví lidi ví, co chtějí a nechtějí. Vědí, s kým chtějí marnit čas a s kým ne. V práci i v soukromí. Kolik přátel Bizárka odbouchla, protože sledování pátečního Všechnopárty mělo pro ní větší cenu než prozevlovanej čas na nudný návštěvě.

Jednou za Bizárkou přišel na pracovní schůzku Jen, mimochodem skvělý člověk. Bizárka jej poznala při spolupráci na jednom projektu před několika lety a náhodou se zase pracovně setkali. A Jen Bizárce u stolečku v kavárně, což nebyla kavárna, ale takový nedůstojný prostor u kávovaru, kde vás míjí každý procházející kolega, řekl: „Tady se každý tváří strašně naštvaně.“ A Bizárka to pozorovala každý den a věděla, že Jen má pravdu, a tak mu odpověděla upřímně: „Asi nemají svojí práci rádi.“ A oba dva s Jenem povzdechli. Bizárka měla hezkou práci, kterou nikdo před tím nechtěl. On právě připravoval projekt, kterýmu se víc lidí vysmívalo, než fandilo. Oba dva měli svojí vizi a chtěli si vytvořit ostrov pozitivní deviace. Věděli, že to jde. Věděli, co chtějí a nechtějí. A věděli, že spolu chtějí zase spolupracovat.

Nic není náhoda. Všechno je každýho volba.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *