Bizárka milovala boty. I kabelky. Ale boty ještě víc. Nebyla maniak, ale všímala si, jak jsou lidé obutí, hodně to o člověku napoví. Prostě vnímala lidi jako celek, ale sledovala i detaily. Jasně. Doba, kdy si přivezla deset párů bot z konference z Ameriky, aby je po letech jemně obnošené a některé i zcela nenošené vyhodila, už skončila. A byla to marnivost strašná. Ale mohla si to dovolit, byla svobodná a mladá. Takže i když sama Bizárka už byla střídmá, co se nákupů bot týkalo, věřila, že boty hodně lidí podceňuje. Boty prostě podtrhnou styl, anebo ho zabijou.

A tak si Bizárka po nástupu do nové práce nemohla nevšimnout Ťapinek. Mladý, krásný holky, který se vlnily firmou na vysokých jehlových podpatcích celý den. Ťapinky uměly na jehlách chodit, to zase jó, ale Bizárku to polekalo. Ťapinky vypadaly jako inventář na ozdobu, Bizárce to prostě evokovalo nulovou práci. Ty jejich podpatky byly opravdu šíleně vysoký, takže to limitovalo rychlost jejich pohybu a upřímně, hodily se na návštěvu večerního baru spíš. Ale co, stačí se podívat na oblečení reportérů večerních zpráv, která je na takový úrovni, že za chvíli bude mít reportér kérku na čele a číro a nikoho to neurazí. A reportérky už teď mluví na kameru v šatičkách jak z bordelu.

Bizárka tedy jen doufala, že vysoké jehly nejsou v týhle firmě předepsaný dress code. To jí na pohovoru neřekli. A ona vážně nebude chodit v práci na jehlách! Je to přece taky o rychlosti přemísťování, nebo ne? Ani její starší brácha jí v chůzi nestačil a jediný, kdo chodí rychleji než ona, je její manžel. Na jeden jeho krok musí Bizárka udělat dva. Ale to je jediný člověk, který chodil rychleji. Bizárka prostě vždycky chodila rychle, a proto nesnášela podpatky. Svolila k výjimkám, jako je večeře s manželem, kultura nebo akce na velkou večerní. Ale pro všední den, kdy lítala v kanceláři, řídila auto, valila se metrem a po cestě domů stíhala nákupy na večeři? To prostě odmítala.

Bizárka dál sledovala s upřímným zděšením Ťapinky. Tak si je pojmenovala, protože každýho, kdo jí více zaujal, si Bizárka pro sebe pojmenovala. Bizárka už viděla pěknější a daleko víc posh kanceláře, kde se to hemžilo Krasoněma a kde nemohla být nepěkná holka bez podpatků. Ale do tohohle prostředí to Bizárce nepasovalo. Tady to byl mišmaš a místo, kam skoro vůbec nezavítal nikdo zvenčí za celý den, takže nosit podpatky, když není kontaktu s klienty, přišlo Bizárce praštěný, ale zase chápala, že mladý holky si to chtěly užít, taky ty podpatky zeštíhlují nohy, někomu dodají výšku a třeba tam byli nějaký krasoňové, kterých si zatím Bizárka nevšimla.

Bizárce se líbilo, když byla firma čitelná i podle stylu oblečení, prostě i v tom, když se propisoval rukopis firmy. Mělo to větší úroveň a šmrnc.

Bylo srandovní, ještě když Bizárka pracovala v korporaci číslo 1., pozorovat, jak po návštěvě konference v Americe všichni nakoupili trička s koníkem, protože v nich vystupovali všichni řečníci a nosili je i největší šéfové, ale bylo to vlastně ve výsledku fajn. Anebo košile u pánů, nosily se takový pěkný barevný z drahejch materiálů, který se prodávají v butikách na letištích, no, prostě, bylo poznat, že je člověk ve firmě, kde se hodně lítá, lidi měli inspiraci a hezky voněli, protože poslední diety utratili za parfémy v letadle.

Vysoké podpatky signalizovaly Bizárce dámičku, fenomén všech korporací a pseudokorpací. Ťapinky byly ale Ťapinky, mladý kočičky. Dámička je vystajlovaná, už ve věku třicet a výš a většinou od hlavy až po paty ve výsledku overdressed. Dámička je dokonalá, bere se hodně vážně, „je důležitá jak prdel“, řekl by Bizárčin manžel. S typickou dámičkou se špatně pracuje, nemá moc smysl pro legraci a je to klasický korporátní živočich, který se vyvíjí úměrně se svojí funkcí a pozicí. Čím větší má funkci, tím větší je dámička a tím větší nosí podpatky. A věkem se to děsně horší. Před lety ještě dámička měla vylomenou ruku a v lokti se jí houpala kabelka, ale to už poslední roky opadlo, všimla si Bizárka. Přece jen elegantně – ležérní styl se propašoval i do korporací a fenomén tenisek přinesl revoluci. Naštěstí pro Bizárku. Ale s klasickýma Dámičkama nehne žádná módní revoluce, protože, o tom byla Bizárka přesvědčená, pro ně to byl zásadní kus jejich identity a podpatky jim dodávaly sebevědomí.  

Když později Bizárka odhalila, že Ťapinky mají ve skříni mraky krabic s lodičkami, v různých barvách a ty si přezouvaly v kanceláři podle barvy oblečení, vlastně to musela ocenit, bylo to sofistikovaný. Pořád lepší než klasický bačkory, i to zažila a byl to pokaždé odzbrojující zážitek, když vás přivítal v kanceláři ředitel nějaké firmy v pantoflích. Prostě trochu míň berete takového člověka vážně a je to rušivý. Ale je to praktický, uznala Bizárka, mít takhle na x hodin v práci jinou a vlastně hezkou obuv, svoje všední boty si nelikvidujete, tedy, pokud si přezouvá člověk jiné hezké boty a ne pantofle nebo jinej příšernej druh domácí obuvi.  Ale Bizárka už si tenhle návyk neuměla osvojit, takže se přezouvat nebude a do lodiček už vůbec.

„Pokud to nebudou vyžadovat i po mně…,“ pomyslela si Bizárka. „Ať si dělají, co chtějí. A co když jsem už moc americká? Prostě je to jiná firemní kultura, asi se to na mě podepsalo,“ přemýšlela Bizárka. Ona sledovala ty jehly a viděla, že ostatní zase pozorují její tenisky. „Zlatej Kanye West,“ myslela si Bizárka, „udělat z tenisek módu byl tah jako prase.“ A šla si vybírat další air maxy. Krásný, drahý a luxusně pohodlný boty.

„Mami! Boží barva!“ vykřikli synové, když viděli Bizárčiny nové tenisky, sotva přišla večer domů. „Nechala jsem si je poslat z Holandska, tady tuhle barvu neměli,“ řekla Bizárka.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *