Hodně lidí nad korporátem ohrnuje nos. Ale je korporát a korporát. To Bizárka věděla a zase nebylo podle ní fér odsoudit to úplně. Jasně, že země vzniku a tam, kde sedí matka, hlavní ústředí, je určující, jaká je firemní kultura, jaká je hierarchie, jaký je styl práce, jak se do lidí investuje, jak se s lidmi pracuje. Strašně to bylo důležitý, mentalita národa a kultura země (kde korporace byla založená a odkud je řízená) se otiskuje až do takových detailů, jako je styl oblékání, mluvení, vyjadřování, nálada, barvy na zdech kanceláří.

Ano, už podle prvního kontaktu se slečnou recepční, už podle stylu výzdoby veřejných prostor, podle vzhledu lidí, kteří vás v chůzi míjejí, poznáte a pocítíte, kde jste.

Baví se lidi halasně a vesele? Anebo vás míjejí se sklopenou hlavou anebo s hlavou odvrácenou? Na tyhle detaily si Bizárka dávala pozor, podvědomě to vnímala a vyhodnocovala. Měla ráda umění a hezké věci a ocenila sofistikovanou výzdobu. Například když firma vyvěsila na zdi zasedaček obrazy českých výtvarníků, které i obměňovala v časových intervalech – jsou už i takové služby, které pronajímají obrazy za tímto účelem –  Bizárka nepodceňovala vnější stimuly a podněty. A to je přece známá věc, že i vymalování kanceláří na jinou barvu lidi vytrhne z pracovní letargie. Je tolik detailů, které office management, nebo jinak nazvaný aparát, často podceňuje.

Bizárka by do prostoru pouštěla i vůně, dekorovala by ostošest, protože sama věděla, že když se cítí dobře, netlačí ji boty, vezme si přesně to správné oblečení pro ten den, cítí se skvěle a vsadila by se o cokoliv, že to ovlivňuje její pracovní výkon, pohodu. Prostě jí to líp myslí a líp se vyjadřuje. A Bizárka si vždycky dělala svůj pracovní koutek útulný, osobní, svůj, fotka dětí nemohla chybět.

Takže, když vstoupíte do budovy korporace, kde vidíte ubohou výzdobu, uboze upravené veřejné prostory, mdlé barvy a smutné lidi, o čem to vypovídá? Že se šetří na lidech, že není vůle vytvořit lidem hezký prostor.

„Proč taky, že jo? Dřepí tu osm hodin, mají plat, kafe zadarmo, tak co by chtěli?“ přemítala Bizárka a mrzelo jí to. „Stačí strašně málo, spousta prachů se vyhodí oknem za jiný zbytečnosti, stačí říkat lidem, že jsou výjimeční, nejlepší z nejlepších, stačí se k lidem chovat slušně. Ale tak to je, můžou tomu stokrát říkat globální vesnice.“

Jednoho dne zavolala Bizárce její kamarádka, která sotva před pár dny nastoupila na nový job, na který se opravdu těšila. „Hele, tos neviděla, ty lidi v kanclu chrápou! No opravdu! Mají tam budík, polštářky, prostě jedou na štípačky, ale maj hovno co na práci, takže tam musí bejt zavřený a chrápou,“ vyprávěla zděšeně kamarádka Bizárce krátce potom, co nastoupila do státní instituce, což byl barák plný úředníků.

„Ty kecáš!“ nevěřila Bizárka.

Ale kamarádka jí zatvrzele přesvědčovala: „Vůbec ne! Já si přijdu jak v blázinci, takovej bizár si neviděla. Jedna holka tam za celý den objednala propisky, ty vole, nic víc za ten den neudělala,“ už skoro křičela kamarádka a zapřísahala se, že každej první job vezme.

„Ale zase bys tam vydržela do důchodu, sociální jistoty úředníka, co? Ne?“ ptala se Bizárka poťouchle.

Její kamarádka byla ze stejnýho těsta, byla makavá a žádná sociální jistota by ji nepřiměla hnít v tý nudě. „Tak se vrať do korporátu,“ navrhla Bizárka kamarádce. Ale ta zavrtěla hlavou: „To ne! Už ne, já chci jít k těm jeptiškám, nefunguje jim marketing, foundraising, to by mě bavilo.“

A Bizárka jí rozuměla, sama už do korporace zpátky nechtěla. Že tam teď je, bylo dílo náhody a ona si přišla, jako chytrá horákyně. Zatím…..

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *