„V práci trávíme desítky let. Desítky!!!. A práce přece musí člověka bavit,“ říkala Bizárka kolegyni, která jí přemlouvala, aby neodcházela. A Bizárka dál mlela svoji: „Dokud chodím do práce ráda, vydržím všechno, blbcům se vyhnu a chodím jinou chodbou, s lemplama prostě nepracuju a dělám za víc než za dva.“

Bizárka s kolegyní Šarlotou se právě vracela autem ze služební cesty, Bizárka řídila a Šarlota Bizárce neoponovala, ale snažila se jí vysvětlit, že bez ní tam už nebude ráda.

„Já vím, taky to nechci, už dělám šílený kompromisy, ale ta kráva mě ničí, vědomě, programově, utahuje mi smyčku.“

Šarlota zavrtěla hlavou: „Ale já jsem opravdu nepoznala člověka, jako jsi ty. A to jsem už ve firmě hodně let.“

„Protože jsem cvok!“ odpověděla se smíchem Bizárka, která byla ve firmě necelé tři roky. Byla to pravda, měla jinou motivaci k práci, hodně se tím lišila. Jednou jí to bývalý kolega, to ještě pracovala pro amíky, řekl skoro vyčítavým tónem.

„Víš, ty bereš práci jako hru, ty nemáš děti, rodinu, jsi ekonomicky nezávislá, pro tebe je to hra!“ A Bizárce se zdálo, že jí i trochu záviděl. A nyní, s odstupem mnoha let, jeho slovům rozuměla.

Před lety, to byla ještě Bizárka mlaďounká a na startu kariéry, se jí každý mentor nebo kouč ptal – mimochodem, poslední roky se s nimi roztrhl pytel – na to samé: „ Kde se vidíte za pět, deset let? “ Bizárka tyhle otázky nesnášela a dost si odpovědi vymýšlela. Byla mladá, dělala práci, která ji bavila, měla bezvadnou partu kolegů a skvělýho šéfa a nevěděla, jestli chce být ředitelkou zeměkoule, jestli vůbec kdy založí rodinu, nebo jestli to celý zabalí a pojede meditovat do Indie.  

Bizárka s kolegyní Šarlotou se už blížili k Praze a Bizárka zase promluvila: „Vím jasně, co chci, a nebudu z toho slevovat. Chci dream job. Pro mě dream job! Vždycky jsem takový měla, pokaždý mě k němu zavedla náhoda, ale náhoda přeje připraveným. Vím, co umím, znám svoje silný stránky. Dávám ze sebe to nejlepší a mám vize, mám plány, mám energii.“

„Vezmi mě s sebou,“ řekla prosebně Šarlota.

Bizárka měla Šarlotu hodně ráda a mrzelo jí, že opustí jí a další bezvadný lidi, ale věděla, že jednou Kobře v duchu poděkuje, teď by jí ale nejradši rozbila hubu. Bizárka už prozřela a měla vztek. Vztek podobný tomu, jaký asi prožívají oběti násilí. Měla vztek na sebe, kam až to nechala dojít a co si nechala líbit.

„Kdo je Kobra?“ přemýšlela Bizárka, „zlo, který nastoupí z pozice moci“. Jak prostě to vystihl Bizárčin manžel, když se mu konečně svěřila: „Kobra dělá zlo, protože může.“ Jednoduchý jako facka. Když potkáte Kobru a ona se do vás zakouká, uštkne vás. „Uffff, už teď cítím úlevu,“ vykřikla nadšeně Bizárka, když se rozhodla, že odejde.  

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *