Do korporátu podruhé nevkročíš

Hodně lidí nad korporátem ohrnuje nos. Ale je korporát a korporát. To Bizárka věděla a zase nebylo podle ní fér odsoudit to úplně. Jasně, že země vzniku a tam, kde sedí matka, hlavní ústředí, je určující, jaká je firemní kultura, jaká je hierarchie, jaký je styl práce, jak se do lidí investuje, jak se s lidmi pracuje. Strašně to bylo důležitý, mentalita národa a kultura země (kde korporace byla založená a odkud je řízená) se otiskuje až do takových detailů, jako je styl oblékání, mluvení, vyjadřování, nálada, barvy na zdech kanceláří.

Ano, už podle prvního kontaktu se slečnou recepční, už podle stylu výzdoby veřejných prostor, podle vzhledu lidí, kteří vás v chůzi míjejí, poznáte a pocítíte, kde jste.

Baví se lidi halasně a vesele? Anebo vás míjejí se sklopenou hlavou anebo s hlavou odvrácenou? Na tyhle detaily si Bizárka dávala pozor, podvědomě to vnímala a vyhodnocovala. Měla ráda umění a hezké věci a ocenila sofistikovanou výzdobu. Například když firma vyvěsila na zdi zasedaček obrazy českých výtvarníků, které i obměňovala v časových intervalech – jsou už i takové služby, které pronajímají obrazy za tímto účelem –  Bizárka nepodceňovala vnější stimuly a podněty. A to je přece známá věc, že i vymalování kanceláří na jinou barvu lidi vytrhne z pracovní letargie. Je tolik detailů, které office management, nebo jinak nazvaný aparát, často podceňuje.

Bizárka by do prostoru pouštěla i vůně, dekorovala by ostošest, protože sama věděla, že když se cítí dobře, netlačí ji boty, vezme si přesně to správné oblečení pro ten den, cítí se skvěle a vsadila by se o cokoliv, že to ovlivňuje její pracovní výkon, pohodu. Prostě jí to líp myslí a líp se vyjadřuje. A Bizárka si vždycky dělala svůj pracovní koutek útulný, osobní, svůj, fotka dětí nemohla chybět.

Takže, když vstoupíte do budovy korporace, kde vidíte ubohou výzdobu, uboze upravené veřejné prostory, mdlé barvy a smutné lidi, o čem to vypovídá? Že se šetří na lidech, že není vůle vytvořit lidem hezký prostor.

„Proč taky, že jo? Dřepí tu osm hodin, mají plat, kafe zadarmo, tak co by chtěli?“ přemítala Bizárka a mrzelo jí to. „Stačí strašně málo, spousta prachů se vyhodí oknem za jiný zbytečnosti, stačí říkat lidem, že jsou výjimeční, nejlepší z nejlepších, stačí se k lidem chovat slušně. Ale tak to je, můžou tomu stokrát říkat globální vesnice.“

Jednoho dne zavolala Bizárce její kamarádka, která sotva před pár dny nastoupila na nový job, na který se opravdu těšila. „Hele, tos neviděla, ty lidi v kanclu chrápou! No opravdu! Mají tam budík, polštářky, prostě jedou na štípačky, ale maj hovno co na práci, takže tam musí bejt zavřený a chrápou,“ vyprávěla zděšeně kamarádka Bizárce krátce potom, co nastoupila do státní instituce, což byl barák plný úředníků.

„Ty kecáš!“ nevěřila Bizárka.

Ale kamarádka jí zatvrzele přesvědčovala: „Vůbec ne! Já si přijdu jak v blázinci, takovej bizár si neviděla. Jedna holka tam za celý den objednala propisky, ty vole, nic víc za ten den neudělala,“ už skoro křičela kamarádka a zapřísahala se, že každej první job vezme.

„Ale zase bys tam vydržela do důchodu, sociální jistoty úředníka, co? Ne?“ ptala se Bizárka poťouchle.

Její kamarádka byla ze stejnýho těsta, byla makavá a žádná sociální jistota by ji nepřiměla hnít v tý nudě. „Tak se vrať do korporátu,“ navrhla Bizárka kamarádce. Ale ta zavrtěla hlavou: „To ne! Už ne, já chci jít k těm jeptiškám, nefunguje jim marketing, foundraising, to by mě bavilo.“

A Bizárka jí rozuměla, sama už do korporace zpátky nechtěla. Že tam teď je, bylo dílo náhody a ona si přišla, jako chytrá horákyně. Zatím…..

Kde potkáte Kobru

Kobru potkáte tam, kde se koncentruje moc. Kobra miluje moc, to především, jistěže i peníze a pozlátko. Ale moc generuje obojí, takže i toho se dočká.

Kobru nepotkáte v malý firmě s plochou hierarchií! Nikde tam, kde se musí makat, protože to by Kobra chcípla hlady.

 „Ta ať se modlí, aby ji nikdy nevyhodili, prací by se neuživila,“ řekl na adresu Kobry Bizárce její oblíbený kolega Tim. A tak na Kobru narazíte, například v korporaci. Velký korporát jsou velký posty a moc. „Kobru nikdy nikdo nevyhodí.“ odpověděla Timovi Bizárka. Oba s Timem věděli, že bohužel ne. Kobry jsou úkaz, a tahle „jejich“ byla prvotřídní. Zlá, pomstychtivá, intrikánka, a ještě asi hloupá, kdy Tim byl přesvědčený, že si toho byla vědomá. „Myslíš, že ví, že je blbá?“ ptala se nevěřícně Bizárka Tima, která stále na rozdíl od Tima nebyla schopná přečíst, jak jednoduchý a primitivní bylo  chování Kobry. Tim pokračoval: „Právě že to o sobě ví, proto se chová jako psychopatka, všechny schopný lidi likviduje, nemá na ně, nemá koule řídit lidi, kteří jsou chytřejší než ona.“ Bizárka neměla ráda slovo psychopat, i když Kobra zcela odpovídala oficiálnímu popisu psychopata. Bizárka si lidi pojmenovávala, jen některé, ty nejzajímavější, a tak takhle korporátní psychopatka byla pro Bizárku Kobra.

Kobra byla záludná, byla tak mazaná, že uměla být miloučká jako opuštěný štěně a během vteřiny se proměnila v hysterickýho blázna. A taky si Kobra kupovala lidi. Doslova kupovala s očekáváním, že za to právem očekává nadosmrti respekt, oddanost a totálně sehnutý záda. A pořád si lidi testovala, byla paranoidní a zlá. A protože tahle Kobra byla vážně třída, pěstovala si i svoje špehy, nohsledy, někdo jim říkal  „melody bojs“.

Jednou Kobra volala Bizárce v sobotu, aby ji informovala, že jí kupuje dárek, a Bizárka si v duchu nervózně zaklela. „ Do prdele!“ a přemýšlela: „Co to má sakra znamenat. Mám jako jít a něco taky koupit? A proč jako, nebyly Vánoce. A i kdyby, nebudu jí dávat dárek! A přece když chci někomu něco dát, tak to takhle neavizuju, je to divný!“ Přemýšlela dál: „Třeba je ale hodná, milá, opuštěná, a já jsem blbá a křivdím jí. Ano, křivdím jí.“

Z dárku se vyklubal nějaký krémík na paty, ale o krémík nešlo, Kobra začala s Bizárkou hrát hru kočky s myší, kdy pochopitelně Bizárka byla ta myš. Bizárka nechtěla krémík na paty, ale už připouštěla, že je Kobra hodná. „Ty vole, ona je mazaná,“ uvědomovala si Bizárka.

Bizárce bylo s Kobrou úzko, od začátku a pokaždé, když byla v její přítomnosti. Ale! Dostala krémík, který nechtěla. A to byl jenom začátek.

Příběh od konce

„V práci trávíme desítky let. Desítky!!!. A práce přece musí člověka bavit,“ říkala Bizárka kolegyni, která jí přemlouvala, aby neodcházela. A Bizárka dál mlela svoji: „Dokud chodím do práce ráda, vydržím všechno, blbcům se vyhnu a chodím jinou chodbou, s lemplama prostě nepracuju a dělám za víc než za dva.“

Bizárka s kolegyní Šarlotou se právě vracela autem ze služební cesty, Bizárka řídila a Šarlota Bizárce neoponovala, ale snažila se jí vysvětlit, že bez ní tam už nebude ráda.

„Já vím, taky to nechci, už dělám šílený kompromisy, ale ta kráva mě ničí, vědomě, programově, utahuje mi smyčku.“

Šarlota zavrtěla hlavou: „Ale já jsem opravdu nepoznala člověka, jako jsi ty. A to jsem už ve firmě hodně let.“

„Protože jsem cvok!“ odpověděla se smíchem Bizárka, která byla ve firmě necelé tři roky. Byla to pravda, měla jinou motivaci k práci, hodně se tím lišila. Jednou jí to bývalý kolega, to ještě pracovala pro amíky, řekl skoro vyčítavým tónem.

„Víš, ty bereš práci jako hru, ty nemáš děti, rodinu, jsi ekonomicky nezávislá, pro tebe je to hra!“ A Bizárce se zdálo, že jí i trochu záviděl. A nyní, s odstupem mnoha let, jeho slovům rozuměla.

Před lety, to byla ještě Bizárka mlaďounká a na startu kariéry, se jí každý mentor nebo kouč ptal – mimochodem, poslední roky se s nimi roztrhl pytel – na to samé: „ Kde se vidíte za pět, deset let? “ Bizárka tyhle otázky nesnášela a dost si odpovědi vymýšlela. Byla mladá, dělala práci, která ji bavila, měla bezvadnou partu kolegů a skvělýho šéfa a nevěděla, jestli chce být ředitelkou zeměkoule, jestli vůbec kdy založí rodinu, nebo jestli to celý zabalí a pojede meditovat do Indie.  

Bizárka s kolegyní Šarlotou se už blížili k Praze a Bizárka zase promluvila: „Vím jasně, co chci, a nebudu z toho slevovat. Chci dream job. Pro mě dream job! Vždycky jsem takový měla, pokaždý mě k němu zavedla náhoda, ale náhoda přeje připraveným. Vím, co umím, znám svoje silný stránky. Dávám ze sebe to nejlepší a mám vize, mám plány, mám energii.“

„Vezmi mě s sebou,“ řekla prosebně Šarlota.

Bizárka měla Šarlotu hodně ráda a mrzelo jí, že opustí jí a další bezvadný lidi, ale věděla, že jednou Kobře v duchu poděkuje, teď by jí ale nejradši rozbila hubu. Bizárka už prozřela a měla vztek. Vztek podobný tomu, jaký asi prožívají oběti násilí. Měla vztek na sebe, kam až to nechala dojít a co si nechala líbit.

„Kdo je Kobra?“ přemýšlela Bizárka, „zlo, který nastoupí z pozice moci“. Jak prostě to vystihl Bizárčin manžel, když se mu konečně svěřila: „Kobra dělá zlo, protože může.“ Jednoduchý jako facka. Když potkáte Kobru a ona se do vás zakouká, uštkne vás. „Uffff, už teď cítím úlevu,“ vykřikla nadšeně Bizárka, když se rozhodla, že odejde.