Budete hadr na podlahu? Vaše volba, vaše sebeúcta, vaše hrdost.

Bizárka seděla jak opařená, vyždímaná, vycucaná. Kobra jí třískla telefonem, celkem šestkrát za sebou. Anebo sedumkrát? Bizárka si nebyla už jistá, ale byla otřesená. Šarlota ustaraně koukala na Bizárku, skutečně se tvářila smutně a dívala se před sebe. Skoro se zdálo, že jí ukápne slza. Šarlota tušila, že je něco hodně špatně, protože se neodvážila na Bizárku sama první promluvit. Čekala trpělivě, až se Bizárka rozhodne něco říct. V tomhle byla Šarlota bezvadná, uvědomovala si Bizárka. Byla empatická, měla Bizárku ráda a Bizárka zase jí. Dávala jí ze sebe to nejlepší, bylo evidentní, že Šarlota potřebuje vzor, že je taková lehce nehotová a nezkušená, ale s velikým potenciálem, který se jí dařilo vedle Bizárky v dobré proměňovat.

Když Bizárka Šarlotu v práci poznala, byla to pro ní Ťapinka. Nosila se na vysokých jehlách, boky valila ze strany na stranu, nepůsobila nijak upracovaně, takové to potěšení na ozdobu kanceláře. Proto, když Kobra přeložila Šarlotu do týmu Bizárky, nebyla z toho dvakrát nadšená. Neuměla si prostě Bizárka představit, jak a v čem jí tahle Ťapinka může být nápomocná. A teď Šarlota vyděšeně seděla a sledovala periferně od stolu Bizárku. Bizárka si uvědomila, že takovou situaci ještě nikdy nazažila. Cítila totální prázdno v hlavě, věděla že je v šoku. Kobra na Bizárku řvala takovým způsobem do telefonu, že Bizárka musela dávat sluchátko od ucha dál, snažila se na Kobru mluvit konejšivě jako na malý dítě a uvědomovala si, že do tý doby jakýkoliv kecy o histerkách byly vážně jen kecy.

Tohle byla histerická scéna jako prase, kterou Kobra předvedla. Šestkrát za sebou Bizárce volala, šestkrát za sebou ječela jako naprostá kráva. Do toho Bizárce vypisovala z telefonu zprávy do emailu typu „I am waiting“. Další zpráva, “ do it now“. Takové parádní emailové výkřiky mezi voláními.“Šarloto“, promluvila konečně Bizárka. “ Tohle je v prdeli, já nevím co mám dělat. “ Šarlota vážně vypadala, že se rozbrečí. Jenom seděla tichounce, přikyvovala lehce hlavou. A Bizárka otupělým hlasem pokračovala. „Za tohle mě bude Kobra už totálně nenávidět. Nikdy se neomluví, neuzná chybu a nikdy mi neodpustí, že se tohle stalo.“

Bizárka pořád seděla, mlčela, koukala do zdi apaticky, byla udivená, jak moc je v klidu. Možná jsem pořád otřesená, říkala si Bizárka sama pro sebe. Neuměla přesně analyzovat, co cítí. Lhostejnost? Strach? Hnus? Opovržení? A zase viděla obraz, před sebou měla jasný výjev. Viděla Kobru, která řve na svoje dítě, “ jáááááá těěěěě pooooorooooodiiiilaaaa!!!!!, ttttyyyy měěě múúúúúúúsíííííííš navždyckyyyyyy býýýýýýt vděčnýýýýýýý.“Bizárka to viděla živě před sebou, tu hnusnou, odpornou histerickou scénu, kterou určitě Kobra nepředvedla teď vůči Bizárce poprvý.

Ne, Kobra je fakt nemocnej člověk, možná proto za ní její rodina nejezdí? “ Určitě se chodí modlit do kostela a děkujou, že se jí zbavili, mají jí v cizí zemi, mají od ní pokoj, třeba sto let, kdyby byla v čudu,“ řekla Bizárka najednu Šarlotě, když jí doběhl před očima ten film, zvuk, ten úděsnej histerickej řev, který slyšela pak ještě hodně dlouho, vybavoval se jí pokaždý, když se na Kobru kdykoliv jen podívala.

Konečně Bizárka pochopila, proč za Kobrou její manžel se synem nechtěli jezdit, dobře, mohlo to bejt i jinak, ale sakra, tohle je Kobra, tohle má v sobě, a zase si představila, jak Kobra řve na svýho muže, “ všeeechnoooo jsem ti oběěětovala !!!!!!Porodila jsem ti díííítěěěě, a tyyy si měěěěě neváááážíšššš!!!“. Bizárce bylo na zvracení. Když jí Kobra ten den ráno vytočila poprvé, byl to do tý doby prima den. Bizárka zvedla telefon, věděla že volá Kobra a tak předstírala nadšení a zašvitořila, “ Hallo Kobra, how are you“…….jáááááák toooooo žeeeee vyššššššlááááááá ttááááá zpráááávaaaaa…“ ….

Bizárka málem upustila telefon, šok, co to má znamenat. Tak reagovala a snažila se promluvit a říct Kobře, že vůbec neví, o čem mluví. Nedostala šanci a jen poslouchala řvaní. Kobra položila telefon. To ještě Bizárka seděla u stolu, vedle Šarloty a udiveně jí řekla: „Kobra mi třískla telefonem“. “ A proč, co se stalo?“, zeptala se Šarlota. Bizárka měla vytřeštěný oči a jenom zavrtěla hlavou, „já vůbec nevím, asi jí naštvala ta tisková zpráva, ale to není vůbec moje chyba, moje věc, to vydalo PR.“

Mobil zazvonil znovu, Bizárka to zvedla Kobře a hned jí chtěla vysvětlit že asi došlo k omylu, protože, nestihla se ani nadechnout. Kobra řvala jako pominutá a jak uměla spíš hůř než líp anglicky a měla děsněj přízvuk, nebylo jí pořádně rozumět. Zakoktávala se a přeřikávala, což působilo trapně a asi si to sama Kobra uvědomovala a tak se dostávala do ještě většího vzteku. Opět uprostřed věty třískla telefonem a když sotva za pár minut zazvonil Bizárce telefon znovu, odešla s telefonem od stolu a šla do telefonní budky. Takovýho skleněnýho boxu, který měl odizolovaný skla a byl určený pro telefonování. Holt open space, kde se rušili všichni navzájem.

Kobra zase začala řvát, Bizárka se snažila mluvit klidně, pomalu, konejšivě, chtěla dostat šanci reagovat, že je to asi omyl, že ona nic nezavinila, ale zůstala bez šance. Bizárka měla dojem, že Kobra brzy omdlí, nevnímala už tolik, co řve, jako tón jejího hlasu, jak se zadejchávala a Bizárka jen čekala, čekala, kdy to s Kobrou praští. Namísto toho zase praštila telefonem Kobra Bizárce a když Bizárka došla ke stolu, viděla tam email. „I´ waiting“ a Bizárka si přála, aby se jí to jenom zdálo. Zase zazvonil telefon, Bizárka ho v klidu zvedla, už jenom poslouchala řvaní a přemýšlela, kam až je ona, Bizárka, ochotná zajít, co si nechá líbit, aby nemusela odejít. Když neodejdu, říkala si Bizárka, ztratím sebeúctu, nikdy nikomu nebudu mít odvahu říct, co Kobra udělala.

Ani kdyby byla Kobra právem naštvaná, nebylo absolutně akceptovatelný, aby se chovala tímhle způsobem. A navíc v právu nebyla, potřebovala vyřvat Bizárka, nejde o zkrat, který si uvědomí a bude schopná si to vyříkat a omluvit se. Při posledním volání, než konečně Kobra zase třískla telefonem, zařvala Bizárce do ucha,“ jáááá jseeem tííí dala Šarloooootuuuuu a ty ke měěěě nemáááášššš respekt.“

Ano, nakonec za Šarlotu fakt byla Bizárka ráda, měla v ní fajn parťáka a obě věděly, že to Kobru strašně štve. Nečekala, že si Bizárka se Šarlotou budou rozumnět a pracovně že spolu vytvoří dobrý tým. Škoda, tohle všechno Bizárka ztratí a mrzelo jí to. „Dodělám konferenci, pitomou spanilku, dodělám granty a odcházím“, řekla Bizárka Šarlotě ten den odpoledne.

Lekce číslo 1: Dodržujte pravidla a netolerujte, nepromíjejte

Bizárka už to překonala, pochopila chování Kobry a může trochu radit druhým. Ano, sdílet vlastní zkušenost, pojmenovávat Kobru bez připosranosti.

Lekce číslo 1: Máte vedle sebe Kobru? Návod na přežití

Vyzkoušeno a otestováno!

Každá Kobra je hierarchická a podle toho jí poznáte.

🐍

Nemá přirozený respekt k lidem. Kobra hodnotí lidi podle jejich statutu, podle jejich společenské role. Kobra opovrhuje lidmi, kteří jsou hierarchicky v rámci společenského žebříčku pod ní. A naopak, Kobra miliskuje, obdivuje, nekriticky pozitivně hodnotí takové, kteří jsou hierarchicky nad ní. Přehlíží a není pro Kobry podstatné, zda je člověk chytrý, morální, zkušený, trpící, nemocný, chudý, slušný, sečtělý, skromný, pracovitý. Kobru zajímá MOC. Pokud jste vůči Kobře na zhruba stejné úrovni, bude vás Kobra brát jako konkurenci a bude s vámi najisto soutěžit.

👉

Kobra má ráda výzvy, jednoduchá oběť jí neuspokojí, potřebuje lidkvidovat silné osobnosti, muže i ženy. A když vy víte, že jste potkali Kobru, měli byste následovat tyto rady…..AVŠAK, ani jejich dodržení vás nemusí v důsledku zachránit.

1️⃣

Zkuste být vedle Kobry méně viditelní, nezastiňujte ji v její přítomnosti (bohužel, Kobra nesnese výrazné osobnosti, byť jí právě TO na vás přitahuje a současně nutí vás kvůli tomu decimovat)

2️⃣

Nikdy se před Kobrou neponižujte, neprojevujte žádnou formu pochybností nebo slabosti (to jsou časté chyby, Kobra takové chování nedocení, ba naopak, raduje se z vašeho ústupu a bude vás zatlačovat dál a dál. Vy ustupujete, protože chcete mít klid, ona to bere jako hru a vaše chování jí naopak provokuje v tom, aby přitvrdila)

3️⃣

Nedovolte Kobře vstoupit do vašeho světa (Kobra vám závidí a pokud se na vás zaměřila, tak jenom proto, že máte to co ona nemá, krásu, nebo bohatství, nebo úspěch, nebo vliv, nebo slavné přátele, funkční rodinu. NIKDY, opravdu nikdy se nenechte obalamutit a nevpusťte Kobru do vašeho prostoru)

4️⃣

Buďte nepolapitelní a trochu záhadní (zapomeňte na rady z dětství, že moudřejší ustoupí, že nejste z cukru, prostě vytyčte hranice, kam Kobru pustíte v rámci své osobní a komfortní zóny)

5️⃣

Netolerujte neprofesionální nálady a chování Kobry (narušila vaší osobní zónu? Chová se hystericky, neprofesionálně, nespravedlivě? Nepřehlížejte to, neomlouvejte ji, nevěřte, že se to nebude opakovat)

6️⃣

Reagujte hned, jakmile Kobra provede něco, co se vám nelíbí.

7️⃣

Odejděte! Zmizte ze vtahu, ať už je s vaší Kobrou osobní anebo pracovní (cítíte, že denně bojujete, hrajete hru, jste lovenou myší, jste vyčerpaní, nikdo vám nevěří, stydíte se o tom mluvit a nemáte ani s kým. A víte, že jste porušili minimálně jedno a nebo více zde popsaných pravidel).Bizárka je porušila všechny, postupně, byla moc slušná, byla moc hodná, byla blbá. Ale nelituje ani trochu.

💪

Každá zkušenost obohatí.

Terapie je u konce

Bizárce se už nezvedal žaludek, když pomyslela na Kobru, ale to Jabor nevěděl. A tak jí dojal, když s ním seděla u domácí limonády v jedný pražský kavárně a vyprávěl jí, jak se má a Bizárka se ho ptala na práci a Jabor se v půlce věty odmlčel a zadíval se omluvně na Bizárku. Bylo to milý, bál se začít mluvit o Kobře, tak se s takovým provinilým výrazem přerušil a nevěděl, jak pokračovat dál.

„Klid, Jabore, mě je už Kobra úplně šumák“, zasmála se Bizárka. „Takže povídej, co ta mrcha zase provedla?“

Bylo to tak, blog byla terapie, kterou si Bizárka naordinovala spontánně. Nikdy by jí nenapadlo psát blog, nikdy nechtěla psát větší texty natož aby kdy bylo jejím snem psát knížky. Ale blog měl ohromný přínos v mnoha dalších ohledech. Nepochybně si Bizárka díky blogu a psaní odbyla tu nutnou dobu, kterou potřebovala k tomu, aby pochopila, proč se stalo, co se stalo.

Díky blogu poznala výjimečné osobnosti. Téma Kobra jí otevřelo hodně dveří. Bizárka pochopila, proč potkala Kobru a musela s ní strávit nějaký čas svýho života. Bizárka věděla, že každá zkušenost je dobrá a má potenciál posunout člověka dál.

Těšila se, až ta doba přijde, až to uzraje, že to bude umět zpracovat a vytěžit. Pro sebe i pro ostatní. Každý máme svojí Kobru, Bizárko napsala Bizárce jedna přítelkyně.

Ta doba se blíží a Bizárka přestane psát blog. Už nebude potřeba. Ale neopustí téma Kobra, je to silný a rezonuje.

Každému, kdo má někde nějakou Kobru, by Bizárka ráda poradila:

Otevřete oči a prozřete! Přiznejte si, že ustupujete pořád dozadu, ale už nemáte kam. Ustoupili jste až do rohu a buď seberete poslední síly a Kobře se vysmýknete a utečete, anebo vás Kobra zatlačí do zdi a vy už nikdy z té zdi nevylezete.

Buďte štastní! Začněte pracovat na svém štěstí, protože to kobra nenávidí. Nechce a nesnese vidět vaše štěstí. Pomalu pracujte a bezvýhradně si užívejte svoje chvilky, kdy je vám dobře. Najděte si čas na cvičení, kupte si parfém, choďte běhat, začnete navštěvovat kino, najděte si pravidelně čas na přátele. Všechno a každý okamžik štěstí, hezké chvíle, radosti se počítá. 

Pěstí mezi oči

Vážený pane předsedo představenstva,

píši vám ve věci mě velmi nepříjemné. Informuji vás o své stížnosti o porušení pracovně právního vztahu ze strany paní Kobry vůči mé osobě.

Dne 14. listopadu jsem podala výpověď, kterou vaše společnost prostřednictvím HR oddělení přijala a v zítřejší den uplyne moje dvouměsíční výpovědní lhůta. Zítra dojde k právnímu ukončení mého pracovního vztahu s vaší společností, a do dnešního dne i přes moje urgence a snahy nedošlo k vyhodnocení mých osobních pracovních cílů a s tím vyplývajícího nároku na finanční odměnu na základě podepsaného motivačního plánu ze dne xx. xx. xxxx.

Informuji vás, že jsem předala záležitost právní kanceláři XXXXXX, která mě bude nadále ve věci dalšího jednání s vaší společností zastupovat. Jmenovitě pan doktor XXXXXXX, který je také příjemcem této zprávy a jehož kontaktní údaje přikládám.

Osobní plán s pracovními cíly, který mi nabídla vaše společnost jako motivační, obsahuje pět měřitelných pracovních cílů na období kalendářního roku XXXX, na základě kterého mi náleží finanční odměna ve výši vypočtené na základě vzájemného vyhodnocení splnění těchto cílů oběma stranami, zaměstnavatelem a zaměstnancem.

Až takhle hluboko Kobra klesla, říkala si v duchu Bizárka, když psala večer email. Do posledního dne věřila, že to prostě není záměr, že jde jenom o diletantství, bordel, neschopnost. Pořád přemýšlela, jestli má ten email poslat, ale byl čtvrtek. Druhý den byl její poslední ve firmě a dneska se Viktor Čistič před ní schoval na záchodě. „ Kláro, to je Bizár, já už počítám tady ne hodiny, ale minuty. Co mám dělat“? Ptala se Bizárka Kláry do telefonu.“
„Proč se schovával na záchodě“? smála se Klára.
„Protože už neví, co má dělat, oni se bojí jít za Kobrou, říct jí, aby mi podepsala ty bonusy, a já je pořád prudím. Nevěřím jim, jak se s nima pak budu dohadovat? Co si na nich vezmu, budu se s nima soudit?“
Ale nebylo zbytí, tady šlo o princip, o peníze, o právo. A jak se ukázalo, byl to záměr Kobry. Chtěla se pomstít, za to, že jí Bizárka utekla, za to, že si dovolila jí dát výpověď, za to, že přišla o hračku, koho teď ta mrcha bude mučit?

Bizárka si svoje odpracovala, nad rámec všech pěti pracovních cílů, na finanční odměnu měla nárok. Ale Kobra byla do poslední chvíle mstivá a Bizárka to tušila. Říkala to Šarlotě několikrát „vsaď se, že mi Kobra nebude chtít dát odměny“.
„Ne, tomu nechci věřit“, reagovala Šarlota, Bizárčina kolegyně, mladá Ťapinka. Sama se bála Kobry jak čert kříže. „Tak hluboko neklesne a navíc to ani nemůže“.

Ale klesla, Kobra neměla úroveň, kde nic není, ani smrt nebere. Kobra byla nešťastná, možná i sexuálně frustrovaná, byla prostě ubohá. A byla zvyklá porušovat pravidla.

Jelikož jsem sama v rámci své předchozí pracovní praxe řídila tým lidí a mám zkušenost s procesem nastavení i následného vyhodnocení osobních pracovních cílů pro jednotlivce vázaných na finanční bonusy, vím, že vyhodnocení motivačního plánu je závislé na osobní, ve výjimečném případě i online formě diskuse, které se účastní zaměstnanec a nadřízený a výstupem takové diskuse je vzájemná dohoda o splnění cílů sloužící k výpočtu finančního bonusu, potvrzená podpisy zúčastněných.

Opakovaně jsem se dotazovala kolegů z HR včetně HR ředitele, jak mám správně postupovat a jedinou radu, kterou jsem obdržela ve smyslu, vypracovat své vlastní vyhodnocení pracovních cílů a to odeslat paní Kobře emailem, jsem poslechla. Jelikož do dnešního dne nemám žádnou reakci od paní Kobry ani od kolegů z HR oddělení ve smyslu takovém, který by potvrzoval přijetí mého vyhodnocení a odsouhlasení, mám obavy, zda bude výměr finančního bonusu korektní, bude-li probíhat až po ukončení mého pracovního poměru a bez mé účasti.

V příloze této zprávy přikládám své osobní cíle schválené pro kalendářní rok xxxx a součástí tohoto motivačního plánu je také protokol, který má formu zápisu a který vyžaduje podpis zaměstnance a nadřízeného o debatě a konečné shodě. I proto jsem přesvědčená, že můj názor ve věci je správný, trvám –li na tom, aby zaměstnavatel potvrdil vyhodnocení motivačního plánu v rámci vzájemného dialogu. V  další příloze přikládám svoji zprávu s vlastním vyhodnocením motivačního plánu, vypracovanou na základě doporučení HR ředitele a zaslanou paní Kobře dne xx.xx.xxxx, jejíž součástí byla výzva k osobní schůzce.

Už dávno se smála Bizárka všem těm diplomům na zdi v recepci: Firma roku v házení oštěpem, Firma roku za nejlepší kafe, Firma roku za nejvíc šťastný zaměstnance, Firma roku za nejvíc vypuštěných kapříků do řeky……houby s octem. Pitomosti. Místo aby HR makalo na dobrém klima ve firmě, staralo se o rozvoj zaměstnanců, dohlíželo na dodržování pracovního práva, a bylo tím silným, asertivním, hlavně ale lidským oddělením, se kterým si každá Kobra nevytře zadek, tak vyplňovalo každou tabulku a dotazník s cílem urvat zase nějaký diplom, že jsou nejlepším zaměstnavatelem v kategorii, o který nikdo nikdy neslyšel a nikoho to nezajímá.

Papír unese všechno, excel tabulka taky, takže diplomy na zdi přibývaly, mladí pionýři z HR chodili přebírat diplomy, posílali fotky maminkám a příbuzným, „hele, jsem slavná, byla jsem na podiu a přebírala diplom“. Pak ještě flákli fotky na LinkedIn, dyť už to člověka ani nebavilo rolovat, byly to závody těch firem mezi sebou, o zaměstnance a podstatu vůbec nešlo. „ S nadšením oznamujeme, že jsme získali třetí místo v kategorii, kdo doplivne nejdál“….

Bizárce běžela výpovědní lhůta, krásně to vyšlo přesně na konec roku, takže rozhodně měla nárok na celý roční bonus. Těšila se, až se s Kobru sejde, v momentě kdy jí dala výpověď, spadla z ní okamžitě tíseň, už se smiřovala postupně s tím, že práci, kterou milovala, budou dělat lidi, který jí nerozumí a nebudou mít k projektům vztah. Poběží to ze setrvačnosti, hodně věcí se ukončí, ale to je život. Ale taky už Bizárka necítila tu zodpovědnost, kvůli který se před Kobrou ponižovala, ano, Kobra věděla, jak moc má Bizárka tu práci ráda, byla si jistá, že jí Bizárka nebude chtít opustit a proto si nechá líbit všechno a napořád.

Takže když dala Bizárka výpověď, trpěla ona, ale i Kobra. Každopádně, neměla Bizárka problém se s Kobrou vidět, setkat, ale Kobra se jí vyhýbala. Takže ani ta schůzka k vyhodnocení motivačního plánu neproběhla.

„Viktore“, šla zase Bizárka za HR ředitelem, „je středa, já jsem tady v pátek poslední den, co ty moje cíle? Nemám nic podepsanýho, vyhodnocenýho, jak mám věřit, že mi peníze pošlete a v jaký výši?“
„My ti je pošlem“, vzdychl nešťastně Viktor.“
„Sám tomu nevěříš, musí to podepsat Kobra, já mám nárok na 100%, ty to víš, všechno mám splněno nad rámec, co když mi pak bude chtít dát jen polovinu, todle je bordel. Já neodejdu z týhle firmy, dokud to nebude vyřešený.“ Viktor byl zoufalý, ale byl to jeho problém. Už ne Bizárky.

Byl čtvrtek, předposlední den, v pátek Bizárka měla jít do firmy naposledy a fakt už byla naštvaná. Šla za Viktorem, s prosbou, aby to vyřešil, „tak se dohodni s Kobrou, vyhodnocení udělej ty, za zaměstnavatele, podepiš to. Mě je to jedno.“
„Počkej, to vyřešíme.“ Řekl Viktor, odešel, půl hodiny byl na záchodě a pak se po zbytek dne Bizárce vyhýbal.
„Pane doktore,“ volala Bizárka právníkovi, mladému, schopnému, slavnému, ambicioznímu. Popsala mu stav věci a hned jí řekl, co má udělat.

A tak Bizárka večer sedla a psala email. Když ho dopsala, dlouho čekala a hledala odvahu ho poslat. Pořád přemýšlela, jestli to není zbytečný, že třeba v pátek s ní Kobra sedne k jednomu stolu, anebo Viktor a spolu vyhodnotí její odměny. Blbost. To se nestane. Tak bylo už asi devět večer, Bizárka vyplnila adresáty. Do kolonky emailu To: uvedla předsedu dozorčí rady a kolegy z HR, na kopii přidala Kobru.

Byl pátek, poslední den Bizárky v Bizáru. Byla nadšená, už to skončí. Sotva došla do práce, přiběhl za ní Martin, z HR. „Od dvou ráno jsem nespal, Kobra nás vypisovala jak vzteklá celou noc.“
„Já to musela udělat, snažila jsem, ale tohle si nemůžu nechat líbit“ vysvětlila mu Bizárka.
„Udělala jsi dobře. Ona to hází a svaluje na nás, že nikdy o tom neslyšela, nevěděla, co má dělat, že jsme jí neinstruovali.“
„Ty cíle se mnou podepsala ona, jí jsem poslala před měsícem svoje vyhodnocení se žádostí o schůzku, kecá.“
„Nesnáším jí.“
„Upřímně vás lituju a jsem ráda, že jsem z toho venku. Mám právníka, bude to řešit on.“

Přilítl Viktor. „Do hodiny budeš mít podepsaný cíle, podepíšu to já. A stáhneš právníka.“
„Nestáhnu, nejdřív mu zavolám a poradím se.“
„Ano, pokud vám potvrdí protokol o vyhodnocení pracovních cílů, a vy to také podepíšete a potvrdí vám k jakému datu vám odešlou finanční bonus, potom je to v pořádku, „ řekl Bizárce právník.

Představa, že Kobra nechrápala celou noc, Bizárku pobavila. Volala pak jednomu kolegovi, který tam kdysi pracoval a řekla mu, co se stalo. „Tohle je běžná praxe, takhle s lidmi vybíhají, ne každý má ty koule, aby na ně vzal právníka. Nóoo, dala jsi Kobře pěstí mezi oči.“

Večer poslala Bizárka Kláře fotku, dvě pera MontBlanc se zlatě vyrytým jménem Bizárky a k tomu jí připsala, „tohle jsem dostala na odchodnou jako poděkování v minulý firmě. Není to všude stejný. Jsem optimista.“

.

Kobra je věrozvěst totality

„Ty to potřebuješ pochopit“, řekla Bizárce kamarádka do telefonu, když si přečetla její blog. „Hledáš v tom logiku, ale ona v tom není. Kobra je prostě blázen a tys udělala to nejlepší, že ses tomu postavila.“

Blanka měla pravdu. Blog Bizárce pomáhal. S odstupem času a bez emocí vzpomínala na Kobru a logiku v tom nenašla, nebyla v tom. Chování Kobry se prostě vymykalo rozumu.

Nedávno sledovala dokument o Severní Koreji, kde kromě jiného popisovali rozdělení tamní společnosti na tři skupiny. Aby si diktátorský režim udržel kontrolu nad lidmi, rozdělil společnost na elitu, nejmenší, ale nejvlivnější skupinu, která pochopitelně má největší privilegia. Druhou skupinu tvoří obyvatelé, jejichž rodiny po generaci podporují režim a nikdy se proti němu nepostavily. Jsou však pod nepřetržitou kontrolou systému. Třetí skupinou jsou ti, kteří se sami postavili režimu, anebo jejich rodiče anebo i prarodiče, protože zvrácený režim neodpouští a jedinec pyká za svoje předky a předává stigma dál i svým dětem. Tato skupina obyvatel trpí a živoří. V dokumentu přirovnali fungování korejského režimu k mafii. Aby člověk dokázal, že patří k elitě, musí projít zkouškou, musí být ochotný zradit a obětovat i svoji rodinu, musí být naprosto oddaný režimu. Pro udržení kontroly nad obyvateli a jejich poslušností je nezbytné využívat exemplární tresty, které jsou běžným a velmi účinným psychologickým nástrojem.

Tohle jsou Kobry. Bizárka už věděla, že nemůže hledat logiku v Kobřině chování, protože psychopat využívá moc k ovládání druhých, má zvrácené myšlení, nemá úctu k lidem, musí je ponižovat a tím dokazovat svoji moc. Jeho chování a myšlení je ovlivněno paranoií, strachem, nejistotou.

Bizárka přemýšlela o tom, jestli se dala a dá Kobra zastavit. Těžko jí mohly zastavit Ťapinky z HR, holčičky, který se vlnily v bocích při chůzi po chodbách firmy na vysokých podpatcích a který řešily, kdy a kde a jestli vůbec najdou svýho životního sponzora a dokavaď ho nenajdou, budu tedy nějak přežívat v práci s cílem přežít tam co nejdýl, dokud nepřijede pan krásný, dokonalý a bohatý na bílém koni.

Těžko mohl Kobru zastavit kdokoliv, protože Kobra exemplárně vyhodila několik dobrých, kvalifikovaných manažerů a kvůli špatně odvedené práci to vážně nebylo. Takovýhle věci otřesou každým, „ona může všechno, má takový postavení, že si to může dovolit“, odpověděla Šarlota Bizárce, když se jí ptala, proč Kobra vyhodila Jakuba. „Dala mu výtku a on s tím nesouhlasil, ohradil se proti tomu.“
„Jakou výtku?!“
„No, oficiálně, přes HR, vytýkací dopis, že porušil nějakou směrnici, a on se proti tomu ohradil.“
„A kvůli tomu dostal výpověď?“
„Asi, no, prostě za týden na to mu dali výpověď.“
„Prima, přece jen to HR je k něčemu, vystavuje vytýkací dopisy. A co provedl? Copak jsme ve škole? To nešlo vyřešit pohovorem?“
„Ale ona ho chtěla vyhodit. A měla na něj složku, na každýho má složku.“
„Jakou složku zase?“, ptala se zhnuseně Bizárka a vzpomněla si na Mrázkovy seznamy. Takovej jeden slavnej českej mafián, co si taky na každýho vytvářel složky, kompro, který mohl kdykoliv použít.

„Kobra prostě špehuje, nejen lidi, kterým šéfuje, ale kdo jí nějak přijde zajímavej. Nechává si posílat reporty s časem příchodů a odchodů, sleduje GPSky v autech, dokonce teď chodila po areálu a fotila si každý smetí na trávníku, aby Jakubovi dokázala, že má v areálu bordel.“
„S tím nemůžeš přece bojovat? Jsou to areály velký jak kráva, to ti tam může papír zafoukat vítr ne?“

Bizárka byla znechucená. Věděla, o čem to je a jak Kobra přemýšlí. Kobra neměla na to, aby svoje lidi řídila, nerozuměla jejich práci, takže je potřebovala buzerovat přes hovadiny. Bizárka věděla, že na ní Kobra v tomhle ohledu nemohla. Pokud byla v Praze, odcházela z práce dřív, ale pracovala pak po večerech, měla pracovní akce o víkendech, ze služebek se vracela večer. Bylo to trapný, pro všechny okolo, kromě Kobry. Ta si hrála hru na kočku a na myš, bavilo jí to a bylo v tom hodně zvrácenosti.

A tak jak se ale dá Kobra zastavit? Bizárka z toho byla venku, ale Kobry tu pořád byly. Bizárce se teď i lidi svěřovali, je to téma, který rezonuje. Teď to Bizárku zajímalo skoro jako vědecký projekt. Jak se dá zastavit Kobra? Jak s nimi účinně bojovat a jak se proti nim můžou lidi bránit? Kobra byla pro Bizárku nosičem totality, tý hnusný, zvrácený ideologie.

Kobra chtěla, aby se lidi ve firmě udávali. Když probíhala jedna akce, zuřila Kobra, že tam chybí jedna cedule s logem. No co, kolegové z marketingu ho tam nechtěli dát, víc Bizárka udělat nemohla. „Pošli mi report, pošli mi přesný report, slovo od slova, s kým jsi jednala, jméno každého člověka“, křičela Kobra na Bizárku a ukazováčkem píchala do vzduchu a hlavu měla skloněnou k obličeji Bizárky tak, že už jí narušila intimní zónu.“ Hovno, pomyslela si Bizárka, nic ti nepošlu, kvůli blbý ceduli si dělej haló jak chceš velký, proč tu není jsem ti řekla, ale psát kvůli tomu hlášení do emailu jak nějakej STBák nebudu.

„Honzo, já nesnáším bolševiky, udavače, vyznavače těch podlejzáckejch totalitních systémů a víš ty co? Kobry jsou v tom jako ryba ve vodě.“
„Jistě, je to ideologie založená na moci a jejím zneužívání.“
„Co s tím? jak se s tím dá bojovat?“
„Osvěta, edukace“, říkal Bizárce Honza, její dlouholetý kamarád, který jí znal i po pracovní stránce a byl velmi zkušený manažer. Řídil veliký organizace, byl skvělý people manažer a s ním si Bizárka o Kobře povídala. To téma ho zaujalo a Bizárka byla ráda, že si s ním může povídat, slyšet jeho názor z jeho úhlu pohledu.
„Máš pravdu, víš, co jsem třeba pozorovala? Že když Kobra provedla někomu lumpárnu, normálně se stáhla, pozorovala jak sviňka, co se bude dít a vyčkávala.“
„Jo, a čekala, co se bude dít, jestli jí to projde nebo ne,“ souhlasil s Bizárkou Honza.
„Jasně, kdyby jen trochu dostala přes prsty, kdyby se někdo ozval, postavil se jí, nevím, bylo poznat, že ví, že to zase přehnala.“
„A nestalo se nic“.
„Ne, takže se oklepala a vzrušeně šla po další krvi. To je šílení viď, tu ženskou to bavilo, jako vraha, co okusí krev a dostane chuť na další a systém jí to umožnil.“

Bizárka přemýšlela. Proč vlastně potkala Kobru, jakej to mělo význam? Zkušenost, která jí někam posune? Byl by to hezký projekt, Stop Kobrám.
„Honzo, co myslíš?“
„Když se o tom bude víc vědět, mluvit, ten problém, když se správně pojmenuje.“
„Že jo“, reagovala nadšeně Bizárka. „Nenávidím ponižování lidí, protože to dělaj psychopati, pošlapávaj tvojí důstojnost, zastrašujou tě. A psychopati jsou vlastně roznašeči toho hnusnýho totalitního systému. „

Logiku v tom Bizárka nehledala, ale měla v tom zase o dost víc jasněji.


HR mateřská školka

Zachrání nás zkušenosti a emocionální inteligence, citoval fyzika Stephena Hawkinga Pavel Beňo, psycholog, který o psychickém násilí debatoval v radiu s Bizárkou. Oba přijali pozvání, aby si s moderátorem radia povídali o psychopatech, o vztazích na pracovištích, o zneužívání moci nadřízenými.

To téma je tak široký, až to Bizárku zaskočilo a uvědomila si, že měla klapky na očích. Nelze vidět problém jenom přes svoji zkušenost. Ubližují i podřízení nadřízeným, mladší starším, ve firmách, na univerzitách, „samostatnou kapitolou jsou i vztahy pacient versus lékař“, řekla Bizárce kamarádka, se kterou si Bizárka nedávno povídala.

Ale jedno má celé tohle téma společné, lidskost. Ten lidský rozměr, který jako by vymizel. Jasně, že nevymizel, ale je potlačovaný, někde záměrně, někde z blbosti, z nevědomosti. A pan doktor  Beňo měl pravdu, když zdůraznil, jak je zásadní zralost, životní zkušenost, moudrost. Tak si hned Bizárka gůglila Stephena Howkinga a našla jeho citát, který fyzik použil v souvislosti s umělou inteligencí. Zajímavý, Stephen Howking patřil mezi její skeptiky.

Tak zjednodušenou optikou Bizárky bylo zjevný, že i přes rozmach techniky a co nás s ní ještě v budoucnu čeká, musíme zůstat lidmi, s emocemi a s chutí žít a s vírou v lidi. A zrovna to prostředí korporací tomu nenahrává, z lidí jsou stroje, prostor pro vlastní tvořivost a názory a kreativitu se smrskává čím dál víc, „jojo, ať žije globalizace“, povzdechla si Bizárce kamarádka, když jí vyprávěla, jak to teď ve firmě, kde pracuje, vypadá.
„Sekretářku řediteli dělá holka z jinýho konce světa“.
„Jak to může fungovat?“ nechápala Bizárka?
Jednoduše, a to měla ještě na výběr, jestli bude dělat asistentku řediteli ve Finsku, sama sedí v Rusku, ale vybrala si našeho českýho. Všechno se jede online, přes video, nepotřebuješ vůbec osobní kontakt. Bizárka zavrtěla hlavou.
„A pak se všichni seznamujou jenom na seznamkách přes telefon a nikoho stejně nenajdou a jsou navždycky singl a nerodí se děti a jde to celý doprčic“.

Bizárka ráda pracovala s mladejma lidma, bavilo jí sledovat jejich životní styl, uvědomovala si ty ohromný rozdíly mezi tím, jak žila kdysi ona a žijí třicátníci teď. A ve firmě, kde Bizárka pracovala, bylo takových mladých hodně. Všechno kancelářský krysy a Bizárka mezi ně patřila, i když s tím bojovala, jezdila do terénu, byla kancelářská. A tohle HR bylo takový hodně mlaďounký, Bizárka jim říkala HR mateřská školka.

Pochopila, že s nimi může řešit dietu, oblečení a pak se aspoň poučit, jak fungujou ty šílený seznamky na internetu a to bylo vlastně asi tak všechno. Tak nějak nepřekvapivě to byla skupina plná žen, teda, spíš holčiček, svobodných, bezdětných, ale jednou za týden se tam zjevil Martin, jediný mladý muž, který seděl v jiný pobočce mimo Prahu. A celý tý povedený partě šéfoval Viktor Čistič.

Když Kobra vyhodila jednoho ředitele, z plezýru, ze dne na den, přemýšlela Bizárka, jestli si někdo z  HR mateřinky uvědomuje, že má ten chlap rodinu, že má povinnosti a závazky vůči ní a že to vážně není prdel, když přijde člověk o práci. A ještě hůř, když o ní přijde, protože Kobra měla svůj den. No, tak jednoduchý, že by se jen Kobra blbě vyspala, to nebylo, Kobra se na Artura připravila, štval jí, protože to byl šikovný, zkušený chlap a ještě ke všemu hrdý, což se pozná i podle chůze. Pracoval v tý firmě už pár let, než Kobra nastoupila. A Kobra, nejistá, vyklepaná, ustrašená osoba s takovým člověkem nedokázala pracovat.

A tak Viktor Čistič strčil hlavu do písku a HR partička zařizovala papíry na odchod a s Arturem vedli rozhovor a dávali mu podepsat výpověď a tohle všechno se pokaždé odehrávalo v akvárku. Skleněný, veliký kanceláři, kolem který vedla chodba do open space a všichni viděli přesně, co se odehrává a Bizárka pokaždé přemýšlela, jestli to je záměr. Zvrhlý psychologický záměr, jak vystrašit ostatní. Protože každý, kdo kolem akvária prošel, si v duchu říkal „chudák“, a předstíral, že ani periferně nevidí, co se v akvárku děje. Ale každý to viděl, věděl a bylo mu trapně.

Bizárce ty holky z HR nevadily, ale jejich vnímání světa bylo strašně jiný. A nešlo jim to zazlívat, žily v jiný realitě. Tak strašně jiný, že nemohly pochopit, jak bojuje s časem každá zaměstnaná matka, jak je těžký naplnit ledničku pro puberťáky, kteří jí každej den vybílý, jaký starosti má chlap, který má doma dvě děti a manželku na mateřský a on je živitel. A že všichni tyhle lidi jsou pracovití a efektivní, protože znají hodnotu času a uměj rozlišovat blbosti a jsou už dospělí, jsou rodiči. A spoustu jinejch věcí tyhle holky nedokázaly pochopit, protože to prostě nikdy nezažily.

A když Kobra vyhodila druhýho ředitele, taky chlapa od rodiny a zkušenýho a týden před tím mu skákala po krku a vykřikovala „ you are my hero“, tak Bizárka řekla Janince z HR, „hele, tohle je přece špatně, není to sranda přijít o práci, a vy přicházíte o kvalitního člověka, jenom proto, že si Kobra usmyslí? A ti chlapi živí rodiny, nenajdeš novou práci do druhýho dne.“ Janinka se zadívala na Bizárku pohledem, který byl naprosto výmluvný. Bizárka nepochybovala, že takhle Janinka neuvažuje.

Cvak, a v akvárku seděla Bizárka. Že dala výpověď sama, nebylo podstatný, kulisy byly stejný, ona seděla naproti Martinovi, každý kdo prošel chodbou jednou anebo opakovaně přesně věděl, co se v Akvárku odehrává. Ve firmě byly i další zasedačky, který nebyly skleněný, byly určený pro návštěvy a byly na druhém konci chodby přes celý patro a měly zdi a plný dveře. Bizárka až do té doby nechápala, proč se tak choulostivá, intimní a v danou chvíli velmi nepříjemná věc neodehrává za zavřenými dveřmi. Proč se celý proces vyjednávání a podepisování předávacích protokolů a smluv a všeho kolem odehrává před očima všech.

Měla jedinečnou příležitost to zjistit, konečně byl ten den D, odcházela z toho Bizáru a seděla u stolu ve skleněné zasedačce s Martinem. Martina měla ráda, byl hezký, bystrý, i když mladý, působil daleko vyzráleji a z těch HR holčiček jí přišel nejvíc kompetentní. Taky byl svobodný a bezdětný, ale cítila u něj Bizárka víc empatie, než u ostatních.

„Martine, proč jsme tady v akvárku? Nemohli jsme jít do zasedačky pro návštěvy?“ zeptala se Bizárka Martina.
„Je to tady blíž k tiskárně.“

Přecenila je všechny, Bizárka, žádná psychologická hra.

Kobra hraje hru a jenom ona zná pravidla

Bizárka neustále přemýšlela, kde se stala chyba. Kdy byl ten moment proměny Kobry, udělala něco špatně?

Bizárka vždycky hledala chyby nejdřív u sebe a nelakovala si věci narůžovo.  Pokud pozorovala, že se někdo k ní chová zvláštně, potřebovala to pochopit. Když Paulíno, kolega z PR, zase jednou Bizárku přehlížel, Bizárka věděla proč. Byl na Bizárku naštvanej, už poněkolikátý a tomu Bizárka rozuměla, měli spolu takový vztah, jejich roztržky se týkaly práce a vždycky trvalo několik dní, než se zase stav dostal do normálu. Ale byly to čitelný situace, posekali se kvůli práci, každej měl na věc jinej názor, ale tomu Bizárka rozuměla. Věděla, proč se Paulíno chová, jak se chová.

Anebo když jednou před Bizárkou Dandy utekl na chodbě a dělal, že jí nevidí. Dandy, se kterým komunikovala vždy v pohodě a měla ho ráda. Potřebovala to pochopit a tak za ním zašla. Dandy jí řekl, že mu Kobra udělala scénu, seřvala ho, jak to umí jen ona, ale lhala, že si na něj stěžovala Bizárka. Nebyla to pravda, byla to klasická Kobřina manipulace. Ona chtěla Dandymu dát za uši, takže si vymyslela důvod, že Dandy a jeho tým něco nedodal na Bizárčinu akci a Bizárka, že ukázala na Dandyho. Všechno byla jinak, ale to už nikoho nezajímalo. Bizárka to Dandymu vysvětlila, ale věděla, že Dandy už k ní zůstane odtažitej. Prostě pro něj byla Bizárka toxická, znamenala pro něj potenciální problém s Kobrou a tomu se chtěl vyhnout. Ale, v důsledku byla Bizárka spokojená, že aspoň věděla, proč.

Ať tak nebo tak, Bizárka potřebovala rozumět, proč se kdo jak chová, vždycky to mělo nějaký důvod. Ale v Kobře se nevyznala a její chování se nedalo vysvětlit. A že se Bizárka sakra snažila.

Když Kobra nebyla Bizárčinou nadřízenou, nadbíhala jí. Tak moc, až to bylo Bizárce nepříjemný. Pořád si ji volala do kanceláře pod nějakou záminkou, sotva Bizárka vstoupila, Kobra vyskočila od stolu a chňapla Bizárku za ruku, vedla ji ke stolku pro hosty a pobízela jí, aby si sedla. Nabízela jí džusy a ovoce, které si nechávala do kanceláře dodávat čerstvý každý den. Kobra měla vysoký postavení, měla kancelář velkou, že tam mohla tancovat, oddělenou chodbou a recepcí, kterou nepronikla ani myš a Bizárka jí pro to upřímně litovala. Neměla ráda tohle odtrhování od ostatní reality, nebylo jí ani trochu blízký tohle formální povyšování a symboly moci. Kdykoli vstoupila do Kobřiny kanceláře, padla na ní tíseň. Kobra působila strašně opuštěně, musela se tam nudit jak blázen, uvědomovala si Bizárka, byla to luxusní izolace.

A tak si zase jednou Bizárka sedla u Kobry v kanceláři ke stolu a sledovala, jak Kobra před ní cukruje a obletuje jí a předstírá, že je její kamarádka. Tohle nebylo Bizárce ani trochu příjemný, bylo to nepřirozený, divný a hraný. Strašně moc hraný. Kobra se ani nevyptávala Bizárky na práci, ale povídala o tom, jak má plnou hlavu nápadů, co by všechno mohla Bizárka dělat za projekty a jak moc chce Kobra pomáhat, protože to je její poslání. „A co třeba udělat sbírku na pejsky a kočičky?“, vypadlo z Kobry a Bizárka sotva zalapala po dechu. Její agenda bylo vzdělávání, všechny projekty byly cílený na podporu vzdělávání a ona bude dělat sbírku na zvířátka? Bizárka měla ráda zvířata, ale tady se míchaly japka s hruškama a hlavně, Bizárka jela už takhle na doraz a neměla prostor pro blbosti.

A když jednoho dne otevřela Bizárka email, který byl rozeslaný na celou firmu, a kde bylo, po několikátý už zase rozepsaný nový rozvržení zodpovědností managementu firmy, neměla radost. Nově bude oddělení Bizárky spadat pod Kobru. „Doprdele“, řekla si Bizárka. A hned jí napadlo, že asi bude muset nově pečovat i o pejsky a kočičky. Nebylo by ale slušný, aby někdo Bizárku předem informoval? Nemělo by aspoň pro formu proběhnout nějaký povídání, že by jí vysvětlili, proč se tahle změna děje a co to pro ní bude znamenat? Takový to bylo divný, šoupali s ní, jako by byla kus krabice.

„Jsi Bizárko v kanceláři?“ zavolala Kobra Bizárce. „Jo, jsem“, odpověděla Bizárka a věděla, že bude muset v zápětí naklusat ke Kobře do kanceláře. Takhle si Kobra volala všechny svoje podřízené, nudila se. Několikrát za den k ní každý zabíhal do kanceláře, aby byl ve výsledku udivenej, proč tu blbost neřekla do telefonu anebo neposlala email. „No, chce bejt holka velká šéfová, daleko od lidí, od těch nádeníků, ale nudí se“, říkal Bizárce Petr, taky jeden z těch, který reportoval Kobře a jako pejsek běhal do kanceláře ke Kobře stejně jako Bizárka.

Když Bizárka vstoupila do Kobřiný kanceláře, bylo všechno najednou jinak. Kancelář byla stejná, ale Kobra byla jiná. Měla výraz, který u ní Bizárka do tý doby neviděla.  Bizárka šla automaticky ke stolečku pro návštěvy a Kobra jí zastavila. „Počkej Bizárko“, řekla Kobra, ani se na Bizárku nepodívala a pořád seděla za stolem a koukala do emailu. Působila jako dítě, který předstírá. Ano, předstírala, jak je vytížená a že ještě čte důležitý email. Takže Bizárka stála u dveří a uvědomovala si, jak Kobra hraje, byla to psychologická hra, v rámci který začala Kobra vymezovat mantinely. Od té doby už pokaždé Bizárka jenom stala u dveří jako onuce. Neuráželo jí to, trapně ji bylo za Kobru.

Jednou, když odešla z kanceláře Kobry, dveře za ní bouchly, což pričítala Bizárka průvanu, jelikož Kobra měla neustále otevřené okno, nehledě na počasí. Bizárka Kobru podezřívala, že je v přechodu. Věk by na to měla a částečně by to vysvětlovalo její výkyvy v náladách. Ale co následovalo, Bizárku šokovalo. Kobra vylítla za Bizárkou na chodbu na těch svých podpatkách a zařvala za ní, že nebude mlátit dveřmi a ať se je naučí zavírat. Bizárka koukala jak blázen, Kobra zalezla do kanceláře, naštvaně práskla dveřma a ty bouchly daleko víc, než tomu bylo před chvílí a poměrně nezučastněně tomu přihlížely Kobřiny asistentky. Když je míjela Bizárka při odchodu, s upřímným údivem se zeptala, jestli je to normální. Jenom pokrčily rameny. Takže je to normální, pochopila Bizárka a děsila se, co bude dál.

Bizarka zase stála u Kobry v kanceláři a po chvíli Kobra zvedla hlavu od počítače, do kterého nic nepsala, jenom do něj čuměla a s takovým pracovně vyčerpaným výrazem se podívala na Bizárku a povídá. „Víš, Bizárko, tak jsem si tak říkala, že musíme začít hodně věcí dělat jinak. Tady je prostě ve všem strašněj bordel. A my musíme dělat projekty, který budou víc mezinárodní, musíme postavit ten most mezi národy.“ Bizárce to znělo strašně budovatelsky, bolševicky, odporně. Takový prázdný kecy. „A tak jsem si říkala, napadlo mě, že vymyslíme novej projekt, najdi vysokou školu, kde by měli studenta, který bude chtít studovat u nás na východě, a my mu zaplatíme stipendium.“ Bizárka si uvědomovala, že je to stejnej úkol, jako když poslala macecha Marušku v únoru na jahody v pohádce o dvanácti měsíčkách.

„Možná se ta pohádka Kobře líbí“, říkala Bizárka Šarlotě, když se vrátila od Kobry.
„ A jak to jako máš udělat? Jaká škola? Jakej obor?„ ptala se Šarlota Bizárky.
„Ať přijdu s čímkoliv, nebude to dobrý, tohle je její taktika, začíná vymýšlet blbosti, předem nesplnitelný úkoly, uvidíš.“

Bizárka odjela na dva dny na dovolenou, na kolo se svým nejmladším, a sotva byla v autě, volala jí Kobra. Nezeptala se, jestli neruší, jestli nevolá nevhod. Okamžitě potřebovala poslat seznam aktivit. Seznam, který jednou za rok schvalovala rada projektu a který se neměnil. Teď, hned to Kobra potřebovala. Neptala se Bizárka, proč to potřebuje, tušila, že jde jen o Kobry plezír. Zastavila auto, připojila se na email a seznam poslala. Druhý den Bizárka už jezdila na kole, měla dovolenou, jenom dva dny, volala Kobra. „Potřebuju nutně vidět stav účtu“, řekla Bizárce, „můžeš mi to poslat?“.
„Vím to z hlavy jen odhadem, nemám k němu online přístup, vždycky mi to na vyžádání pošlou do druhýho dne z účtárny“, odpověděla Bizárka.
„Potřebuju to“, řekla Kobra.
„Dobře, zavolám do účtárny“. A zavolala do účtárny, aby obratem poslali čísla Kobře na email, ale holky už v účtárně nebyly, slíbily to poslat hned druhý den ráno. Bizárka aspoň poslala Kobře čísla, který měla v hlavě a zaokrouhleně na desetitíce seděly.

Když se Bizárka vrátila do kanceláře, po dvou dnech, zašla za Kobrou, jestli ty čísla dostala a bylo to v pořádku. „Jojo, dostala“, odpověděla Kobra s výrazem, že vůbec nechápe, o čem Bizárka mluví.

Bizárka se oprávněně domnívala, že tohle by jenom začátek. Jenom nechápala, proč a kdy se stala ta proměna, o co tý Kobře jde.

Pohár přetekl

Bizárka se zhroutila na židli ve Viktorově kanceláři a viděla, že ho pohled na ní vyděsil. Viktor nebyl zlý chlap, byl taky expat, ale neměl ty svoje kolegy z východu rád a na tomhle hřišti fandil víc Čechům.  Ale ve výsledku musel kopat za ty svoje. Byl to Viktor Čistič, který byl jenom v managementu do počtu, nebrali ho s sebou na žádná strategická zasedání vrcholnýho managementu, ani ze slušnosti ho nezvali na hogofogo chlastačky a výjezdy, ale tady to nebyla normálně fungující firma. Viktor, HR manažer, věděl, že musí držet hubu a krok, jinak by letěl a vystřídal by ho někdo mnohem horší. Viktor musel na povel vyhazovat lidi, ale aspoň se v tom nevyžíval. Nebyl to sadista. Když vyhazoval expaty, protože byl čas na střídačku trafikantů, Bizárka pozorovala, že nijak netrpěl.  Ale když vyhazoval český lidi, protože fronta na východě byla dlouhá a původních expatů na střídačku málo, to Viktor trpěl. Styděl se. Chodil po chodbě, vyhýbal se pohledům, protože pořád byl jedním z nich a v tu chvíli by určitě dal cokoliv, aby nebyl. Tenkrát Viktor říkal Bizárce, „ normální je, že jdou sobě po krku, ale když musím kvůli nim vyhazovat i český lidi, to mě vadí“.

Viktor měl Bizárku rád a přál si, aby odešla. On jediný si to přál, protože neměl žádnou sféru vlivu, aby šílenou Kobru zastavil. Bizárka mu to neměla za zlý, nikomu, to nebylo o lidech, chyba byla v systému. 

Bizárka měla levý oko zalitý krví a nateklý horní víčko, měsíc nespala víc než 5 hodin denně, a opary byly to nejmenší, co jí hyzdilo a trápilo.  Byla zrychtovaná tak, že se její děti hrozily při pohledu na ní a nepomohly ani sluneční brejle jako maskování ani předstíraný úsměvy, že je všechno v pohodě. Bizárka zhubla, i přesto, že už druhý měsíc necvičila, stejně jako nebyla u kadeřníka, protože prostě neměla čas. Zrušila letní dovolený a poslední měsíc, září, jela na autopilota a na energii, kterou si vybírala z budoucna. Plnila úkol Kobry, která se chtěla stát ministryní. A Bizárka, v rámci přežití, byla odhodlaná z tý sadistický krávy udělat třeba prezidentku, hlavně, když by to znamenalo, že si konečně sedne do toho zpátečního taxíku. Bizárka najezdila za dva měsíce 6 tisíc kilometrů, odbavovala 300 emailů denně a věděla, že jí začíná hrabat, když se jednou zacyklila na kruhovým objezdu a objela ho asi pětkrát, než z něho vyjela.

„Chce mě Kobra vyštvat?“ ptala se Bizárka Viktora, kterýho si pojmenovala podle filmu Leon s Jeanem Reno.
Viktor zavrtěl odevzdaně hlavou, „ne, to bych věděl, nechce tě nikým nahradit, nikdo by to nedělal, všichni viděj, kolik je to práce“.
Tak o co jí jde? Chce můj džob dámička? Už si celou mojí práci napsala do strategie“. Ptala se Bizárka.
„Dámička je princezna, líná stejně jako Kobra, jo, sešly se tady a ohromně si rozuměj, ale makat nechtěj, ne, určitě nechce tvojí pozici.“ Bizárka viděla, že Viktor je z celý situace znechucený, že tyhle dvě ženský nemůže ani cejtit a nebyl jediný. Dokonce už i Romana z PR, která doposud Kobru obhajovala, že je jen nejistá a nevěří si. Jejího kafemlejnku měla Bizárka plný zuby, ale už i ta Romana chodila kolem Bizárky po špičkách a na plnou hubu říkala, že se Kobra urvala ze řetězu a je psychopatka. Už žádný kecy o tom, že je nejistá, nevěří si. A třeba i jo, a možná to byl ten důvod, proč Kobra byla tak sadistická a možná Kobru šikanovali, když byla malá, možná jí její otec nedal dost péče a doprdele, koho to zajímá? Bizárka už byla unavená tím, hledat důvody omlouvající Kobru. Bizárka potřebovala regulérně najít řešení, pro sebe.  

Když zůstanu, sedře mě z kůže, nenávidí mě a potřebuje mě totálně ponížit. Když odejdu, pukne mi srdce, protože mojí práci spláchnou do záchodu, vypiplaný dítě roztrhaj na kusy“, říkala Bizárka Šarlotě, kolegyni, mladý Ťapince, která nebyla marná, jako ty ostatní.
Nemůžeš odejít, prostě to přece nejde“, přesvědčovala Bizárku Šarlota.

Šarlota byla u toho, když Bizárce Kobra předvedla brutální hysterickou scénu, kdy jí zavolala šestkrát po sobě a šestkrát jí praštila telefonem a řvala jako pominutá a v hysterii se odkopala a řekla Bizárce věci, který říkat neměla. To tenkrát Bizárka byla po zbytek dne zkoprnělá, v šoku, hlavu měla prázdnou a vstřebávala ten zážitek. Ještě teď, v odstupu měsíců je schopná si fyzicky vybavit emoce, který tehdy cítila. Bizárka věděla, že kdyby se setkala s vrahem, úchylem, člověkem, od kterého hrozí reálný a oprávněný nebezpečí, cítila by se stejně, jako když jí konečně Kobra zavolala naposledy a po šestý práskla telefonem.

Bizárka byla v  šoku několik dalších dní. Byl paralyzovaná a nedokázala o tom s nikým mluvit. Jenom se Šarlotou. „ Bude mě za to nenávidět, bude mě chtít zničit, jsem svěděk, já jsem viděla její tvář.“ Vysvětlovala Bizárka Šarlotě, že tohle už nebude nikdy dobrý. Při pohledu na Kobru se jí dělalo fyzicky zle a tehdy se Kobra urvala ze řetězu.

Viktore, je blázen, oba to víme, takže mi teď řekni, jaký umíš kouzlo, abych už sem nikdy nemusela vkročit. NIKDY!“ Bizárka šla za Viktorem rovnou od Kobry. Vypadala jako hrůzoděj, byla zdevastovaná, dovalila tu podělanou spanilou jízdu, dovalila konferenci, dovalila svoji standardní agendu a nemohla se dočkat, až se konečně vyspí. Kobra jí v kanceláři oznámila, že chce dělat ne JEDNU, ale TŘI spanilý jízdy v roce. Bizárka, na jedno oko skoro slepá, vyposlechla Kobřin nesmysl. Ještě před tím Kobra blahosklonně Bizárce řekla, že tahle jízda byla prostě takový cvičení, teď už to pro Bizárku bude brnkačka.

Viktor sám nemohl nic, mohl leda volat z vokna. Kobra měla takovou pozici, že když ona něco chtěla, porušily se všechny pravidla, udělaly se všechny výjimky, nic nebyl problém. Vyhodila ředitele, protože jí prý dost nerespektoval, oukej, vyhodila ředitelku, protože k ní neměla dostatečnou úctu, oukej. Viktor se ale snažil, a tak zatahal za rukáv další členy managementu a ti volali Bizárce, ať neodchází, ať to vydrží, že Kobra jednou odejde, a že za ní stojí, a že v nich má ohromnou oporu, a blá, blá, blá. Bizárka byla z těchhle projevů ještě víc znechucená, marnost nad marnost, slabost nad slabost.

Když si Kobra vymyslela spanilou jízdu motorek, zabraly přípravy tří měsíce, ale Šarlota říkala, že se prej šušká, že chce bejt Kobra mynistryní. „ Super, třeba Kobra tuší, že půjde na střídačku  a potřebuje za sebou mít nějakej projekt, hele, to je šance, odvalíme perfektně tu spanilku, třeba se pak stane i prezidentkou, jsem ochotná do toho jít,“ řekla Bizárka Šarlotě. Dala si za cíl udělat tu zatracenou spanilou jízdu, kterou si Kobra vymyslela a kterou si chtěla Bizárka vykoupit svobodu.

Spanilka dopadla dobře, ale ve východní televizi to nepřehráli, nepřijel žádnej novinář, kterej by s Kobrou udělal rozhovor do hlavních zpráv. „Nezbavím se jí, neodjede zpátky Šarloto, a já přísahám, že další spanilku pro ní nedělám.“ Řekla rezolutně Bizárka.

Šarmantní násilníci – tip na knihu

Doporučuji skvělou knihu, kterou sotva najdete v poličkách HR manažerů a jejich svity.

Ovšem pro Kobru by to byl báječný dárek, kruci, to mělo napadnout Bizárku tenkrát, když jí Kobra uplácela dárečkama. Na oplátu by dostala Kobra čtení.

90 %2 hodnocení

Kniha Šarmantní násilníci, jejímž autorem je doktor Pavel Beňo, volně navazuje na předchozí titul (Můj šéf, můj nepřítel?, 2003), více se však zaměřuje na skutečné příběhy z pohledu psychologa–antimobbingového poradce. Základ tak tvoří 10 kazuistik, které autor komentuje a vysvětluje.
V knize jsou podrobněji vysvětleny pojmy, které dostaly souhrnný název „vztahová patologie“. Jde o šikanu, mobbing, bullying, bossing, staffing i nově popsaný jev pod názvem „straining“. Dále je pojednáno o diskriminaci, obtěžování (harassmentu), whistleblowingu či stalkingu. Pozornost je věnována i tzv. kyber-formám takového chování (kyberšikana, kybermobbing, kyberbullying) a popsány jsou některé pojmy související se zneužíváním moderních technologií (grooming, sexting, happy slappying, phishing, hoax).

Kniha, která je určená zaměstnancům, zaměstnavatelům, jejich rodinných příslušníkům, personalistům, manažerům, poradcům, koučům, psychologům, psychiatrům, vzdělavatelům, inspektorům práce, právníkům či sociálním pracovníkům, odráží fakt, že počet případů vztahové patologie bohužel stále roste, avšak spolu s ním se zvyšuje i odborný zájem o tuto tematiku (např. ze strany soudců).

A Kobrám k vánocům:-)